Muránská planina aneb Chyť si svého vlka

V říjnu 2005 napsal a vyfotil Petr Masaryk.

Myšlenka navštívit NP Muránská planina vznikla na jaře roku 2005, kdy jsme přemýšleli, kam vyrazíme na velikonoce.

Již druhý rok slavíme velikonoce přechodem hor na sněžnicích a ani tento rok jsme nechtěli vynechat. V úvahu byly NP Nízké Tatry a NP Muránská planina, ale protože v Tatrách se snížilo lavinové nebezpečí, tak jsme se rozhodli planinu přesunout na podzim. Tento termín pro návštěvu Planiny mi byl doporučen i mým kamarádem Bohdanem. A rozhodli jsme se správně…

PŘÍPRAVY
V létě jsme začali plánovat planinu, která měla být místem společného setkání všech našich kamarádů, kteří byli o prázdninách ve světě. Ze začátku to vypadalo na velkou ROH akci, ale časem se počet snižoval a snižoval, až se ustálil na počtu 5 lidí. Já a Iva, švica Léňa se švárou Pájou a Lada.

Jako dopravu jsme zvolili auto (stříbrný zázrak Renault 19), protože jak jsme později zjistili, cesta z Brna do Červené Skaly nás přišla každého tam i zpět na 315,– Kč, což vlak ani „žlutý expres“ není schopen dosáhnout.

Protože jsme nechtěli akci uspěchat, ale naopak jsme si ji chtěli v klidu prožít, tak jsme ji naplánovali již od čtvrtka 6.10., kdy jsme vyjížděli z Brna, do neděle 9.10., kdy jsme zajížděli do Brna. Jeli jsme následující cestou: parkoviště u OD Tesco (22 hod.) – Uh. Hradiště – Vsetín – Horní Lideč – Žilina – Louka u Kraĺovan (2 hod. místo přespání) – Ružomberok – Poprad – Červená Skala nádraží (11 hod.).

PRVNÍ DEN
Vybaveni na tři dny života v přírodě jsme vyšli kolem 11.30 hodin poznávat zapomenutý kout Slovenska, NP Muránska Planina. Zvolili jsme cestu po zelené značce, která vedla kolem lomu údolím až na Veĺkú lúku. Cestou jsme nepotkali jediného člověka, což – jak se ukázalo později – bylo skoro pravidlem.

Celá cesta vedla zpevněnou, pohodlnou cestou až na závěrečné stoupání na Veĺkú lúku. Veĺká lúka je opravdu jen velká louka, která má hospodářský charakter, je tu zemědělská usedlost a hřebčín, který chová koně pro práci v lese. My jsme měli štěstí, že koně byli na louce, a tak jsme procházeli mezi stády koní ozdobených kravskými zvonci, krmili je, fotili, hladili…

Na konci louky je rozcestník s lavičkami, stolem a info tabulí o parku. Je zde taky oficiální místo k přespání, ale my jsme chtěli pokračovat dál, a tak jsme se vydali po červené, opět zpevněné lesnické cestě směr Studňa. Cesta vedla převážně lesem a až na výjimky (asi 20 min od rozcestníku je krásný výhled na hrad Muráň + chatu Zámok) bez výhledu.

Kolem 17. hodiny jsme dorazili na Studňu. Je to krásná krasová louka s vydatným pramenem, dvěma lesnickými chatami, jednou vyhořelou horárňou a PR Ĺadová jama. Pramen, který zde je velmi pěkně upraven, je sveden přes trubky do vany, kterou jsme chtěli využít k očistě těla, původní plán se byl celý ponořit do vany, ale po 4 s, kdy jsme do ní vložili nohy, jsme uznali, že to nepůjde, a zvolili jsme klasický způsob umývaní – jeden drží prádlo a druhý ředí pot čistou vodou…

Po chutné a vydatné večeři (čínská nudlová pomsta – já a Iva a kvalitní, dochucené, gulášové, Vitana polívce – švica + švára + Lada), Pája konečně využil kytaru, kterou táhl celou cestu, a pod oblohou plnou hvězd u praskajícího ohně zahrál písničky od Kamelotů, Čechomorů, Nohavici…RÁJ!!!!!

