Předjaří na Planině

Pondělí 20. března 2006
Je poslední zimní den. Po dlouhých deseti měsících zase vystupuji na muránském náměstí. Neuvěřitelná doba. Připadá mi, že jsem s tímto kouskem země naprosto ztratil kontakt. A v této chvílí také s plnou intenzitou pociťuji, jak moc mi Planina chyběla. Pohled nahoru k Cigánce mě naplňuje dojetím.

Mé první kroky míří do hotelu Koruna. Chci informovat majitele chaty Zámok o mém úmyslu nocovat na terase. Majitel je však kdesi v cizině. Ovšem jeho kolegové mě také dobře znají, s noclehem nebudou žádné problémy.

Rozhlížím se po náměstí a zjišťuji, co se tu od mé poslední návštěvy změnilo. Lidé mi připadají stejní, některé z nich si podle vidění pamatuji. A někteří mě dokonce zdraví. Nelze si nevšimnout nových informačních tabulí. Jsou pěkně vyhotovené a předkládají návštěvníkům hodnotné informace. Jedna z nich je nadmíru zajímavá. Popisuje nejhlubší propast na území národního parku Michňovou. S tím, že vážní zájemci o její prohlídku mohou kontaktovat speleology v Tisovci. Mám za to, že by byl hřích této možnosti nevyužít.

Známou cestou stoupám nahoru k chatě. Hned na začátku lesa boží dopuštění. Spousta pořezaných stromů, les je v těchto místech značně prořídlý. Technická památka, jáma po těžbě dolomitu, je zasypána padlými stromy. Ta druhá, která je v těsném sousedství, není přes popadané stromy téměř vidět. Při podrobnějším zkoumání zjišťuji, že je to důsledek letošní zimy. Stromy obtěžkané sněhem nevydržely. A nezbývá nic jiného, než kalamitu zlikvidovat.

Překvapuje mne malé množství sněhu, počítal jsem s mohutnější pokrývkou. Jak to asi bude vypadat nahoře? Nedělám si iluze, že by bylo možné na začátku jara podnikat dlouhé cesty po Planině, ale tady to vypadá nadějně. Jenže naděje vydrží jen ke druhému křížení se silnicí. Pak už je všechno podle předpokladu. Jsem vděčný za každý krok, při kterém se neprobořím až nad kolena. Překonání tohoto úseku stojí spoustu času. Konečně jsem u vyvěračky. Jenže kde je jí konec? Jen zvuk tekoucí vody mi napovídá, kde se hluboko pod sněhovou vrstvou pramen nachází. Budu se sem muset vrátit bez batohu a zdroj vody zpřístupnit. Nejdříve se však půjdu podívat na hrad.

Od chaty k hradní bráně sněhu ještě více a na hradním nádvoří jsem zapadl až po pás. Po značném úsilí se mi podařilo prošlapat se alespoň k vyhlídkám na severním a jižním konci hradu. Obě jsou nově zrekonstruované, mému oku však na nich cosi vadí. S historickou podobou prostě neladí, může to však být jen můj subjektivní pocit. Viditelnost není dobrá. Vlhkost vzduchu je příliš velká a neumožňuje pohled do větší dálky. Ale tak to na konci zimy obvykle bývá. Zaujaly mne čísi stopy přímo na skalní hraně Cigánky. Kamzíci tady nežijí, co to mohlo být za kaskadéra? Na tu dálku nejsem schopen stopy identifikovat.

Vracím se k chatě. Musím nejdříve zpřístupnit pramen. Než stačím odhrnout první vrstvu sněhu, stojím jednou nohou ve vodě. Přímo uprostřed dřevěného žlabu. Nevadí, alespoň vím, kde přesně hrabat. Po večeři si zapisuji postřehy z uplynulého dne. Pak dlouho pozoruji okolní krajinu. Oživuji si v paměti dobře uložené pohledy na Stolické vrchy, Šiance, Tesnou skalu, Poludnicu. Všechnu tu krásu mám teď na dosah. A to, že jsem tady, se mi jeví jako zázrak. Nechávám myšlenky volně běžet…

Úterý, 21. března 2006
Noc byla chladná. Zima se nejspíš chtěla rozloučit důstojným způsobem. Snídám a přemýšlím o cíli dnešní cesty. Kam se vydat? Kam mi sněhová vrstva umožní dojít? Přání se zcela jistě bude od skutečnosti lišit, avšak do jaké míry?

