Šachová partie (detektivní povídka, 2. část)

Srdce se překvapenému Paulovi prudce rozbušilo a ruka s drinkem se zatřásla tak divoce, že několik velkých kapek té dobré a nekřesťansky drahé whisky vyšplouchlo až na světle hnědý koberec s vysokými chlupy. Šokovaným pohledem přejel z matně černé pistole přes silnou paži a tělo muže oděného do tmavého vlněného obleku až na jeho hladce oholenou, ostře řezanou tvář, a podíval se mu přímo do světle modrých očí…

Byly studené jako knoflíky ledu v jeho sklenici a mohly by klidně patřit nějaké mrtvole. Ale nepatřily. Tyto oči byly živé a byl v nich zvláštní lesk. Divoký a brutální lesk. Ty oči vypadaly bezcitně a nebezpečně. Čišel z nich mráz.

„Pan Angelo?" zeptal se ten muž tiše. Měl příjemný a melodický baryton, který se vůbec nehodil k jeho očím. „Jste pan Paul Angelo?" Paul bezmyšlenkovitě přikývl. Ještě pořád nic nechápal. Muž si levou rukou vytáhl z kapsy saka malý lísteček papíru a krátce se do něj podíval. Paul si všiml, že má na rukou natažené tenké gumové rukavice. „Narozen sedmnáctého dubna devatenáct set šedesát sedm?"

„Ano. To jsem já. Oč se jedná?" zatvářil se Paul zmateně.

„Je mi to velmi líto, pane. Ale musím vás informovat, že v případě, že jste opravdu tento pan Paul Angelo, tak mám za úkol vás zabít." Ruka se sklenicí se opět zatřásla a na koberci skončila další dávka Jamesona.

To, co Paul právě uslyšel, bylo tak šokující, tak úděsné, ale zároveň i tak strašlivě nesmyslné, že tomu v první chvíli vůbec nevěřil. Proč by ho, prokristapána, měl někdo zabíjet?

S vytřeštěným pohledem upřeným kamsi neurčitě do prostoru prošel těsně kolem toho muže s velkou pistolí a zamířil ke křeslu stojícímu opodál. Musel se posadit. Muž se otočil a bez jediného slova ho následoval. Paul si sednul a roztržitě se napil pozvolna teplajícího nápoje. Irská whisky byla lahodná jako vždy, ale tentokrát Paul její jemnou kouřovou chuť nevnímal. Kdyby mu někdo do té sklenice nalil režnou té nejpodřadnější kvality,pravděpodobně by si toho nevšimnul. Zvedl oči a podíval se znovu do kamenné tváře člověka stojícího před ním.Ruka s pistolí mu neustále mířila na čelo. Ať se hnul, kam se hnul, hlaveň pistole ho neustále doprovázela jako jeho vlastní stín. Jako kdyby měl na sobě připevněný nějaký zatracený magnet.

„Můžete mi, prosím vás, zopakovat, co jste mi to prve říkal? Já jsem se totiž asi přeslechl nebo jsem vám možná dost dobře nerozuměl," požádal Paul chvějícím se hlasem.

„Ale jistě," řekl ochotně ten muž a posadil se do protějšího křesla. Rozepnul si sako a přehodil si pohodlně nohu přes nohu. Měl na nich obuté dokonale vyleštěné černé polobotky od Gucciho. „Říkal jsem vám, že v případě, že jste pan Paul Angelo, tak mám za úkol vás zabít," zopakoval lehkým konverzačním tónem.

„Máte za úkol mne zabít," zopakoval si Paul pro sebe tiše. „Tak to jsem vám bohužel prve rozuměl naprosto správně," dodal už o něco hlasitěji. „Kdo vám, proboha, mohl dát takový šílený úkol?" zeptal se nechápavě. Až dodnes se domníval, že nemá žádné nepřátele. Rozhodně ne takové, kteří by si přáli jeho smrt, slevil poněkud, když si vzpomněl na svoji vlastní manželku a asi na tři majitele méně úspěšných reklamních agentur, jimž v poslední době přebral několik, pro ty tři pravděpodobně docela důležitých, zákazníků.