DRUHÝ DEN
Ráno jsem vstal jako první já, protože rád fotím a není lepšího světla než brzy po ránu… Byl sice začátek října, ale na louce byla již jinovatka, což poskytlo další barvičku pro focení. Ráno, než děcka vstala, jsem pokecal s dřevorubcem, který spolu s dalšími likvidoval následky silné vichřice, která se nad Slovenskem přehnala v zimě. Říkal mi, že to tu není tak strašné jako ve Vysokých Tatrách – jsou tu spíše lokální polomy. Po cestě jsme pár polomů potkali a museli jsme uznat, že něco bude na myšlence smíšených lesů s výsadbou původních dřevin, protože smrky byly vyvrácené jako sirky, zato buky byly jen polámané. Nejsme lesáci, ale máme hodně kamarádů mezi lesákama a ti nám říkají, jak se učí v předmětu skladba lesa, co se má a nemá vysazovat v dané lokalitě, ale realita je pořád jiná.

Po vydatné snídani, kdy se dojížděla Lenčina super pomazánka, jsme se sbalili a vyrazili po červené směrem k sedlu pod Fabovou hoĺou, kde byl pramen vody a naše další místo k přespání. Úsek mezi Muránskou Studňou a Nižnou Kĺakovou byl lesnatý s minimálními výhledy, až na lokalitu pod Kĺakem, kde byl krásný výhled na jihozápad. Tady začínaly být vidět mohutné vápencové a dolomitické skály zasazené do vegetace, která v té době hrála všemi barvami – podzim byl na vrcholu.

Asi za 30 minut jsme došli k sedlu Nižná Kĺaková, kde jsou tři objekty, z nichž jeden slouží k volnému přespání (oficiální místo). Sedlo slouží jako významná křižovatka cest, což jsme se přesvědčili za chvíli, kdy se z lesa vyhrnul zájezd asi 30 lidí – byli milí, ale v té době pro náš šok, protože jsme do té doby potkali 3 lidi. Jedna paní, která byla místní, nám ochotně poradila sestupovou cestu, za což jsme jí byli v neděli vděčni, protože existuje lepší dopravní spojení na severu Planiny než na jihu, kam jsme chtěli původně sejít. V sedle je další pramen vody, který jsme chtěli využít, ale mapa byla trochu nepřesná, takže opět na radu místní paní, děkujeme, jsme ji našli. Musí se jít po žluté a po 300 metrech je na stromě cedule. Pramen je sice velmi pěkně upraven, ale bojím se, že v létě vysychá, protože tekl dost slabě.

Poté, co jsme doplnili zásoby vody, jsme pokračovali na Stožky, žlutou jsme zvolili díky lepším výhledům a hlavně červená v té době byla neschůdná, a to kvůli polomům. Asi po 30 minutách byla odbočka na vyhlídku – Skalná brána, švica a švára nechtěli, ale udělali chybu, protože z vrchu byl nádherný výhled na Stožky a opět ty barvičky…

Děcka jsme dohnali na začátku luk, které byly pod Malou a Veĺkou Stožkou. Louky jsou využívány k rekreaci, protože zde jsou dvě chaty, které byly v té době obydleny. Pod Malou Stožkou, která je PR, je bývalá hájenka, místo skládání vytěženého dřeva a pomník ruského vojáka Šukájeva. Po diskusi o původu příjmení ruského vojáka jsme pokračovali směrem na Randavicu, kde byl rozcestník.

