Příliš horké léto (detektivní povídka, 1. část)

„Miláčku, nechoď ještě pryč,“ zaprosila o tři roky mladší drobná štíhlá dívka s poněkud chraptivým hlasem a zastřeným pohledem a vjela mu rukou do klína. Sevřela horký a vlhký penis v dlani a s potěšením zjistila, že na její doteky ochotně reaguje novou rekcí. „Nenamluvíš mi, že se ti někam chce, podívej…,“ dodala mazlivě a zatahala ho za ztopořený úd.

„Monči, nechce, jasně že se mi nechce, ale pochop, já musím. A pusť mě, proboha, nebo vodsuď nikdy nevodejdu a vo ten kšeft přijdu,“ zasmál se David. „Dyť víš, že ty prachy potřebujem,“ dodal ještě a opatrně se vyprostil z jejího sevření. Zlostně se podíval na budík, jako kdyby právě on byl příčinou všeho zla na světě, a s těžkým povzdechem vylezl z uválené postele. „I když pánbů ví, že bych mnohem radějc zůstal s tebou tady a vůbec nikam nejezdil. Když si představím tu cestu v tom šíleným vedru…“

„Kdy se vrátíš? Abych věděla, jestli mi vůbec stojí za to vstávat…,“ zeptala se Monika, přetočila se líně na levý bok a konečky prstů pravé ruky si zlehka přejížděla přes hladké pevné břicho.

„Ježišmárjá, nech toho, prosím tě, vidíš přece, co to se mnou dělá,“ zaúpěl David zoufale, zatímco se víceméně marně pokoušel nacpat ztopořený penis do těsných kalhot.

„Tak kdy se teda vrátíš?“ zeptala se Monika znovu, nacpala si mezi stehna zmuchlaný polštář a pevně ho stiskla. David zůstal stát s rozepnutou košilí a ukazoval si na prstech. Na dívku se raději nedíval. Nebyl velký počtář a už tak mu dělalo potíže se soustředit. „No tak teda počítej se mnou,“ řekl. „V osm bych měl mít naloženo a budu vyjíždět z Brna. Do Prahy je to po dálnici něco málo přes dvě stě kiláků, to s tím mým dělem zvládnu tak za tři hodiny. Hodina vykládka a papírování, tři hodiny cesta zpátky. Vodvézt papíry zákazníkovi….,“ zamračil se a poškrábal se zamyšleně na hlavě. Dostával se do vysokých čísel. „Počítám, že tak ve čtvrt na čtyři, nejpozdějc o půl čtvrtý, bych mohl být zpátky v posteli. A doufám, že tě v ní najdu přesně takto. Máme tady nějakou nedodělanou práci, jestli se nepletu..,“ dodal a vrhl na dívku jednoznačný pohled. Dooblékal se, dlouhé světlé vlasy stáhl vzadu gumičkou a políbil Moniku na ústa. „Pa, prcku, a buď tady hodná holka. Jo a nedělej tady sama žádný prasečinky. Pěkně s tím počkej na mě,“ zamával jí ještě ve dveřích a zabouchl za sebou.

Monika se podívala na nenáviděný budík. „Půl sedmý ráno. Kristepane, jak může někdo chodit do práce v noci. To snad nikdy nepochopím…,“ povzdechla si a obrátila oči v sloup. Přitáhla si tenkou propocenou přikrývku až k bradě a za pět minut už spala.

