Poslední muž na Měsíci

Eugene Andrew Cernan je jedným z dvanástich ľudí, ktorí sa dodnes prechádzali po povrchu Mesiaca – presnejšie posledným z nich, ako je zrejmé aj z názvu jeho memoárov. Jeho životný príbeh, ktorý dal dohromady za pomoci spisovateľa Donalda Davisa, sa číta jedným dychom ako napínavý sci-fi thriller (a na niekoľkých miestach hraničí až s horrorom).

Eugene Cernan, Don Davis: Poslední muž na Měsíci. Academia, Praha 2003

Cernan je tak trochu prvým československým kozmonautom (resp. astronautom, lebo tak sa im hovorí v Amerike) – jeho starí rodičia z otcovej strany pochádzali zo severného Slovenska (z Vysokej nad Kysucou), starí rodičia z maminej strany z južných Čiech (starý otec z Borovan, stará mama z Nuzic u Bechyně). Zaujímavé je, že u prvého „oficiálneho“ československého kozmonauta Vladimíra Remka to bolo podobne – jeho otec pochádzal zo severoslovenskej Žiliny a mama z juhočeských Českých Budějovíc.

Počas svojej kozmickej kariéry sa „Gene“ Cernan zúčastnil troch vesmírnych letov:
- v Gemini 9 (1966, posádka Thomas Stafford, Eugene Cernan) podnikol ako tretí človek v histórii „kozmickú prechádzku“ – výstup z kabíny do voľného vesmíru (a že to nebola prechádzka ružovým sadom, uvidíte pri čítaní nasledujúcich ukážok);
- v Apolle 10 (1969, posádka Thomas Stafford, Eugene Cernan, John Young), poslednom kozmickom lete pred pristátím na Mesiaci, sa dostal až k mesačnému povrchu a od pristánia na ňom ho delilo len 14 kilometrov;
- a konečne pri lete Apolla 17 (1972, posádka Eugene Cernan, Harrison Schmitt, Ron Evans) strávil viac než tri dni na Mesiaci.

O kozmonautiku sa zaujímam už dávno a pomerne intenzívne a súhlasím s názorom, že pristátie na Mesiaci je doteraz najdôležitejšou udalosťou v dejinách ľudstva.
Mám doma knižiek o kozmonautike dosť – možno aj viac než priemerná okresná knižnica (narátal som ich 31) a zopár ďaľších som prečítal, ale ak by som mal niekomu doporučiť jednu jedinú, bol by to Poslední muž na Měsíci. Je to kniha, v ktorej je všetko namiešané v tom správnom pomere: akčné popisy napínavých kozmických letov aj filozofické úvahy o ich zmysle, technické popisy aj emócie, oficiálne úspechy aj drámy a intrigy v zákulisí. A to všetko z „prvej ruky“, pričom Cernan otvorene hovorí aj o vlastných zlyhaniach, zbytočných frajerinách a hlúpostiach.

Apollo 17 – prvý nočný štart kozmickej lode s posádkou v dejinách. Foto: NASA (http://www.apolloarchive.com/…gallery.html)

Takže zopár ukážok – na úvod niečo o technickom vybavení kozmických lodí v druhej polovici šesťdesiatych rokov:
Jednoduše ještě vůbec neexistovalo počítačové vybavení potřebné pro cestu k Měsíci, o přistání na něm ani nemluvě. K mým úkolům v Gemini 9 vlastně patřilo vzít do ruky tužku a gumu, papírový blok, logaritmické pravítko a tabulky a provést některé výpočty nezbytné pro setkání, zatímco Tom měl z okénka zjišťovat polohu hvězd zaměřovacím dalekohledem na pricipu sextantu. Tedy nic převratného oproti tomu, jak určoval svou polohu při cestě do Nového světa Kryštof Kolumbus. Dal bych ruku do ohně za to, že dnes bych mohl vytáhnout běžný laptop, najet na vhodný program v prostředí Windows, spojit se s navigační družicí, naťukat příslušný vzorec a klidně se opřít v křesle, zatímco na obrazovce na bázi tekutých krystalů by naskakovaly přesné hodnoty dráhy letu. Moderní přenosné počítače jsou několiksetkrát výkonnější než největší počítač, který jsme měli na palubě Gemini 9. Tehdy v roce 1966 byly počítače většinou velké jako kráva, slavné Silicon Valley v Kalifornii bylo dosud krajem farmářů a geniálnímu strůjci úspěchu firmy Microsoft Billu Gatesovi bylo pouhých deset let.

Apollo 17 – východ Zeme nad Mesiacom. Foto: NASA (http://www.apolloarchive.com/…gallery.html)

