Údolí mladého jelena

Byla to taková malá průzkumná výprava do jednoho z nesčetných kaňonů Muráňské planiny.

Promiňte, trochu jsem to přehnal. Nebyla to výprava, ale relativně malá odbočka z cesty během jednoho z výletů. A nebyl to kaňon, ale soutěska sevřená mezi dvěma kopci. Ale když ta první věta v tom původním znění tak hezky zněla…

Mám rád kaňony – údolíčka nebo soutěsky, chcete-li – Muráňské planiny. Jsou jich stovky, možná tisíce. Ukryté mezi dvěma kopci, často v blízkosti cesty nebo turistické značky. Mnohdy vedou souběžně s ní, stačí se jen pořádně podívat.

Mám ty soutěsky rád, protože mají svoji zvláštní, těžko definovatelnou atmosféru. Stačí sejít pár kroků z cesty a ocitnete se v úplně jiném kraji. Tichém, ponurém, tajemném. Právě v těchto kaňonech planina naznačuje, jakou je vlastně divočinou. Z úbočí často vystupují skály, občas někde prýští voda, mnohdy jsou ta údolí zavalená kmeny stromů, které musíte pracně překonávat. A hlavně nikdy nevíte, co vás čeká za nejbližším stromem nebo zatáčkou, protože těmito soutěskami s oblibou chodí zvěř, zejména šelmy. Je to pochopitelné, velká zvířata mají ráda klid a když mohou, vyhýbají se frekventovaným cestám. Soutěskami se přemisťují tiše, rychle a hlavně skrytě.

Kdykoliv mám možnost, procházím těmi soutěskami také. Mnoho mých fotek vzniklo právě v takových údolích, mnoho zážitků mělo původ právě tam. Procházím jimi a bojuje ve mně strach a vědomí, že bych se neměl chovat moc tiše, abych na sebe případné šelmy včas upozornil, s pudem objevitele nebo lovce, který se plíží krajinou naopak tak, aby nebyl viděn a slyšen. A přestože si rozumem uvědomuji, že je jen statistickou záležitostí a otázkou času, kdy v nějaké takové rokli narazím na něco, co bude nad mé síly, vždy znovu a znovu se plížím s foťákem v pohotovosti, bušícím srdcem a vypumpovaným adrenalinem.

Všechny smysly jsou ve střehu, snažím se poslouchat zvuky, vnímat pachy a hledět současně dopředu, dozadu i pod nohy. Je to náročné, ale je to vzrušující, proč to nepřiznat. S živou šelmou jsem se v takové soutěsce zatím nepotkal, asi bych měl říct naštěstí, ale nejrůznějších známek přítomnosti jsem našel mnoho. Podle chodníčku vyšlapaného vlčími tlapami tak vznikl Vlčí kaňon, zbytky kostí laně a spousta obrovských stop v okolí zase daly jméno Medvědí soutěsce. Ty názvy na mapě nenajdete, tak jsem si je pojmenoval sám a rovnou se omlouvám, že se o jejich lokalizaci nepodělím. Ale jak jsem řekl, stačí sejít z cesty a mít otevřené oči…

Jedenáctého května 2004 jsme také sešli z cesty a ponořili se do jedné z mnoha soutěsek. Bylo krátce po poledni, ale v tom kaňonu bylo přesto šero. Málokdy do něj zasvítí přímé sluníčko, vysoké stromy to nedovolují, a ten den bylo navíc zataženo.

Začátek soutěsky. Foto: © Sharkan, NP Muránska planina, Slovensko, 11.5.2004

Vchod do soutěsky je poměrně široký, až po sto metrech se zužuje a boční svahy se napřimují. Věděl jsem, že tam dál už toho pro nedostatek světla mnoho nenafotím, stativ jsem s sebou ten den neměl, a tak jsem se snažil udělat aspoň pár snímků hned na kraji. Bylo co fotit, mezi listím a jehličím vystrkovaly hlavy kýchavice bílá (kýchavica biela – Veratrum album), devětsil lékaský (ďeväťsil lekársky – Petasites hybridus), podbílek šupinatý (zubovník šupinatý – Lathraea squamaria), o něco dál byla napůl v zemi zarostlá a mechem obrostlá pánevní kost nějaké větší zvěře, nejspíš laně nebo jelena.

Veratrum album. Foto: © Sharkan, NP Muránska planina, Slovensko, 11.5.2004

Petasites hybridus. Foto: © Sharkan, NP Muránska planina, Slovensko, 11.5.2004

Lathraea squamaria. Foto: © Sharkan, NP Muránska planina, Slovensko, 11.5.2004

Pánevní kost. Foto: © Sharkan, NP Muránska planina, Slovensko, 11.5.2004

Dofotil jsem a pokračovali jsem dál. V cestě nám ležel krásný a fotogenický padlý smrk. Zatímco jsem jej fotil, N. jej obloukem obcházel.