Při svých cestách po Planině nikdy nevynechávám Poludnicu. Krásné místo s určitou příchutí mystiky. Podívám se nejprve tam. Pak rozhodnu, co dál. Hned první metry cesty mi naznačují, jak těžké to bude. Cesta pod Šiancemi je téměř neschůdná. Bořím se při každém kroku. A naprosto nelze odhadnout, kde je sněhová vrstva nejnižší. Na několika místech je chodník zatarasen mohutnými vrstvami sněhu. Není těžké poznat, kde se tu vzaly, ke každé vede ze svahu hluboký koridor. Laviny, které by bez problému smetly člověka až někam do Suchého dolu.

Jedna z nich úplně zdemolovala informační tabuli o zvěři v národním parku. Pořizuji fotografie a raději pospíchám dál. Slova „pospíchám“ bych nejspíš používat neměl. Působí rozpačitě, když prozradím, že na Velkú lúku mi to od chaty trvalo téměř hodinu. V posledním úseku se raději proplétám mezi stromy, sněhová vrstva na cestě je téměř dvoumetrová. Od Velké lúky k hájovně Maretkina bych problémy mít nemusel. Už od chaty jsem slyšel zvuk nákladních aut svážejících dřevo. Cesta bude zajisté protažena.

Přes vysokou sněhovou bariéru se dostávám na silnici. Rovnou ke kaluži motorového oleje. V kontrastu s bílým sněhem působí odpudivě. Motor, ze kterého olej vytekl, se nejspíš musel zadřít. Vždyť je ho minimálně pět litrů. Ale proč to po sobě neuklidí? Mají zřejmě spoustu jiných starostí.

Stoupám po lesní silnici a nevěřím svým očím. Co spatřuji, se dost dobře nedá popsat. Vypadá to tady jako po tankové bitvě. Od jednoho z lesních dělníků se dovídám, že se jedná o plánovanou těžbu dřeva. Neskutečné! Polomy se vytěžily a jede se dál! Krajina tu naprosto změnila svůj ráz. Les prořídl a zůstává z něj torzo. Vypadá už zcela jinak než před třemi lety, kdy jsem tu byl poprvé. Viděl jsem ho bezprostředně po vichřici v roce 2004 a troufám si říci, že ani ta les nezměnila natolik, jako nyní člověk. Takto má vypadat citlivý zásah do krajiny v národním parku? Těším se na dobu, kdy se myšlení těch zodpovědných změní. Jen jestli už nebude pozdě…

Těžba probíhá v úseku dlouhém zhruba dva kilometry, po obou stranách cesty. Rychle z těch míst odcházím. Nechutné pohledy musím vykompenzovat něčím příjemnějším. K tomu je Poludnica jako stvořená. Dostat se však k ní je v této době na hranici lidských možností. Což ani trochu nevadí, naopak se mi zdá, že to k celé věci jen patří. Už jsem se zmínil o notné dávce mystiky, kterou toto místo disponuje. Vždy ve mně dokáže navodit pocity a stavy duše, které jinde získávám jen velmi těžko.

Příjemné pocity získané na Poludnici přetrvávají i cestou zpět. Rozhodl jsem se sestoupit do Muráně, navštívit Informační středisko a prostřednictvím internetu se spojit s Milanem Hromadou. S člověkem, se kterým jsem se seznámil nejdříve na webových stránkách a poté i na Planině. Dobrovolný strážce, jeden z největších znalců národního parku. I-čko je však zavřené. (Chápu, pro koho by teď otvírali?) To je mrzuté. Nevadí, pojedu za Milanem do Revúce. Není tak pozdě, vrátím se ještě za světla.

