Petr Hipman

Petr Hipman

Český speleolog, který svůj život zasvětil průzkumu podzemí Krakovej hole v Nízkých Tatrách…

Nedávno jsem si pročítal knihu Stanislava Muntága „Nekrásnější vrcholy Slovenska“. Zajímavé čtení, dověděl jsem se spoustu nových informací.

U jedné z kapitol jsem se ale zastavil a opakovaně ji četl znovu a znovu. Byla to kapitola o Krakovej holi v Nízkých Tatrách. Kapitola, která kromě popisu vrcholu samotného vypráví životní osudy českého speleologa Petra Hipmana, který svůj život s Krakovou hoľou neodmyslitelně spojil…

Petr Hipman pocházel z Prahy. Tady chodil do škol, nejprve na strojní učiliště, později na strojní průmyslovku. V době učňovských let ho hory zajímaly jen málo. Měl rád tancovačky. Byl výborným tanečníkem, zúčastnil se i mezinárodních závodů ve společenském tanci.

Studoval už na průmyslovce, když ho kamarád přivedl k horolezectví. Lézt začínal v Českém krasu a tam se také poprvé setkal s jeskyňáři. Jenže lezení se mu líbilo víc. Přicházely náročnější výstupy na pískovcových skalách a také v Tatrách.

Ještě jako student jezdil na Liptov. V Nízkých Tatrách, na Ohništi, pomáhal pást ovce. Spával na salaši a při práci hledal ve vápencovém masívu jeskyně. Kopal sondy, prolézal pukliny a dutiny. A právě během prázdninových návštěv v Jánské dolině se seznámil s jeskyňářem Stanem Šrollem. Díky němu poznal v Jánské a Demänovské dolině jeskyně v tom nejryzejším slova smyslu. Jeskyně se sintrovou výzdobou, jeskyně s podzemní řekou, jeskynní propasti.

Stejnou měrou ho stále lákalo horolezectví. Začátkem šedesátých let mu už Tatry nestačily a začal lézt v Alpách. Přitom však pravidelně jezdil do Jánské doliny na Liptov a svůj zrak začal upírat k masívu Krakovej hole. Říká se, že staré gardě liptovských jeskyňářů se snažení mladého Pražáka v jejich výsostném teritoriu, v Demänovské dolině, moc nelíbilo. A na Krakovu hoľu že ho prostě vyhnali. Tehdy tu byla známa jen jediná jeskyně. Dvě stě padesát metrů dlouhá Jaskyňa v Záskočí.

Desátého května 1964, v den svých čtyřiadvacátých narozenin, při přelézání skalek nad Čiernou dolinkou ve východním hřebenu Krakovej hole, objevil Petr Hipman obrovský portál se zbytky denudovaných chodeb a s pulzujícím průvanem. Jeskyně byla ukryta za neprůleznou puklinou. Už tehdy pojmenoval jeskyni Starý hrad.

„Nejprve jsem objevil nad Čiernou dolinkou obrovský skalní převis. Proběhlo mi hlavou: Jaké krásné místo pro bivak! Nad převisem jsem uviděl ve skále obrovský portál a za ním kruhovou studnu bez stropu. Jako nádvoří zříceného hradu. Z nádvoří pokračovala nízká chodba prosvětlená sluncem. Za ní jakoby se stěna rozpukla. Skálou se táhla štěrbina, sotva jsem do ní zastrčil ruku. Když jsem ke štěrbině přiložil hlavu, ovanul mi tvář chladný vzduch z jeskyně.“

V roce 1966 se přestěhoval Petr Hipman definitivně na Slovensko. Našel si práci v Podpolianskych strojárňach v Detve. A tam také bydlel. V roce 1966 dal dohromady několik lidí a systematicky začali v oblasti Krakovej hole pracovat.

O objevování jeskyně Starý hrad píše v časopise Stalagmit (1982):
„Jeskyni Starý hrad objevila začínající skupina zvolenských jeskyňářů v letech 1967 – 1970. Tehdy jsme prozkoumali horizontální chodby v úrovni vchodu a soustavu čtyř propastí. V úzkém meandru pod IV. propastí v hloubce –152 metrů se vodní tok ztrácel v nepatrném otvoru a jeskyně tím pro nás beznadějně skončila. S technikou, která se používala v roce 1970, byl průzkum Starého hradu na hranici našich možností. Tehdejší problémy s překonáváním vertikálních úseků komplikovala mimořádně úzká vstupní část jeskyně. Na nejhlubší místo jsme sestoupili jen dvakrát a nikdo neměl chuť podívat se tam znovu.“

V jiných zdrojích se píše, že na rozšiřování štěrbiny na vstupu do jeskyně Starý hrad pracoval pouze sám:
„Dva roky mu trvalo, než kladivem a sekáčkem vysekal do štěrbiny na Krakovej holi takový průlez, aby se jím protáhla alespoň útlá Hanka Kynclová, Petrova kamarádka jeskyňářka. Lopotil se pak ještě další rok, aby se protáhl i on sám…“

Tehdy Hipman přivoněl i k nové vášni, lyžování. Trénoval v noci za domem. Zvládnutím lyžařské techniky se mu však otevřel nový rozměr jeskyňářské vášně. Mohl podnikat na Krakovu hoľu i zimní výpravy.

