Podzim na Planině

Nejnovější skvělé vyprávění o toulkách Muránskou planinou od Pepy Mazura. Fotografie k tomuto výletu najdete v této fotogalerii.

Pondělí, 16. října
Letošní říjen byl neobyčejně krásný. Jeden slunečný den za druhým, babí léto v té nejčistší podobě. Bylo neobyčejně těžké toto pozorovat zpoza plnění pracovních úkolů. Vědět, že na Planině to začíná hrát všemi barvami a já nemohu být u toho. Ve druhé polovině října jsem se však dočkal. V pondělním poledni vystupuji na Zbojské. Kolik mých příjezdů už tato železniční zastávka viděla? Nevím. Jako obvykle usedám na lavičku a nechávám do sebe vstřebávat atmosféru tohoto kraje. Skutečnost, že jsem zase tady, na Muránské planině.

Obvykle chodím nahoru přes Kučelach, mám to místo rád. To zvláštní chátrající stavení s orezlou plechovou střechou, bez kterého by Kučelach nebyl Kučelachem. A také překrásné pohledy k Burdě, Stožkám a do údolí Rimavy. Dnes však udělám výjimku. Půjdu přes Javoriny a Fabovu holu. Žlutě značenou cestou, kterou jsem ještě nešel.

Procházím rekreační osadou Predkopačno a po půlhodině stojím u směrovky s podivným názvem: Pekárove jamy. Neslyšel jsem, že by takové místo na Planině existovalo. A proč ten název? Marně se rozhlížím, po žádných jámách ani stopy. Zajímá mě to, na původ tohoto názvu se budu muset pozeptat. Zvláštních místních jmen je však na Planině více: Klátna, Za Nehovým, Randavica. Bylo by užitečné setkat se s někým, kdo by jejich původ dokázal objasnit. Určitě by to bylo zajímavé povídání.

Přemýšlím o původu názvů. Jediným objektivním zjištěním je ovšem fakt, že jsem už dlouho neviděl značku. Otevírám mapu, je to tak. Za můstkem značení uhýbalo prudce doleva a já jdu stále v přímém směru. Musím se vrátit. Po půlhodině ovšem stejné zjištění. Cesta mě přivedla na překrásnou horskou louku. Žlutá turistická značka nikde, v této chvíli je to však vedlejší. Za nepozornost jsem tentokrát dokonce odměněn. Z louky se otevírají překrásné rozhledy na Veporské vrchy. Těm dominuje Klenovský Vepor. Vrchol, který jsem ve svých vyprávěních mnohokrát zmiňoval, ovšem nikdy se na něj ještě nedostal. A to bych chtěl v některém z příštích dnů napravit. Překrásný je i pohled opačným směrem. K masívu Fabovej hole. Je úžasné, co dokáže les vyčarovat z monotónní letní zeleně během podzimních měsíců. Oklikou přes horní hranu louky se vracím na značenou cestu a pokračuji směrem k Javorinám. Je to rozcestí, kde se připojuje modře značená turistická cesta z Pohronské Polhory. A je to další místo s překrásným výhledem na Veporské vrchy.

Za Javorinami překračuji hranici Přírodní rezervace Fabova hola. Předmětem ochrany jsou přirozené horské smrčiny v nejvyšší oblasti Veporských vrchů, které jsou biotopem vzácných živočichů i rostlin, podrobnější popis by byl nad rámec mého vyprávění. Mě v této chvíli zajímá jiná skutečnost. Oblast Fabovej hole byla v listopadu 2004 zasažena silnou vichřicí, po které zbylo velké množství polomů. Vyvstala otázka: Co s nimi? Jde o oblast s nejvyšším stupněm ochrany a jejich odstranění nelze tudíž provést bezmyšlenkovitě. Řešení jsou v podstatě dvě. Odklidit popadané stromy a tím také zmírnit možné následky v podobě rozšíření kůrovce i na okolní zdravý les. Ovšem za cenu možná nevratného poškození přirozeného biotopu. Nebo vše ponechat bez zásahu s tím, že příroda je schopna vypořádat se s takovou situací sama. Biotop bude zachován, ovšem kůrovec může napadnout okolní zdravý les. Situace identická s tou, která nastala koncem minulého století v NP Šumava. Sharkan na svých stránkách nedávno uveřejnil článek Medializovaná Fabova hola – Dopadová studie, kde je tento problém podrobně a exaktně rozebírán. Zda bude mít konečné slovo při řešení Správa NP Muránska planina nebo Lesy Slovenskej republiky, š.p., nevím. Přál bych si jen, aby zvítězil rozum nad komerčními zájmy.

