Za gotikou do střední a východní Anglie II.

Pokračujeme v putování po zajímavých a zpravidla gotických církevních stavbách střední a východní Anglie.

Další zastávkou na naší cestě byl Boston, malé (58 tis. obyvatel) město a přístav ležící v hrabství Lincolnshire na východním pobřeží Anglie. Je-li vám toto jméno povědomé, pak vězte, že o založení Bostonu ve státě Massachusetts v roce 1630 se zasloužili i náboženští emigranti z Bostonu anglického a obě města mají nyní družbu.

V Bostonu stojí veliký farní kostel nesoucí jméno sv. Botolfa. Tento svatý, saský mnich (zvaný též Botulf, což znamená bojovný vlk), působil jako misionář v Anglii v 7. století a údajně vykonal mnohé zázraky.

Kostel sv. Botolfa je jeden z největších a nejvyšších farních kostelů v Anglii. Jeho rozměry jsou impozantní – loď je 74 metrů dlouhá a 32 metrů široká. Až na věž byl postaven v letech 1309 – 1390, tedy na středověké poměry v celkem krátké době, což svědčí o tom, že Boston bylo bohaté město a mohlo si to dovolit.

Boston – kostel sv. Botolfa. Foto © Jago 2010

Kostelní věž zvíci 272 stop a 6 palců (podle Wikipedie je to 80,06 metru) je nejvyšší věží farního kostela v Anglii vůbec a do začátku 19. století to dokonce byla nejvyšší stavba na světě. S její stavbou (v perpendikulárním slohu) se započalo někdy po roce 1450 a dokončena byla mezi lety 1510 – 1520.

Když je jasno, je z ní vidět na 32 mil (cca 52 km). Kromě toho, že je na ní zavěšena spousta zvonů (26 včetně zvonkohry), sloužila lodím na moři jako maják a jako orientační bod pocestným tápajícím v bažinách, které celé město obklopovaly. Jako orientační bod sloužila i pilotům za 2. světové války, a to oběma stranám. Není vyloučeno, že právě proto byl Boston málo bombardován… Věž má podivné jméno „Stump“ (stump = pařez, pahejl). Na to, jak vzniklo, je několik názorů a kdo má zájem, najde si to na webu. Tímto jménem se nyní neoficiálně nazývá i celý kostel.

Boston – kostel sv. Botolfa, klepadlo. Foto © Jago 2010

V Pahejlu se najde mnoho rozměrných pozoruhodností, mě však zaujaly některé krásné maličkosti, jako je třeba toto klepadlo.

Boston – kostel sv. Botolfa, misericordia. Foto Wikipedie

Další zajímavostí jsou tzv. misericordia zvaná též mercy-seats (český název se mi nepodařilo nalézt), což byla malá sklopná dřevěná sedátka. Jak vypadala a fungovala, ukazuje tento obrázek. Raně středověcí kněží, příslušníci mnišských komunit a řeholníci museli při svých tzv. hodinkách (liturgii hodin) stát se zvednutýma rukama a společně odříkávat příslušné žalmy. Starci nebo neduživci mohli používat berle, nebo, jak šel čas, misericordia (neplést s miserikordy, což byly úzké dýky, jimiž rytíři zasazovali ránu z milosti). Ta byla na spodní straně opatřena řezbami, aby chrám vypadal hezky. Misericordií se v Anglii zachovalo jenom pár set, v Pahejlu jich je 62 a pocházejí z 15. století.

Boston – kostel sv. Botolfa, medvědí varhaníci. Foto © Jago 2010

Řezby byly různé a zhusta zobrazovaly veselé světské scénky, např. učitele bijícího rákoskou žáka, který se chrání knihou, šašky mačkající pod paží kočky jako by to byly dudy a tak. Nám se podařilo vyfotit dva medvědy hrající na varhany. Zvířátka s bubínkem a dudami budou asi psi.

Krásnou ukázkou perpendikulárního stylu je farní kostel sv. Trojice v Long Melfordu, městečku nebo spíš větší vesnici v hrabství Suffolk.

Long Melford – kostel sv. Trojice. Foto © Jago 2010

Kostel svými rozměry připomíná spíš katedrálu a je s podivem, kde se vzal v tak malém městě. Je to prosté – patří k tzv. „vlněným kostelům“, jejichž výstavbu a provoz štědře dotovali zdejší bohatí obchodníci s vlnou. Byl postaven v roce 1484 a poté několikrát upravován, ale vyhlíží docela dobově.

Long Melford – kostel sv. Trojice, flushwork. Foto © Jago 2010

Při stavbě kostela byla hojně aplikována technika zvaná v angličtině flushwork. Přiznám se, že český ekvivalent tohoto slova jsem nikde nenašel a neuspěl ani expert Lojzo, kterého jsem požádal o radu. V podstatě jde o kombinaci ploch vytvořených ze štípaných oblých kamenů (většinou tmavého pazourku, kterého je v této části Anglie dost) a ploch z jednolitého kamene, nejčastěji z jemného vápence. Flushworkem lze vytvářet velice dekorativní vzory. Na obrázku vidíte různé flushworkové ornamenty a dokonce celý vlys se jmény obchodníků, kteří přispěli na stavbu tohoto kostela.

Long Melford – kostel sv. Trojice. Foto © Jago 2010

Ke správnému kostelu patří okna zasklená vitráží. Zde tvoří vitráže scény ukřižování a narození Krista. Bohužel při různých rebeliích, válkách, požárech a drancování vezmou okna zasvé zpravidla jako první, a tak se nemůžeme divit, že tohle pochází až z 19. století.

