John Steinbeck: Toulky s Charleym

„V Americe bydlím v New Yorku nebo se pohroužím do Chicaga či do San Francisca. Ale New York představuje stejně málo Ameriku, jako Paříž představuje Francii nebo Londýn Anglii. A tak jsem objevil, že svou vlast neznám. Já, americký spisovatel píšící o Americe, jsem pracoval podle paměti. (…) Zkrátka jsem psal o něčem, co neznám, a to mi u takzvaného spisovatele připadá jako trestuhodný zločin…“ – píše John Steinbeck v úvode tejto krásnej knižky.

A tak sa v roku 1960 rozhodol, že sa vydá na cestu naprieč Spojenými štátmi. Nechal si upraviť trištvrtetonovú dodávku na obytný voz, pokrstil ho Rosinanta (podľa koňa dona Quijota) a spoločníka na tejto štvormesačnej ceste mu robil modrý pudel Charley. Kniha je popisom zážitkov z tejto cesty a pri jej čítaní si len málokrát uvedomíte, že má vyše štyridsať rokov. Väčšinou pri opise niektorých reálií a udalostí (napríklad slávny Chruščovov prejav v OSN, pri ktorom búchal do stola topánkou) – to nevadí; alebo pri absencii dnes požadovanej „politickej korektnosti“ – to poteší.
Kto ste nečítali, vrelo doporučujem počas zimných večerov to napraviť (číta sa to jedným dychom, dva či tri večery vám budú stačiť ).
Pár ukážok na namlsanie:

Technika navazování hovoru je všude stejná. Věděl jsem už dávno a znovu jsem na to přišel, že nejlepší způsob, jak získat pozornost, pomoc a kus hovoru, je zabloudit. I takový člověk, který spatřil na pěšině svou na smrt vyhladovělou matku a kopne ji do břicha, aby mu nepřekážela v cestě, dobře obětuje několik hodin času na to, aby uděloval nesprávné pokyny naprosto cizímu člověku, který tvrdí, že zabloudil.

*

… A vždycky na podzim se vydává do lesa spousta mužů, aby dokázali, že jenom s puškou nebo brokovnicí jsou i bez nadání, cviku, znalostí nebo zkušeností dokonalými střelci. Má to příšerné následky. Od chvíle, co jsem vyjel ze Sag Harboru, hřměly pušky po kachnách na tahu, a když jsem jezdil po státu Maine, výstřely z pušek v lesích by vyplašili všechny možné lovce, pokud by nevěděli, co se děje. Tohle mi určitě získá mezi lovci špatné jméno, ale budiž mi dovoleno říci hned, že nemám nic proti zabíjení zvířat. Myslím, že je něco musí zabít. (…) Kdybych měl hlad, s chutí bych lovil vše, co běhá, leze nebo létá, dokonce i své příbuzné, a rval bych je zuby. Ale to není hlad, co žene miliony ozbrojených Američanů mužského pohlaví do lesů a do hor, jak dokazuje vysoká úmrtnost na srdeční záchvaty mezi lovci. Lovectví má jaksi co dělat s mužností, ale nevím dost dobře jak. Vím, že je spousta dobrých a schopných lovců, kteří se vyznají ve své věci; ale mnohem víc je obtloustlých džentlmenů, nasáklých whiskou a ozbrojených puškami těžké ráže. Pálí na všechno, co se hýbe nebo vypadá na to, že by se mohlo hýbat, a kdyby se jim podařilo vybít se navzájem, úspěšně by se tím zabránilo překotnému růstu obyvatelstva. Jestliže by se oběti na životech a raněných omezily jenom na ně a jim podobné, nebyl by v tom žádný problém, ale ten masakr krav, prasat, farmářů, psů a silničných značek činí z podzimu nebezpečnou roční dobu na cestování. Jeden farmář na severu státu New York namaloval slovo KRÁVA velikými černými písmeny po obou bocích své bílé kravky, ale lovci mu ji stejně zastřelili. Když jsem projížděl Wisconsinem, jeden lovec střelil vlastního průvodce mezi lopatky. Soudní ohledávač mrtvol, který vyslýchal tohoto nimroda, se otázal: „Myslel jste si, že je to jelen?“
„Ano, prosím, myslel.“
„Ale neměl jste jistotu, že je to jelen?“
„To teda ne, prosím. Myslím, že ne.“

