Lidé Muráňské planiny

(Napsal Pavel Chlouba)

Asi přesnější by bylo označení „lidé pod Muráňskou planinou“, neboť opravdu na planině, až na několik málo výjimek, nikdo nežije trvale.

Ale Muráňská planina, její lesy a louky dávají vzácnou práci lidem, kteří za ní dojíždějí, nebo vzácně i docházejí z vesniček roztroušených pod jejími svahy. A lidé, které na planině potkáte při práci, přijíždějí nahoru ze dvou oblastí, které se neliší jenom zeměpisně, ale i etnograficky.

Ze severní strany je Muráňská planina lemována řekou Hron, která je ve svém horním toku vlastně jenom lépe vyvinutým potokem. Proto se této oblasti na výsost výstižně říká Horehronie a lidé jsou tudíž Horehronci.

Z jižní strany Muráňskou planinu olizuje hraniční území oblasti, která sahá až téměř k maďarským hranicím – a ta se jmenuje Gemer. Lidé z Gemeru jsou od Horehronců v některých ohledech trochu jiní, ale obě skupiny natrvalo poznamenal život v údolích pod velkolepým dohledem drsných hor.

Asi by bylo nespravedlivé a nepravdivé vytvořit jednu charakteristiku a k opravdovým, živoucím lidem, je připojit jako matematickou poučku. Asi by bylo potřebné žít mezi lidmi dlouhou a souvislou dobu, aby se dalo říct – takoví jste! Ale i přerušované návštěvy pootevřou dvířka do lidských osudů, povah i charakterů. Proto nechci tvrdit, jací lidé žijí pod Muráňskou planinou, jenom se s vámi podělím o to, jak je vnímám já.

Co je téměř jisté, je to, že v blízkosti, ba v náručí hor, plyne čas jinak než ve velkém městě. Tato skutečnost povahy lidí formuje i přetváří. Proto při návštěvě těchto kouzelných míst Slovenska, a zvláště bude-li to návštěva první či druhá, budete mít možná pocit, že jste v jiném světě. Lidé působí pokojně a vyrovnaně, někdy se zdá, že jsou trochu uzavření. Nespěchají a povídají si. Alespoň pro mě je návštěva Muráňské planiny téměř vždy spojena s návštěvou dědinky Muráň, odkud tam nahoru vede několik cest.

Muráň – to je náměstí plné lidí, nějaká hospoda a pár obchůdků. Muráňské náměstí je pro mě místo s obrovskou atmosférou pospolitosti a jakési tajemné a pro mě mizící atmosféry vesnického soužití. V žádném supermarketu světa nezažijete to, co na muráňském náměstí. Před hospodou postávají chlapi s pivem v ruce a motorovou pilou u nohou a vášnivě debatují. Na staré lavičce pod starými akáty sedí turisté s pražským přízvukem a nevěřícně koukají nahoru a neví, co je ještě čeká. U novinového stánku postává hlouček lidí z velmi silné rómské komunity a řeší něco tak důležitého, že o tom bude vědět půlka náměstí. Mimochodem místní Romové sami velmi často používají oslovení Cigáň a všechno, co se děje kolem jejich světa, působí přirozeným a normálním dojmem.

Nevím, jestli jsem to řekl dost výstižně, ale muráňské náměstí je tím, čím náměstí má být. Lidi se tu setkávají, kritizují politiku, baví se mezi sebou o těch nejpřirozenějších věcech, které na tomto světě jsou. A když přijdete mezi ně, můžete k nim patřit, ale musíte to chtít. Prohodí s vámi slovo dvě, a je na vás, jestli chcete blíž – můžete. Není-li vám právě do řeči, můžete si jít po svém a nikomu nevadíte, nikdo nedotírá.

Mohl bych ještě vzpomínat na mnohá přátelství z tohoto vzácného kraje, ale nechci bez svolení těch dobrých lidí otevírat jejich soukromé a často dost pohnuté osudy. Nakonec dám k dobru jeden starý příběh.

Z pohledu mého života to bylo opravdu dávno. Byl to pořádný letní den. Bylo dusno jako před bouří a na prahu místní krčmy seděl malý, asi tříletý rómský chlapeček. Seděl tam tak nešikovně, že v malém prostoru místního pohostinství překážel těm, co šli dovnitř, i těm, co se náhodou vraceli ven. Klučíka všichni obcházeli nebo překračovali a nikdo neřekl nic. Pořádek udělala až stará, stařičká rómská babička – jako vystřižená z pohádky, která přistoupila ke klučíkovi a láskyplně mu řekla: „…ale hybaj z tých dverí, veď tu sedíš ako taký cigáň…“

Jestli přijedete na planinu dobít baterie psychické pohody, zastavte se v Muráni na náměstí, dejte si třeba pivo v místní krčmě a zkuste chvíli postát a nespěchat. Možná dáte s někým řeč, řeknete si co a jak, a můžete si jít po svém. A vyšplhat se až nahoru a sednout si na některé místo se skvělým výhledem na okolní krajinu.

A s nadhledem nejen symbolickým, možná lépe než od monitoru počítače pochopíte, jak to s těma lidmi vlastně je…

Pavel Chlouba

««« Předchozí text: Popelčin střevíček Následující text: S macom pri kukurici »»»

Bohdan Dlouhý | 21.9.2006 Čt 20:00 | NP Muránska planina, Toulky | trvalý odkaz | tisk