Milana zastihuji doma. Sděluje mi spoustu nových informací. Pozitivních i těch, o kterých musí člověk hodně přemýšlet. Navrhuje mi, abych ve čtvrtek opět přijel do Revúce. Správa národního parku pořádá přednášku o čištění řeky Muránky. Nemusím se rozmýšlet, takovou věc si nenechám ujít.

Slunce zapadá, stoupám nahoru k chatě. Pociťuji, že moje fyzická kondice není tam, kde by měla být. Ale věřím, že se příchodem jara opět změní.

Středa, 22. března 2006
Krásná noc, plná hvězd. A ještě krásnější ráno. Hlodá ve mně myšlenka, která mne napadla včera na Poludnici. Pořídit fotografie tohoto skalního masivu z Klinu. Z kopce v Suchém dolu, jehož vrchol dosahuje téměř k bradlům. Nahoře se mi zdálo, že by výstup na Klin nemusel být těžký, ovšem skutečnost může být úplně jiná.

Sestupuji do Muráně a mířím do Suchého dolu. Pečlivě studuji terén. Výstup by neměl být problémem. Svahy jsou téměř bez sněhu, jen loňská tráva a spadané listí. Pátrám po místě, odkud by bylo možné fotografovat. Kde by nepřekážely stromy, kde by úhel záběru byl co nejširší. Jenže v tom je problém. Nezacloněná místa jsou jen na hraně kopce a určitě z nich není možné spatřit celé skalní bradlo. Napadá mě jiná varianta. Také pod Tatarku, samostatný skalní masiv v těsném sousedství Poludnice, vede strmý svah. A holá místa na něm se zdají být vhodnější k pořízení pěkných záběrů.

Stoupám strmým svahem. Vlhké loňské listí klouže a chůze po něm je zrádnější než po sněhu. Teplé sluneční paprsky vyhnaly z úkrytů houfy ruměnic pospolných. První a zatím jediný posel jara, jiné živočichy ani rostliny nevidím. Je to snad lepší, ve vegetačním období by mé svědomí nejspíš zavelelo k cestě nazpátek.

Jsem už dost vysoko a stále se mi nedaří najít místo vhodné k fotografování. Všudypřítomné větve stromů cloní a čisté záběry neumožňují. Získávám však pro sebe podrobný obraz o členění celého vápencového bradla. V jednom ze skalních masivů, který se svažuje do Suchého dolu, objevuji nádhernou skalní jehlu. Po vzoru její mohutnější tatranské kolegyně ji nazývám „Ihlou v Poludnici“. Budu se muset někde poptat, jak by se můj nápad dal zanést do map.

Meditace s otevřenýma očima, naslouchání krajině. Tak by se asi daly nazvat mé příští okamžiky. Ticho je však náhle přerušeno děsivým zvukem. Ze skal se uvolnil ohromný balvan a s rachotem se řítí dolů. Po chvíli další. Příjemné pocity ustupují někam do pozadí a raději se vracím do reálu. I tohle je sice projev jara. Ovšem příroda mi jasně dává na srozuměnou, že bych neměl pokoušet osud. Výš už nepolezu, po chvíli bych stál přímo pod Tatarkou a nemusím na vlastní kůži zkoušet něco podobného.

Sestupuji dolů. Mám ještě dostatek času, prohlédnu si skalní útvary v Hrdzavé dolině. Na její dno však sluneční paprsky dosud pronikají se skromnou intenzitou. Pod skalní věží Túreň je ještě taková vrstva sněhu, že raději obracím. Tady ten pravý čas zatím nenastal. Cestou zpět pozoruji v Hrdzavém potoce pstruhy vyskakující za hmyzem. A objevuji první rozkvetlý podběl. Dvě různá roční období nedaleko od sebe.

Navečer se zhoršuje počasí. Zvedá se silný vítr a otepluje se. Musím čekat, co přinese zítřejší den.

