Stručné dejiny kozmonautiky priamou rečou (a na minciach) - 8. časť

8. Prvé dlhodobé lety – Saljut 6 a 7 (1977–1986)

29. septembra 1977 bola z Bajkonuru vypustená prvá orbitálna stanica druhej generácie – Saljut 6. Popri množstve rôznych vylepšení sa od svojich predchodkýň líšila jednou podstatnou vecou – mala dva stykovacie uzly, takže k nej mohli byť zároveň pripojené dve kozmické lode. To umožnilo nový spôsob fungovania stanice – počas pobytu na jej palube mohli kozmonauti prijímať návštevy, zásoby alebo „náhradné“ kozmické lode (dĺžka pobytu na predchádzajúcich Saljutoch bola obmedzená množstvom zásob jedla, vzduchu a paliva, ako aj životnosťou, resp. „záručnou dobou“ kozmickej lode, ktorá mala posádku dopraviť späť na Zem) a posádky sa mohli striedať kontinuálne (teda nová mohla nastúpiť do práce skôr, než tá predošlá stanicu opustila, v praxi sa to však často nestávalo). Prvá posádka (Jurij Romanenko a Georgij Grečko, december 1977 – marec 1978; počas ich letu sa na Saljute vyskytli aj Remek s Gubarevom) pracovala na palube Saljutu 6 vyše troch mesiacov, u ďaľších posádok sa dĺžka pobytu obvykle pohybovala okolo pol roka.
Najdlhší čas strávil na palube Saljutu 6 Valerij Rjumin, ktorý najprv pol roka pracoval v tretej základnej posádke s Ljachovom, po návrate na Zem sa podieľal na výcviku štvrtej posádky Popov – Lebedev a keď sa Valentin Lebedev mesiac pred štartom zranil, Rjumin ho vystriedal, takže s Popovom strávil na palube stanice ďaľších šesť mesiacov.

„V tomhle světě jsme se museli naučit žít ve dvou, ve všech maličkostech se ohlížet na názor a povahu toho druhého. Před letem jsme se dlouho připravovali, ale vždycky jsme byli i mezi jinými lidmi. A to není zcela totéž. Mohli jsme se pohádat a pak odejít. Ale kam tady půjdeš? Každé slovo tu mělo svůj význam, dokonce i jeho tón.“ – Valerij Rjumin o prvom dlhodobom pobyte na Saljute 6 (s Vladimirom Ljachovom – Sojuz 32, február – august 1979) „A mohu dnes říci, že dva normální lidé, zdůrazňuji, normální, mohou zůstat vedle sebe, je-li to třeba, jakkoli dlouho. A mohou mít třeba různou povahu a různé záliby, a dokonce nemusí být ani blízcí přátelé.“ (24)

„Bezvýsledně jsme se snažili stanici rozhoupat a anténu uvolnit. Chlapsky jsme jí řekli všechno, co jsme si o ní mysleli.“ – kozmonaut Valerij Rjumin popisuje, ako sa spolu s kolegom Ljachovom v závere svojho polročného letu snažili od orbitálnej stanice odpojiť už nepotrebnú desaťmetrovú anténu rádioteleskopu. „Vyjít do vesmíru? Nevíme, jak je anténa zachycena. Skafandry už jsou dva roky na palubě a dvakrát byly použity. Navíc to vyžaduje velkou tělesnou námahu. A my už šest měsíců jenom máváme rukama a nohama v beztíži.“ Nakoniec však kozmonautom nič iné neostalo: „Pak nastalo to ráno. Přenesli jsme do sestupného modulu všechno, co se mělo vrátit na Zemi pro případ, že bychom už nemohli zpět do stanice – ani to nebylo vyloučeno. Po obědě jsme připravili stanici a začali se oblékat do skafandrů . Při mé nekosmické výšce 188 centimetrů to není nejjednodušší. Voloďa mi pomáhal, přesněji řečeno cpal mě do skafandru. (…) Dostávám se na povrch stanice a v tom okamžiku nastává noc. Na černém pozadí se objevují světla měst. To je Japonsko. Pak je temný Tichý oceán. Měsíc nesvítí, jenom hvězdy. Asi půl hodiny jsem tu visel jako na posledním schůdku staré tramvaje. (…) Za chvíli se objeví Slunce. Postupuji k anténě, Voloďa zaujal moje místo. Kdyby se se mnou něco stalo, vtáhne mě dovnitř. Se Zemí nemáme teď spojení. Musím pracovat opatrně, aby mě anténa nelapila jako do sítě. Je zaseknuta do měkkého obalu stanice a je nutno přetnout čtyři ocelová lanka, asi milimetrová. Jsou napjatá jako struna. Přeštípnu první, nic neslyším, jenom anténa se zachvěla a začala na mě padat. Sotva jsem stačil uhnout. Přeřezal jsem druhé, anténa se znova zhoupla, ale na druhou stranu. Poslední dvě jsem přeřezal klidně. Anténa se zakymácela, ale zůstala na místě. Nakláním se a vší silou prudce odrážím pákou anténu k Zemi. Podařilo se.“ (24)