xxx

Vysoký a štíhlý mladý muž, s obličejem, který mohl být v době, než ho takřka beze zbytku pokryly hluboké jizvy, docela pohledným, ještě naposledy protáhl čistícím kartáčkem hlaveň revolveru a odložil ho na novinami pokrytý kuchyňský stůl. Vzal lesklou zbraň do dvou prstů a podíval se proti oknu do hlavně. Šest jemných drážek uvnitř se stáčelo do spirálky, závity se zkracovaly a u ústí hlavně splynuly v jeden jediný kroužek. Hlaveň byla dokonale čistá, po pečlivé práci v ní nezůstalo jediné smítko, jediné zrnko střelného prachu. Muž odvedl perfektní práci. Spokojeně do hlavně foukl. Dunivě to zasyčelo. Zacvakl hlaveň a celou zbraň zlehka přeleštil bavlněným hadříkem napuštěným jemným strojním olejem. Do tenoučkého zlatožlutého filmu rozetřený olej pronikavě zavoněl a vysokému muži se zachvělo chřípí zvláštní rozkoší, jakou znají jen skuteční milovníci střelných zbraní. Pomalými a rozvážnými pohyby vyleštil, pěkně jeden po druhém, šest nábojů ráže třicet osm setin palce. Když byly všechny dokonale čisté a lesklé, vsunul je do krátkého bubínku. Štíhlými prsty obemknul dřevěnou pažbu a k dokonalosti vypilovaným pohybem zápěstí zbraň zavřel. Západka lehce klapla. Ostře nabitý revolver byl připraven k použití. Muž si dokonale ošetřenou zbraň se zalíbením prohlédl. Měl rád preciznost. Uspokojovala ho. Zasunul revolver do černého pouzdra, které měl pověšené na služebním opasku, a dvěma prsty obratně zapnul tenký kožený řemínek přidržující zbraň uvnitř. Podíval se na kulaté nástěnné hodiny a zvedl se ze židle. „Tak, já jsem připraven,“ oznámil směrem k obývacímu pokoji a ukryl část zdevastovaného obličeje za neprůhledná zrcadlová skla slunečních brýlí.

xxx

Uvnitř zelenobílého a na finanční poměry tuzemské policie nečekaně luxusního BMW 528i, už hodinu a půl pomalu popojíždějícího v odstavném pruhu dálnice D1, zachrastila přesně ve čtvrt na jedenáct dopoledne krátkovlnná vysílačka a ozval se z ní příjemný a melodický alt mladé rotné z centrály: „Jednička pro deset jedenáct, opakuji, jednička pro deset jedenáct…“ Kapitán Ondráček, mírně obtloustlý čerstvý padesátník, plešatý, v tesilkách a propocené bílé košili se špinavým límečkem a vyhrnutými rukávy, a už nejméně dva dny neoholený, se s unaveným výrazem v zarudlých očích otočil ke svému řidiči. „To je naše volačka?“ zeptal se ho a ukazovákem zkušeně vycvrnkl z dokořán otevřeného okna vozu téměř dokouřenou Spartu. Oharek dopadl na rozžhavený asfalt a s malým ohňostrojem jisker se po něm rozprskl. Silnice byla tak horká, že se vzduch nad ní jen tetelil. Do prdele, na tom by se klidně daly smažit vajíčka, pomyslel si znechuceně Ondráček. Kapesníkem si otřel zpocenou pleš a zátylek a zamračeně se obrátil k šoférovi. „Ano, pane,“ odpověděl mladý praporčík v nažehlené uniformě. „Deset jedenáct jsme my,“ dodal zdvořile. Byl zdvořilý, slušný a upravený. I přes to šílené vedro. Byl přesný protiklad svého šéfa a Ondráček ho za to nenáviděl. Oba to věděli a oběma to bylo jedno. „… pro deset jedenáct, opakuji…,“ vytrvale se ozýval jasný ženský hlas z reproduktoru vysílačky. „No dyť já tě přece slyším. Jestli je to zas nějaká kravina…,“ zavrčel varovně podrážděný a přetažený kapitán. Stiskl tlačítko pro příjem. „Tady deset jedenáct. Co je?“ ohlásil se.

„Pane, máme tady čerstvé hlášení z vrtulníku,“ řekla mladá žena sedící u centrálního pultu mnoho kilometrů odsud. „Na sedmdesátém šestém kilometru ve směru na Prahu viděli u svodidla odstavenou Avii a vedle ní ležící tělo…“

„Který kilometr?“ zakřičel do mikrofonu z letargie vytržený kapitán.