Čtvrtek, 23. března 2006
V noci vítr ještě zesílil. Olamoval větve ze stromů a chvílemi nadzvedával i plechovou střechu chaty. Ta už ovšem přežila horší věci. Nicméně situaci je třeba brát vážně. Potvrzuje to i skutečnost, že do práce dnes nezamířili dřevorubci. Jejich auta bych už dávno musel slyšet. Pokud budu moci dnes někde chodit, tak určitě jen na úpatí Planiny. Sestupuji do Muráně. S povděkem kvituji, že se pracuje na odklízení stromů z jam, o kterých jsem se zmiňoval.

Dole je intenzita větru menší. Jedna z nových informačních tabulí mne inspiruje v dalším konání. Upozorňuje na Hradný prameň. Nachází se nedaleko obce a je jedním z největších vývěrů na celém Slovensku. Dodneška jsem o něm neměl tušení. Vydávám se po silnici směrem na Muránskou Hutu. Cestou pozoruji koryto říčky Muránky. Překrásný tok. Jiskrně čistá voda, v těchto místech ničím neznečištěná. Pozoruji také známou skutečnost. Na pravé straně silnice je dno tvořeno krystalickými horninami, které tvoří jádro Stolických vrchů. O kousek dál již říčka protéká korytem vápencovým. Tady probíhá geologická hranice Muránské planiny. Hradný prameň není těžké najít, je nedaleko silnice. Sám sobě se divím, že jsem ho doposud nezaregistroval. Bezesporu mohutný vývěr. Na soutoku s Muránkou má mnohem větší průtok, než samotná říčka.

Pokračuji po silnici dál. V první velké serpentině silnice vyhlížím k místům, kde Muránka pramení. Až roztaje sníh, pramen vyhledám. A také se někdy vydám na jih Slovenska. Před soutokem se Slanou řeka vytváří kaňon zvaný Prielom Muráňa. To místo jsem dosud neviděl a měl bych to napravit. Proč vlastně místní lidé používají zdrobnělinu názvu, když v mapách se řeka od pramene k ústí jmenuje Muráň? Musím se poptat.

Sedlo Predná hora. Silný vítr v zádech mi pomáhá v rychlé chůzi a po chvíli stojím u vodopádu v Muránské Hute. Potok vytéká z největší jeskyně na Planině, Bobačky. Byl jsem tu již několikrát. Doufal jsem, že budu mít štěstí a průtok vody bude dnes větší. Není. I tak je sugestivním zážitkem přírodní výtvor pozorovat. Cestou zpět bedlivě prohlížím hřeben Šiancí, jednoho z nejkrásnějších míst celé Planiny.

Navečer míříme s Milanem do Kulturního domu v Revúci. „Za vyčištění toku řeky Muránky“, takový je název projektu, o kterém budou pracovníci Správy Národního parku Muránská planina dnes večer hovořit. A dovídám se skutečně spoustu zajímavostí. Proč byl projekt zaměřen na Muránku a její přítoky. Proč vůbec dochází ke znečišťování těchto toků v takové míře a co se s tím dá dělat. Jaké další akce byly uskutečněny v rámci projektu, například monitorování výskytu vydry říční a mihule potoční. Vysazení lipana podhorního. Vysazení střevle potoční a její odchov přímo v říčce. Úpravy toku říčky, směřující proti negativním důsledkům, které způsobila regulace koryta. Všechno doprovázeno promítáním fotografií. Výtečným nápadem bylo aktivní zapojení děti ze škol v Revúci a okolí do celého projektu. Jednoznačně nejúčinnější způsob výchovy v oblasti vztahu k životnímu prostředí. Spousta zúčastněných dětí také přišla na přednášku. Ostatní zájemci by se však dali spočítat na prstech jedné ruky.

