Únos na východ

Když se v sobotu šestnáctého září 1995 sešel Marek s Filipem, Monikou a Lucií na brněnské Zvonařce, bylo krátce po dvacáté hodině a město, unavené dlouhým deštivým a studeným podzimním dnem, se tou dobou už nějakou dobu nořilo hlouběji a hlouběji do neméně deštivé a neméně studené tmy. Strašně se těšili, že už za pár hodin budou odsud daleko pryč, na Slovensku, na Muránské planině.

Autobus, který je tam měl dopravit, připlul přesně ve čtvrt na devět. Byl krásně vypulírovaný, bez jediné poskvrnky. Zakotvil těsně u vyvýšeného okraje nástupního ostrůvku, zhoupl se v kolenou a přední dveře se s dlouhým zmijím zasyčením otevřely. Zároveň se uvnitř autobusu s namodralým zamrkáním rozsvítily stropní zářivky a cestující stojící v čele vlnícího se davu, si mohli poprvé prohlédnout šoféry, na které budu ještě po letech vzpomínat. Ale to tehdy samozřejmě netušili.

Řidiči byli dva. Mladí, nesmělí a nervózní. Ten, co seděl za volantem, byl černovlasý, černooký, snědý, štíhlý a vysoký, s černým knírkem a lá Saddám Hussain pod nosem a dvoudenním strništěm na hranaté bradě. Druhý, sedící na prvním sedadle u dveří, byl o půl hlavy menší, podsaditější a ramenatější, světle kaštanovlasý, s brejličkami a lá John Lennon na nose a na rozdíl od Saddáma byl hladce oholený a navoněný levnou kolínskou. Na horním rtu měl asi dvoucentimetrovou jizvičku, ošetřenou kdysi třemi stehy. Asi památka na nějakou dávnou rvačku. Oba byli oblečení do dost sepraných bledě modrých laciných džín a lehkých pestrobarevných letních rozhalenek s krátkými rukávy. Vlastně jako šoféři ani trochu nevypadali. Zvláštní také bylo, že ač přijeli brněnským autobusem, oba perfektně hovořili nezaměnitelným východoslovenským dialektem a jen s bídou rozuměli česky. Oba dva se tvářili velmi přísně, velmi důležitě a velmi nepřístupně.

Lennon si s kamenným obličejem na levou ruku navlékl velikou koženou pracovní rukavici, z hlubin pod svým sedadlem vylovil od šmíru ušpiněnou ocelovou kliku a vystoupil z autobusu, aby otevřel zavazadlový prostor. Pocit vlastní důležitosti dodával jeho pohybům zvláštní důstojnosti. Lennon otevřel kufr na pravoboku, zkoumavým pohledem posoudil množství zavazadel ležících na ostrůvku, protlačil se mezi lidmi a obešel zepředu autobus, aby otevřel zavazadlový prostor i na levé straně vozu. Barevný autobus s kovově se lesknoucími roztaženými krovkami vypadal jako nějaký gigantický brouk.

„Miestenky vopred!“ ozval se, od trémy sice trošku roztřeseným, ale jinak docela zvučným a jasným hlasem od volantu Saddám. Na kolenou měl položený přenosný kovový strojek na vydávání jízdenek. Dá-li se tak říkat takovému tomu starému kafemlejnku, co se u něj na jednom konci musí zatočit malou chromovanou kličkou, aby na konci druhém vylezla jízdenka. „Páči sa,“ řekl odhodlaně k hlučícímu, bručícímu a nervóznímu davu pod schody a furiantsky přitom kličkou několikrát prudce zatočil. Z kafemlejnku poslušně vylezl půl metru dlouhý had lístků a Saddám v náhlých rozpacích nevěděl, co si s nimi počít. Celý rudý papírového hada utrhl, zmačkal do malinké kuličky a okamžik se rozmýšlel, kam by ji zahodil. Když si povšiml, že jej všichni stále pozorují, strčil ji docela nenápadně do kapsičky u košile. Rozpačitě se na lidi pod schody usmál a ten nejistý úsměv proteplil jeho, až do tohoto okamžiku velmi přísný, výraz v obličeji. Najednou vypadal docela lidsky.