„Sedmdesátý šestý, pane. Jste nejblíže, vrtulník tam nemůže přistát.“

„A nějaké další podezřelé auto tam někde poblíž neviděli?“ zeptal se s lehkou nadějí v hlase policejní důstojník. „Nebo třeba nějakýho pěšáka, prostě cokoliv divnýho?“

„Ne, pane, jinak je všude normální provoz. Vůbec nic podezřelého, dostanete samozřejmě na stůl úplné hlášení,“ odpověděla rotná. „Je mi to líto, pane,“ dodala, když intuitivně vycítila jeho zklamání.

„Jo, to mně taky. Kurva práce,“ vztekle odsekl prchlivý Ondráček.

„Opakujte, prosím, poslední větu, nerozuměla jsem vám, pane,“ dosud vyrovnaný hlas ve vysílačce se poněkud zachvěl.

„Klid, ženská, to se vás netýkalo,“ odsekl kapitán. „Teď mě dobře poslouchejte. Okamžitě nechte uzavřít všechny výjezdy z dálnice v délce třicet kilometrů na obě strany a na všech parkovištích a u všech benzínových pump chci mít do patnácti minut hlídku v uniformě. Také chci, aby někdo zastavil a zkontroloval všechny auta, co v tuto chvíli jedou po dálnici. Jo, všechny!“ vybuchl. „Informujte mě o všem podstatném, my se tam jedeme podívat,“ uzavřel, a když praporčice potvrdila přijetí rozkazu, přepnul vysílačku na příjem. Zíral nevěřícně do čelního skla a tvář se mu kabonila jako letní obloha před bouřkou. „Zase to stihl,“ zavrčel po krátké odmlce. „Kurva, my tady máme přes sto chlapů a on to zase nějak stihl,“ zavrtěl nechápavě hlavou. „No nic, mladej, rozsviť všechno, co na tom vraku máš, pusť tam cvrka a otoč to na druhou stranu. Jedeme se tam podívat. A mrskni sebou, zatraceně,“ nařídil praporčíkovi za volantem. Světelná rampa na střeše policejního bavoráku se rozblikala záplavou barev a kvílivá sirén se rozječela z plných plic. Nadupaný vůz vyrazil vpřed, až za ním zůstaly na horkém asfaltu černé šmouhy, propletl se mezi poslušně zpomalujícími auty a na nejbližším přerušení svodidel přejel do opačného směru. Pospíchal na sedmdesátý šestý kilometr dálnice ve směru na Prahu.