Long Melford – kostel sv. Trojice. Foto © Jago 2010

Zato poctivý dub vydrží hodně, takže i letitý andělíček na této konzole se vcelku zachoval.

Long Melford – kostel sv. Trojice. Foto © B. Jaga 2010

Tohohle pána jsme si vyfotili, protože nám trochu připomínal Jánošíka. Nevíme, kdo to je, ani jak je to dílo staré.

Long Melford – kostel sv. Trojice. Foto © Jago 2010

Tak ještě pohled na oltář a nějaký ten (ná)hrobeček a popojedeme.

V Bury St. Edmunds jsme nejprve navštívili ruiny opatství, v němž byl pohřben Edmund, král východních Anglů, zabitý Dány v roce 869 poté, co v bitvě s nimi skončil jako druhý.

Bury St. Edmunds – ruiny opatství. Foto © Jago 2010

Z benediktinského opatství toho skutečně moc nezbylo, požár ve 14. století a rozpuštění klášterů Jindřichem VIII. v roce 1539 udělaly své. V blízkosti opatství vyrostlo několik kostelů, z nichž jeden – kostel sv. Jakuba – se stal základem pozdější katedrály.

Bury St. Edmunds – katedrála. Foto © Jago 2010

St. Edmundsbury Cathedral (tak se oficiálně nazývá) vyhlíží na obrázku velmi malebně. Stavba její hlavní lodě sice byla zahájena už v roce 1438, bohužel díky mnohým přestavbám, přístavbám a dostavbám je její značná část dosti, ba velmi mladá. Věž byla např. dokončena až v roce 2005 a celá katedrála byla kompletně dostavěna v říjnu 2008.

Bury St. Edmunds – katedrála, hlavní loď. Foto © Jago 2010

I vnitřní výzdoba je poměrně mladá, např. strop lodi byl dokončen v 80. letech minulého století.

Bury St. Edmunds – katedrála. Foto © Jago 2010

Tohle okno je přece jen trochu starší, pochází z viktoriánské éry.

Bury St. Edmunds – katedrála, sir James Reynolds. Foto © Jago 2010

To není Lomikar, tenhle pán se jmenuje sir James Reynolds (1686 – 1739) a ve své době byl členem parlamentu a šéfem jakéhosi významného soudu, který, jak jsem vyrozuměl, měl co dělat mimo jiné s daněmi a ministrem financí. Všimněte si jeho významně nastavené pravé ruky a smutného výrazu, který má u ní stojící putto.

Nenavštívili jsme jen velké chrámy, ale i dva menší, nikoli však bezvýznamné. Prvním z nich byl kostel sv. Jakuba v Avebury, hrabství Wiltshire.

Avebury – kostel sv. Jakuba. Foto © Jago 2010

Kostel je to malý, ale starobylý, pochází ještě z přednormanského období a první zmínky o něm jsou datovány kolem roku 1000. Normané ho poněkud přestavěli, zejména přidali jižní vchod s krásně zdobeným obloukem (jsou to ty dveře, co jsou v nich postavené štafle). Změny a úpravy probíhaly až do 19. století.

Avebury – kostel sv. Jakuba, křtitelnice. Foto © B. Jaga 2010

Tato křtitelnice pochází z počátku 12. století. Scéna na ní zachycená údajně zobrazuje Krista dupajícího po dvou dracích. V jedné ruce drží Kristus knihu, zatímco jeho pravice třímá kříž, jímž si ty draky podmaňuje. Není to příliš zřetelné, ale možná jen proto, že jsme celý ten boží happening fotili ze špatné strany.

Kostel v Avebury není zdaleka nejpodstatnější součástí zdejšího areálu. Hned vedle se totiž nachází údajně nejvýznamnější megalitický památník v Evropě. Ale o něm si snad povíme někdy jindy, kdo nechce čekat, ať si ho vygůglí. Během naší návštěvy beztak nechutně pršelo a obrázky se skoro vůbec nepovedly.

Naši malou přehlídku anglických církevních staveb ukončíme v městě Kings Lynn v hrabství Norfolk. Toto město leží na východním pobřeží Anglie, dneska má asi 43 tisíc obyvatel a ve 14. století to byl třetí nejvýznamnější přístav po Southamptonu a Londýně. Vzniklo již v před rokem 1100, ale první písemné zmínky o něm pocházejí až z počátků 11. století.

Kings Lynn – kostel sv. Margarety. Foto © Jago 2010

Kostel sv. Margarety byl založen v roce 1101, ale během století byl výrazně přestavěn a z původní struktury se zachovala pouze spodní část jihozápadní věže. Několikrát byl poničen, zejména při obléhání města v 15. století a při velké bouři v roce 1741, kdy přišel o věž. V kostele se nachází 16 misericordií z let 1370 – 1377, na jednom z nich je hlava Edwarda zvaného Černý princ.

Ve Spojeném království se vede tzv. Statutory List of Buildings of Special Architectural or Historic Interest, což je něco jako u nás seznam kulturních památek. Kostel sv. Margarety je v něm zapsán jako památka I. stupně tj. jako budova „výjimečného významu, někdy pokládaná za mezinárodně významnou“ a není to tedy také žádné ořezávátko.

A tím končí mé letošní putování po církevních stavbách v Anglii. Na ty světské možná dojde také.

««« Předchozí text: Nostalgický spevníček - stužková Následující text: Lojzove drážďanské potulky – 2.časť »»»

Jago | 24.11.2010 St 10:59 | Fajné domy, Prostý pokec | trvalý odkaz | tisk