Večer trávím u Milana, povídáme si. A i když o tom dobře vím, stále nevycházím z údivu, jak dobře Milan Planinu zná. Skutečnosti, o kterých jsem neměl ani tušení, v hlavě se rodí plány dalších cest a snažím si zapamatovat vše, co jsem vyslechl. Na jedno mě opakovaně upozorňuje. Abych byl při pohybu na Planině velmi obezřetný a nepodceňoval nebezpečí v podobě medvědů. Zvláště proto, že jsem zvyklý chodit sám. A vypráví mi příhodu, která se před čtrnácti dny stala v nedaleké Muránské Zdychavě. Ze Stolických vrchů se přihnal medvěd, pronásledující jelena. Ocitl se až na kraji obce a bylo mu srdečně jedno, že už je v místě, kde žijí lidé. Odehnat se ho podařilo až s pomocí střelných zbraní. Co k tomu dodat? Milan není první, kdo mne na toto nebezpečí upozorňuje. Už bývalý majitel chaty Zámok Laco Berecz mi prorokoval, ze při mém stylu poznávání Planiny je otázkou času, kdy se s medvědy potkám. Pravda, mám jisté osobní zkušenosti. V Nízkých Tatrách jsem se zdravou kůží vyvázl ze situace ne právě jednoduché… Myslím, že z medvědů je třeba mít respekt. Nelze je v žádném případě podceňovat, ale ani přeceňovat.

Pátek, 24. března 2006
Ráno odjíždím do Tisovce. Dlouho jsem nebyl na Hradové a rád bych se tam opět podíval. Ze skalního hřebene jsou nádherné výhledy na Veporské vrchy, Nízké Tatry a v neposlední řadě na Planinu samotnou. Otázkou je, zda bude hřeben schůdný.

Až k vyhlídce na Tisovec je to bez problémů. Pokud si odmyslím cestu tarasící popadané stromy. První, co člověku padne do oka, je vápencový lom. Ostuda Planiny, jenže co s tím? Přehlédnout ho nelze a hyzdit jinak nádherný výhled bude zřejmě ještě hodně dlouho. Jsou chvíle, kdy člověk musí vnímat jen ty pěkné věci, jinak by si nejspíš zadělal na nějakou neurotickou poruchu …To ostatní ovšem stojí za to. Je dobrá viditelnost. Sleduji Martinovu dolinu, hřeben Šarkanice až k Sivákové, rozeznávám Velkou Stožku, Klak a zcela nalevo Fabovu holu. Pořádný kus Planiny!

Pokračuji ke zřícenině hradu. Tady je již souvislá sněhová vrstva. Ovšem sníh je umrzlý a jde se po něm velice dobře. Vzpomínám na Rasťovo zajímavé vyprávění o historii tohoto území a tak trochu mi nejde na rozum můj vztah k této vědní disciplině. Ten je, řekněme, velmi odměřený. Samozřejmě, k mé vlastní škodě. Ale už jsem takový.

Přicházím k vrcholovému bradlu. Pohyb po něm je doslova adrenalinovou záležitostí. Je diametrální rozdíl mezi tím, jak vypadá jižní strana svahu a jak severní. Ta severní je pokryta zrádnými sněhovými převisy. Jižní je zcela bez sněhové pokrývky, jenže využít toho při postupu nijak nelze. Odměna v podobě překrásných pohledů do okolí je však nadstandardní kompenzací za nervy drásající okamžiky.

Zbývá mi jen kousek, sestup po řetězech a budu v lehčím terénu. Jenže člověk míní a příroda mění. Končím. Přicházím k místu, které neprojdu. Odkud se budu muset vrátit stejnou cestou, kterou jsem přišel. Asi pětimetrový sestup po skále je pokrytý jednolitou vrstvou ledu. Obejít se to nedá a mačky nemám. Nevadí, i tak to stálo za to. Sedím, rozhlížím se a fotografuji. Kochám se pohledy na Klenovský Vepor, Suché doly a Furmaneckou dolinu. Dochází mi, že tyto lokality vůbec neznám. Mnohokrát jsem sám sobě sliboval, že to napravím. Zatím se tak nestalo. Letos? Budu tomu věřit. Cestou zpět další posel jara. Motýl, babočka, druhem si nejsem jistý. Pohled na ni mi působí potěšení.

