Zmije obecná - vretenica obyčajná (Vipera berus)

Vipera berus. Foto: © Sharkan, NP Muránska planina, Slovensko

Vipera berus L. – zmije obecná – vretenica obyčajná – Żmija zygzakowata – Obyknovennaja gadjuka – Common viper – Kreuzotter

Čeleď: Viperadae – Zmijovití, Vretenicovité
Řád: Squamata – Šupinatí
Třída: Tetrapoda – Čtyřnožci

Znaky
Zmije mají zavalité tělo, široká, svrchu oválně až trojúhelníkovitě tvarovaná hlava je slabě od těla odlišená, čenich zaokrouhleně hranatý, oči se svislou zornicí a hnědočervenou až jasně červenou duhovkou, velmi krátký ocas, od těla zřetelně odlišený (tvoří 8–20 % celkové délky těla). Zmije dorůstají délky 55 – 60 cm, výjimečně až 80 cm, přičemž samci jsou menší než samice.

Barva hřbetu je variabilní, typická je pohlavní dvojbarevnost. Základní barva hřbetu může být ve všech odstínech šedé, šedozelené, šedohnědé, hnědé, hnědočervené, rezavé a žlutohnědé (zmije se barvou do určité míry přizpůsobují prostředí, ve kterém žijí). Časté je černé zbarvení (melanismus). Na hlavě mívají tmavou kresbu ve tvaru X, po obou stranách hlavy se od oka ke krku táhne tmavý pruh. Na hřbetě mají široký klikatý pruh (jen výjimečně chybí), který je u samců tmavě hnědý až černý, u samic hnědý až čokoládově hnědý, a ne tak výrazný jako u samců.

Vipera berus. Foto: © Sharkan, NP Muránska planina, Slovensko

Prostředí
Zmije se dají potkat na výslunných (ale vlhkých) okrajích cest porostlých vegetací, osluněných lesních pasekách se starými pařezy, v borůvčí, na rašeliništích, v lužní lesy, na silně osluněných a vegetací pokrytých hromadách kamení, mezi kládami, v okolí lesních potoků, opuštěných lesních kamenolomech, okrajích kosodřeviny apod. Oproti obecně rozšířenému názoru jsem zmiji nikdy neviděl vyhřívat se na holých kamenech, nejčastěji se mi daří zmije zastihnout u práchnivých pařezů, ve kterých jsou dutiny a chodbičky, a které jsou porostlé vegetací (traviny, jahodník, květiny…) Zmije se vyskytují běžně od nížin po hornaté oblasti (Slovensko 600 – 2000 m, Česko 400 – 1500 m), vyhovuje jim prostředí s většími tepelnými rozdíly ve dne a v noci, vyšší půdní a vzdušná vlhkost.

Hustota populace na stanovišti je odvislá od dostatku potravy a úkrytových možností, obvykle se udává 1 exemplář na hektar, ale neobvyklých není ani 10 exemplářů na hektar. Nad 6 kusů se jedná o velmi hojný výskyt (pro ilustraci, na relativně malé louce na Havranie jsem v červenci 2000 sledoval a fotil nejméně 5 různých exemplářů).

Potrava
Zmije na kořist zpravidla číhá, ale umí ji i aktivně vyhledávat. Pomalu se ke kořisti přiblíží a bleskurychlým výpadem ji uštkne. Pokud je oběť schopná obrany, ihned se stáhne a v bezpečné vzdálenosti čeká, až jed kořist paralyzuje. Potom ji pomocí svých chemických senzorů vyhledá (umírající kořist se může vzdálit až o několik metrů) a celou ji pozře. To podle velikosti kořisti trvá 10–20 minut. Bezbrannou kořist (novorozené hlodavce apod.) zmije polyká zaživa. Také ještěrky a žáby, na které jed působí pomalu, po kousnutí raději nepustí a začne je polykat hned. Nasycená zmije se snaží ohřát na sluníčku, protože při vyšší tělesné teplotě rychleji tráví, ale je-li vyrušovaná, vyhledá úkryt. Teplota vzduchu rychlost trávení ovlivňuje značně: při 15 °C trvá trávení okolo 173 hodin, při 20 °C okolo 82 hodin a při 25 °C okolo 63 hodin.