„Ach, promiňte, pane Angelo, ale na to vám nemohu dost dobře odpovědět," odmítl muž odpovědět na otázku. „Jistě uznáte, že nemohu zklamat důvěru svého klienta. Nedomnívám se, že by chtěl, abych vám tuto informaci sdělil. Vlastně, mám-li k vám být zcela upřímný, jsem si tím naprosto jist. Výslovně mi to totiž zakázal." Hlas toho muže byl naprosto nevzrušený. Jako kdyby se bavil o prodeji starého nepotřebného auta a bylo mu přitom úplně lhostejné, jak celá ta nezajímavá a nudná transakce nakonec dopadne.

„Ale proboha, nemůžete se přece jen tak vloupat do mého bytu, počkat si tady, až se vrátím domů z práce, namířit mi na hlavu revolver a říct mi, že mě zabijete?" vyrazil ze sebe zoufale Paul a přes veškerou snahu se mu hlas opět zachvěl.

Muž nadzvedl tázavě obočí. Nevšímal si toho, že je Paul rozrušený a mírně hysterický. Na to byl zvyklý. Lidé, s nimiž se při své práci potkával, většinou bývali rozrušení a mírně hysteričtí. Někteří bývali i velmi rozrušení a velmi hysteričtí. Muže více než ten tón, zaujal vlastní sled Paulových myšlenek. Ta jeho poslední věta mu totiž nedávala vůbec žádný smysl. Proč by nemohl udělat něco takového, o čem Paul prve hovořil? Zavrtěl hlavou. Na takový nesmysl snad ani nebylo třeba odpovídat. Zamyslel se, protože si znovu vybavil Paulova slova a zachytil tam teď jinou věc, kterou považoval za důležitou uvést na pravou míru. „To není revolver, pane Angelo," řekl a podíval se vážně na Paula.

„Prosím?" vytřeštil na něho Paul nechápavě oči.

„Říkám vám, že tahle zbraň, se kterou na vás teď právě mířím, není revolver. Revolver má totiž otočný bubínek, kdežto pistole má zásobník umístěný zpravidla v pažbě. To je základní rozdíl. A toto je, jak vidíte, pistole. Zásobník je zde v pažbě, na šestnáct nábojů," ukázal prstem na pažbu zbraně.

„Je to Walther, P 99 MILITARY, ráže devět milimetrů PARA,“ pokračoval muž ve výkladu. „A pokud vás skutečně zajímají technické detaily, tak vám mohu samozřejmě také posloužit, ale jestliže od sebe nerozeznáte pistoli a revolver, tak vám ty technické věci asi mnoho neřeknou. Bylo by to, odpusťte mi to přirovnání, jako házení perel sviním. Co je ale podstatné, alespoň pro mne, tak to, že je to velmi kvalitní a vysoce spolehlivá osobní zbraň. Ještě nikdy mne nezklamala. Rád ji používám při své práci a docela mne mrzí, že, až se tady dnes vypořádám s vámi, tak se s ní budu muset rozloučit, protože tenhle kousek je obzvláště vydařený. Mám nicméně zásadu nepoužívat stejnou zbraň více jak jedenkrát. Mohlo by se mi to nevyplatit. Oni ani ti poldové nejsou tak úplní tupci, jaké z nich dělají v televizních seriálech, a mohli by si dát ledacos dohromady."

Paul nevěřil svým uším, myslel si, že se mu to jenom zdá. Moc si přál, aby se mu to jenom zdálo. Aby se z toho ošklivého snu probudil a ten člověk, ten šílenec, ten duševně chorý muž, byl pryč. Zavřel oči a pevně stiskl víčka. Je to sen, je to jenom sen, opakoval si zarputile. Teď pěkně pomaloučku napočítám do pěti a až potom otevřu oči, ten člověk tady nebude. Bude pryč. A já tady budu sám. Úplně sám. Jenom se svou sklenkou whisky. Paul napočítal v duchu pomalu do pěti a prudce otevřel oči.

„Baf!," řekl muž sedící stále seděl naproti němu pobaveně. „Jestli jste doufal, že se vám jenom zdám, tak vás musím zklamat, protože já se vám nezdám," dodal s úsměvem. Jeho velká pistole přitom stále mířila na Paulovo čelo. Tak sen to tedy nebyl.

Paul si zklamaně vydechl a poněkud se v křesle sesunul. Vypadal, jako by se o pár palců zmenšil. Zhroutil do sebe. „To mě doopravdy chcete zabít?" zeptal se tiše.