Polomů je na Fabovej holi skutečně požehnaně. Především vrcholová oblast se podobá pralesu a jsou tu místa, kde postoupit dopředu znamená vrátit se a zvolit jiný směr. Přesto mám pocit, že celá lokalita má své kouzlo a slovo ‘přirozený‘ tu nabývá svého skutečného významu. Odbočuji na louku s pěkným výhledem na Malou a Velkou Vápenicu. Je neobvyklé, že nízkotatranské vrcholy jsou koncem října bez sněhové pokrývky. Náročným slalomem mezi popadanými kmeny se dostávám na vrchol Fabovej hole. V místech, kam za celý den nedopadne jediný sluneční paprsek, leží čerstvý poprašek sněhu. Nebude to už trvat dlouho a nadvládu si zde vybojuje zima.

Prudký sestup k sedlu Burda. Míjím místo, které vypadá jako vápencový lom. Ovšem kdyby se tu skutečně vápenec těžil, poškození terénu by bylo mnohem rozsáhlejší. Nevím, možná je svah poškozen pouze erozí. V sedle Burda zastihuji majitele chalupy, ten by to mohl vědět. Vysvětluje mi, že jde skutečně o erozí poškozený terén, kde však následně lesní dělníci odebírali kámen na udržování svých cest. Přes Randavicu scházím ke Stožkám. Tato cesta mě příjemně překvapila, ještě na jaře to tu vypadalo zcela beznadějně. Džungle, postup byl velmi obtížný. Sám jsem ve svém vyprávění doporučoval této trase se vyhnout. Teď to vypadá jinak. Cesta je prořezána a je zcela bezproblémová.

Pohled na sluncem zalité Stožky mě naplňuje příjemným pocitem. Mé představy podzimní Planiny se naplňují. Teď musím rychle pospíchat na Skalnú bránu a pokusit se vše zachytit na fotografiích. Šplhám s plným batohem nahoru, rychleji to už nejde. Jenže blíží se večer a pokles teploty je rychlejší než já. Na Skalnej bráně je už citelný chlad a v údolí se objevil opar. Z fotografií nebude nic. Ale nevadí, budou jiné.

Nižnou Klakovou mám téměř na dohled. Také tady je cesta prořezána a bez problémů. Problém však nastal u pramene vody. Žádná neteče, po suchém létu a podzimu zcela vyschnul. Jen s obtížemi se mi daří nabrat trochu vody ze žlabu. Nahoře, na druhé straně louky, je někde další pramen. Nikdy jsem však neměl potřebu ho hledat a až teď vidím, jak prozřetelné je o něm vědět.

Nižná Klaková v záplavě zapadajícího slunce dostává barvu červeného zlata. Je mi jasné, co udělám v příštích okamžicích. Odložím batoh, sednu na zápraží útulny a budu do sebe vstřebávat krásu podzimní Planiny. Scénář však musím pozměnit. Sednout si musím k ohništi, na zápraží to není možné. Takový nepořádek v turistickém zařízení jsem ještě neviděl. Tady ani jinde. Terasa je zatarasena hromadou odpadků. Abych se dostal dovnitř, musím část odhrnout stranou. Kdo to mohl udělat? Je jediné vysvětlení. Odpadky byly nashromážděny v pytlích a připraveny k odvozu. A někdo je pro potěšení nebo proto, že potřeboval pytle, rozházel po zápraží a okolo celého srubu. Skutečnost, která jde mimo mé chápání. Nic. Nemohu si další chvíle a celý můj pobyt kazit takovými nepřístojnostmi. Pokusím se v příštích dnech spojit se strážci parku a nabídnout jim pomoc při odklízení nepořádku.

Na Nižnou Klakovou padá soumrak. Sedím, pozoruji a přemýšlím. V této chvíli je můj pocit štěstí dokonalý. Jsem v kraji, který mám rád a kde se mi líbí. Co chtít víc?

