Douglaska tisolistá / Duglaska tisolistá (Pseudotsuga menziesii)

Název: douglaska tisolistá – duglaska tisolistá – Pseudotsuga menziesii

Národní názvy: Douglas fir (A)

Čeleď: Borovicovité – Pinaceae

Synonyma: Abies menziesii, Pseudotsuga douglasii, Pseudotsuga taxifolia, douglaska Menziesova

Douglaska vytváří dvě botanické odrůdy: P. m. var. menziesii – d. přímořskou a P. m. var. glauca – d. sivou horskou, která má pomalejší růst a je méně náročná na podmínky.

Popis druhu:
Stálezelený jehličnatý strom, dorůstající ve středoevropských podmínkách do výšky 20–25 (40) m (ve své domovině dorůstá až do výšky přes 100 m – nejvyšší strom udávaný v literatuře měl 117 m – průměru kmene 4 m a věku několika set let).

Na první pohled by mohla douglaska připomínat urostlý smrk, ale v mnohém se od něj liší. Má delší a křehčí větve, spirálovitě uspořádané na kmeni, s jemnými, řasnatě splývajícími větévkami. Koruna působí celkově vzdušnějším a jemnějším dojmem než koruna smrku.

Kůra je v mládí olivově zelená, v dospělosti se vytváří tlustá, tmavá, hluboce rozbrázděná korkovitá borka, která stromu pomáhá překonat lesní požáry. Výhony jsou zelenavé, později červenohnědé, krátce chlupaté.

Kořenový systém je velmi stabilní a netrpí vývraty – na hlubokých půdách strom vytváří kůlový kořen, na půdách mělkých je sice kratší, ale hustě větvený.

Jehlice jsou ploché, zpravidla dvouřadě uspořádané, nebodavé, se dvěma řadami bílých průduchů na spodní straně. Vytrvávají na větvičce 4–6 let, po rozemnutí voní po citrusech.

Pupeny jsou štíhlé, dlouze zašpičatělé.

Šišky jsou převislé, nerozpadavé, s trojklanými podpůrnými šupinami, které jsou delší než plodolisty – podpůrné šupiny vyčnívají z obrysu šišky (!). Šišky jsou 5–10 cm dlouhé a 3–4 cm široké.

Původ a rozšíření:
Pochází ze západní části Severní Ameriky (od Britské Kolumbie do Kaliformie, Montany, Kolorada, Západního Texasu a Severního Mexika), kde roste ve výškách 600 – 2600 m n. m. Vytváří zde souvislé samostatné porosty. Hojně pěstována je v celé Severní Americe, v Evropě a na Novém Zélandu.

Do Evropy byla dovezena v roce 1826 (do Anglie D. Douglasem, na jeho počest nese anglické jméno Douglas fir), v českých zemích se pěstuje od r. 1830–1842. Nejstarší český exemplář je v Americké zahradě u Chudenic (1842).

Ekologie:
Dřevina v mládí stínomilná, v dospělosti spíše světlomilná. Nejlépe se jí daří na půdách hlubších, živných a vlhčích. Neroste na písčitých a mokrých stanovištích. Sucho však snáší lépe než jedle a smrky, je odolná i vůči městskému znečištění.

Význam:
Významná lesnická i sadovnická dřevina, kde se používá hlavně do velkých parků, a to jak do skupin, tak i jako solitera.

Pevné dřevo s červeným jádrem a zarůžovělou bělí se s oblibou využívá v nábytkářství.

Zdroje:
Hurych, V. (1985): Sadovnictví 2, SZN Praha
Kavka, B. (1998): Sadovnická dendrologie II., EDEN Brno
Koblížek, J. (2000): Jehličnaté a listnaté dřeviny našich zahrad a parků, Freedom DTP studio a nakladatelství SURSUM, Tišnov
kolektiv (1988): Květena ČSR 1, Academia Praha
Krejčiřík, P., Pejchal, M.: Coniferia – multimediální atlas jehličnatých dřevin, Břeclav

Přehled všech dosud zpracovaných dřevin naleznete v levém menu, pod odkazem Dendrologie.

««« Předchozí text: Janove fotky Následující text: Třísetletá kanadská douglaska tisolistá (Pseudotsuga menziesii), Williams Lake, Kanada »»»

Bohdan Dlouhý | 12.1.2008 So 22:38 | Dendrologie, Fotografie | trvalý odkaz | tisk