„No samozřejmě," řekl muž s pistolí. „Neberte si to nijak osobně, pane Angelo, je to čistě byznys. Docela jednoduchá obchodní transakce mezi mnou a mým klientem, která s vámi nemá co dělat."

„Jak to, prosím vás, myslíte, že to se mnou nemá co dělat? Vždyť přece chcete zabít mě!? Nebo se snad mýlím? Pokud ano, opravte mne, prosím. Nebudu se na vás kvůli tomu vůbec zlobit." Paul měl co dělat, aby se ovládal, aby nedostal záchvat šílenství. Měl pocit, že brzy začne hlasitě ječet, protože pro toho chlapa byly otázky morálky evidentně zcela cizí.

„Ne. Nemýlíte se, pane Angelo," odpověděl ten muž pomalu a rozvážně. „Asi jsem se prve špatně nebo nepřesně vyjádřil. Omlouvám se vám. Víte, já nejsem příliš obratný řečník. To je tím, že já se živím převážně rukama a jen málokdy mám příležitost si s někým důkladněji popovídat. Myslel jsem to tak, že já proti vám osobně naprosto nic nemám. Přestože mi můj klient o vás řekl mnoho nehezkých věcí. Ale dostal jsem zaplaceno, abych vás zabil, a tak to také udělám. Je to moje práce a já si nemohu dovolit vtahovat do ní nějaké osobní pocity."

Paul prudce položil sklenici na stůl a vymrštil se z křesla. „Ale kdo?" vykřikl. Jeho strach se měnil ve vztek. „Kdo, krucinál, chce, abych umřel? Řekněte mi jeho jméno! Jeho jméno! Člověče, musíte mi přece říct jeho jméno." Chodil rozčileně po pokoji tam a zpět a nervózně přitom mával rukama. Muž zůstával dál pohodlně sedět a spokojil se pouze s tím, že ho měl neustále na mušce.

„Promiňte, pane Angelo, už jsem vám přece řekl, že vám v žádném případě nemohu sdělit, kdo si ten kontrakt na vás objednal," řekl trochu unaveně. Nerad něco vysvětloval neustále dokola. Vždyť to bylo tak prosté, tak jednoduché. Jako, že jedna a jedna jsou dvě. Tak proč tolik zbytečných řečí kolem. Nechápal, proč se někteří lidé nedokáží smířit s realitou, proč nedokáží uvažovat logicky.

„Tak mi aspoň řekněte, proč? Proč mě, proboha, máte zabít? Vždyť já jsem nikdy neublížil ani kuřeti! To vám mohu klidně odpřisáhnout. Tak proč tedy? Proč mě máte zabít?!" naléhal Paul.

„Je mi to skutečně moc líto, pane Angelo, ale ani na to vám nemohu dát uspokojivou odpověď. Tentokrát hlavně proto, že ji ani já sám neznám. Nebyl jsem seznámen s klientovými důvody."

„Tak vy nevíte, proč to máte udělat, a přesto mě chcete zabít?“

„Samozřejmě. Co je na tom divného? To spolu vůbec nesouvisí. To pro mne přece není ani trochu důležité, proč si někdo přeje, abyste právě vy zemřel. Nějaký důvod pravděpodobně mít bude, jinak by si to přece nepřál, ale to se mne vůbec netýká. To není můj byznys. Můj klient vyslovil svůj požadavek, velmi jednoznačný, mimochodem, já mu nabídl možné varianty provedení, jednu z nich jsme společně vybrali, dohodli se na finančních podmínkách a on mi zaplatil zálohu. To je vše. Prosté a jednoduché. To je můj byznys. Víc já vědět nepotřebuji. Ode mne se teď pouze očekává, že splním svoji část smlouvy."

„A takhle málo, jenom to, že si to někdo prostě přeje, vám doopravdy stačí k tomu, abyste někoho zavraždil? Vás skutečně vůbec nezajímají důvody toho člověka? Vám ani trochu nevadí, že ta osoba, která si u vás vraždu objedná, může být třeba také mnohem horší člověk, než ten nebožák, kterého máte zavraždit? Že to může být nějaká bezcitná a bezcharakterní lidská zrůda? Nějaká zbabělá hyena, která si takto vyřizuje své osobní spory? Toto vy vůbec neberete v úvahu v té své… práci? To je vám opravdu lhostejné? Vám prostě stačí, když někdo položí na stůl peníze nebo tučný šek, ukáže vám fotku nebo co vám to vlastně ukazuje, možná vám jenom ukáže na někoho prstem a řekne jděte a zabijte támhle toho, a vy klidně jdete a toho dotyčného zavraždíte?"