Úterý, 17. října
Ráno je velmi chladné. Odhaduji, že rtuť teploměru klesla na minus pět stupňů. Tráva je ojínělá, na kamenech je námraza. Vařím si kávu a balím věci. Plán dnešního dopoledne je jednoduchý. Sestoupit do Muráně a ubytovat se tam. V příštích dnech chci projít trasy, jejichž ideálním východiskem je právě tato obec.

Hrdzavá dolina v paprscích vycházejícího slunce hraje všemi barvami. Není možné si nevšimnout kontrastu barev v místech, která jsou ozářena sluncem, oproti místům, kam sluneční paprsky zatím nedopadly. Znovu a znovu mě fascinují takováto přírodní dramata, pokaždé jiná, neopakovatelná. Sledovat bych je mohl každý den a stejně bych se jimi nikdy nenasytil.

Sestupuji cestou, která byla nedávno vyznačena pro běžkaře. Na rozdíl od pěší trasy je vedena v pravém svahu Hrdzavé doliny. Nabízí se mi tak pohledy do protějších strání, které mi byly doposud utajeny.

Na muránském náměstí se zdravím s lidmi, které znám podle vidění. A jeden z nich mi klade otázku, zda se nechci konečně do Muráně přestěhovat. Že prý jsem stejně víc tady než doma. U stále ještě nedokončeného Informačního střediska vidím pracovníka Správy národního parku, zoologa Ervína Hapla. Jdu za ním a říkám mu o nepořádku na Nižné Klakové. A nabízím pomoc při úklidu. Dovídám se ovšem, že tento týden jsou strážci parku mimo region a není tudíž nikdo, kdo by mohl na Klakovou zajet.

Ještě není poledne a jsem opět v terénu. V ústí Suchého dolu odbočuji vzhůru a traversem Kostelce se dostávám na Slnečné skály. Místo s překrásným výhledem na skalní věž Túreň a na mohutná bradla pod Vrbiarkou. Vychutnávám nádherné pohledy a pořizuji fotografie. Udivuje mne reliéf vrcholové plošiny na Slnečných skalách. Deštěm a větrem ohlazený vápenec avantgardních tvarů, člověk by něco takového těžko vymyslel. Loukou kolem lovecké chaty mířím k Mäsiarským skalám. Nevím, kde tyto nádherné skály přišly k tak prozaickému jménu, který řezník se o to přičinil. Na rozdíl od Slnečných skal je z těchto míst úžasný pohled také do závěru Hrdzavé doliny, k Piliarkám. A stejně tak opačným směrem, obec Muráň bych z letadla neviděl lépe. Další z míst, kde bych vydržel dlouhé hodiny sedět a jenom se dívat. Teď si to ovšem nemohu dovolit, mám před sebou ještě dlouhou cestu. Vracím se k chatě a strmým svahem šplhám k vrcholku Kostelce. Přecházím hřeben a stezkou se dostávám na Predný Vohaň. A kam jinam mohou mířit mé další kroky než na Poludnicu? Ještě předtím udělám krátkou odbočku. Napříč loukou stoupám k lesu. Vím, co mě čeká. Úžasný pohled na Stolické vrchy a vrcholovou část Cigánky. Ale nejde to jen tak se podívat a jít dál. Opět usedám, můj zrak postupně hladí všechna ta známá místa. A opět je to čas, který mě nutí zvednout se a pokračovat dál. Vracím se na cestu a pokračuji k Maretkině. Pozoruji laně, které se pasou na konci louky. Opatrná chůze mi dovoluje přiblížit se k nim a dokonce je vyfotografovat.

Jsem téměř u hájenky. Záblesk myšlenky, to je to, co zastavuje mé kroky. Teď mi to dochází! Vyšlapaná stezka, kterou jsem před chvílí zahlédl. Ta přece nemohla vést nikam jinam, než na Tatarku. Další ze seznamu míst, kde jsem ještě nebyl. Je to nad slunce jasnější, vracím se. Plní se další z mých přání, vidět Poludnicu z Tatarky. A je to majestátný pohled, výstižnější přívlastek mě nenapadá.

Vracím se k hájence a rychlými kroky mířím k Velké lúce. Na jaře jsem cestu a její okolí přirovnával k místu, kde právě skončila tanková bitva. Nyní jsou však osekané větve srovnány do hromad a kolem cesty je vcelku uklizeno. A vypadá to, že i těžba dřeva tady skončila. Že by se v někom hnulo svědomí? Musel bych být hodně naivní, kdybych tuto variantu připouštěl. Ovšem faktem je, že to tady vypadá mnohem lépe než na jaře.