Třeba se z těch dvou ještě nakonec vyklubou perfektní řidiči a příjemní lidé, proletělo Markovi hlavou při stoupání do vozu. Kromě jejich čtveřice měla místenky ještě jedna tříčlenná, sympatická mladá rodinka. U nich sedmi proběhlo odbavení bez větších problémů. Procvaknout do místenky dírku malými stříbrnými kleštičkami, které měl Saddám pověšené na úzkém koženém řemínku na pravém zápěstí, bylo docela snadné a mladý řidič se s tímto úkolem vypořádal velmi zdatně a zkušeně. Problémy začaly až při prodávání obyčejných lístků. Jízdenek se domáhalo přes třicet lidí a tehdy se bohužel ukázalo, že vydat takovou spoustu lístků nemusí být vůbec žádná legrace. Jak se s tím kafemlejnkem vlastně zachází, kolik korun – a jakých, zda českých nebo slovenských – se platí, co stojí zavazadlo, co stojí dvě zavazadla, kde všude že mají být zastávky… Saddám se opět topil v hlubokých rozpacích a evidentně nevěděl, co dělat dřív. Tolik novinek najednou…

Lucka prakticky od okamžiku, kdy se usadila na svém sedadle, Saddáma nevěřícně a nedůvěřivě pozorovala, a když se nešťastnému řidiči konečně podařilo v potu tváře ukojit všechny cestující v jejich touze po jízdenkách, řekla podezíravě: „Ten člověk to dělal dneska poprvé.“ Nehádali se s ní, mysleli si totéž, protože na Saddámovi bylo vidět, že za těch třicet pět minut, co celá ta odbavovací procedura trvala, se naučil spoustu nových věcí. Otázkou ale bylo, zda je normální, aby se řidič dálkového autobusu, nota bene mezinárodní linky, učil tyto základní věci až na cestě.

„Co vyhlížíš?“ zeptal se Marek zvědavě Moniky sedící u okna a soustředěně pozorující bezprostřední okolí autobusu.

„Hledám skrytou kameru. Tohle přece nemůžou myslet vážně. To musí být nějaký Ptákoviny,“ odpověděla. Nebyly to však Ptákoviny a řidiči to mysleli naprosto vážně.

Saddám konečně vydal poslední jízdenku, Lennon zaklapl krovky zavazadlových prostorů, nastoupil si do autobusu a posadil se na své sedadlo u dveří. Kliku i s rukavicí zastrčil zpátky pod sedadlo. Protáhl se, podíval se na své kulaté náramkové hodinky, potom na Saddáma, znovu na hodinky a řekl: „Jožko, chodzme už do rici, boha jeho. Veď už sme mali byť viac ako pôl hodiny preč.“

Po třiceti minutách rychlé a jednotvárné jízdy po večerně uklidněné a opuštěné silnici autobus dorazil do Vyškova, kde byla první zastávka. Protože Saddám ve Vyškově zajel rovnou na nádraží, nabral těch pár lidí, co tam na autobus čekalo, a jel dál bez jakýchkoliv komplikací či zmatků, začal v očích svých pasažérů zvolna smazávat rozpačitý dojem z Brna. Předčasně. Jak se ukázalo už o tři čtvrtě hodiny později, když dorazili do Kroměříže.

Projeli okrajovou částí města, vjeli do historického centra a bez ohledu na nervózně troubící a svítící kolonu aut za nimi zastavili na první světelné křižovatce. Stáli na zelenou. Saddám se otočil k lidem za sebou a zeptal se: „Neviete volakdo, kde je tuná autobusák? Ja to tu nepoznám a neviem, kudy tam.“

„Myslíš, že na ten Muráň dojedem?“ rýpl Marka loktem do žeber přes uličku sedící Filip.

„Pánové,“ nadechla se Lucka, která až dosud nespustila z obou řidičů oči, a která celou tu dobu o čemsi přemýšlela tak usilovně, až se jí udělala na čele hluboká kolmá vráska. „Něco vám povím. Ti dva, ti dva šoféři,“ to slovo vyslovila opovržlivě s hlubokým despektem, „nás totiž unesli.“ Nechala hlas dramaticky poklesnout a dívala se na ně.

