Mandarinkové hody

Od chvíle, kdy jsem si tady zavzpomínala na časy dávno minulé uběhlo již docela dost času. Já jsem mezitím ovšem stihla hromadu jiné práce, takže sice přicházím s pokračováním se značným zpožděním, ale hřeje mě pocit, že mám něco hotovo.

Když jsme s naší partičkou udělali konečně na ČTÚ vytoužené zkoušky a dostali každý tu svou vzácnou značku na křídovém lejstru s trikolórou, byl to malý svátek.

Je pravda, že mi ještě dost dlouhý čas trvalo, než jsem na radioamatérských pásmech přestala jen poslouchat a sebrala všechnu svou odvahu a zkusila na někoho zavolat.

Abych nezahálela, „síbíčko“ bylo stále v permanenci a protože bydlím kousek od dálnice, stala jsem se pravidelnou noční stanicí pro projíždějící kamiony, se kterými jsem mohla, díky své dobré anténě, setrvat v hovoru někdy i 70 kilometrů. Ti, co tuhle trasu jezdili častěji, už na mě volávali zdaleka, probrali jsem všechno možné, já už věděla o všem, co se na dálnici šustlo, tak jsem jim mohla podat nové zprávy, takové hodně zjednodušené dopravní zpravodajství. Mobily ještě nebyly, tak jsme byli všichni za tuhle možnost komunikace vděčni.

Stalo se mi jednou za protivně zasněženého pátečního podvečera, že jsem uslyšela naléhavý dotaz, zda je na příjmu někdo, kdo má doma telefon.

Telefon doma byl, tak jsem se ozvala.

Chudák řidič jel tím sněhem přes celou republiku a za sebou měl návěs plný mandarinek. Mířil do skladu v nedalekém městě, jenže tam se za 15 minut zavíralo a to on dozajista nestihne. A pokud to nestihne, budou mandarinky v pondělí ráno k ničemu.

Tohle mi vysvětlil, já našla v telefonním seznamu onen sklad a domluvila se s paní, že počká a neodejde, dokud voňavé ovoce nedorazí.

Po rádiu jsem to pak sdělila řidiči, chvilku jsme ještě povídali a pak se rozloučil, že vše klaplo a jde vykládat. Já vypnula rádio a šla něco dělat, ale někdy po osmé hodině slyším v naší tiché okrajové ulici, jak brzdí z kopce něco velikého, asi kamion.

Koukám z okna, ulice celá zatarasená tou obludou a z osvětlené kabiny na mě někdo mává, ať jdu ven.

Já?

Co to je?

Obléknu kabát a nejistě tedy jdu, ale vůbec nechápu proč já a co ten člověk chce.

„Nazdááár, ty seš ta Koala?“

„No, jsem,“ váhám s odpovědí.

„Přijel sem ti poděkovat,“ volal řidič vesele a ze sedadla vedle sebe vytahuje bednu s mandarinkami, prý odměna za můj dobrý skutek.

„Jak jsi mě našel?“ tykám mu také, na vysílačce je to asi tak v pohodě, jako dnes na netu.

„Zeptal jsem se na pásmu, kde bydlí Koala a zbytek už jsem poznal podle těch antén, co máš na střeše, to nikdo nepřehlédne.“

V tu chvíli vyběhl soused a začal vykřikovat, co to má znamenat, kamion v naší uzoučké ulici, že prý mu praskají zdi v baráku. To nás docela rozesmálo, ale řidič se raději rozloučil, aby ještě náhodou nedostal od souseda do zubů a odjel.

Já dovláčela bedničku do kuchyně, honem zapnula rádio a doprovodila ho asi 40 kilometrů na jih, dál už na tu stranu nedosáhnu, zvedají se tam kopce.

Jeho volačku už jsem zapomněla, ani bych ho nepoznala, ale když si občas koupím mandariky, tak si vždycky vzpomenu, jak jsem se jimi tenkrát s Mínou přejedly, až nám lezly i ušima.

««« Předchozí text: Sírovec žlutooranžový - sírovec obyčajný (Laetiporus sulphureus) Následující text: Tlakové větvení, tlaková vidlice »»»

Koala | 6.5.2009 St 10:19 | Ze života | trvalý odkaz | tisk