Hlavní potravou jsou drobní savci, především hlodavci (norníci, hraboši, myšice) a hmyzožravci (rejsci, rejscové, krtci). Ojediněle netopýři, mladé lasičky. Doplňkovou potravu tvoří ptáci, hlavně mláďata, ale také skokani, ještěrky, slepýši apod. Někdy dochází ke kanibalismu. Mláďata zmijí se živí malými skokany, mláďaty ještěrek a slepýšů, žížalami, slimáky…

Největším nepřítelem zmijí (kromě člověka) jsou ježci, ale loví je i havrani, sovy, dravci, volavky, čápi, divoká prasata, tchoři, užovky hladké, kočky, mláďata se stávají obětmi ještěrek, velkých skokanů, někdy i slepýšů.

Vipera berus. Foto: © Sharkan, NP Muránska planina, Slovensko

Způsob života
Úkryt zmije opouští brzy ráno, kdy je ještě chladno. Odplazí se na místo, kam začnou brzy dopadat sluneční paprsky, stočí se a čeká na slunce. Na sluníčku zůstává, dokud, se nevyhřeje na 33 °C (březí samice, samci 30 °C). Potom se buď vrací do stínu nebo vyráží na lov. Pozdě odpoledne se znovu vyhřívá. Denní aktivita zmije v letních měsících začíná při ranních teplotách vzduchu 6–8 °C a večer končí při 18–20 °C. Jakmile teplota vzduchu překročí 30 °C, zmije se ukrývá. Zmije je aktivní za dne a za soumraku, vyhovuje jí teplé a dusné počasí, naopak za větrného počasí neopouští úkryt.

Páří se od dubna do května, samci o samičku soupeří – přetlačují se, obtáčejí navzájem, zdvíhají přední část těla, mohou do sebe tlouct hlavami. Nikdy se však nenapadají jedovými zuby.

Vlastní páření trvá dlouho (1–4 hodiny), a hadi je nemohou libovolně přerušit. Jsou proto v tu chvíli velmi zranitelní. Délka embryonálního vývoje se liší podle geografické polohy a místního počasí (14–15 týdnů, extrémně až 5 měsíců), rodí se většinou 3–24 (obvykle 7–11) mláďat, dlouhých 12–25 (obvykle 14–18) cm. Při narození jsou mláďata obalena průhledným vaječným obalem, z něhož se vzápětí osvobozují.

Zimu zmije přečkávají pod pařezy, v děrách v zemi, pod velkými kameny, v norách savců, sklepeních, hromadách slámy apod. a často zimoviště sdílejí s jinými hady, slepýši, ještěrkami, ropuchami, čolky, skokany a někdy i s netopýry. Do zimoviště se uchylují už zhruba v říjnu, kdy nejvyšší denní teploty klesají pod 8–10 °C a teploty povrchu půdy pod 10 °C, a zůstávají v něm až do doby, kdy teplota uvnitř úkrytu dosáhne 8–9 °C a venkovní teplota cca 12 °C (březen až duben podle stanoviště). Samci vylézají obvykle o 10–12 dní dřív než samice.