xxx

Na dálnici D1 mezi Brnem a Prahou byl provoz takový, jako bývá každý srpnový pátek bez ohledu na denní dobu. Hustý, bezohledný a nervózní. Jen to horko bylo dnes o poznání větší. Martin po ní jel ve svém stříbrném Peugeotu 406, udržoval stabilních stodvacet kilometrů v hodině a úzkostlivě dbal na to, aby na sebe neupoutal pozornost četných dopravních policistů. Měl pro to dobrý důvod. Kousek za Jihlavou, v táhlém stoupání na Větrný Jeníkov, předjížděl nekonečně dlouhou kolonu kamiónů a náklaďáků, jedoucích v řadě za sebou v nejpomalejším pravém pruhu. Namáhané dieselové motory hlasitě řvaly a velké výfuky přikrmovaly letní dusno hustými oblaky tmavého dýmu. Martin bezpečně minul několik prvních vozů, když přímo před něj, sotva pár desítek metrů před jeho kapotu, bezohledně vybočila přes plnou dělící čáru netrpělivá Avia. Martin sprostě zaklel, švihl okem do levého zrcátka, sevřel volant pevně v dlaních a pravou nohu opřel vší silou do brzdového pedálu. Uhnout neměl kam, levý pruh byl obsazen nepřerušovaným proudem rychle jedoucích vozů. Systém ABS zabránil smyku a poslušný vůz rychle snížil svoji rychlost bezmála o dvě třetiny, aby se srovnal s Avií. Martin si utřel hřbetem ruky studený pot z čela a úlevně si vydechl. Dobře si uvědomoval, že od srážky s pomalým náklaďáčkem ho dělil necelý metr. Uvolnil se, a přestože nebezpečnou situaci nezavinil, gestem pravé ruky se omluvil zuřivě troubícím vozům za sebou. Zvětšil si odstup a spokojeně se usmál. Jeho spokojenost však nepramenila z toho, že se právě vyhnul takřka neodvratné havárii. Měla úplně jiný zdroj. Jak myslíš, parchante, pokýval hlavou a na rtech se mu objevil ošklivý úšklebek. Sám sis o to řekl. Srovnal auto, zařadil trojku a přizpůsobil svoji rychlost pomalému náklaďáku. Zmáčkl knoflík elektrického ovládání a všechna okna se neprodyšně uzavřela kouřovými skly. Ze sedadla spolujezdce si podal mobilní telefon a palcem stiskl jedno tlačítko. Ozvalo se rychlé melodické pípání automaticky vytáčených čísel a vzápětí zazněl vyzváněcí tón. Telefon musel pětkrát zazvonit, než jej člověk na druhé straně zvedl. Neohlásil se, ani se nepředstavil, v telefonu bylo slyšet jen jeho pravidelný klidný dech. Martina to nepřekvapilo, byla to součást domluvy. „Tady je Volavka,“ řekl a vyčkával. Nebylo to příliš pravděpodobné, ale mohlo se stát, že se hovor přesměruje někam jinak.

„Tady Sup,“ ozvala se vzápětí odpověď. „Zdravím tě, brácho. Co pro mě máš?“

„Modrou Avii třicítku, se žlutou plachtou. Bez reklam. Jezdí jako prase, je to stoprocentně náš člověk. Jeho espézetka je Božena Ivan, patnáct osmdesát dva. Opakuji, Božena Ivan, patnáct osmdesát dva, stoosmý kilometr ve směru na Prahu, opakuji, stoosmý ve směru na Prahu,“ ohlásil Martin a několika stručnými větami popsal svému partnerovi ošemetnou situaci, do níž se před malým okamžikem díky řidiči Avie dostal. Potom si ještě na něco vzpomněl a zaváhal: „Ale nevím, jestli bychom to neměli odvolat, je tady dneska hodně živo.“

„Sup rozumí, vrať se do hnízda. A nedělej si žádné starosti. Budu opatrný. Dobře to dopadne. Díky, Volavko. Dobrá práce. Končím, nashle večer doma,“ rozloučil se jeho partner a zavěsil.

Martin se znovu spokojeně usmál. Uvolněně. Vypnul úplně telefon, trpělivě počkal, až se Avia zase zařadí zpátky do své kolony, a přišlápl plyn. Do zpětného zrcátka se nepodíval, nechtěl vidět omluvy muže, který ho před chvílí svojí bezohledností málem zabil. Martin o jeho omluvu ani trochu nestál. Omluva je za pokus o vraždu trochu málo…