Míjím chatu Zámok a přicházím k hradu. Opravená vstupní brána důstojným způsobem vítá návštěvníky. Obcházím všechny vyhlídky a tu, kterou mám nejraději, si nechávám nakonec. Pohled k severu. Šiance, Králova hola.

Do Muráně se vracím za tmy. Dnešní den se skutečně vydařil, jsem nadmíru spokojen.

Středa, 18. října
Výstup na Klenovský Vepor, mé dosud nesplněné přání. Dnes to napravím. Vstávám brzy ráno, dny jsou už krátké a spojení není ideální. V Tisovci nasedám do vlaku. Čeká mě krátká cesta železniční tratí, která si po oprávněně zaslouží titul ‘kouzelná‘. Klikatí se kolem strmých skal Furmanecké doliny. Krasovou oblastí se spoustou propastí a jeskyní, které prozrazují četná okna a otvory ve skalách. Ovšem i samotná železniční trať si zaslouží pozornost. Původně spojovala Brezno s Pohronskou Polhorou. V roce 1896 byla prodloužena do Tisovce. Aby mohla překonat velký výškový rozdíl (mezi sedlem Zbojská a Tisovcem je to více než tři sta metrů), byla vybavena ozubením. Rozhodně by bylo zajímavé více nahlédnout do historie této technické památky.

Ideálním východiskem pro cestu na Klenovský Vepor je železniční zastávka Zbojská. Já však musím volit cestu nejkratší a ta vede ze zastávky Bánovo. Procházím ski-areálem Kostolná. Na pěkné sjezdovce by se díky námraze dalo lyžovat už teď. Po necelé hodině cesty se v sedle Bánovo napojuji na značenou cestu od Zbojské. Nedaleko rozcestí stojí jakési monstrum. Při bližší prohlídce zjišťuji, že se jedná o pojízdnou továrnu na likvidaci dřeva. Odřezků, které zbyly po těžbě. Pravda, les je tady přímo zahlcen takovými zbytky, ovšem kravál, který monstrum produkuje, musí být slyšet až na sousední Polaně. Co se dá dělat, alespoň se nemusím bát medvědů. Díky nepozornosti míjím rozcestí v sedle Machniarka, ovšem jsem za to opět odměněn. Louka s nádherným výhledem, Klenovský Vepor mám před sebou jako na dlani.

Značená cesta stoupá lesem na Rozsypok. Pod ním, v sedle před Klenovským Veprom, přicházím do Přírodní rezervace Klenovské Blatá. Jde o horské rašeliniště s výskytem vzácných druhů rostlin (vstavač májový, pětiprstník žežulka, jestřábník tmavý ad.) a živočichů (např. hraboš mokřadní, ještěrka živorodá). Tato přírodní rezervace i sousední Národní přírodní rezervace Klenovský Vepor byly před vyhlášením Národního parku Muránska planina součástí Chráněné krajinné oblasti Muránska planina. V roce 1997, po vyhlášení národního parku, byly obě lokality vyčleněny.

Blížím se k závěrečnému stoupání na vrchol. Tady už nemá Klenovský Vepor morbidní podobu rakve. Zaujalo mne však něco jiného. Vrcholové partie jsou na této straně ukončeny strmými bradly, které dodaleka svítí čistě bílou barvou. Jak je to možné? Přece oblast Klenovského Vepra není složena z vápenců. Nerozumím tomu. Vše se však vysvětluje. O vápenec skutečně nejde. Je to bílý andezit, který zde tvoří příkrovovou desku na rulovém krystaliniku Veporských vrchů. Předmětem ochrany v NPR Klenovský Vepor je ojedinělý komplex lesů s pralesovitým porostem smrků a dalších dřevin s výskytem vzácné flóry a fauny.