„No počkej, neblbni. Tak zlý to snad nebude?“ připadala Markovi její teorie trochu přitažená za vlasy.

„Moc se díváš na televizi a máš z toho potom bujný představy,“ řekl Filip odmítavým tónem.

„Jo? Já že mám bujný představy? Tak se nad tím krucinál trochu zamyslete,“ naštvaně oponovala klukům Lucie. „Inženýři…,“ dodala nakvašeně. Trochu ji začínalo mrzet, že s nimi na ten výlet vůbec jela. „Hele, jako profíci ti kluci nevypadají ani vzdáleně, jsou to zřejmě Východňáři a přitom jedou s českým autobusem. Neumí vydávat lístky, netrefí na nádraží. Co byste chtěli víc? Copak to nedává smysl?“

Měla pravdu, dávalo to smysl. Jisté je, že toto u řidičů Brněnské autobusové a.s. až dosud zvykem nebývalo. Ale je taky fakt, že nebývalo ani zvykem, aby s brněnským autobusem jeli řidiči hovořící východoslovenským dialektem. „Ale proč by to dělali? Jakej by k tomu mohli mít motiv?“ zeptal se ještě ne úplně přesvědčeně Marek.

„No, vlastně by to mohlo být docela dobrý krytí,“ zamyslela se logicky uvažující Monika. Studium matematicko – fyzikální fakulty se na ní nemohlo nepodepsat. „Představ si, že seš Slovák, něco jsi tady v Česku provedl, řekněme, že nemáš žádný doklady a potřebuješ se i s nákladem dostat zpátky na Slovensko, a to tak, aby tě na hranicích nikdo nekontroloval. A koho celnicí na hranicích prakticky nikdy nekontrolují?“ položila kontrolní otázku.

„Řidiče pravidelného linkového autobusu,“ odpověděl zamyšleně Marek.

„Jo,“ spokojeně se do toho vložila Lucie. „A abys nebyl podezřelej a neupozorňoval na sebe zbytečně už ve vnitrozemí, tak pojedeš s ukradeným autobusem po lince, budeš přesně dodržovat jízdní řád a budeš pěkně kasírovat přistupující cestující. Každá kačka je přece dobrá. Česká nebo slovenská. To je jedno. Zase takovej rozdíl mezi nima není.“

„A co se jako stalo s těmi pravými řidiči?“ zeptal se skeptik Filip. Lucie zaváhala jen nepatrně.

„Ti leží někde svázaní. V tom lepším případě. V tom horším případě leží někde zamordovaní,“ vyřešila Lucie i tento drobný technický problém.

Bylo to sice drobet divoké, ale semínko pochybností bylo zaseto. Abychom se do toho Muráně vůbec dostali, pomyslel si Marek s náhlou obavou..

Autobus projel Hulínem a po necelých dvaceti kilometrech vjel do Otrokovic, kde měla být další zastávka. Saddám jel však nezměněnou rychlostí stále pryč, projel kolem dobře osvětlené prosklené zastávky u Městského úřadu, odbočil doleva na Zlín a teprve u svislé dopravní značky, označující „konec obce“, dupl na brzdy. Opět za hlasitého nervózního troubení řidičů osobních aut jedoucích za ním a překvapených jeho náhlým a nečekaným manévrem. Saddám se obrátil k šokovanému plénu za sebou a klidně se zeptal: „Nemala tu volakde byť stanica?“

„Měla. A taky byla. Na náměstí,“ odpověděl mu se špatně potlačovaným smíchem asi padesátiletý muž s prošedivělým plnovousem. „Ale minul jste ji. Teď už jeďte klidně dál, myslím, že tam stejně nikdo nestál.“

Saddám jel podle rady vousáče klidně dál a cestující se po sobě navzájem rozpačitě dívali. Někteří z nich vrtěli pobaveně hlavou, jiní se tvářili pohoršeně až naštvaně, ale všichni, včetně Marka a jeho přátel, byli zmatení. A vzrůstalo v nich napětí a nervozita.

