Opravář

Když pánbu naděloval rozum, stál Jeník až někde na konci řady a moc toho na něj nezbylo.

Ale těžko říct, jestli je to smůla – spousta věcí, které by jiného přiváděly k šílenství, ho nechává v naprostém klidu.

Neřeší politiku, s mizerným platem je spokojený, na pivo nechodí, ženské ho nezajímají. Jezdí jako závozník v pěkném popelářském autě a vysypává ve městě odpakové koše. Má oranžovou vestu, práce ho baví, dělá ji s potěšením a ještě stihne zamávat, když vidí někde na křižovatce jiné firemní auto.

Jeník nekouří a nepije, ale své vášně, kterým věnuje veškerý svůj čas, přece jen má. Jsou dvě. A jsou veliké.

Miluje hudbu. Jakoukoliv. Když ho člověk hledá, stačí jít podle sluchu – kde hraje na plné pecky rádio nebo kazeťák, tam bude Jeník. Když je v terénu nebo cestou z práce a do práce, má na uších obrovská sluchátka, se kterými vypadá jako Marťan, a poslouchá walkmana. Jeho heslo je – ani minutu bez hudby.

Druhou obrovskou vášní je opravování. Čehokoliv.

Cokoliv, co vypadá, že by se dalo rozebrat, Jeník rozebere. Do posledního šroubečku, na atomy. Potom to zase skládá dohromady.

Někdy se to povede a opravený přístroj vypadá přibližně jako před opravou.

Někdy se to povede opravdu dobře a opravený přístroj je i funkční.

No a někdy se to nepovede…

Potkal jsem ho pozdě odpoledne na firmě: „Jeníku, co tu ještě děláš? Už dávno ti přece padla…“

„Čekám…“

„Na co čekáš?“

„Až budu moct jít domů.“

„Ty nemůžeš jít domů?“

„Nemůžu. Máma není ještě z práce doma.“

„A ty nemáš klíče?“

„Mám.“

„Tak proč nejdeš domů a nepočkáš na mámu tam?“

„Já nesmím.“

„Proč nesmíš? Kdo ti to zakázal?“

„Máma.“

„Máma ti zakázala chodit domů?“

„Jo. Nesmím přijít domů dřív než ona.“

„Počkej, to je nějaký divný. Máma nechce, abys byl sám doma?“

„Tak.“

„Aby se ti tam třeba něco nestalo?“

„Nee. Abych neopravoval.“

„Tys doma něco opravoval?“

„Jo. Hifi věž.“

„Byla rozbitá?“

„Ne. Chtěl jsem ji vylepšit.“

„A podařilo se ti to?“

„Nepodařilo.“

„A hraje?“

„Nehraje.“

„Aha. A máma ti zakázala, abys doma něco opravoval, že?“

„Jo.“

„Tak proč nesmíš domů?“

„No, protože já jsem zase opravoval.“

„Co jsi ještě opravoval?“

„Televizi.“

„A opravil jsi ji?“

„Jo.“

„Hraje teď?“

„Nehraje. Ale zbyly mně nějaký součástky.“

„To je hezký. A ještě něco jsi doma opravoval?“

„Já bych chtěl, ale nemůžu. Nesmím přijít domů dřív než máma. A máma mi to nedovolí…“

««« Předchozí text: Ubegájeť zajčik moj Následující text: Marťan »»»

Bohdan Dlouhý | 9.11.2005 St 01:59 | Ano, pane mistr | trvalý odkaz | tisk