Přemysl Oráč naštěstí neznal Mamuta

Při návštěvě muzea pod širým nebem v dolnosaském Cloppenburgu nelze přehlédnout toto podivné monstrum:

Parní pluh Mamut © Jago 13.4.2009

Naučná tabule hlásá, že se jedná o parní pluh pro hlubokou orbu (Dampftiefpflug) typu Mamut. Zaujal mě natolik, že jsem se pokusil vyhledat další informace o tom, k čemu byl určen a jak fungoval. Jsem v této problematice naprostý laik a má zjištění nemohou jít do hloubky, ale doufám, že nehlásám úplné bludy.

Varování: Odborářům a ochráncům přírody se skutečnosti dále uvedené nemusí líbit, ale takový už je (byl) život.

Co je parní pluh?

Za vynálezce parního pluhu je pokládán anglický inženýr John Fowler (1826–1864). Jeho idea byla prostá: Proč by měli při orbě tahat pluh lidé nebo zvířata, když žijeme se století páry? Traktory tenkrát ještě nebyly, zato parní stroje ano. I postavil na okraj pole parní lokomobilu s navijákem (pro neznalé: lokomobila vypadá jako lokomotiva; má sice kola, ale nemůže se pohybovat vlastní silou z místa na místo). Naviják navíjel lano, k němuž byl připevněn vlastní pluh, který při pohybu směrem k lokomobile oral. Později byla postavena na druhý konec pole další lokomobila a oba stroje se o pluh přetahovaly. Že to bylo daleko efektivnější a rychlejší než klasická orba, je nabíledni; některé parní pluhy měly až deset radlic.

Proč vznikl Mamut?

Mamut byl vyvinut v letech 1950 – 1959 speciálně pro účely rekultivace rašelinišť (slatin, blat – německy Moorflächen), která se na území Dolního Saska, najmě mezi řekami Emží (Ems) a Veserou (Weser), nacházejí v množství výrazně větším než malém. Rašeliniště byla samozřejmě měněna na zemědělskou půdu už dříve a ne pouze v Německu, po druhé světové válce však stály německé orgány před otázkou, jak rychle zajistit půdu pro rolníky přesídlené do starého Vaterlandu. Proto 5. května 1950 přijaly rekultivační tzv. Emslandplan.

V čem spočívala rekultivace rašelinišť?

Metod rekultivace je známo víc, od odtěžení rašeliny nebo jejího vypálení, přes odvodnění rašeliniště, až po úpravu složení půdy. V Emslandu byla použita metoda smíchání povrchové vrstvy rašeliny s písečným podložím, čímž vznikla půda vhodná pro zemědělskou výrobu. To se právě dělo pomocí pluhů, a protože ta vrstva rašeliny byla i přes metr třicet silná, musel být patřičně silný i příslušný pluh. Dosud používané pluhy dokázaly orat do hloubky cca jeden metr. Pro Emsland to nestačilo, a tak byl sestrojen Mamut.

Jak Mamut fungoval?

Na každém konci orané plochy byly umístěny dvě speciálně k tomu zkonstruované parní lokomobily. Každá dokázala vyvinout tah o síle 420 koňských sil a měla rozšířená kola, aby se nepropadla do rašeliniště. Na navijákovém bubnu bylo navinuto přes 600 metrů drátěného lana o tloušťce 2,4 cm.

Vlastní pluh měl úctyhodnou hmotnost 30 tun. Byl vybaven dvěma radlicemi (jedna orala cestou tam, druhá zpátky) a na té straně, která se pohybovala po dosud nezoraném rašeliništi, byl opatřen housenkovým pásem. Na druhé straně nebezpečí zaboření nehrozilo, protože tam se stroj pohyboval v už vyryté brázdě s pevným dnem, takže stačilo pouhé kolo. To bylo ovšem mamutí, o průměru 4 metry. Bylo to třeba, protože největší dosažená hloubka brázdy činila 2,1 metru. Provoz celého systému zajišťovali čtyři strojníci včetně jednoho „pluhmistra“ (Pflugmeister), obsluhující čtyři lokomobily. Samotný mamutí pluh řídili dva dělníci a ne nevýznamným členem posádky byl kuchař. K vybavení patřil i obytný a skladovací vůz. Na nepřetržité zásobování pracoviště vodou a uhlím byly nasazeny dva až tři nákladní vozy.

Jaké byly pracovní podmínky?

Osazenstvo Mamuta to nemělo lehké. Pracovní doba začínala v šest ráno a končilo se v sedm hodin večer. Pracovalo se tedy doslova od nevidím do nevidím, aby se co nejvíc využilo denní světlo. Jedlo se na poli. Oběd (blíže neurčenou polévku či ajntopf) přivezl kuchař na vzdálenější lokomobily na pluhu. Po šichtě se za zvuků foukací harmoniky popíjelo lahvové pivo. Dělník, denně přiloživší pod kotel čtyřicet metráků uhlí, neměl na spaní nic jiného, než úzkou kóji v obytném voze. Oralo se od pondělí do soboty, neděle byla věnována údržbě, zejména čištění kotlů. Po několika týdnech byl stroj na pět dní odstaven a mužstvo odjelo domů. Platilo se podle odpracovaných dní pevnou mzdou bez nějakých příplatků či snad dokonce prémií.

Co dělají Mamuty dnes?

Jsou v důchodu, poslední brázda byla vyorána 20. září 1972. Nebyli lidé a když byli, byla jejich práce drahá. Nebylo už potřeba tolik půdy, protože výživa obyvatelstva byla zajištěna jinými způsoby a své sehrál i vzrůstající význam ochrany přírody, vedoucí nakonec k prohlášení zbývajících rašeliništních ploch za chráněná území (Naturschutzgebiete).

A co s tím má společného Přemysl Oráč?

Vlastně nic, ale zkuste si představit, jak by to asi vypadalo, kdyby tato legendární postava orala jako člen posádky Mamuta. Počítám, že by byl pluhmistrem a při příjezdu poselstva by podle zákona schválnosti pracoval na opačné straně pole, takže vladykové by k němu museli dojet na pluhu. Místo střevíců z lýčí by nosil poctivé gumovky. Musel by mít nesmírnou sílu, protože obrátit Mamuta za účelem poobědvání na jeho radlici nebylo snadné. Rovněž zatknutí k Mamutu přiměřené otky (pro neznalé: otka je škrabka na čištění radlice od hlíny) by zřejmě dalo pořádnou práci. Podmanivé by ovšem bylo zmizení všech čtyř lokomobil v nejbližším kopci, kdyby se ovšem nějaký v této placaté krajině vyskytoval. Ale možná by stačilo jejich potopení do bažiny provázené efektním bubláním.

««« Předchozí text: Narozeninová Následující text: Láska na první okno »»»

Jago | 17.4.2009 Pá 10:36 | Toulky, Rostliny | trvalý odkaz | tisk