Na autobusové nádraží ve Zlíně Saddám tentokrát trefil hned na první pokus, čímž všechny své pasažéry docela příjemně překvapil. Hodně lidí tady vystoupilo a dlužno poznamenat, že vesměs s viditelnou úlevou. Vystoupil i veselý vousáč. Odcházel pryč a ještě jednou se s pobaveným úsměvem ohlédl za stojícím autobusem. I na tu dálku bylo vidět, jak vrtí nechápavě hlavou.

Odjezd ze Zlína už tak bravurní nebyl. Saddám vyrazil z autobusového nádraží zpět po vlastní stopě jako lovecký ohař a namířil si to rovnou zpátky na Otrokovice. Asi jinou cestu ve Zlíně neznal. Lucka významně pozvedla obočí. Ona to přece říkala. Naštěstí se ukázalo, že je to pouze další Saddámův omyl a nikoliv záměr, protože se několika cestujícím v přední části vozu podařilo zarazit jej ještě před výjezdem z města a přesvědčit ho, aby otočil autobus na Luhačovice. Do směru, kterým by měl jet, chce-li dojet až na Slovensko. Na tento argument Saddám slyšel a dal si poradit. Jelo se tedy směrem na Luhačovice, směrem na slovenské hranice. Pochybností po odjezdu ze Zlína neubylo. Spíše naopak. Jsou ti dva kluci únosci nebo ne? Nebo jenom, jakožto Slováci, neznají česká nádraží? U profesionálních řidičů málo pravděpodobné, ale konec konců přece jen možné. Nikdo přece není dokonalý.

Už brzy se mělo udělat jasněji. S blížící se slovenskou hranicí už tak velké napětí v cestujících ještě více narůstalo. Pokud šlo těm chlapům za volantem jen o to, aby se dostali bezpečně přes čáru, pryč z Čech, za hranice země, ve které možná napáchali nějaké ohavné zločiny, měli by je za celnicí vysadit někde v polích a ujet jim i s jejich zavazadly. Uvidí se.

Že se nezadržitelně přibližují k hraničnímu přechodu, jim prozradila mnoho set metrů dlouhá fronta kamiónů a nákladních automobilů všech typů, tvarů, barev, velikostí a značek. Jejich řidiči stáli většinou venku u svých vozů a kouřili cigarety nebo upíjeli z termosek horkou kávu, několik jich podřimovalo v kabinách. Jejich autobus zastavil za posledním vozem v řadě, nekonečně dlouhým Volvem s finskou mezinárodní poznávací značkou a několika nesrozumitelnými nápisy na plachtě.

„Jeďte rovnou dál, autobusy tady nemusí stát a čekat,“ snažil se východňárským profesionálům poradit jeden z cestujících.

„Nie. Ja som vodič, ja to poznám,“ řekl Saddám pevným hlasem a zhasnul motor. „My musíme čakať tuná.“ Bodka. Žádné další diskuse se nepřipouštějí. Lennon se přitom upřeně díval z okna a vůbec vypadal, že celá ta debata se ho ani trochu netýká. Stáli za kamióny asi patnáct minut, aniž se cokoliv stalo, nepočítaje v to další tři náklaďáky, které zastavily za jejich autobusem. Saddám se poté podíval na hodinky, bez jediného slova či pohledu na pošklebující se cestující znovu nastartoval motor, objel celou řadu velkých vozů a zajel rovnou na celnici. Autobusy tady opravdu nemusejí stát a čekat na odbavení ve frontě za kamióny. Další cenná zkušenost do života řidiče – profesionála.

Do autobusu přistoupil český pasovák, letmo prohlédnul české a slovenské pasy, naopak pečlivě posbíral červené pasy všech přítomných Ukrajinců a odešel se s nimi zavřít do své budky venku. Přišel zpět za dvacet minut, bez jediného slova vrátil všechny zabavené pasy nejblíže sedícímu Ukrajinci a vystoupil z autobusu. Saddám popojel o třicet metrů dál na stanoviště slovenských pohraničníků.

Ukrajinci si ještě ani nestačili pasy rozebrat, když přistoupil slovenský pasovák, letmo prohlédnul české a slovenské pasy a naopak pečlivě posbíral červené pasy všech přítomných Ukrajinců a odešel se s nimi zavřít do své budky venku. Přišel zpět za dvacet minut, bez jediného slova vrátil všechny zabavené pasy nejblíže sedícímu Ukrajinci a vystoupil z autobusu.