Muž se na začátku Paulova proslovu začal nespokojeně mračit a mračil se čím dál víc. Zjišťoval, že tady došlo k naprostému nepochopení naprosto zásadních věcí.

„Víte, pane Angelo," nadechl se k odpovědi, „já to slovo, které jste teď ve své emotivní řeči několikrát použil, to ošklivé slovo -vražda- velmi, ale opravdu velmi nemám rád. Vadí mi, když ho používají lidé, kteří nechápou jeho pravý obsah a význam. A přehnané používání tohoto slova v médiích, navíc velmi často v naprosto nevhodných souvislostech, diskvalifikuje náš byznys v očích široké veřejnosti. Vražda, vražda," cedil muž skrze zuby a tvářil se hluboce nespokojeně. „To je takové ošklivé slovo. A víte vy proč? Protože je velice zavádějící. A to proto, protože je citové. To slovo by se, samozřejmě jen podle mého skromného názoru, který pochopitelně nemusíte akceptovat, to je zase vaše demokratické a nezpochybnitelné právo," zdůraznil muž, když viděl, jak v Paulovi narůstá pobouření, „mělo používat jedině v těch odůvodněných případech, kdy někoho zabijete, protože k tomu máte takříkajíc citový důvod. Rozumíte mi? Ne? Opravdu ne? Vysvětlím vám to tedy na příkladech. Vraždíte, protože nenávidíte. Anebo naopak vraždíte, protože milujete. To však s námi dvěma nemá naprosto co dělat. Předpokládám, že toto uznáte i vy," zasmál se muž suše. „To, že zabiji vás, není v žádném případě vražda," pokračoval, když se Paul k jeho smíchu nepřidal. „Náš případ je obyčejný, prostý byznys. Jak bych to jenom… Prostě něco takového, jako když si jdete v sobotu ráno koupit rohlíky do té malé pekárny na rohu. Chodíváte přece každou sobotu kolem deváté ráno kupovat rohlíky do té pekárny na rohu?"

Paul se zhnuseně otřásl. Něco tak otřesně cynického a bezohledného ještě nikdy v životě neslyšel. Nejhorší bylo, že ten člověk zřejmě tomu všemu, o čem hovořil, naprosto bytostně věřil. Že to byla jeho životní filozofie, kterou se, k neštěstí svého okolí, asi i řídil. A on, Paul, byl teď takovému člověku, takovému psychopatovi bez špetky soucitu, vydán na milost a nemilost. Proč zrovna já musím mít takovou smůlu? pomyslel si zoufale a bylo mu sebe sama líto.

„A jak byste tedy podle té vaší pozoruhodné teorie nazval, když někdo někoho zabije pro peníze? Když přepadne večer na ulici náhodného chodce nebo když někde v parku umlátí kvůli mizerným dvaceti dolarům dlažební kostkou babičku, která udělala tu jedinou chybu, že šla se svým psem na procházku ve špatnou chvíli?" zeptal se s odporem.

Muž zauvažoval. „Víte, to je samozřejmě poněkud extrémní příklad, který jste si zvolil, určitě schválně, abyste mi to ztížil," podíval se na Paula vyčítavě, „ale nicméně to už je právě ten byznys, o němž jsem před okamžikem hovořil. Samozřejmě, že i v našem oboru narazíte na zvrhlíky, kteří jsou opravdu schopni zabíjet pro pár dolarů, já takový rozhodně nejsem, to mi věřte, já tedy ne, já si zachovávám stabilně vysokou úroveň, ale faktem zůstává, že pořád je to byznys. Byť drobný, ale přesto byznys. Tam totiž není ta správná citová vazba, kterou jsem se vám pokoušel před chvílí objasnit, aby to mohla být regulérní vražda podle všech uznávaných pravidel. Já takovému případu zkrátka říkám zabití," dodal po krátkém za myšlení.