Na podzim roku 1967 Hipman zjistil, že v Jeskyni v Záskočí vyschl koncový sifon a jeskyní proudí silný průvan. Dal dohromady několik lidí a začali se zimním průzkumem jeskyně. V roce 1973 se stalo Záskočie s hloubkou –263 metrů nejhlubší jeskyní Slovenska. Mezitím objevil společně s Hankou Kynclovou další jeskyně v oblasti Krakovej hole. Jaskyňu pod Brdkovicou a Bielu jaskyňu.

Po vzniku Slovenské speleologické společnosti v roce 1970 založil Hipman oblastní skupinu Zvolen č.14. Působištěm skupiny byla Krakova hoľa. Tady v dalších letech objevili, prohloubili a zmapovali pět hlubokých jeskyní. Jaskyňu v Záskočí (-284 metrů), Javorovú priepasť (-313 metrů), Jaskyňu slnečného lúča (-113 metrů), Večnú robotu (-224 metrů) a Starý hrad (-432 metrů).

Jak již bylo řečeno, v roce 1970 dosáhl Petr Hipman ve Starém hradu hloubky –152 metrů. Známá část jeskyně byla prozkoumána, zaměřena a zdokumentována.
Uběhlo dalších osm let, než ho podsvětí pustilo dál. Za nenápadnou nízkou plazivkou objevil hluboké šachty a nejhlubší propast celé jeskyně, 46 metrů hlubokou Studnu radosti. A opět se zdálo, že je konec. Další úmorná dřina, kopání, potápění, odčerpávání sifonů a jeskyně ho pouští opět kousek dál, do Revajova dómu. Dvě stě metrů dlouhým kaňonem se pak dostává k další překážce, malebnému jezírku v nízké síni. Všechny pokusy o odčerpání končily zoufalým přečerpáváním mazlavého bláta, proto jezírko dostalo jméno Marcelova žumpa. Starý hrad tehdy dosáhl hloubku –343 metrů a opět se zdálo, že je konec. Hipman hledá a hledá. Až objevuje další slabé místo. V sutinovém závalu v horní části Revajova dómu nalezl další průchod (1982). Ještě v témže roce dosáhl sifonu Muti v hloubce –378 metrů. Druhého července 1983 pak dosáhl konečné hloubky –424 metrů.
Sedmnáctého května 1984 dokázal Petr Hipman existenci podzemního hydrologického systému Krakova hoľa – Jánská dolina s výškovým rozdílem 726 metrů!

Jeskyně Starý hrad

Kromě speleologické činnosti na Slovensku se zúčastnil i sám organizoval velké speleologické výpravy do tehdy nejhlubších jeskyň světa.

V roce 1990 odešel Hipman ze stávajícího zaměstnání a založil si vlastní konstrukční kancelář. Svůj konstruktérský talent zúročoval i v podzemí. Vyvinul a vyrobil nový typ karbidky, podílel se na vývoji nových lezeckých pomůcek, na zjednodušení a ulehčení výkopových prací v jeskyni vymyslel soustavu lanovek. Největším jeho projektem je však malá vodní elektrárna v jeskyni Starý hrad, která svým výkonem 1,5kW už téměř dvacet let slouží v hloubce téměř –400 metrů.

Petr Hipman zemřel 10.4.1999 v dolině Trangoška při skialpinistické akci. Až po jeho smrti, v červnu 2003, se jeskyňářům Slovenské speleologické společnosti podařilo propojit jeskyni Starý hrad a jeskyni Večná robota (to, že propojení existuje, věděl už Hipman). Vznikl systém s hloubkou –495 metrů a nese jméno Systém Hipmanových jaskyní. V současnosti je nejhlubší jeskyní na Slovensku s délkou jeskynních chodeb 7553 metrů.

Večná robota nezískala svůj zvláštní název náhodou. Trvalo celých jedenáct let, než se podařilo přes množství sutiny a skal prokopat do volnějších prostor a výkop byl hluboký neuvěřitelných šedesát metrů. Jeskyně s množstvím závalů byla pro jeskyňáře především obrovskou dřinou.
„Někdy to připomínalo doslova galeje, ale Petr to nikdy nevzdával“ říká Petrova manželka Elena Hipmanová.

Kopání mezi oběma jeskyněmi trvalo dlouhých patnáct roků…

Petr Hipman byl mimořádný člověk. Jeho kamarádi a společníci ho charakterizovali jako člověka s nejednoduchou povahou, který neznal odpočinek.

Ze zdrojů vřele doporučuji:

Objev hlavního odvodnění Krakovy hole

Nejhlubší československé jeskyně

««« Předchozí text: Stručné dejiny kozmonautiky priamou rečou (a na minciach) - 4. časť Následující text: Momentka na pondelok 7 »»»

pepa | 1.11.2009 Ne 00:13 | Ze života | trvalý odkaz | tisk