Odpoledne mám v úmyslu doplnit si informace o tom, co jsem včera vyslechl v Revúci. Udělat si představu o tom, jak to skutečně vypadá se znečištěním vodních toků v Murání. Od silničního mostu na konci obce se brodím sněhem a blátem až k soutoku s Hrdzavým potokem. Meandry, hluboké tůně, srdce by mělo jásat. Jenže nejásá. Můj rozum není schopen pochopit, co se tady děje. Popis vynechám, fotografie budou výmluvnější. Co asi pociťují ti školáci, kteří odpadky posbírají, odnesou, a za pár dnů to tu vypadá stejně? Kdo za to může? Jednoznačně obyvatelé Muráně, přesněji určitá část obyvatel. Protože se jedná o odpad komunální. Ekologické cítění a vědomí je pro ně pojmem z oblasti science – fiction. Proč s tím něco nedělá obecní úřad, v jehož katastru se toto smetiště nachází? Nemá prostředky? Vždyť to není pravda! Každý z místních obyvatel, který pobírá sociální podporu, a není jich tu málo, musí odpracovat v rámci veřejně-prospěšných prací dvakrát týdně osm hodin. Proč místo zametání náměstí neodklízí odpadky nahromaděné v potocích? Nebyl by to účinný výchovný prostředek? V neposlední řadě jsem přesvědčen, že do těchto míst zasahuje ochranné pásmo vodního zdroje. Jak se k tomu staví Povodí Hronu (pokud se mýlím a potoky spadají do kompetence povodí jiného, omlouvám se)?

Vracím se do vsi. Na závěr mého pobytu jsem si nevybral nejpříjemnější zážitek. Nevadí. Alespoň vidím, s jakým molochem Správa národního parku bojuje…

Sobota, 25. března 2006
Můj pobyt se chýlí ke konci. Ještě je tu však dnešní dopoledne, které bych rád strávil s Milanem Hromadou. Pokud mu něco mimořádného nezhatí plány, přijede do Muráně. Očekávám, že společná vycházka mi dá příležitost nahlédnout pod pokličku práce dobrovolných strážců parku.

Po chvilce čekání je Milan tady, přijíždí se svým kolegou. Vysvětlují mi, co mají dnes dopoledne v plánu. Prohlédnout si okolí rekreačního střediska a okolí psychiatrické léčebny Predná Hora. Vyjíždíme. V sedle odbočujeme na místní komunikaci a Milan mě upozorňuje na místo s překrásným výhledem, ke kterému po chvíli přijíždíme. Úžasné. I když je viditelnost mizerná, jsem uchvácen. Milan mi mimoděk stále dokazuje, kolik je v těsném sousedství Muráně zajímavých lokalit, o kterých nemám potuchy. Na tomto místě registrujeme i dalšího posla jara, devětsil lékařský.

Po dalším kilometru jízdy vystupujeme u rekreačního zařízení. Pěkný areál, vše zrenovované. S mými představami o ideální dovolené se to sice neshoduje, ale to není směrodatné. Milana a jeho kolegu zajímá, zda se tu nedějí věci neslučitelné se statutem, který toto místo má: ochranné pásmo národního parku. Bedlivě jejich práci sleduji a poslouchám. Podobné je to v areálu psychiatrické léčebny. Tam nás na požádání pouštějí na nádvoří. Stavba mě ohromuje svým rozsahem. Cestou zpět ještě obhlížíme Hradný prameň a tok Muránky.

Blíží se poledne a musíme se rozloučit. Věřím, že to není nadlouho. Loučím se i s Planinou. Moje návštěva nebyla tentokrát plná celodenních putování, to ale není podstatné, ten čas teprve přijde. Pro mne byla daleko důležitější z důvodů jiných.

Fotografie z akce najdete v této fotogalerii.

««« Předchozí text: Hostel Následující text: Alej v Brně - Jundrově »»»

pepa | 26.3.2006 Ne 11:13 | NP Muránska planina, Toulky | trvalý odkaz | tisk