Jsem v nadmořské výšce 1338 metrů, na vrcholu Klenovského Vepra. Fotografuji vrcholový kříž a vracím se o pár metrů níže. Tady je vkusně upravené odpočívadlo a především rozhledová růžice. Musím vznést pochvalu turistům z Hnúšty, kteří ji zde umístili. Výborná věc, člověku velmi pomůže při orientaci. Viditelnost je dobrá, je vidět daleko. Jenže vlhkost vzduchu není zdaleka minimální a opar znemožňuje pořízení kvalitních fotografií. Je to velká škoda, protože to, co lze z tohoto místa spatřit, je velkolepé. Vysoké Tatry jako jednolitý celek. Prakticky celý hřeben Západních Tater, od Temniaku po Baníkov. Nízké Tatry od Královej hole po Prašivou Chochulu. Nevím, zda na Slovensku existuje druhé takové místo, kde by člověk mohl přehlédnout celý, téměř stokilometrový hřeben těchto hor. Muránska planina, rozeznávám Stožky, Klak, Hradovou a další, mně tak dobře známá místa. Na západ od Fabovej hole vidím rozlehlé neobydlené louky, další místo, které by určitě stálo za prozkoumání. Největší opar je na jižní straně. Rozeznávám pouze Sinec v Klenovských vrších a Klenoveckou vodní nádrž.

Jsem uchvácen. Doposud jsem považoval za rozhledovou jedničku celého Slovenska Velký Choč, ovšem toto místo je velkým konkurentem. Časové údaje na směrovkách v této oblasti jsou nadhodnocené. Cesta mi trvala mnohem kratší dobu a díky tomu mohu dlouhé minuty sedět a vzhlížet do kraje. Jsou to nezapomenutelné okamžiky. Rozhodně se sem vrátím. Někdy v zimě, až bude viditelnost stoprocentní a umožní fotografovat bez omezení. Z dnešní cesty mám velmi dobrý pocit. Patří k ní ještě jeden postřeh. V Tisovci jsem si krátil čekání na spoj do Muráně čtením vývěsky na autobusové stanici. Zaujal mne leták, který informuje o přírodní zajímavosti někde v blízkosti Tisovce. Tisovecká občasná vyvěračka, tak zní celý název. Komplex podzemních sifonů, který čas od času vytlačí přebytek vody ven z jeskynního systému. Kde to místo je a jak to, že jsem o něm doposud neslyšel? Musím to zjistit a místo si prohlédnout. Ale to až někdy příště.

Čtvrtek, 19. října
Podzimní Hrdzavá dolina mě natolik okouzlila, že ji znovu zařadím mezi cíle dnešní cesty. Stoupání na Vrbiarku je úmorné, musím zdolat téměř sedm set výškových metrů. Ovšem odměna za námahu je velkolepá. Pohled do Hrdzavé doliny ze skalní hrany patří mezi to nejkrásnější, co může Planina nabídnout. Nevím, jak bych mohl nejlépe popsat to, co spatřuji, nenalézám výstižná slova. Jen sedím a pozoruji. Nechávám působit tu nádheru na mé nitro. Tak nějak by mohl vypadat lék na všechny bolesti a neduhy všedního života.

Skalní stěny jsou vysoké, nedaří se mi dostat je celé do zorného pole objektivu. Nepodařilo se mi to ani při minulé návštěvě, fotografie nestály za nic. Mäsiarské skaly na protější straně doliny také nemá smysl fotografovat, opar je dnes ještě větší než včera. Vyvozuji stejný závěr, musím se sem vrátit někdy v zimě, kdy mrazivé počasí viditelnost mnohonásobně zlepší.

Také z louky na opačné straně Vrbiarky je překrásný rozhled. Ne však dnes, jižní obzor je oparem zcela zahalen. Pokračuji dál. Lesní cestou přicházím k rozlehlé louce. Horské louky na Planině mají své kouzlo. A nemohu si pomoci, na podzim jsou nejkrásnější. Dýchají na člověka zvláštní atmosférou. Na jedné straně stále plné života, na druhé dávají tušit, že něco končí. Že tu co nevidět bude zima a teprve další jaro jim vdechne nový život. Tak na mne působí i Muránska Voniaca. Louka s překrásným jménem, které jsem nenašel na žádné mapě, znám ho jen od místních lidí.

Přicházím na Prihalinu. U lesnické chatky auto, oheň a u ohně pracovník Lesní správy v Muráni. Upozorňuje mne na to, že se pohybuji po neznačené cestě, což bych neměl. Kývám hlavou, vím o tom. Proto také nemám v úmyslu pouštět se do diskuse na toto téma. Navíc, jeho výtka mi připadá poněkud kontraproduktivní. Já jsem na rozdíl od něj přišel pěšky a neznečišťuji ovzduší výfukovými zplodinami. Ovšem auto patří k výkonu jeho zaměstnání, byť je to v národním parku.