Před několika lety musel Marek zajet s osobním autem na autobusové nádraží v Banské Bystrici a od té doby velmi dobře věděl, že příjezd tam není bez dobré znalosti prostředí právě jednoduchý. Až dodnes si však myslel, že slovenští řidiči dálkových autobusů by tu správnou cestu znát mohli. Možná dokonce, vkrádala se mu na mysl kacířská myšlenka, že by ji znát měli. Bohužel ne však ti dva současní, Saddám s Lennonem.

Několik nekonečně dlouhých minut bloudili i s autobusem v betonové spleti nadjezdů, podjezdů, tunelů a mimoúrovňových křižovatek a posléze se ocitli na dálnici na Bratislavu. Po zhruba deseti kilometrech si Saddám uvědomil, že se řítí tmavou nocí úplně špatným směrem, nalezl díru mezi svodidly a otočil autobus zpět k Banské Bystrici. Skrze benzínovou pumpu Aralu se dostal k nonstop otevřeným MacDonaldovým hamburgerům a tam ho napadlo zeptat se na cestu. Podle rady ospalého mladíka s dlouhými vlasy staženými gumičkou do copánku a firemní čepičkou na hlavě, unuděně a unaveně postávajícího v oddělení teplých nápojů, znovu projel mezi výdejními stojany benzínové stanice a po dalších pěti minutách jízdy se konečně dostal až k nádraží.

Banskobystrické autobusové nádraží je veliké a má několik desítek stanovišť. Museli zastavit u mnoha z nich, než se řidičům podařilo vypátrat, které je to jejich. Marek se zlomyslným pobavením zaznamenal, že ani slovenští řidiči dálkových autobusů nemusejí znát slovenská nádraží.

Na konci Brezna je důležitá křižovatka, kde se silnice štěpí do dvou směrů. Hlavní tah pokračuje na Červenou Skalu a dále na Poprad a Prešov, doprava odbočuje státní silnice na Tisovec, Muráň, Rožňavu a končí až v Košicích. Do Muráně se dá dojet po obou cestách, nicméně trasa autobusu je vedena jižně, přes Tisovec. Je to tudy také podstatně kratší. Klín mezi silnicemi vyplňuje již odsud dobře viditelné, do výšky se vzdouvající, vzrušující a lákavé břicho Muránské planiny.

Saddám bez sebemenšího zaváhání minul tu správnou odbočku a zamířil s autobusem přímo na sever, do Tater. Definitivně tak sjeli ze správné trasy. Marek se podíval po spících přátelích a přemýšlel, nemá-li je probudit, protože brzy se asi ukáže, aspoň Marek pevně doufal, že se ukáže, jaké záměry ti dva s nimi vlastně mají a kam že je to vezou. Váhal, ale nakonec se rozhodl, že je nechá ještě chvíli spát. Kdoví, co všechno nás ještě čeká, tak ať jsou aspoň odpočatí, říkal si. Byla pozdní noc, přesněji řečeno časné ráno. Saddám stále řídil. Řídil v tu chvíli již více jak osm hodin bez přestávky, nepočítaje v to pauzu na kafe ve Starém Hrozenkově a to zdlouhavé popojíždění na hranicích. Řidič byl unavený a jeho únava jakoby se přenášelo i na autobus. Karosa se po silnici pohybovala dlouhými trhavými přískoky. Pasažéři byli unavení z neustálého poskakování a většinou spali. Nakonec únavě podlehl i Marek a na chvíli usnul také. Zdálo se mu o lupičích a o četnících.