„Proboha," zachvěl se Paul, když slyšel strašlivou lhostejnost, s jakou ten muž hovoří o zabíjení lidských bytostí. Jak jediné, co ho trápí, je správná terminologie, ale nikoliv už osud jeho obětí. Poznával, že kritéria lidských hodnot mohou mít velmi široké rozpětí a různý výklad. „Vy jste snad doopravdy rozhodnutý to udělat," konstatoval rezignovaně a poprvé za celou tu dobu si připustil, že přestože je mu teprve něco málo přes čtyřiatřicet let, pravděpodobně velmi brzy zemře. Hlavou mu rychlostí blesku prolétlo, že už pro něj nebude žádné zítra, že už nikdy neuvidí svého tátu, svou ženu, své přátele. Že nic z toho, co si plánoval na zítra a na ještě pozdější dobu, už nikdy nezrealizuje. Že už se nikdy s Kelly nepohádá, ale že už se s ní ani nikdy nepomiluje. Bylo mu toho všeho najednou líto. Uvědomil si náhle, že i přes všechny ty spory, které spolu v poslední době měli, ji má ještě pořád moc rád, a že jen těžko by se s ní dokázal rozloučit. Začínalo to však vypadat, že ho od ní odloučí někdo jiný. A definitivně. Jednou pro vždy a bez možnosti odvolání. „Ale samozřejmě, že jsem rozhodnutý to udělat, pane Angelo," odpověděl mezitím zabiják shovívavě. „To jsem byl už tehdy, když jsem tu zakázku přijal a s tím kontraktem na vás souhlasil. Kdybych nebyl pevně a jednoznačně rozhodnutý to udělat, tak bych tady s vámi teď přece vůbec nebyl. To dá rozum. To by přece ode mne bylo velice nemoudré." Pokýval lehce hlavou.

„Smiřte se s tím, pane Angelo," řekl chlácholivě. „To je totiž to nejlepší, co můžete v této situaci udělat. Berte to prostě jako danou a neměnnou věc. Jako zásah vyšší moci. Jako něco, co vy nemůžete naprosto žádným způsobem změnit, dokonce ani ovlivnit. Berte to zkrátka jako váš osud. Já vím, že vy studovaní lidé většinou na osud nevěříte. Ale co vy osobně? Vy jste přece také studovaný. Věříte vy na osud, pane Angelo? Osud jako předurčenost všeho našeho bytí či nebytí?"

„Osud," zašeptal Paul hořce. „Loni v létě jsme byli s manželkou na dovolené na Haiti. A tam mi jedna domorodá věštkyně vyčetla z dlaně, že mě čeká dlouhý a úspěšný život. Odhadla velmi přesně, co všechno se mi už v mém dosavadním životě přihodilo, a tak jsem byl docela nakloněn věřit i té její optimistické předpovědi do budoucna. O to spíše, že jsem jí za to tenkrát zaplatil patnáct dolarů. Amerických dolarů, abych byl úplně přesný."

„Ale pane Angelo," pousmál se muž, „vždyť vy přece víte, že každý na světě se občas zmýlí. A že i mistr tesař se někdy může utnout. Vždyť je to tak lidské. Tak proč by se ne mohla splést nějaká domorodá věštkyně někde na Haiti. A kdoví, třeba to byla prachobyčejná podvodnice a vy jste jí zkrátka a jednoduše naletěl. Asi by vám těch patnáct dolarů měla vrátit, pane Angelo, protože konkrétně ve vašem případě neměla s tím dlouhým životem pravdu. Tím jsem si jist. Jenomže se upřímně obávám, že vy už nebudete mít žádnou příležitost k reklamaci. Musím konstatovat, že to od vás nebyl dobrý byznys. Ale netrapte se už s tím, teď už to stejně nemá vůbec žádný smysl. Lidé přicházejí i o mnohem víc, jak o mizerných patnáct dolarů. Byť amerických. Viďte?"

Paul se zase vyčerpaně posadil a zoufale se podíval tomu muži do studených ocelově modrých očí. Nenašel v nich ani špetku soucitu nebo zájmu o svou osobu. Jen čirou lhostejnost a občas jakési zvrhlé pobavení. „Prosím vás, pane…, pane…, nevím, jak vás mám oslovovat, řekněte mi, že je to všechno jenom vtip. Že jste si ze mne dělal celou tu dobu jenom legraci. Zasmějeme se, dáme si spolu dobrý drink, mám v baru něco, co by vám snad mohlo chutnat, podáme si ruce a půjdeme si každý po svém," zaprosil.

