Nedeľná chvíľka prózy - Miloš Macourek

Onehdy na mě z mé knihovny spadla spolu s asi deseti kilogramy dalších knížek taková útlá knížečka bajek Miloše Macourka ŽIVOČICHOPIS. Začetl jsem se do ní a usoudil, že se s vámi podělím aspoň o ukázky. Věřím, že i vám něco řeknou, i když ta knížka vyšla už před pomalu 45 lety.

ŽIRAFA
Když chodila žirafa ještě do školy, mívala jedničku z počtů i ze čtení, ale z tělocviku měla pokaždé pětku, protože neuměla udělat kotrmelec, ať dělala co dělala, kotrmelec udělat nemohla, byla z toho celá nešťastná, kdekdo jí radil, to musíš takhle a pak takhle, koukej, jak je to jednoduché, ale žirafě se to nikdy nepodařilo, nevěděla, co má dělat s krkem, a paní učitelka jí říkala, žirafo, žirafo, ty jsi ale nemehlo, to bude pěkné vysvědčení, co tomu řeknou páni rodiče, a žirafa velice plakala, a kdo šel náhodou kolem, myslel, že prší, a když byl konec školního roku a rozdávalo se vysvědčení, žirafa měla opravdu pětku z tělocviku a plakala ještě víc než posledně, a když přišla domů, ptal se jí tatínek s maminkou, co se jí vlastně stalo, a žirafa se přiznala, že má pětku z tělocviku, a maminka s tatínkem neříkali nic, šli do vedlejšího pokoje a dlouho se tam radili, a když se vrátili, nesli svá stará školní vysvědčení, a když si je malá žirafa prohlédla, našla tam pětky z tělocviku.

PTAKOPYSK
Dřív míval ptakopysk docela pěknou pusu, míval pusu jako kočka a jedl, co mu chutnalo, například melouny, ale jednou se mu nechtělo meloun platit, vzal si ho v obchodě jen tak, vzal si ho v obchodě bez placení, a když vyšel ven, řekl si, tak to bychom měli.
Ale zelinář není slepý, utíká za ním, ptakopysk raz dva, skočí do taxíku, v taxíku jede kachna, jede právě z opery, kde zpívala na jevišti, ptakopysk sedne vedle ní, dá si meloun do aktovky, a řekne, tak to bychom měli.
Ale podívá se náhodou dozadu a vidí, že je zle, za nimi jede taxík a v něm zelinář, ptakopysk tedy řekne kachně, dovolíte, vymění si s ní pusu za zobák, vyleze klidně z taxíku, zelinář řekne, pardón, to bude nějaký omyl, ptakopysk řekne, ale prosím, jde domů a myslí si, tak to bychom měli.
Přijde domů, chce se pustit do melounu, ale ouha, zobákem se meloun nedá jíst, zobákem se jedí žížaly a ty ptakopysk nerad, nemůže je ani vidět, dělá se mu z nich nanic, ale neumře přece hlady, a tak sedí nad talířem a hrabe se v žížalách, co se dá dělat, každá legrace něco stojí.

ZEBU
Zebu je posvátné zvíře, které si může všechno dovolit. Prochází se třeba po ulici a napadne ho, aby zašel do cukrárny, tak si zajde do cukrárny a sedne si na volnou židli, ani neřekne, dovolíte. A lidé, kteří sedí u stolečku, se vůbec nepohorší, že si k nim přisedl zebu, naopak, jsou velmi polichoceni, že si přisedl právě k nim, a prodavačka se podívá, kdo přišel, dá na tác nejlepší kousky, tak dvanáct patnáct, nese je ke stolu a myslí si, snad nám nedá košem, jen to ne, a zebu se chvíli rozmýšlí, ale nakonec si vezme, vezme si jeden dva kousky, ale ne lžičkou, samozřejmě že ne lžičkou, vezme si jen tak z talířku a všichni kolem jsou nadšeni, jak je to nekonvenční, jak je to originální, ale vědí, že je to neopakovatelné, že si to nemohou dovolit, a zebu sní dva kousky a z ostatních slíže šlehačku a jde ven, omrzelo ho to, nudí se, neví, co má dělat, jde prostředkem ulice a auta zmírní jízdu, jedou co nejopatrněji, zebu šněruje ulici, je to poněkud komické, šoféři dělají vtipy a myslí si, tohle budu vyprávět doma u večeře a ostatní mi budou říkat, no ne, tys měl ale štěstí, to se přece nepřihodí každý den. Ale zebu tohle dělá dost často, není to nic výjimečného, jenže zebuů je málo a šoférů mnoho, velmi mnoho a takový zážitek připadne na jednoho jednou dvakrát do roka.

HOUSENKA
Housenka je housenka, má pořád chuť k jídlu, když ji někdo pozve ke stolu, nenechá se dvakrát pobízet, ale za chvíli má znovu hlad, a tak se jedna taková housenka rozhodne, že přijme místo v zelinářství, kde je velké skladiště zeleniny, ale moc toho neprodá, to si můžete myslet, housenka je housenka, není ostatně co prodávat, housenka na to stačí sama, vypadá hezky, jde jí to k duhu, má výbornou náladu a myslí si, to byl výborný nápad přijmout takové místo, tolik dobrot jsem ještě nikdy najednou nesnědla, ale nic netrvá věčně, jednoho dne musí skládat účty, pořádek musí být, nikdo si nemůže dělat, co by chtěl, ale housenka se jen usmívá, jako by se nic nestalo, a říká moment, jdete zrovna nevhod, mám nejvyšší čas se zakuklit, nemůžu být do nekonečna housenkou, nic netrvá věčně, pořádek musí být, ostatně nehoří, potom to vyřídíme, a tak se zakuklí a nezbývá než čekat, čekat týdny a měsíce, a najednou je tady krásný motýl, elegantní motýl, který říká, dovolte, co mi je po nějakých nesrovnalostech, co mi je do nějaké zelené housenky, nikdy jsem ji ani neviděl, a odletí, jako by se nic nestalo.

Ilustrácia © Adolf Born

Tak to bychom měli, teď honem do postelí. Jago
Miloš Macourek, Živočichopis, vydal Československý spisovatel, Praha 1962, cena Kčs 7,50.

««« Předchozí text: Serpentinit Následující text: Netopýr pestrý / Večernica pestrá (Vespertilio murinus) »»»

lojzo | 14.1.2007 Ne 00:05 | Nedeľná chvíľka poézie | trvalý odkaz | tisk