Mířím k zeleně značené turistické cestě, která spojuje Sivákovou s Tisoveckou Voniacou. Cestou se ještě zastavuji u Šarkanovej diery, u podivné to hříčky přírody. Údajně čtyřicet metrů hluboká, pravděpodobně vodou vymodelovaná, víc o ní nevím. Běžnému návštěvníkovi zůstává ukryta, snad i proto se informace o ní příliš nepublikují. Jsem na značené cestě. A světe div se, potkávám turistu. Ne ledajakého, na kole! Tak to jsem tu ještě neviděl. Po necelé hodině cesty jsem na dalším místě, kde budu sedět a vychutnávat krásu Muránské planiny. Tisovecká Voniaca. Nemohu nevzpomenout jaro roku 2004. Tisíce rozkvetlých šafránů jsem tu spatřil. Ve svém vyprávění jsem použil výrazu Šafránová zahrada z Říše Fantazie. Často se kochám pohledem na fotografie, na kterých jsem vše zachytil.

Na stráních pod Voniacou roste spousta dřínů, jejichž červené plody teď září do daleka. Objevuji také mohutný modřín. Těsně nad zemí je opálený, jakoby pod ním někdo rozdělával oheň. Při pečlivější prohlídce však zjišťuji, že opálen je i po celé výšce kmenu. Zcela určitě ožehnutí způsobil blesk. V trávě fotografuji uvadlou bylinu s tmavě modrými plody, kterou bezmyšlenkovitě identifikuji jako rulík zlomocný. Ve skutečnosti se však jedná o kokořík lékařský. A spousta dalších zajímavostí by se tu dala objevit. Jenže jsem opět limitován časem, nechce se mi šlapat po silnici za tmy.

Sestupuji Martinovou dolinou. Je plná polomů. Z tohoto místa je však nikdo odklízet nebude. Zůstane ve svém přirozeném stavu, tak, jak ji příroda utvoří. A je to jenom dobře. Přes uvedenou skutečnost se daří popadané stromy snadno obcházet, žádné větší problémy nemám. Procházím úzkou skalní soutěskou, která vytváří přirozený vstup do doliny. Ještě tunel pod nedokončenou tratí a budu na silnici. Ta udělá tečku za dnešním dnem, opět plným zážitků.

Pátek, 20. října
Den, který jsem pojal jako odpočinkový před dlouhou víkendovou cestou. Chci především navštívit Milana Hromadu. Určitě se dozvím spoustu novinek a zajímavostí z dění na Muránské planině.

Nemýlím se a jednu bych chtěl ve stručnosti zmínit: Odštěpný závod Lesů Slovenské republiky Revúca prodal v tomto roce přibližně třicet mladých, čtyřletých koní ze svého chovu na Muránské planině. Zájem však až trojnásobně převyšoval nabídku. Ještě před třemi, čtyřmi roky to s chovem vypadalo jinak. Jednalo se o tom, zda nebude úplně zrušen. Chov se však podařilo udržet a dnes se tu chová okolo dvou set koní specificky vyšlechtěného druhu norika muránského. S ohledem na poptávku by se měl chov dokonce o pětinu zvýšit. Kromě zájemců ze Slovenska, kteří těchto zvířat využívají především při těžbě dřeva, se v poslední době o koně začali zajímat i chovatelé ze zahraničí, především z Polska a Maďarska. Muránský norik je speciálně vyšlechtěný kůň, který vznikl křížením huculského plemene s plemeny fjord, hafling a norik. Cena vycvičeného čtyřletého koně je přibližně 65.000 slovenských korun.

Před polednem se vracím do Muráně a naposledy se vydávám do Hrdzavé doliny. V seznamu zajímavostí, které jsem dosud neviděl, mám ještě jeden objekt. Je to gigantický exemplář jedle bílé, která má ve výšce sto třicet centimetrů nad zemí neuvěřitelný obvod pět set šedesát centimetrů. Bohužel, její kmen byl přelomen a spatřit lze tudíž jen torzo tohoto stromu. Problém je v tom, že neznám přesně místo, kde se nachází.