Muž nevěřícně zavrtěl hlavou. „Pane Angelo, zklamal jste mne. Moc jste mne zklamal. Já vás měl za inteligentního a logicky uvažujícího muže, ale vy vypadáte, že ještě pořád dočista nic nechápete. Já vám nerozumím. Vždyť já přece nemám žádnou jinou možnost než vás dnes večer zabít. Bylo by to ode mne naprosto neetické. Slíbil jsem svému klientovi, že kontrakt zrealizuji a nezbývá mi tak, než své slovo splnit.

Pane Angelo, vám to snad nemusím neustále vysvětlovat. Vždyť vy jste přece také obchodník a podnikatel a tak určitě víte sám velice dobře, jak závratnou rychlostí se šíří zprávy, že je někdo nespolehlivý nebo že nedrží dané slovo. Ne, ne, ne," zavrtěl muž odmítavě hlavou. „Já si rozhodně nemohu dovolit ztratit svoji klientelu. Ještě nemám vyděláno tolik, abych mohl se svojí živností definitivně skončit a žít dostatečně pohodlně jenom z úroků. Víte, zvykl jsem si na dost vysoký standart a nehodlám z něho kvůli vám slevovat. Je mi to líto, ale opravdu se nedá vůbec nic dělat."

Paul se hluboce zamyslel. Proč mu ten muž s pistolí tak zdůrazňoval, že je obchodník? Dalo by se toho snad nějakým způsobem využít? Okrajem sklenice si přejížděl přes spodní ret a uvažoval. Počáteční šok ho poněkud přešel a teď přemýšlel, jak se z té strašné situace co nejrychleji dostat. Pokud možno živý. Jeho racionální a střízlivý mozek už překonal prvotní nápor strachu a začínal být opět schopen rozumně kalkulovat. Paul rychle zvažoval a hodnotil svoje možnosti. Že by toho muže přemohl v boji, tomu příliš nevěřil. Ten člověk byl mohutný a silný, Paul byl spíše postavy drobné a šlachovité. Muž měřil nejméně šest stop a pět palců, Paul neměl ani těch šest stop. A kromě toho, a to byl velice významný a rozhodně nezanedbatelný argument, muž byl ozbrojený. Svoji pistoli ještě ani na okamžik neodložil, naopak s ní neustále mířil na Paula. Když ne na jeho hlavu, tak na jeho břicho. Ne, to nešlo. Rvačku si Paul ponechával v záloze jako tu úplně nejposlednější možnost. Rvát se možná bude muset, ale teprve až vyčerpá všechny ostatní možnosti. Až nebude mít definitivně co ztratit. Pokusit se zvrátit zdánlivě beznadějnou situaci v obchodní jednání, to by mohlo být řešení. Tam by měl Paul jistou šanci, to byla jeho parketa. Obchodem se přece už řadu let úspěšně zabýval a docela slušně se jím živil. „Prozraďte mi, pane," zvedl k muži oči. „Kolik máte za tu vra…, totiž, abych se vyjádřil správněji, za tu transakci, řečeno vaším slovníkem, dostat zaplaceno?"

Muž se shovívavě pousmál. „Ale prosím vás. Vy máte pořád takové otázky, na které vám nemohu dost dobře odpovědět. Copak vy byste mi snad prozradil, kolik inkasujete za zrealizované obchodní případy od vašich zákazníků?"

Paul pokrčil rozpačitě rameny. „Kdyby mi šlo o život, kdoví," prohodil. Znovu se zamyslel. Musel na to jít jinak. Ten chlap byl tvrdý oříšek. „Dobrá. Víte co, pane, já mám pro vás takovýto návrh. Seriózní obchodní nabídku, abych tak řekl," pokračoval a znovu se soustředil na modré oči zabijáka. „Zcela bez ohledu na to, kolik máte dostat teď. Víte, já jsem poměrně dost bohatý člověk a domnívám se, že vám mohu ledacos nabídnout. Co byste řekl, řekněme, dvojnásobku toho, co máte dostat od vašeho současného klienta? Jak říkám, bez ohledu na to, kolik máte slíbeno, já vám nabízím rovný dvojnásobek, pokud ten kontrakt na moji osobu zrušíte."