Pohorelá, malá a nijak zvlášť známá či významná obec, je jedním z mnoha možných nástupů do Nízkých Tater. Asi kilometr před touto osadou silnice křižuje jednokolejnou železniční trať. Závory na přejezdu před Pohorelou byly sice zvednuté, červené oči výstražných světel však výhružně svítily. Saddám podle předpisů zastavil a čekal. Marek se probudil a i Filip rozlepil oči. Nezdálo se sice, že by snad nějaký vlak odněkud přijížděl, ale byli oba celkem rádi, že se řidič rozhodl počkat a neriskovat. Marek do těchto končin jezdíval už několik let, a už tady zažil ledacos. Jednou také přijížděl k železničnímu přejezdu, kde byly závory nahoře. Navíc svítilo i optimistické bílé světlo. A přesto tam vzápětí projel plnou rychlostí nákladní vlak. Od té doby tady zastavoval před každým přejezdem, ať už na něm světla signalizovala cokoliv.

Saddám čekal pět minut a když se vlak stále odnikud neobjevoval, vypnul motor. Náhlé ticho probudilo Lucku s Monikou a většinu ostatních cestujících. Čekali dalších deset minut, čtvrt hodiny. Závory zůstávaly zvednuté a jako varovně vztyčené prsty přísně ukazovaly přímo na hvězdy pomalu se vytrácející z blednoucího podzimního nebe. Ona dvě krvavě červená světla před nimi se však pořád vytrvale střídala ve svém stereotypním blikání. Blik, blik, blik.

Uplynulo další čtvrt hodiny. Pozvolna se rozednívalo a za okny se ze tmy vynořovala malebná středoslovenská krajina. Marek tomu pokušení neodolal. Vstal ze sedadla a šel požádat Saddáma, aby mu otevřel dveře autobusu. Chtěl se jít na chvíli projít po venku.

Syrový ranní vzduch mu s brutální agresivitou vnikl za košili. Marek se zachvěl náhlým chladem, ale líbilo se mu to. Po vydýchaném, hustém a živočišnými pachy několika desítek lidí nasyceným vzduchem uvnitř autobusu to byla docela příjemná změna. Za Markem vystoupila z autobusu postupně většina zbývajících pasažérů. Někteří si zapálili cigarety, jeden mladík močil do příkopu u silnice, ostatní se jako on jen tak procházeli a protahovali si ztuhlé údy. Před krvavými světly přejezdu se vytvořila kolona několika ranních autobusů a osobních aut. Podobná pomalu vyrostla i na protější straně kolejí.

Čekali tam tak asi půl hodiny, když se na stařičkém, skřípajícím a vrzajícím oprýskaném kole objevil jakýsi děda, který na ně už zdálky volal: „Pokojno choďte, chlapci. To už tákto svieti druhý deň! Tuná až do obeda žiaden vlak nepojede!“ Od úst mu stoupaly obláčky páry a ve vrásčité, větrem a lety ošlehané tváři mu hrál srdečný, byť trochu pobavený úsměv. Asi nebyli zdaleka první, kdo naletěl na toto místní „špecifikum“.

Nastoupili tedy do svých aut a autobusů a za nepřetržitého varovného blikání červených světel přejeli zcela bezpečně osiřelou a mnoho kilometrů na obě strany zcela pustou trať.

Po dalších patnácti kilometrech vjel autobus do Červené Skaly, malé osady ležící v úzkém údolí mezi Nízkými Tatrami a Muránskou planinou. Saddám nevěřícně zastavil u obrovské modré směrové tabule s velikou bílou šipkou a nápisem „Poprad 32 km“, důkladně si hřbety obou dlaní protřel od únavy zarudlé oči a šokovaně na ten nápis dlouze zíral. Poznání, že je zcela mimo trať, což do tohoto okamžiku pravděpodobně ani v nejmenším netušil, ho viditelně zdrtilo. Vložil si unavenou černovlasou hlavu do širokých dlaní a něco si pro sebe mumlal. Podle toho mála, co se dalo zaslechnout, se jednalo o velmi dlouhou sérii velmi zvukomalebných, ale velmi sprostých východňárských nadávek.

Jeho nefalšované zoufalství cestujícím však prozradilo, že řidiči patrně nebudou těmi otrlými a všeho schopnými chladnokrevnými únosci, za které je až do tohoto okamžiku Lucka považovala, ale zjevně nešťastnými začátečníky za volantem dálkového autobusu. Jak se po návratu domů ostatně potvrdilo: „Řidiči z Košic byli zaměstnáni u naší firmy z důvodu dlouhodobého nedostatku řidičů autobusů u naší dopravní společnosti, zatímco ve východoslovenském kraji je jich nadbytek. Co se týče zmatků při odbavování cestujících a neznalosti zastávek na lince uvádím, že řidiči absolvovali svoji první jízdu po jízdě zaváděcí,“ odepsal Markovi později na jeho písemný dotaz ředitel české dopravní společnosti. Budiž jim odpuštěno.