K Randavici vede cesta spolu s naučným chodníkem, a tak jsme získali další informace o planině. Asi po 50 minutách jsme došli k rozcestníku, kde nás čekala malá past, protože rozcestník byl vytržen ze země a položen ke stromu, tak jsme trochu hledali cestu. Odměnou nám byly krásné výhledy na Stožky, tentokrát z druhé strany. Tady jsme museli opět trochu upravit plány, protože žlutá byla zasypána polámanými stromy, a tak jsme zvolili náhradní cestu, která místy připomínala džungli, ale podařilo se a my jsme po 40 minutách napojili na naši původní cestu. No cestu, bylo to spíš bahnité koryto se dvěma 1 metr hlubokými kolejemi od lesní mechanizace. Po krátkém rochnění v bahně jsme pokračovali už normální cestou a kousek od sedla Burda se nám naskytl první krásný pohled na Vysoké Tatry.

Sedlo Burda je krásná rozlehlá louka s významným rozcestníkem cest a s jednou stavbou, která je asi obývána lesními dělníky, my jsme potkali jen bagr u domu. Od tohoto místa začal mega hard-core výstup, protože na 1 km je převýšení 400 metrů a cesta místy připomíná černou sjezdovku. Funěli jsme, potili se, lapali po dechu, proklínali, ale na Trech kopcích jsme byli o 15 minut dřív než udával rozcestník. Po nezbytném čokoládovém a lihovém moralizovátku jsme po 10 minutách dobyli druhý nejvyšší kopec Planiny – Fabovu hoĺu.

Vrchol je porostlý lesem s krásným místem pro vrcholovou knihu. Tady nás překvapila tma, a tak jsme se dlouho nezdržovali a zamířili do sedla pod Fabovou hoĺou, kde byla lovecká chata, voda a místo spánku. Po 25 minutách temným lesem jsme dorazili na louku a k rozcestníku. Chatu nebylo těžké najít, akorát všichni mysleli, že budeme spát pod stany u chaty, s výjimkou Ivy, která suverénně zkoušela otevírat všechny dveře --), a jedny nebyly zamčené… Tak jsme ji totálně squatli, jedna místnost byla ještě lépe vybavená než „penzión Partyzán“ na Martinských holích – kamna, postele, stůl, židle, zásuvky bez elektřiny… Pája zkoušel roztopit kamna a byl úspěšný – v noci jsme měli malou saunu. Dřevo nasekal jako zkušený zálesák mačetou, kterou jsme tam taky našli, a tak nechybělo nic, k tomu povečeřet a mít absolutní pohodu. Před spánkem jsme měli malou módní přehlídku – Iva našla místní pantofle, tak si je půjčila – co na tom, že byly o 3 čísla větší…Pája zvolil jako náhradní obuv pytlíky z Tesca.

TŘETÍ DEN
Ráno se ukázalo jako nejhezčí den z celé akce, protože bylo krásné azurové nebe s teplotou kolem 2–3 °C a vycházejícím sluníčkem – prostě nádhera. Blízko chaty byl háj borovic limba, a jak jsme později zjistili z průvodce, tak sedlo Pod Fabovou hoĺou je jediné místo Muránské Planiny, kde tato borovice roste přirozeně (další místo jsou Tatry).

Po sbalení věcí a uklizení chaty jsme se vydali směrem po zelené do obce Polomka, odkud jsme se chtěli vlakem dopravit do Červené Skaly, kde jsme zaparkovali auto. Zprvu cesta vedla lesem po lesnických zpevněných cestách, ale později jsme vystoupali na hřebínek směřující k obci, a cesta tak byla příjemnější pro chůzi a nejen pro ni – zvláště jakmile jsme vyšli z lesa na louky s překrásnými výhledy na hřeben Nízkých Tater.

Protože babí léto tohoto roku bylo zvláště vydařené a přálo houbařům, tak jsme si do Brna přivezli spousty bedlí a kozáků. Těsně nad obcí Polomka jsme v zápalu houbařské vášně trochu ztratili cestu, a tak jsme museli jít přímo po sjezdovce, což naše nohy těžce nesly, ale nádraží jsme s úspěchem našli a přálo nám i štěstí, protože jsme na poslední chvíli chytli vlak, který jel naším směrem.