Odbočuji z lesní silnice a starou cestou směřující na Zadný Vohaň se vydávám do míst, kde by měla být. Štěstí však nemám. Jedlí bílých je tu spousta, některé dokonce mimořádných rozměrů, tu pravou však nenacházím. Nevadí. Pozeptám se a prohlédnu si ji příště.

Cestou zpět se zastavuji u Milana Ivaníka, dobrovolného strážce parku. Povídáme si o všem možném. Vysvětlil mi, kde najdu na Nižné Klakové další pramen vody. A to je užitečná informace.

Je večer. Musím si sbalit své věci a připravit se na cestu. Prožil jsem v Muráni několik krásných a nezapomenutelných dnů. A už teď se těším na příští návštěvu.

Sobota, 21. října
Časně ráno se loučím s Muráněm. Procházím Muránskou Lehotou a stoupám na Čierťaž. Počasí se pokazilo, je zataženo a začíná pršet. Dnes se nedočkám krásných pohledů na Muránskou planinu. Co naplat, pochmurné počasí neodmyslitelně k podzimu patří. Ovšem není to tak zlé, jak to zpočátku vypadalo. Déšť po chvilce ustal a oblačnost se částečně protrhala. Od Nemcové už toho vidím podstatně víc.

Mírně zvlněným hřebínkem bez rozhledů pokračuji na Tri chotáre. Až nad tímto rozcestím, v průsecích lesa, mohu občas zahlédnout některou část okolní krajiny. Ze sedla Korimovo spatřuji Klenovský Vepor. Mimořádně pozitivní vztah jsem si vytvořil k tomuto vrcholu.

Ve stoupání za sedlem se zpracovávají polomy. Je nutné bedlivě sledovat značení, je prořídlé stejně jako les. Na rozcestí lesních cest volím špatný směr. Brzy to však zjišťuji a vracím se na správnou trasu. Z houštiny přede mnou vylétají dva ptáci. Zdají se mi podivní, v první chvíli nepoznávám, o jaký druh jde. Zahlédl jsem však zobáky a už je mi to jasné. Sluka lesní. V přírodě jsem ji živou doposud nespatřil.

Se stoupajícími výškovými metry les houstne a následně se mění v prales. Začínají se objevovat podmáčené louky s typickou mokřadní květenou. To už se blížím k hranici Přírodní rezervace Trstie. Na rozcestí se žlutě značenou cestou udělám malou odbočku k pomníku Václava Vraného. Nemám tušení, kdo to byl a proč má v těchto místech pomník. Až tady zjišťuji podrobnosti. Učitel a významný botanik českého původu, který na tomto místě při botanickém výzkumu v roce 1929 zahynul.

Vracím se. Cesta vede okrajem rašelinišť, v dnešním pochmurném podzimním počasí vzhlížejí nepřívětivě. Vše umocňuje absolutní ticho, ve kterém je dodaleka slyšet každý můj krok. Přírodní rezervace Trstie je územím, kde se zachovaly přirozené slatinní a rašelinní biocenózy, ve kterých se vyskytují vzácné druhy rostlin a živočichů. Za zmínku stojí alespoň tetřev hlušec, tetřívek malý, z rostlin pak masožravá rosnatka okrouhlolistá, u té se jedná o jedno z nejvýše položených míst výskytu na Slovensku. Do prapodivných tvarů zde vyrostly buky a břízy. Některé z nich bych bez rozmyšlení nazval uměleckými díly. Odbočuji k chatě Trstie, tady udělám malou přestávku. Vedle chaty je pramen a zdejší voda má skutečně vynikající chuť.

Můj pobyt na Planině v těchto místech končí, mé putování však pokračuje. Cestou, jejíž historie sahá do roku 1644 a která spojovala Filakovský hrad s Muránským hradem. Její dnešní turistická podoba nese název ‘Cesta Marie Széchy‘. Chtěl bych ji celou během dnešního a zítřejšího dne projít. A doplnit si tak další střípek do mozaiky poznání tohoto kraje.

Napsal a nafotil Pepa Mazur. Fotografie k tomuto výletu najdete v této fotogalerii.

««« Předchozí text: Mikrokosmos Muránské planiny Následující text: K lesníckej mediálnej komunikácii »»»

Bohdan Dlouhý | 7.11.2006 Út 21:04 | NP Muránska planina, Toulky | trvalý odkaz | tisk