xxx

Na liduprázdném dálničním odpočívadle, pár kilometrů za Humpolcem, stál ukryt ve stínu košatých javorů temně červený Renault Laguna RXE s kouřovými skly v oknech. Nastartovaný dvoulitrový motor tiše předl a ze stříbrného výfuku nablýskaného auta nepřetržitě vytékal lehounký obláček šedivého dýmu. V nehybném rozpáleném vzduchu zůstával ležet kousek nad zemí a trvalo věčnost, než se rozlezl do okolí a ztratil se v hustém porostu tavolníků a zlatic. Kdyby bylo vidět do nitra vozu, bylo by vidět řidiče, jak s malým dalekohledem u očí pozorně sleduje projíždějící vozy a čte si jejich poznávací značky. Zapnutá klimatizace lehce hučela a udržovala v uzavřeném autě snesitelnou teplotu. Když kolem odpočívadla pomalu projela úplně obyčejná, ničím nezajímavá a dosti opotřebovaná Avia 30 se žlutou plachtou a se značkou BI 15–82, Renault se rozjel. Pomalu, jako se za kořistí plíží divoká kočka, pojížděl se zařazenou dvojkou v zaváděcím pásu a čekal, až se trochu uvolní pruh po jeho levici. Když se v nekonečném pestrobarevném proudu stovek aut konečně objevila skulina, řidič Laguny přidal plyn a výkonný benzínový motor elegantního vozu mu s bublavým zaburácením umožnil rychle dohnat pomalu jedoucí dýchavičnou Avii. Zavěsil se za ni a několik dlouhých kilometrů ji trpělivě sledoval. V úseku, kde se dálnice proplétala hustým smrkovým lesem, náklaďák rychlým manévrem předjel a zařadil se těsně před něj. Laguna plynule ubírala plyn a zpomalovala. Za jejím zadním sklem se rozsvítil výrazný červený nápis „POLICIE – STOP“ a současně se významně rozblikal pravý blinkr.

„Do hajzlu!“ vyrazil ze sebe řidič Avie, mladý ramenatý kluk s dlouhými světlými vlasy staženými vzadu gumičkou. „To nás musej furt buzerovat?! Dyť je to horší jak za bolševika!“ klel dál, ale přeci jen poslušně zpomalil, a veden Lagunou, zajel do odstavného pásu. Zastavil asi metr od svodidla, vypnul motor, stáhl okýnko a prsty bubnoval nervózně do volantu.Temně rudý Renault rovněž zastavil, ale, narozdíl od Avie, jeho řidič nechal motor běžet. Otevřely se levé přední dveře a z vozu pružně vystoupil vysoký a štíhlý muž v elegantní uniformě dopravního policisty, s brýlemi se zrcadlovými skly na očích. Napřímil se, dlaněmi si pečlivě uhladil od sezení trochu pomačkanou a na zádech propocenou blůzu a nedbalým nacvičeným pohybem si nasadil služební čepici. Přistoupil pomalu k Avii. Její řidič si všiml, že policista při chůzi viditelně napadá na pravou nohu, ale nevěnoval tomu pozornost. Měl jiné starosti a byl nervózní jako před první souloží. Byl si sice téměř jist, že má všechny papíry v pořádku, ale také ze své dosavadní praxe věděl, že když policista chce, důvod k pokutě si vždycky najde. A jakýsi vnitřní hlas mu říkal, že ta dnešní silniční kontrola nedopadne dobře.

„Dobrý den, pane řidiči, dopravní policie,“ představil se policista a postavil se tak, aby ho řidič Avie nemohl udeřit prudce otevřenými dveřmi. Řidiči některých projíždějících aut zpomalovali a scénu pobaveně a trochu škodolibě sledovali. „Vypněte motor, vytáhněte klíčky ze zapalování, vezměte si osobní doklady, papíry od vozu a od nákladu, a vystupte si, prosím, ven,“ požádal policista sice zdvořile, nicméně zcela nekompromisně mladého řidiče. „Hele, je to nutný? Provedl jsem snad něco?“ pokoušel se mladík smlouvat a zůstával přitom pořád dál sedět ve voze. Široké dlaně, pevně svírající volant, se mu silně potily. Zničehonic měl hrozně divný pocit. „Je to běžná silniční kontrola, pane. A teď si už laskavě vystupte z vozu,“ ustoupil policista o jeden krok a ztvrdly mu všechny rysy v obličeji. Pomalým, naprosto nepřehlédnutelným pohybem si rozepnul na širokém opasku zavěšené černé kožené pouzdro se zbraní. „Ihned, pane,“ zdůraznil muž v uniformě a na dotvrzení svých slov položil pravou ruku na zbraň.