Padlý smrk. Foto: © Sharkan, NP Muránska planina, Slovensko, 11.5.2004

„Tss,“ sykl na mě. „Tam něco je,“ dodal šeptem a ukazoval prstem za strom.

„Co?“ zvedl jsem tázavě obočí.

„Nevím,“ pokrčil rameny.

Připlížil jsme se s připraveným foťákem a aktivovaným bleskem blíž, protože ať to bylo cokoliv, chtěl jsem to mít vyfocené. Byl jsem připravený na vše, dodnes mám v živé paměti, jak mě málem ranila mrtvice, když se metr ode mne vymrštila z vysoké trávy polekaná laň a přeběhla mi přes cestu.

Nakoukl jsem přes mechem obrostlý kmen a uviděl hnědé, bíle skvrnité tělíčko. Kolouch! Rychle jsem ho vyfotil, bál jsem se totiž, že se zvedne a uteče. Ani se nepohnul.

Kolouch v úkrytu za stromem. Foto: © Sharkan, NP Muránska planina, Slovensko, 11.5.2004

Podívali jsme se s N. na sebe. Je živý? Krčení ramen…

Obešli jsme strom a opatrně se přiblížili na pár metrů ke kolouškovi. Měl otevřené oči, ale ani se nepohnul a nijak na naši přítomnost nereagoval.

Kolouch. Foto: © Sharkan, NP Muránska planina, Slovensko, 11.5.2004

Proč je tady sám? Opustila ho matka? Nezaregistrovali jsme žádnou laň ani teď ani předtím. A to jsme se chovali tiše a dávali pozor. Byli jsme přesvědčení, že kdyby tady byla a utekla, všimli bychom si toho, vysoká zvěř dělá v lese spoustu hluku.

Proč ale neuteče před námi? Možná je raněný, říkali jsme si. Nebo nemocný. Nebo opuštěný. Nebo sirotek… Ať tak nebo tak, byli jsme přesvědčení, že nemá šanci přežít sám noc. Roztrhají ho vlci, byl jsem přesvědčený. Ale nechtěli jsme nijak zasahovat do dění v přírodě. Co se má stát, ať se stane, říkali jsme si a s těžkými srdci koloucha opustili.

Druhý den odpoledne jsme se na místo vypravili znovu. Bylo nás víc, Karol, Milan a pár dalších lidí. Cestou jsme řešili, co s kolouchem, pokud bude ještě naživu. Po dlouhé debatě jsme se dohodli, že upozorníme lesáky. Ať sami rozhodnou, co dělat. Nebo nedělat. S tím jsme po půl hodině chůze dorazili na místo. Kolouch však nikde nebyl, jen vyležené místo v trávě bylo důkazem, že se nám to nezdálo…

S obavami jsme prohledávali okolí a hledali jeho rozervané zbytky. Nic. Nikde žádné stopy krve, žádné zbytky tkání. Ulevilo se nám, zdálo se, že noc přežil bez újmy a odešel po svých. Asi nebyl ani raněný ani nemocný. Byl jen hodně mladý a bál se nás a tak se tvářil, že tady vůbec není. Nehýbat se a zůstat v úkrytu vyhodnotil jako bezpečnější, než se pokoušet o útěk. Vyšlo mu to a já pevně věřím, že je z něj dnes silný mladý jelen nebo půvabná laň.

Když jsme však už byli v soutěsce, prozkoumali jsme ji dál. Pár desítek metrů od místa, kde ležel kolouch, jsme našli provázek, visící ze stromu. Co to je?

Obcházeli jsme kolem a koukali do koruny stromu. Něco tam bylo. Že by nějaká pytlácká nástraha? Opatrně jsme za provázek zatahali a podařilo se nám to cosi shodit dolů. Bylo to nějaké technické zařízení. Zahraniční, podle textů finské.

Teroristi, bylo první, co mě pod dojmem antraxové aféry v USA napadlo. Nějací šmejdi z finské pobočky Al-Kajdy nám sem vzduchem poslali krabici antraxu…

I když jsme nevěděli, jestli neriskujeme své životy, pobrali jsme vše a odnesli to na hřebčín, kde jsme to v klidu u láhve vína prozkoumali. Nebyli to teroristi ani pytláci. Tu mašinku poslali do vzduchu meteorologové, to zařízení byla meteorologická sonda finské výroby.

A tak skončil příběh opuštěného koloucha. Zůstalo po něm pár fotek, trosky meteorologické sondy a nové jméno té roklinky – od té doby jí říkám Údolí mladého jelena.

««« Předchozí text: Boj o ropu a moc Následující text: Million Dollar Baby »»»

Bohdan Dlouhý | 20.10.2006 Pá 06:00 | NP Muránska planina, Toulky | trvalý odkaz | tisk