Vipera berus. Foto: © Sharkan, NP Muránska planina, Slovensko

Reakce na vyrušení je u zmijí různá podle ročního období, pohlaví a stavu jedince. Na jaře a v době rozmnožování jsou méně obezřetné a lze se k nim přiblížit až na 1 m. V létě naopak zmije prchají velmi rychle, často už na vzdálenost 10 m. Jen gravidní samice zůstávají nehybné a snaží se nenápadně a pomalu ukrýt. Při přišlápnutí nebo chycení do ruky zmije okamžitě uštkne, v jiných případech se ale snaží útočníka zastrašit tím, že se svine do kruhu, stáhne hlavu, syčí a dělá výpady do 10–30 cm (několikrát se mi stalo, že jsem došlápl těsně vedle zmije, jednou jsem zažil i výhružnou pozici ala kobra, ale nikdy zmije neprojevila snahu mě ušknout – přece jen jsem byl pro ni příliš velká křist, kterou nedokáže spolknout, takže by to bylo jen plýtvání vzácným jedem).

Pokud se však zmije rozhodne uštknout, provede ve zlomku sekundy tyto činnosti: těla oběti se dotkne nejdříve spodní čelistí, aby zpevnila pozici hlavy pro závěrečnou fázi výpadu a dovolila tak jedovým zubům maximálně efektivně překonat odpor kůže. Šavlovitě zakřivené jedové zuby vytvoří v ráně kapsu, čímž se zvětší plocha pro vstřebání jedu. Jed je ze žlázy vypuzen mohutným stahem svěračů. Po uštknutí se zmije okamžitě stáhne do výchozí polohy. Může kousnout opakovaně, ale nikdy kořist nepronásleduje. Jedové zuby se rychle opotřebovávají a zmije je nahrazuje podobně jako žraloci. V létě je životnost jedového zubu cca 6 týdnů, jakmile je opotřebován, posune se na jeho místo zub náhradní, který se tvoří za funkčním zubem ve vazivovém pouzdru v horní čelisti (bývá jich tam v různém stavu vývoje 8–10). Nemění se symetricky oba zuby, ale záleží na jejich opotřebení. Proto má zmije vždy alespoň jeden zub plně funkční. Přijde-li nějakou nešťastnou náhodou o oba jedové zuby, dokáže je nahradit během několika dnů.

Vlastní jed je průzračná žlutavá, žlutozelená nebo zelenavá viskózní tekutina bez zápachu, nahořklé chuti, která v suchu krystalizuje. Je vysoce toxický. Jeho účinek je hemolytický a hemorrhagický. Minimální smrtelná dávka suchého jedu pro laboratorní myš je 1–4 mg na 1 kg hmotnosti myši, čili na usmrcení jedné myši stačí 0,018–0,080 mg jedu. Při jednom uštknutí se do rány dostane maximálně 25–30 mg nativního jedu, což odpovídá 5–10 mg suchého jedu. Smrtelná dávka pro dospělého člověka je asi 15 mg suchého jedu, takže zmijí kousnutí by nemělo být samo o sobě smrtící. Vždy však mohou nastat komplikace – např. alergie, nebezpečí se zvyšuje při oslabení organismu, u různých nemocí, u dětí, starých osob. Záleží také na tom, kam zmije uštkne, nebezpečné jsou zásahy do rtů, tváře, krku, cév… Proto je na místě vyhledat lékařskou pomoc (a doufat, že to nedopadne jako v revúcké nemocnici, kde mi v roce 1994 nebyl nikdo z lékařů schopen říct, jak se aplikuje sérum proti zmijímu kousnutí, protože to nikdo z nich nevěděl).

Vipera berus. Foto: © Sharkan, NP Muránska planina, Slovensko

Informace použity z knih:
Diesener G., Reichholf J. (1997): Průvodce přírodou – Obojživelníci a plazi, Knižní klub ve spolupráci s nakladatelstvím IKAR Praha
Baruš V., Oliva O. a kol. (1992): Plazi – Reptilia, ACADEMIA Praha

Příspěvky o dalších zvířatech naleznete zde.

««« Předchozí text: Rozhovor s ředitelkou institutu SETI, Následující text: Okrotice červená - prilbovka červená (Cephalantera rubra) »»»

Bohdan Dlouhý | 26.8.2006 So 23:02 | Zvířata, Fotografie | trvalý odkaz | tisk