„Hned, hned, už lezu,“ uposlechl konečně mladý řidič a rychle vystupoval z vozu. „Jen klid, klid, už jsem tady,“ dodal vyděšeně a s pohledem upřeným na policistovu zbraň mu podával své doklady.Ten si je od něho vzal, zběžně v nich zalistoval a potom přikázal: „Běžte přede mnou za váš vůz, pane Krausi.“ Zašli oba za náklaďák, ke svodidlu, kde na ně nebylo z dálnice tolik vidět. „Pane řidiči, je vám známo, že při předjíždění na dálnici nesmíte omezit, natož potom ohrozit řidiče v levém pruhu?“ zeptal se přísně policista. „Já nerozumím, nechápu…,“ bránil se chabě provinilec, kterému začínalo svítat. „Nerozumíte? Nechápete? Nebo si už snad nepamatujete, jak jste předjížděl, přes plnou čáru a bez ohledu na osobní auta ve vedlejším pruhu, kolonu kamiónů před Větrným Jeníkovem? A že ten řidič osobního vozu, jedoucího v tu chvíli za vámi, se kvůli vaší bezohlednosti málem zabil?“ odsekával policista sarkasticky jednotlivá slova. Mladík zrudl a na čele se mu vyrojily četné kapičky studeného potu. Zamával v rozpacích pažemi. „Já už vím, co asi myslíte, ale když vony ty kamióny přede mnou jely tak hrozně pomalu a já byl těžkej a tak sem nechtěl moc zpomalovat, protože mně to dost blbě táhne a už bych se potom do toho kopce nerozjel,“ pokoušel se vymluvit a nervózně si předloktím otíral mokré čelo. Přemýšlel, kolik ho to bude asi stát, a napadlo ho přitom, že ho policista odvedl z dohledu, aby si mohl beze svědků říct o úplatek. Mýlil se však. „Nevyhovující technický stav vozidla vás v žádném případě neomlouvá, ba právě naopak,“ pokračoval mezitím strážce zákona ve svém kázání. „Ohrozil jste svojí bezohlednou a nebezpečnou jízdou ostatní účastníky silničního provozu a někdo se mohl kvůli vám snadno zabít,“ trval na svém přísně policista. Znělo to, jako kdyby zarážel hřebíky do rakve. „A to se nedělá,“ dodal mrazivě. Svaly na lících se mu zavlnily, jak najednou pevně stiskl zuby. Obličej mu zkameněl. „To se nesmí dělat,“ zopakoval tiše. „A vy budete exemplárně potrestán, aby se to už nikdy, ale opravdu nikdy nemohlo opakovat.“

Z rozepnutého pouzdra pomalu vytáhl svůj vyleštěný revolver, osmatřicítku s dlouhou hlavní, sevřel jeho anatomicky tvarovanou dřevěnou pažbu v dlani a dvěma rychlými výstřely střelil šokovaného řidiče do hrudníku. Do míst, kde je srdce. Ozvěna dvou suchých prásknutí přelétla přes svodidlo a roztříštila se o hustou stěnu tmavých smrků. Ohromná energie dvou velkorážných projektilů odmrštila mladíka na bočnici jeho vozu. S chroptěním a s nechápavým výrazem v očích vztáhl ruce k nehybně stojícímu střelci, jako kdyby ho chtěl obejmout, ale nedosáhl na něho. Pomalu se sesunul na zem a několikrát sebou trhnul v křeči. Na protržené košili mu s bubláním mokvaly dvě rudé skvrny a lačně se vpíjely do sebe, zatímco z mladého těla rychle vyprchávaly poslední zbytky života. Policista hodil doklady na mrtvé tělo, uklidil zbraň do pouzdra a bez jediného ohlédnutí se vrátil do svého čekajícího a tlumeně broukajícího Renaulta. Posadil se za volant, služební čepici odhodil na zadní sedadlo a sundal si brýle. V šedomodrých očích zasazených hluboko v poničené tváři se mu zaleskly dvě slzy. Rychlým zamrkáním se jich zbavil a rozjel se. Podíval se na hodinky. Celá akce trvala jen tři minuty, ale přesto se cítil hrozně unaveně.