V té dunivé uzavírací palbě ve státě Maine jsem ovšem měl o sebe strach. V zahajovací den se strefili do čtyř aut, ale hlavně jsem měl strach o Charleyho. Vím, že pro některého z těchto lovců pudl značně připomíná jeleního samce, a musel jsem pro něj najít nějakou ochranu. V Rosinantě byla krabice červeného kleenexu, papírových kapesníků, kterou mi dal někdo darem. Zabalil jsem Charleymu ocas do červeného kleenexu a upevnil gumičkami. Každé ráno jsem mu obnovoval tento prapor a Charley ho nosil celou cestu na západ, když kolem nás kvílely a svištěly kulky. Tohle neříkám jenom žertem. Rozhlas varoval, aby si lidé nebrali bílé kapesníky. Když lovci spatřili záblesk něčeho bílého, příliš mnozí z nich to považovali za ocas běžícího jelena a jedinu ránou vyléčili oběť z nachlazení.
Ale tenhle odkaz amerických pohraničníků není nic nového. Když jsem žil jako dítě na ranči u Salinasu v Kalifornii, měli jsme čínského kuchaře, který na tom pravidelně trochu vydělával. Na nedalekém hřebeni ležel na boku kmen platanu, podpíraný dvěma zlomenými větvemi. Leeovu pozornost upoutaly díry po kulkách v tom skvrnitém světle hnědém pahýlu. Na jeden konec přibil pár parohů a pak se až do konce jelení sezóny uchýlil do své chalupy. Potom sklízel ze starého kmene stromu olovo. V některé sezóně ho vytěžil padesát až šedesát liber. Nebylo to žádné jmění, ale byl to slušný výdělek. Když mu po dvou letech ten strom dočista rozstříleli, Lee jej nahradil čtyřmi hrubými pytli písku se stejnými parohy. Pak sklízel svou úrodu ještě snadněji. Kdyby vystavil padesát pytlů, bylo by mu to vyneslo celé jmění, ale Lee byl skromný muž, který nestál o velkovýrobu.

*

V životě jsem nikdy nic nepašoval. Proč tedy mám nepříjemně provinilý pocit, když se blížím k celní hranici? Přejel jsem vysoký most, kde se platí mýto, zdolal jsem kousek země nikoho a přijel na místo, kde bok po boku visely vlajka pruhů a hvězd a britská vlajka. Kanaďané byli velmi vlídní. Zeptali se mne, kam jedu a na jak dlouho, zběžně si prohlédli Rosinantu a nakonec dospěli k Charleymu.
„Máte potvrzení, že ten pes byl očkován proti vzteklině?“
„Ne, nemám. Vidíte, že je to starý pes. Byl očkován už dávno.“
Vyšel jiný úředník. „Tak vám tedy doporučujeme, abyste s ním nepřekračoval hranici.“
„Ale já přejedu jenom malý kousek Kanady a vrátím se do Spojených států.“
„Rozumíme vám,“ řekli vlídně. „Můžete ho vzít s sebou do Kanady, ale Spojené státy ho nepustí zpátky.“
„Ale prakticky jsem ještě pořád ve Spojených státech a nejsou žádné námitky.“
„Budou námitky, jestli ten pes překročí hranici a bude se snažit dostat zpátky.“
„Tak kde ho tedy můžu dát očkovat?“
Nevěděli. Byl bych se musel vrátit aspoň dvacet mil, najít nějakého veterináře, dát Charleyho očkovat a pak se vrátit. Překračoval jsem hranici jenom proto, abych ušetřil trochu času, ale tímhle by se promarnil uspořený čas a ještě mnohem více času.
„Chápejte prosím, to dělá vaše vláda, ne naše. My vám jenom radíme. Tak zní předpis.“
Myslím, že právě pro takové věci nenávidím vlády, všechny vlády. Je to vždycky předpis, nepříznivá vedlejší ustanovení, která provádějí nepřízniví vedlejší úředníci. Není s čím bojovat, žádná zeď, do které bychom marně bušili pěstmi. Nadmíru uznávám očkování a domnívám se, že by mělo být povinné; vzteklina je strašná věc. A přece si uvědomuji, že nenávidím ten předpis i všechny vlády, které vydávají předpisy. Nezáleží na injekcích, ale na tom potvrzení. (…)

