Chvíľka bluesovej poézie

Bol som včera na koncerte pána Mišíka. Skvelé to bolo.
Tak vám chcem pripomenúť aspoň tie najväčšie klasiky.

Vladimír Mišík. Foto: © René Miko, 2009 (publikované s láskavým súhlasom autora, www.renemiko.com)

SLADKÉ JE ŽÍT
(Langston Huges, překlad Jiří Valja)

Šel jsem si sednout k řece
a koukal jak vlny jdou
Šel jsem si sednout k řece
a koukal jak vlny jdou
A potom jsem tam skočil
byl jsem hned pod vodou

Vyplul jsem a začal vzlykat
vyplul jsem a spustil křik
Vyplul jsem a začal vzlykat
vyplul jsem a spustil křik
Kdyby voda nebyla tak chladná
byl bych už nebožtík

Vyjel jsem šestnáct pater
a koukal bohu do oken
Vyjel jsem šestnáct pater
a koukal bohu do oken
Myslel jsem na svý děvče
a dlouho váhal se skokem

Stál jsem tam a začal vzlykat
stál jsem tam a spustil křik
Stál jsem tam a začal vzlykat
stál jsem tam a spustil křik
Kdybych nebyl tak vysoko
byl bych už nebožtík

Tak asi budu žít dále
nezbývá než abych žil
Tak asi budu žít dále
nezbývá než abych žil
Pro lásku bych třeba zemřel
ale pro život jsem se narodil

Můžete mě vidět vzlykat
slyšet mě jak spustím křik
Můžete mě vidět vzlykat
slyšet mě jak spustím křik
Má milá třeba se vztekni
nebude ze mne nebožtík !

OBELISK
(Josef Kainar)

Milovali se
jen když se měli rádi
Kávu pili
když jim bylo černo
Neptali se
kdo je druhá – druhý
Platili dluhy
bez antických gest

Utopili se
a šli pak spolu domů
Koupili si Tuttiho
medvídka s duší v plyši
A také několik
osobních nepřátel
Jenže pak nevěděli
propána co s nimi

Náruživostem svým
rozorali meze
V parku hudba hrála
ona plakala
Šetřili si
Podívat se chtěli
do Pompejí
Dříve než nějací
piloti z pitomých rozkazů
Kvetly jim růže
a tvářičky na mrazu

Naplňovali údivem
cukřenky svět a sebe
Byli nezaručení
ale též neodvysílaní
Léčili kočku
která spolkla nit
Uprostřed té niti
světle odejít

Umřeli v horoucím
a přesvědčivém stisku
Toto je pravda
pravda samá pravda

Konec obelisku

A na záver moja obľúbená (a zase sme pri tom žrádle! ):

JEDNOHUBKY
(Vladimír Mišík)

Narezlá hudba vodovodní trubky
tvou hlavu zlehka naplní
až přijdeš jednou na jednohubky
po kterých i můj kocour zavrní
Můžem se mít trochu rádi
a po tý kráse jen tak snít
Až jednou přijdeš na jednohubky
naplníme štěstím celý byt

Tak tu sedím hodiny letí
domovník vrata zamyká
Můj šarm – hromádka smetí
o patro níž kohoutek zavzlyká
Tak tu čekám hodiny letí
prostřený stůl – jen si brát
Zhrzená touha svátek světí
co dělat? Jen se nedat zmást

Až jednou půjdeš na jednohubky
nedej na to co o mně říkají
Jsou to jen řeči závistivý tetky
Nedej na to – oslice jen hýkají
Až příště půjdeš na jednohubky
po kterých i můj kocour zavrní
nedej na to co ti o mně řekli
nenalezneš utrápený stvoření

To je všetko. Že Láska je jako Večernice, viete dúfam všetci.

««« Předchozí text: Moderní styly v ptačím stavebnictví Následující text: Pohľad do detskej izby »»»

lojzo | 23.1.2009 Pá 08:22 | Nedeľná chvíľka poézie | trvalý odkaz | tisk