Když o pár kilometrů dál sjížděl ve směru na Zruč nad Sázavou z dálnice, uviděl na blankytně modré obloze rychle letící bílou policejní helikoptéru a odkudsi z dálky zaslechl ječení policejních vozů spěchajících splnit rozkazy kapitána Ondráčka.

xxx

„Sakra! Sakra! A ještě jednou sakra!“ nadával kapitán, když si důkladně prohlédl rychle chladnoucí mrtvolu mladého řidiče. „Minuli jsme se s ním jenom o pár minut, nejvejš o půl hodiny. Doufám, že ho naši kluci ještě stihnou.“ „Tenhle…“, podíval se do řidičského průkazu potřísněného krví, „David Kraus je už čtvrtej šofér náklaďáku za posledních čtrnáct dní! To je snad nějaká epidemie nebo co?“ zuřil zkušený policista a brunátněl přitom v obličeji. „A pokaždý to samý. Náklaďák odstavenej na dálnici a za ním mrtvola řidiče se dvěma kulkama v srdci. A nikdo nic pochopitelně neviděl ani neslyšel. Takovejch aut tady furt jezdí a nikdy nikdo nic neví a nikdo nic nevidí! Doprdele práce! Už dělám policajta přes dvacet roků, ale toto jsem ještě nezažil.“ Odmlčel se a prudce oddechoval. Byl na nejvyšší míru rozrušený a bolelo ho na prsou. Přimáčkl si pravou ruku silně na hrudník a zavřel oči. Jak to říkal ten zatracenej lapiduch? vzpomínal. Co že to mám všechno dělat, abych se dožil důchodu? Pravidelně jíst a spát, polykat prášky, lehce sportovat a hlavně se nerozčilovat. Hmm. Tak to všechno je naprostý nesmysl, povzdechl si kapitán a otevřel oči. „Hele,“ řekl už mírnějším tónem trochu uklidněný kapitán svému podřízenému. „Zavolej sem havrany, mordpartu a techniky a ať jsou ti pánové tak laskaví a drobet pohnou. V tomhle vedru se nám ten mrtvej tady co nevidět rozteče. A až přijedou, tak se pojedeme podívat k nám do počítače, co ti čtyři mohli mít společnýho. Protože jeden mrtvej, to klidně mohla bejt obyčejná vražda, dva náhoda, ještě o třech by se dalo při troše fantazie uvažovat, ale čtyři, to ti povím, to už je silná káva i na mě. Já bych řekl, že nám tady někdo systematicky likviduje řidiče náklaďáků. Jenomže udělal zatracenou chybu, když si k tomu vybral právě můj revír.“

xxx

Robin se jedním okem díval na Televizní noviny na Nově, na druhé si současně přikládal studené obklady a nadával při tom tak strašně, že i jeho mluvící andulák Karel, dorozumívající se jinak výhradně sprostými nadávkami, v tichém obdivu mlčel a jen ze svého bidýlka v kleci pozorně naslouchal, aby si rozšířil slovní zásobu. Na televizní obrazovce se za dramatického komentáře redaktora a nezúčastněného přihlížení speciální zásahové jednotky odehrávala nesmyslná a brutální bitka mezi anarchisty a skinheady na pražském Staroměstském náměstí. V jednom z dlouhých detailních záběrů bylo vidět, jak pár tvrdých ran a kopanců schytává i jeden příliš dotěrný fotoreportér, který se, zřejmě ve snaze ulovit co nejlepší záběr, připletl tam, kam neměl. Takový vysoký, hubený, na krátko ostříhaný tmavovlasý kluk v džínách a zelené reportérské vestě. Něco mezi osmadvaceti a třiceti lety.

