Sukcese kolem nás

Sukcese je (mimo jiné) ekologický termín a učeně řečeno označuje „vývoj a změny ve složení společenstev v ekosystému a představy o něm“.

Neučeně řečeno se jedná o vznik a vývoj přírodních společenstev na novém území, třeba na ostrově náhle se vynořivším z oceánu (primární sukcese) nebo o návrat přírody (lesa) na místa opuštěná člověkem (sekundární sukcese). Ta je z pochopitelných častější a té se také budou týkat mé dva příklady.

Princip sukcese je prostý – každé uvolněné místo se příroda snaží obsadit; chce se šířit, chce růst, chce se rozmnožovat. Naproti tomu nechce být stále hezčí, jak jsem se dočetl v jednom z článků, ve kterých jsem hledal informace. Přírodě je naprosto lhostejné, jestli se nám líbí nebo nelíbí. Nemá to zapotřebí. Příroda byla před námi a bude i po nás. A abychom na to nezapomínali, neustále nám to připomíná právě tou sukcesí.

Jakmile se někde uvolní kousek místa, uchytí se v něm semínka rostlin a začnou růst. Nejdříve jsou to různé plevele, potom keře a nakonec stromy. Všechny tyto rostliny mezi sebou tvrdě bojují o vodu, živiny a hlavně o světlo, které potřebují k životu. Velkou konkurenční výhodu v této fázi mají dřeviny pionýrské. Své jméno nemají po vždy připravených pionýrech s rudým šátkem na krku, ale po prvních osadnících z Ameriky a Kanady. Ti byli na nových územích podobnými kolonisty, jako je mezi dřevinami černý bez, líska obecná, hloh obecný, brslen evropský, krušina olšová, jalovec obecný, růže šípková, svída krvavá, bříza bělokorá, vrba jíva a vrba křehká, trnka obecná, olše lepkavá, jeřáb ptačí, topol osika, borovice lesní.

Tyto dřeviny jsou nenáročné na podmínky, jsou odolné, velice rychle rostou (a dostanou se tak rychle za světlem), jsou schopny zakořenit prakticky kdekoliv a v čemkoliv, ale platí za to zpravidla velmi krátkým věkem (u zmíněných stromů, s výjimkou borovice, řádově jen několik desítek let). Nicméně i za ten svůj krátký věk změní stanovištní podmínky na lokalitě (zastíněním, tvorbou humusové vrstvy, vytvořením úkrytů pro živočichy a další tvorbou biomasy apod.) do té míry, že se podmínky postupně stanou vhodné pro společenstva klimaxová – tedy ta, která jsou na daném stanovišti stabilní, neměnná a nejlépe přizpůsobená daným poměrům. A která na něm mohou přetrvat prakticky neomezeně dlouho (respektive do další zásadní změny poměrů). V našich zeměpisných šířkách je takovým klimaxovým společenstvem les, to je cílový stav každé plochy, na které člověk přestane vyvíjet činnost.

Zatímco přípravné, pionýrské dřeviny jsou do značné míry shodné pro různá stanoviště či ekosystémy, klimaxová společenstva se mohou velmi lišit, neboť jsou už mnohem více závislá na podnebí a půdních podmínkách. Jinak tedy bude svou skladbou rostlin vypadat například dubohabřina na okraji Brna a jinak bukojedlový prales na Muráňské planině.

Usilovnou sukcesi se snahou o vytvoření dubohabřiny sleduji v úchvatném přímém přenosu na své zahradě na západním okraji Brna. Pozemek o rozměrech 15×200 m, v nadmořské výšce cca 300 m, sousedí jednou krátkou stranou s lesem, v němž rostou duby, habry, lípy, jasany, buky, smrky, jedle. Před cca dvaceti lety bylo na místě zahrady obdělávané pole, bez jediného keře či stromu. Od chvíle, kdy se na něm přestalo hospodařit a založila se zahrada, se příroda snaží urvat pozemek zpět. A to přímo čítankovým způsobem. Soustředím-li se jen na dřeviny, protože bylinné patro se dvakrát ročně kosí, nejdříve se na zahradě objevily ty pionýrské – černé bezy, šípkové růže, svídy, lísky, břízy, jedna borovička. Ale v těsném závěsu za nimi se tlačí stromy další – habry, javory babyky, mléče i kleny, lípy, jasany a už i dva nebo tři duby. Dělá mi to radost, protože vzhledem k tomu, že se nemohu zahradě věnovat ani zdaleka tolik, kolik by potřebovala, a téměř všechno, co jsem tam kdy vysadil, tak vychcípalo, mě těší každý strom, který tam vyroste sám. A navzdory tomu, že to tam nemají stromečky ani trochu jednoduché (nikdy neviděly ani kapku závlahové vody, v zimě je ožírá zvěř), prosperují a rostou. Ty největší už mají sedm, osm metrů na výšku a i do šířky si začínají natolik překážet, že letos už budu nucen vzít pilu a svoji „sukcesní laboratoř“ probrat.

Takhle úžasně to vypadalo loni na podzim před poslední sečí.

Druhou takovou on-line sukcesní laboratoří je hájovna na Studni (NP Muránska planina na Slovensku). Leží v nadmořské výšce 1180 m a do roku 1996 to byla zastřešená a obyvatelná zděná budova. Jenže na jaře 1996 ji někdo vypálil. Interiéry vyhořely, plechová střecha se zhroutila, stát zůstaly jen kamenné a cihlové obvodové zdi. Po pár letech zmizela v nějakých sběrných surovinách plechová střecha a riuny se tak plně odkryly povětrnostním vlivům. A přírodě. Stav po patnácit letech můžete vidět na fotkách, největší stromky už mají na výšku cca sedm metrů a jejich kořeny usilovně rozebírají zbytky zdiva. Pokud se příroda nechá dál, aby zde působila, bude tu po pár desítkách let terénní nerovnost s jedním či dvěma stromy a několika keři v podrostu. Zbytky cihel zmizí pod nánosem listí a humusu a hájovnu bude připomínat už jen značka na archivních mapách.

Stav rok po požáru (16.7.1997)

Stav v roce 2011

Stav v roce 2011

Louka v okolí se kosí, proto se hájovny les nezmocní zcela. Zatím. Pokud by však na této lokalitě přestal člověk hospodařit, změnil by se v průběhu nějakých dvouset let ráz celého tohoto místa. Klimaxovým společenstvem by zde totiž měl být bukojedlový prales.

Stav v roce 2011

Zdroje:
http://ekovychova.ametyst21.cz/…dreviny.html
http://www.npsumava.cz/…mrele-drevo/
http://cs.wikipedia.org/wiki/Sukcese_(ekologie)
http://cs.wikipedia.org/wiki/Klimax
http://www.priroda.cz/clanky.php?…
http://www.ekozahrady.com/…_sukcese.htm
http://vitejtenazemi.cenia.cz/…na/index.php?…

««« Předchozí text: Dnešný oslávenec: Frank Lloyd Wright Následující text: Dnešný oslávenec: Jacques Yves Cousteau »»»

Bohdan Dlouhý | 9.6.2011 Čt 21:15 | Příroda, Arboristika | trvalý odkaz | tisk