Jak se zahání medvěd
Zažil a napsal Standa Benedikt.
Na Muránské planině provádím spolu s několika kolegy entomologický průzkum. Často se tedy v rámci výjimky MŽP dostanu do odlehlých míst mimo značené turistické trasy, kde není nouze o medvědí stopy. Ať už ty obtisknuté do hlíny nebo třeba jen hromádky trusu. Tenhle zážitek mám ale z regulérní turistické trasy, která vede Martinovou dolinou na Voniacu.
Bylo to v květnu 2003. Scházel jsem dolinou vpodvečer. Bylo ještě teplo a mně se po celodenní lopotě na Šarkanici už motaly nohy. Byl jsem sám, moji dva kolegové, kterým jsem utekl na Voniace, byli asi půl hodiny za mnou. Ve staré bučině bylo absolutní ticho. Vnímal jsem každý šustot, každé prasknutí větévky. Někde v půli cesty se vysoko ve stráni nade mnou ozval hluk. Prasknutí silné větve, dupot. Celé to trvalo jen pár vteřin. Nejsem tu sám.
Příjemný pocit z lesního chrámu vystřídaly obavy. Přece jen už se šeřilo a setkání s nějakou šelmou by tu asi nebyl žádný zázrak. Dbaje moudrých pouček, které varují před překvapeným medvědem, jsem násadou od entomologického smýkadla občas udeřil tu do pahýlu, tu to pařezu. Zdálo se mi, že vydávám dostatečný hluk, aby o mně všechna přítomná a normálně plachá zvěř věděla. Trochu jsem se uklidnil a pokračoval v cestě. Asi půl kilometru před vyústěním doliny u Pasek jsem najednou zaslechl ve stráni vpravo nade mnou znovu velký lomoz.
Ohlédl jsem se a v tu chvíli se mi podlomila kolena. Ze vzdálenosti asi 70 – 100 metrů, neumím to nyní odhadnout, se na mě řítil medvěd. Stačil jsem ještě zaregistrovat jeho tmavohnědé zbarvení, snad mladší kus, ale dost velký na to, aby mě přepral. Moje reakce byla pak více než panická. Batoh a rozměrné entomologické náčiní, které mi zaměstnávalo obě ruce, byly v mžiku na zemi a já pádil s výkřiky „do p……, do p…..“ do protisvahu do skal.
Byl to instinktivní nápad, ty skály mě přitahovaly do bezpečí. Mám za to, že právě můj pokřik a neobvyklé a rozměrné náčiní letící vzduchem mě tehdy zachránily nejméně před ošklivým zraněním. Po dvaceti metrech jsem doběhl ke skalám a začal se na ně drápat. Upadl jsem a odřel si ruce a kolena. Pak se mi podařilo kousek povylézt. Zastavil jsem se a …ticho. Visel jsem tam ještě pár minut. Neviděl jsem na svoje věci na cestě a neodvažoval jsem se k nim zatím přiblížit. Ale nic se nedělo. Nechtělo se mi věřit, že je po všem. Pak jsem se osmělil a pomalu scházel zpátky na cestu. Pořád jsem se rozhlížel a hledal si rychlou únikovou cestu do skal. Volal jsem a házel kamením, tleskal do dlaní. Po medvědovi ani vidu ani slechu. Zas jen to absolutní ticho. Cítil jsem ale jeho oči. Odněkud mě znovu pozoroval. Bylo to velmi nepříjemné. Moje věci jsem pak uviděl rozházené kolem cesty. Rychle jsem je sebral a pádil dolinou, dokud jsem nevyběhl z lesa.
Moji dva kolegové dorazili po půl hodině dolů bez nejmenších komplikací. A samozřejmě mi moji příhodu nechtěli uvěřit. A opravdu nevím, jestli ji dodnes nepovažují jen za výplod mojí fantazie. Rádi ji dávají k dobrému, když se s přáteli sejdeme u piva a za břicho se přitom popadají. Já mám ale i po těch dvou letech mrazení v zádech, jen si ji znovu vybavím.
Tak to je moje příhoda s medvědem. Není asi moc typická. Před medvědem se obvykle nedá utéct. Když zaútočí, je snad opravdu lepší zalehnout. Ale zkuste si to. Já to nedokázal a Štěstěna stála při mně. Vloni už jsem sám, potichu a za šera nechodil…
Standa Benedikt
Podívejte se také na fotografie hmyzu, které Stanislav Benedikt nafotil na Muránské planině.
««« Předchozí text: Rostlinstvo Muránské planiny Následující text: Ako urobiť kyslú pôdu pod čučoriedky? »»»
Bohdan Dlouhý | 28.9.2006 Čt 10:00 | NP Muránska planina, Toulky | trvalý odkaz | tisk
Komentáře k textu
Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentářKomentujte co chcete a jak chcete. Jen prosím o dodržování těchto několika pravidel:
1. Nevkládejte vulgární komentáře.
2. Respektujte anonymitu ostatních.
3. Oslovujte ostatní jmény nebo přezdívkami, které si sami zvolili.
Ano, tento článek je důkazem, že i broučkaři potřebují dobré a rychlé nohy. 