Ve vlaku byl sice malý problémek s průvodčím, ŽSR si účtují vysoký příplatek, jestliže si koupíte lístek ve vlaku, ale i když průvodčí vypadal jako po požití 0,5 l borovičky, tak nám jej prodal bez přirážky, a my jsme tak mohli nerušeně sledovat krásný podzim na Planině a v Tatrách.

Cestou zpátky jsme se stavili v Popradu na oběd a ionťák (Zlatý bažant), u motorestu Sosna jsme se podívali na polámané Vysoké Tatry a ujížděli jsme domů budovat kapitalismus v ČR (jít do práce).

DŮLEŽITÉ INFO
Doprava: Z Brna do Popradu či Banské Bystrice jsou pravidelné autobusové spoje, ale je třeba si je rezervovat, další spoje jsou již národní a není problém s dopravou. Vlak z ČR do SR nedoporučuji vůbec, protože je dost drahý, ale na místních tratích se dá dobře využít. Nejlepší je použít auto, je levnější, mobilnější a rychlejší. Po obvodu celé Planiny jsou silnice, ale lepší dopravní obslužnost je na severu, kde jezdí více autobusů a je tu i vlak.

Táboření na Planině: Muránská Planina je NP, a tak oficiálně existují jen dvě místa k táboření (Veĺká lúka a Nižná Kĺaková), ale pokud se budete chovat slušně a narazíte na dobrého strážce, neměl by být problém.

Voda: na planině je jí nedostatek, protože se jedná o krasové území. Po naší trase jsou tyto místa: Muránská studna – je zde silný zdroj vody, v sedle Nižná Kĺaková je čůrek, ale teče (v létě možná vysychá), v sedle pod Fabovou hoĺou je dobrý zdroj vody.

Občerstvení: vše si kupte dopředu, protože na hřebeni není možnost občerstvení.

Turismus: ve srovnání s českými horami je Planina ráj, protože je tu minimum lidí, jen na významných křižovatkách se objeví více lidí.

Mapa: nevím o tom, že by byla planina vydána jako jedna mapa. My jsme museli používat Stolické vrchy – č. 135 a Nízké Tatry, Kráĺova hoĺa – č. 123. Vše vydal VKÚ Harmanec.

Chata v sedle Fabová hoĺa. Foto: © Petr Masaryk, Muránska planina, říjen 2005

Malá Stožka – 1204 m. Foto: © Petr Masaryk, Muránska planina, říjen 2005

Planiny nad vesnicí Polomka. Foto: © Petr Masaryk, Muránska planina, říjen 2005

Planiny nad vesnicí Polomka s výhledem na N. Tatry. Foto: © Petr Masaryk, Muránska planina, říjen 2005

Sedlo Burda s Vysokým vrchem (1262,5 m). Foto: © Petr Masaryk, Muránska planina, říjen 2005

Sedlo Fabová hoľa. Foto: © Petr Masaryk, Muránska planina, říjen 2005

Studňa. Foto: © Petr Masaryk, Muránska planina, říjen 2005

Útulňa na Nižné Kĺakové. Foto: © Petr Masaryk, Muránska planina, říjen 2005

Veĺká Stožka (1296,9 m). Foto: © Petr Masaryk, Muránska planina, říjen 2005

Výhled z Poludnice (942,4 m). Foto: © Petr Masaryk, Muránska planina, říjen 2005

Železniční most za vesnicí Telgárt. Foto: © Petr Masaryk, Muránska planina, říjen 2005

Železniční most za vesnicí Telgárt. Foto: © Petr Masaryk, Muránska planina, říjen 2005

««« Předchozí text: Javor (Acer pseudoplatanus) v Kamienke Následující text: Oprava hradní brány »»»

Bohdan Dlouhý | 19.9.2006 Út 06:00 | NP Muránska planina, Toulky, Ze života | trvalý odkaz | tisk