Mužova tvář zůstala dokonale nehybná, ale na očích mu Paul viděl, že přemýšlí a snad i zvažuje tento jeho návrh. Čekal na zabijákovu reakci a snažil se nedát najevo svoji netrpělivost. „To je skutečně velmi velkorysá nabídka," pronesl muž s pistolí pomalu, „dostal jsem za vás zaplaceno dost a dvojnásobek by byl samozřejmě velice příjemný. Dokonce si troufám říct, že dvojnásobně příjemný,“ usmál se na okamžik.

Paul v duchu zajásal. Pokud ten člověk přistoupí na vyjednávání, nemuselo by to být tak beznadějné, jak si myslel zpočátku.

„Ale ne," zklamal vzápětí muž veškeré jeho naděje. „To nejde. Zapomeňte na to, pane Angelo. Je to sice lákavé a byl to od vás dobrý pokus, ale nebylo by to ode mne ani trochu fér. Byl by to podraz na mého klienta a v důsledku bych nakonec na té vaší nabídce ještě prodělal, protože by se mi to vymstilo na ztrátě mého vysokého kreditu. Ztráta dobré pověsti se nedá penězi jen tak snadno nahradit. Vždyť to dobře víte. Tomu přece rozumíte stejně dobře jako já."

Paul se usilovně snažil, aby na něm nebylo znát velké rozčarování z toho, že se jeho plán ocitl v troskách ještě dříve, než se pořádně rozjel. Že zrovna já musím narazit na neúplatného a čestného nájemného vraha! Takový šílený paradox! Kdyby mi to někdo vyprávěl, tak mu to neuvěřím, říkal si Paul zklamaně v duchu a začínal zase propadat beznaději a zoufalství. Dostal však ještě jeden nápad, který se rozhodl vyzkoušet. Pokud však nevyjde ani to, nezbude mu už opravdu nic jiného, než se na toho muže vrhnout s holýma rukama a doufat přitom v menší zázrak. PPoložil už dokonale vyprázdněnou a od zpocených prstů ohmatanou skleničku na stůl a trochu prudce povstal ze svého pohodlného křesla. Muž naproti sebou při tom náhlém pohybu trhl a nadzvedl výhružně zbraň a obočí. „Klid, klid. Nic se neděje," pozvedl Paul chlácholivě ruce před sebe. „Já si teď jen dojdu tamhle k tomu stolku pro svoji šekovou knížku. Vím dobře, že bych vám neutekl a nebudu se o to ani pokoušet. To vám slibuji. A já své slovo také držím. V tom jsme si podobní."

Muž na okamžik zaváhal, ale potom Paulovi pokynul. Rovněž se však zvedl, a ač vypadal uvolněně, byl v dokonalém střehu.

Paul došel beze spěchu k malému pseudosecesnímu stolku s mramorovou deskou nahoře a vyjmul z jeho zásuvky úzký sešitek a zlatočernou propisovací tužku značky Parker. Vrátil se s tím vším nazpět a posadil se znovu do svého křesla. Sešitek položil na okraj stolu a chvíli do něj soustředěně něco psal. Hlavně číslice. Popsaný ozdobný list papíru ze sešitu opatrně vytrhl a položil ho na druhý konec stolu. Tak, aby na něj ten lhostejný muž s velkou pistolí dobře viděl. „Poslyšte, pane," řekl, „tady máte řádně vyplněný a mnou podepsaný šek na milión sedm set šedesát osm tisíc dolarů. Je splatný na doručitele a je to naprosto vše, co mám v bance v hotovosti. Přísahám. Vezměte si ten šek, prosím, a odejděte odsud. Nechte mne žít. Slibuji, že vás nebudu sledovat a ani nebudu nic hlásit policii. Zapomenu, že jsme se vůbec kdy viděli."

Muž se na Paula upřeně díval a mlčel. Když už bylo mlčení příliš dlouhé, Paul ztratil nervy a vypálil svoji úplně poslední munici. „A abyste neměl pocit, že jste vzal peníze zadarmo a abyste nepřišel ve své profesi zkrátka," dodal poněkud chraptivě, „berte to jako platbu předem za kontrakt na toho člověka, který si objednal moji smrt."

A bylo to venku…

Další povídky a fejetony najdete zde.

««« Předchozí text: Beslan a třináctá komnata Následující text: Šachová partie (detektivní povídka, 3. část) »»»

Bohdan Dlouhý | 9.9.2004 Čt 16:51 | Povídky | trvalý odkaz | tisk