Dopředu k šoférům si přisedl jeden z cestujících, starší pán v obnošeném černém obleku, na hlavě klobouk, v ruce košík plný vajec, a řekl: „Ja ti budem ukazovať, synak.“ A potom Saddámovi poutavě vyprávěl, že je z Michalovců a že jeli v pondělí s rodinou ke známým až do Zlína a že jeli vlakem, který měl výluku, a že špatně přesedli a že taky zabloudili a že přijeli později ne o pár hodin, jako oni, ale o celý den, a že se taky nic nestalo, a že teď už je jim docela jedno, jestli přijedou domů do Michalovců dneska nebo zítra nebo až pozítří, a že… Co bylo dál, to už Saddám neslyšel, protože definitivně propadl depresi a nechal se konečně za volantem vystřídat.

Kromě líčení svých cestovních zážitků ale strýc také ukazoval cestu a spolehlivě provedl autobus místními zkratkami a strmými serpentinami, takže krátce po sedmé, to znamená s více jak dvouhodinovým zpožděním oproti jízdnímu řádu, vjel autobus do Muráně. Přijel navíc do obce ze zcela opačného směru než obvykle a způsobil tím zpočátku menší chaos a posléze velkou zábavu mezi četnými lidmi stojícími na náměstí.

Teo Kramár byl jedním z trojlístku chatařů a podle původní telefonické domluvy měl čekat na Marka a jeho přátele přesně v pět hodin ráno na autobusové zastávce v Muráni s klíčky od chaty. Ač to bylo k nevíře, on tam v těch sedm hodin opravdu ještě pořád stál a čekal na ně. Obyvatelé toho kraje jsou neuvěřitelně houževnatí. A srdeční. „Do rici, kde ste?,“ zavrčel vztekle, když je uviděl, jak rozespalí a celí pomačkaní vylézají z autobusu. Velké chlupaté ruce měl vražené do kapes záplatovaných světlezelených plátěných kalhot, neoholenou štětinatou bradu vtahoval co nejhlouběji do límce teplého zeleného svetru. Na hlavě měl modrobílou zmijovku s několika dírami propálenými žhavými jiskrami táboráků. Podupával netrpělivě nohama obutýma do pevných hnědých pohorek s vysokou traktorovou podrážkou. „Veď ja už som zmrzlý ako psí hovno. A prečo, boha jeho, jedete od Červenej Skaly? Čo ste tam, do rici, robili?“ Hlas se mu chvěl vzteky. Vysvětlování se ujal Filip. Vykládal, popisoval, rozhazoval přitom barvitě rukama a ani vcelku nepřeháněl. Nebylo vůbec zapotřebí.

„Kokot vyjebaný,“ podivil se Teo. „Ten má takú kliku, že som taký zmŕzly. Jinak by som ho zbúchal. Chuja. Pretože ja tu na vás čakám už od pôl piatej. Hovoríl som si, čo ak prijedú skorej, ať na mňa nečakajú, keď je ráno taká kosa…“.

„Od půl pátý?“ zopakovala po něm Monika zamyšleně. „To sme zrovna odjížděli z Banské Bystrice.“ Teo na ni vytřeštil zarudlé oči a něco nesrozumitelného zachroptěl. Zavrtěl zhnuseně hlavou. Potom vylovil z hluboké kapsy kalhot cigarety a z pomačkané a ušmudlané papírové krabičky vytáhl Marsku. S požitkem si zapálil a slastně vypustil z úst kroužek modrého kouře. Na očích mu bylo vidět, jak se těší, až to bude vykládat v hospodě…

««« Předchozí text: Hotýlek Následující text: Proplácení státních svátků »»»

Bohdan Dlouhý | 3.10.2004 Ne 10:24 | NP Muránska planina, Toulky | trvalý odkaz | tisk