„Jdi otevřít.“ – kozmonaut Valerij Rjumin kolegovi Leonidovi Popovovi (Sojuz 35 – Saljut 6, apríl až október 1980) po tom, čo sa pri televíznom prenose ozvalo na palube orbitálnej stanice Saljut 6 klopanie. Popov otvára spojovací prielez a do stanice vpláva postava v skafandri, pozdraví sa a ospravedlňuje sa za meškanie. „Neustále chodíš pozdě,“ – hovorí vyčítavo Rjumin a ďalej kľudne popisuje výsledky pokusov riadiacemu stredisku. Operátori na Zemi sú chvíľu v šoku, veď posádku Saljutu tvoria len dvaja kozmonauti, ale keď sa Popov s Rjuminom začnú chechtať, pochopia, že na nich narafičili žartík s nafúknutým prázdnym skafandrom (15)

„Nejsem anděl, mám výbušnou povahu. A Ljoša by se byl někdy na mne právem mohl zlobit pro nějaké to prudké slovo, ale během celého našeho dlouhého letu k tomu nedošlo. Přitom cesta byla obtížná právě pro Leonida. Asi po měsíci ho ofoukl ventilátor. Začalo ho pobolívat ucho. Ten, kdo něco podobného protrpěl, ví, že to není vůbec nic příjemného. Trpělivě snášel bolesti i moje žerty. Říkám mu: „Ljošo, proč se vlastně trápíš, pojď, já ti to ucho uříznu a bude po všem!“ „To nejde,“ odpověděl klidně. „Na čem by mi pak držela, prosím tě, moje důstojnická papacha?“ “ – kozmonaut Rjumin o lete s Leonidom Popovom (24)

„Za sto let si na podobné diskuse určitě nikdo ani nevzpomene. A uším našich potomků bude znít přímo divošsky, že kdysi vůbec mohla vzniknout otázka, zda ženy mohou nebo nemohou létat ve vesmíru.“ – druhá kozmonautka Svetlana Savická pred svojím prvým letom do vesmíru (Sojuz T-7, august 1982) komentuje diskusie, či sa majú na kozmických letoch zúčastňovať aj ženy. Sovieti začali pripravovať Savickej štart, keď Američania do svojho oddielu kozmonautov prijali aj prvé ženy (24)

„Zaregistrovali jsme, že její přítomností zavládla na stanici srdečnejší atmosféra. Mužská část týmu plnila předepsané úkoly s ještě lepší náladou, chlapci se víc usmívali a víc holili.“ – pracovník riadiaceho strediska o práci na Saljute počas Savickej letu (24)

„Upřímně řečeno, ani jsem nečekal, že Světlana si bude počínat tak kvalifikovaně i během velice složitých pokusů.“ – kozmonaut Alexander Serebrov o práci Svetlany Savickej. S emancipáciou zrejme sovietski kozmonauti ešte úplne vyrovnaní neboli (24)

„Říkali mi, že ve válce na frontě platilo pravidlo, že granát dvakrát nespadne do stejného místa.“ – Gennadij Strekalov pred štartom kozmickej lode Sojuz (T-10/1, apríl 1984) kolegovi Vladimirovi Titovovi v narážke na ich predošlý spoločný let v Sojuze T-8 v apríli 1983, kedy sa im pre závadu stretávacieho radaru nepodarilo spojiť s orbitálnou stanicou Saljut 7 a po dvojdennom lete predčasne pristáli. Pár minút po týchto jeho slovách vypukol vďaka prehriatiu turbočerpadla v jednom z motorov rakety požiar a záchranný systém odstrelil kozmickú loď z vrcholu nosnej rakety len tri sekundy predtým, než raketa explodovala. Príčinou bolo plastové viečko, zabudnuté v motore (12)

„Letěla raketa, dopadla do bláta.
Práce je taková, jaká je výplata.“
- žartovný popevok technikov z Bajkonuru (20)

Dnes je to s ilustráciami chabé: Jediná minca so Saljutom – sovietsky príležitostný rubeľ, vydaný k moskovským olympijským hrám. Na minci je Saljut 6 s dvoma pripojenými Sojuzmi, nad nimi letí Sputnik.