A tak jsem otočil auto a zamířil k hvězdám a pruhům a pod pravomoc jiné vlády. Když jsem odjížděl, nežádali mne, abych zastavil, ale teď bylo spuštěné břevno.
„Jste americký občan?“
„Ano prosím, tady je můj pas.“
„Máte něco k proclení?“
„Nebyl jsem za hranicemi.“
„Ale přijíždíte z Kanady.“
„Nebyl jsem v Kanadě.“
Viděl jsem, jak se mu v očích objevuje ocelový odstín a mračí se tak, že to znamená podezření. Nejenže vůbec neušetřím čas, ale vypadalo to tak, že ho ztratím ještě mnohem více než cestou přes Erie v Pensylvánii. „Šel byste laskavě do kanceláře?“
Tento požadavek na mne zapůsobil, asi jako by mi na dveře zaklepalo gestapo. Vyvolal ve mně panický strach, vztek a provinilý pocit, ať už jsem provedl něco špatného, nebo ne. Můj hlas dostal pronikavý tón počestného rozhořčení, které okamžitě vyvolá nedůvěru.
„Říkám vám, že jsem nebyl v Kanadě. Kdybyste se byl díval, byl byste viděl, že jsem se obrátil.“
„Račte prosím tudy.“
Potom do telefonu: „Newyorské číslo auta to a to. Ano. Ano – pes. (…) Říkají, že jste nepřekročil hranici.“
„To už jsem vám taky povídal.“
„Ukažte mi laskavě svůj pas.“
„Proč? Neodjel jsem ze země. Nechystám se ze země odjet.“
Ale přece jen jsem mu podal pas. Prolistoval jej a zastavil se u vstupních a výjezdových razítek z jiných cest. Prozkoumal mou fotografii, otevřel žluté potvrzení o očkování proti neštovicím, připevněné k zadní desce. Dole na poslední stránce spatřil řadu písmen a číslic, napsaných slabě tužkou.
„Co je tohle?“
„Já nevím. Ukažte. Aha, to! To je přece telefonní číslo.“
„Co to má co dělat ve vašem cestovním pase?“
„Myslím, že jsem zrovna neměl při sobě kousek papíru. Ani si nevzpomínám, čí je to číslo.“
Už mě měl v hrsti a byl si toho vědom. „Nevíte, že je protizákonné poškozovat cestovní pas?“
„Já to vymažu.“
„Nemáte do cestovního pasu nic vpisovat. Tak zní předpis.“
„Já už to víckrát neudělám. Slibuji vám to.“ A chtělo se mi slíbit mu, že nebudu lhát, ani krást, ani se stýkat s osobami uvolněných mravů, ani nepožádám manželky bližního svého, a vůbec všechno. Zaklapl pas a vrátil mi jej. Nepochybuji, že mu hned bylo lépe, když našel to telefonní číslo. Co kdyby byl přes všechnu svou námahu na mně neshledal žádnou vinu, když je takový zdlouhavý den.
„Děkuji vám, pane,“ řekl jsem. „Mohu jet dál?“
Vlídně mi pokynul rukou. „Pokračujte v jízdě,“ řekl.

Přejel jsem ten vysoký železničný most a zastavil jsem, abych zaplatil mýto. Výběrčí se vyklonil z okna. „Jen jeďte,“ řekl, „to vám nebudu počítat.“
„Jak to myslíte?“
„Viděl jsem vás před chvilkou projíždět opačným směrem. Viděl jsem toho psa. Věděl jsem, že se vrátíte.“
„Proč jste mi to neřekl?“
„Nikdo tomu nevěří. Jen jeďte. Máte jednu cestu zadarmo.“
(…)
Než jsem usnul, probral jsem všechno, co bych byl rád řekl tomu úředníkovi na hranici, a něco z toho bylo neuvěřitelně chytré a kousavé.

««« Předchozí text: Inšpirujte sa Následující text: Těžký život šelem »»»

lojzo | 14.11.2006 Út 10:16 | Knihovna | trvalý odkaz | tisk