„To tam ten svalovec mydlí tebe?“ ozvalo se za Robinem od kuchyňských dveří.

„Hmm,“ zavrčel Robin. Jako kdyby to nebylo na první pohled vidět. Slyšel kroky tlumené ošlapaným kobercem a cítil, jak se někdo postavil těsně za jeho křeslo. Chvíli bylo ticho a potom se znovu ozvalo pobavené: „Jestli by mě někdy ve snu napadlo, že umíš tak rychle utíkat. Sluší ti to…“

„Tobě se to snad doopravdy líbí?“ zeptal se Robin ukřivděně. „Víš, jak to bolelo?“

„Ale ty můj chudáčku, já si přece dělám jenom legraci. Já vím, že tě to muselo moc bolet,“ řekl mladý muž stojící dosud za jeho křeslem soucitně a něžně ho pohladil po tváři. „Ukaž,“ naklonil se dopředu a sundal z Robinovy tváře ten mokrý obklad. „Já ti to ošetřím,“ nabídl se a opatrně Robina na oteklé a zelenomodře podbarvené oko políbil.

„Tak takovou léčbu si rád nechám líbit,“ zasmál se Robin spokojeně a stáhl Ludvíka, svého důvěrného přítele, se kterým už víc jak šest let žil v jeho malinkém podkrovním brněnském bytě, k sobě na křeslo. „… a policie žádá všechny řidiče, kteří projížděli dnes mezi desátou a jedenáctou hodinou dopolední po dálnici D1 ve směru na Prahu a viděli v okolí sedmdesátého šestého kilometru cokoliv zvláštního nebo podezřelého, aby byli tak laskaví a obrátili se se svým svědectvím…,“ prodrala se po několika minutách k Robinovu vědomí jakási další zpráva.

„Počkej, pusť mě, rychle,“ zadrmolil a vyprostil se z přítelova objetí, aby se mohl podívat na obrazovku. Jenomže sympatická blonďatá televizní hlasatelka mezitím svoji zprávu dočetla a byla vystřídána krvavými záběry z Palestiny. „Nevíš, o kterým kilometru to mluvila?“ zeptal se Robin naléhavě.

„Sedmdesátým? Osmdesátým? Tak nějak to bylo. Aspoň myslím,“ zamyslel se Ludvík.

„A v kterým směru?“

„Tak to fakt nevím, já ji moc neposlouchal, já se totiž soustředil na něco jiného,“ řekl Ludvík s lehkou výčitkou v hlase. „Proč tě to zajímá? Tys cestou viděl něco podezřelého?“ zeptal se, když pochopil, že se jeho ironie totálně míjí účinkem. Výraz „neotravuj, jsem na lovu fotky století“ už na Robinovi poznal i poslepu. Nemělo nejmenší smysl pokoušet se ho rozptýlit. V takových chvílích byl Robin imunní takřka proti všemu.

„To kdybych věděl,“ řekl zadumaně Robin a zvedl se z křesla. Odešel na chodbu a přinesl si brašnu s fotoaparátem. Rozepnul zip na malé boční kapsičce, kam většinou dával exponované filmy a vytáhl odtamtud černou plastikovou kazetu. Odloupl víčko a vysypal si na dlaň vyfocený KODAK PCN 200 PROFESSIONAL na šestatřicet obrázků. Převracel tu malou kovovou schránku v prstech a zamyšleně se na ni díval. „To kdybych věděl,“ zopakoval a podíval se na Ludvíka. Na očích mu však Ludvík viděl, že je duchem někde úplně jinde…

pokračování

Další povídky a fejetony najdete zde.

««« Předchozí text: Dacan (fejeton) Následující text: Příliš horké léto (detektivní povídka, 2. část) »»»

Bohdan Dlouhý | 25.9.2004 So 23:15 | Povídky | trvalý odkaz | tisk