Standovi sa napriek tomuto zážitku na planine zapáčilo a veľmi intenzívne u nás skúma chrobáky aj nadalej, vdaka ja touto cestou za kvalitnú „robotu“. Martinova dolina je jednou z oblastí, kde sa dá medvď vidieť pri troške trpezlivosti (a ako vidíme aj bez nej) pomerne ľahko. Už som tu tiež medveďa videl, raz som s kolegom isišel chytať netopiere pred jaskynu v závere doliny a stopy medveďa viedli priamo do nej… Brlohy medveďov sú tu známe v oboch svahoch doliny, takže opatrne
Ahoj, Marcel! Staci vydavat nejaky zvuk, trosku rozpravat, vsak?
áno, stačí vydávať zvuky. Mám taký zážitok z doliny Zlatnica. Je to veľmi strmá a úzka dolina, kde som bol podvečer so synom pred vchodom do jednej z tamojších jaskýň. Zrazu sme z protisvahu počuli praskot konárov. Rovno oproti našim očiam veľmi blízko, na dohľad, sa v protisvahu rútil dole stredne veľký medveď… očividne to mal namierené do „našej“ jaskyne. Zatlieskal som… medveď okamžite zastal, sadol si na zadok a neveriacky sa díval do protisvahu. Po opakovanom zatlieskaní s mrmlaním odišiel dole dolinou. Vracali sme sa za tmy tou istou dolinou domov… syn mi zvieral ruku oveľa pevnejšie ako inokedy
[6] Marcel : To já kdybych po takovém zážitku musel jít zpátky stejnou cestou, tak bych hlavně pevně svíral svěrače.
Vlastně nevím, jestli bych po takovém zážitku šel tou dolinou zpátky, možná bych se raději vyškrábal na Lopušnou a obešel to. Asi bych se bál, že tam ten maco někde bude. Ze Sviniarky se špatně utíká.
mal som približne rovnake pocity, už si ani nepamätám, prečo som išiel takto; jedonoducho som veril, že sa nič nestane… 
No teda, vy ste fakt romanticki! 
To akoze, aby sa mal coho/koho drzat, keby sa nahodu bal 
nikdy som sa nad tým takto nezamyslel; syn bol malý a asi som ho nechcel ťahať do kopca na Lopušné; jednoducho ma to nenapadlo
(12) To je dobry napad – proste verit, ze sa nic nestane! Ten maco to citi, ze sa nikomu nic nestane a je pokojny
[18] Marcel : Jo, jo, tohle SV zná a umí. A když to nepomůže, tak toho dotyčeného prostě ukecá. Viď, STM No.1?
[20] Marcel : „Samozvaná tisková mluvčí číslo 1“. Ještě mám druhého STM, tím je lojzo. To je taková naše místní hra.
už rozumiem; tak to sú potom určite dôležití ľudia, hoc samozvaní hovorcovia / hovorkyne, ale akcepotovaní šéfom tohto webu
Mně se nikdo neptal. 
Ale protože jsem od přírody hrozně líný tvor, v podstatě mi to vyhovuje – ke spoustě věcí se vůbec nemusím vyjadřovat, protože to zvládnou STM sami a dřív než já.
Jejda, já to od nich zase schytám… Ale třeba si toho tady nevšimnou…
Ze sme uplni samozvanci – a to teda nahodou nie sme! No dobre, uz nebudem mat nelokalne poznamky
Takze medved sa zahana zasadne pozitivnym empatickym pristupom, vydavanim zvukov – tlieskanim, pripadne spievanim, popripade sa ho snazime ukecat. A to zasadne hlubokym klidnym hlasem, ako odporuca napr pan Otakar Brandos v sprievodcovi Rohacmi
Ešte som si spomenul na odporúčanie Baróna Prášila: medveďa treba slušne pozdraviť skôr ako to stihne on sám; od prekvapenia otvorí papuľu a to je príležitosť pre nás – je potrebné rýchlo siahnuť do papule, cez útroby sa dostať až k chvostu, rýchlo zaň potiahnuť a medveďa prevrátiť naruby… nemá už potom žiadnu šancu
Rozcestníky
Dendrologie
Fajné domy
Fajné stromy
Fejetony a povídky
Fotogalerie
Muránska planina
Rostliny
Zvířata
Nové komentáře
Zpětné odkazy
Náhodná fotka
Oblíbené adresy
Další linky
Tento deníček pohání Redakční systém pro blog, autorkou tohoto vzhledu je Charlotte (2005). Nové úpravy, chyby a zmatky vnesl Sharkan. :)