„Otevírej vrata, Geňo!“ – vyzýva kozmonaut Vladimir Solovjov z paluby Saljutu 7 kolegu Gennadija Strekalova v Sojuze T-10. Po tom, čo posádka Sojuzu T-10 (Jurij Malyšev, Strekalov a prvý indický kozmonaut Rákeš Šarma) po skončení pobytu na orbitálnej stanici (s posádkou Leonid Kizim, Vladimir Solovjov, Oleg Aťkov) nastúpila do kozmickej lode a chystala sa odpojiť, zistili kozmonauti, že kľúč na uzavretie poklopu nechali na palube Saljutu, takže sa poň museli vrátiť. „Nepostrádáte ještě něco?“ – pýta sa kozmonautov v Sojuze po oddelení z riadiaceho strediska riaditeľ letu Valerij Rjumin. „My nic, ale Oleg Aťkov určitě, když mu odletěly hned tři výzkumné objekty.“ – znie odpoveď zo Sojuzu. („Jako doktorovi mi tady hrozí ztráta kvalifikace. Nemám totiž vůbec žádné pacienty. Leonid a Vladimir se cítí stále výtečně, v ničem se nechodí se mnou radit a na nic si taky nestěžují.“ – sťažoval sa Oleg Aťkov predtým. Aťkov bol lekár a významnú časť jeho aktivít na palube Saljutu tvorili lekárske experimenty, zamerané na sledovanie fyzického i psychického stavu kozmonautov.) (20, 24)

„Tak tu máme černého pasažéra. Bude třeba dát opravu do komuniké. Nejsme tři, ale čtyři.“ – kozmonaut Vladimir Džanibekov oznamuje riadiacemu stredisku, že na palube Sojuzu T-12 je okrem trojčlennej posádky (Džanibekov, Savická, Volk) aj mucha (20)

„Ona vlastně ani není host. Na Saljutu už byla a tak se sem vrací jako hospodyně.“ – Vladimir Solovjov na palube Saljutu 7 po druhom štarte Svetlany Savickej (Sojuz T-12, júl 1984) k stanici (20)

„Igore, vidíte mě okénkem? Jak vypadám?“ – Svetlana Savická po výstupe zo Saljutu 7 do otvoreného vesmíru. „Úchvatně.“ – uisťuje ju Igor Volk z paluby Saljutu (20)

„Proč je tam u vás takové ticho?“ – pýta sa s obavou v hlase riaditeľ letu Valerij Rjumin po tom, čo nikto z posádky na Saljute (Kizim, Solovjov, Aťkov, Džanibekov, Savická, Volk) neodpovedá ani na opakovanú otázku. „Ale… líbáme se. Vyprovázíme návštěvu do její lodě.“ – priznáva Leonid Kizim (20)

„Výstup do vesmíru trénujete desítky hodin v bazénu. Jste tak perfektně připraveni po psychické i fyzické stránce. Jenže to všechno padlo ve chvíli, kdy jsem otevřel dveře lodi a uviděl pod sebou letět Afriku. Bylo mi najednou hrozně.“ – kozmonaut Viktor Savinych o svojom prvom (a jedinom) výstupe do voľného vesmíru (august 1985, Sojuz T-13 – Saljut 7) „Kdosi mi vyprávěl, že když stál venku, držel se křečovitě za příchytku. A proč? Vždyť člověka nemůže nic sfouknout. Sevření slábne, něco děláš, ale pak si znova všimneš, že se vší silou něčeho držíš. Jako kdybys jel na stupátku tramvaje, kde je nutno se pevně držet, abys nesletěl dolů na dlažbu!“ (22, 24)

(Predchádzajúca časť tu, pokračovanie o dva mesiace)

««« Předchozí text: Profesionální sebevražda Následující text: Momentka na pondelok 11 »»»

lojzo | 29.11.2009 Ne 00:08 | Písně kosmické, Mince | trvalý odkaz | tisk