Okrem svojich letov do vesmíru popisuje Cernan aj všetky ostatné americké a do súvislostí zasadzuje aj dôležité lety sovietskych kozmonautov:
Otázku, zda Sověti po Chruščovově svržení neztratí tah na branku, rázně zodpověděl start Voschodu 2 18. března. I tato loď byla konstruována jako velká ocelová koule na kuželky, ale z jedné strany z ní trčela mohutná zasunovací trubice poněkud připomínající ohromnou hadici od vysavače. Ta podivná věc byla na obou koncích vybavená příklopkami a díky nim sloužila jako vzduchová komora. Kosmonaut Alexej Leonov, jeden z nejodvážnějších chlapíků, kteŕí chodí po našem světě, si natlakoval primitivní skafandr (dokonce si při tom vypomohl obyčejnou gumovou páskou), otevřel průlez kosmické lodi, nasoukal se do oné trubice, zavřel za sebou průlez a vypustil vzduch z komory. Když ji otevřel na druhém konci, vystřelil ven jako špunt. Leonov se pak po dvanáct minut pohyboval ve volném kosmickém prostoru a stal se tak první lidskou bytostí, která něco takového dokázala.
Teprve po mnoha letech jsme se dozvěděli, že než se narval zpátky do Voschodu, málem zahynul. Když se totiž do onoho chobotu hlavou napřed zasunul, uvízl v něm a nemohl se obrátit, aby zavřel vnější vzduchotěsný poklop, který se musel neprodyšně utěsnit – jinak nebylo možné napustit vzduch do komory a otevřít průlez do kabiny kosmické lodi. Teprve když si Alexej částečně vypustil vzduch ze skafandru, podařilo se mu pohnout z místa, udělat všechno, co bylo třeba, a protáhnout se zpátky do bezpečí. V každém případě nám to Rusové zase natřeli.

Apollo 17 – Mesiac je naozaj pustý. Foto: NASA (http://www.apolloarchive.com/…gallery.html)

Jednou z najnapínavejších a najakčnejších kapitol je popis Cernanovej vesmírnej prechádzky počas letu Gemini 9:
Pak jsme si navzájem pomohli hermeticky uzavřít přilby, zavřeli průzory, přes hedvábné rukavice jsme natáhli těžké svrchní a natlakovali jsme dosud měkké skafandry, jež nám kolem těla náhle ztvrdly na kámen. Když jsem si skafandr napumpoval na tlak 25 kilopascalů, ožil vlastním životem a natolik ztuhl, že se vůbec nechtěl ohýbat. Ani v lokti, v koleni, v zápěstích, prostě nikde. Jako bych se od hlavy po paty navlékl do vytvrzené sádry.
Můj unikátní skafandr byl tak nepoddajný z velice dobrého důvodu. Astronaut uvnitř kosmické lodi nepotřeboval tak dokonalou izolaci jako někdo, kdo měl vykonat kosmickou procházku. Tam venku, kam jsem se chystal, dosahovala teplota nefiltrovaného slunečního záření mnohonásobku hodnot na nejžhavější pozemské poušti za pravého poledne a naopak noční chlad byl schopen zmrazit ocel tak, že zkřehla jako sklo. Bez té soustavy ochranných vrstev bych se mohl v mžiku upéct jako kuře nebo na kost zmrznout. (…)

Jediné spojení se skutečným světem mi poskytovalo spojovací lano, kterému jsme říkali had, a to se rozhodlo dát mi pár lekcí z Newtonových pohybových zákonů. Sebemenší můj pohyb pokaždé ovlivnil celé tělo, proběhl lanem a uštědřil drcnutí kosmické lodi. Nechtěně jsme si začali hrát na práskání bičem, na jednom konci hada byl Tom uvnitř kabiny, na druhém já venku.
Vzhledem k tomu, že jsem se při pohybu neměl o co opřít a stabilizovat svoji polohu, úplně jsem nad sebou ztratil kontrolu, převracel jsem se a motal na všechny strany. Když jsem dosáhl konce lana, škublo to se mnou zpátky jako při bungee-jumping a had mě začal ovíjet, jak se pokoušel obnovit svůj původní tvar. Jěště jsem vůbec nic neudělal a už jsem v tom zápolení prohrával. Nikdo mě dopředu nevaroval, jaké obtíže mě čekají – jednoduše proto, že všechno, co jsem teď dělal, bylo úplně nové. Už nyní jsem se ocitl za hranicí Whiteových a Leonovových zkušeností, vstupoval jsem na neprobádané území. Tohle ještě v dějinách nikdo nezkusil.
Připadalo mi, jako bych zápasil s chobotnicí. Spojovací lano se probudilo k vlastnímu životu, svíjelo se ve spirálách jako stuha a pokoušelo se mě polapit. (…) „Vůbec se nemůžu dostat tam, kam chci,“ hlásil jsem zlostně Tomovi. „Ten had je všude kolem mě.“

Už nyní jsem vytvořil nový rekord v délce pobytu mimo kosmickou loď a potřeboval jsem si trochu odpočinout. Přidržel jsem se nevelkého madla a přitáhl jsem se zpět k otevřenému průlezu s pocity bezmála utopeného neplavce, jemuž se podařilo vyškrábat na pláž, v tomto případě titanovou. Teď jsem měl konečně stabilní polohu a zhluboka jsem se nadechl, což vzápětí doprovodilo poctivé krknutí. Pálčivá chuť oné nakládané okurky, kterou jsem zhltal na poslední skrečovací párty před pěti dny, se vrátila a rozhodla se mě pronásledovat až do konce mé vesmírné procházky. (…)

Jen s velkými těžkostmi jsem teď viděl na věci kolem sebe, ale teprve postupně jsem si uvědomoval, že to není jen tmou. Dřel jsem tak tvrdě, že umělé prostředí vytvářené ve skafandru jednoduše nestačilo absorbovat všechen oxid uhličitý a vlhkost, jež jsem vydával. Výhled přilbou byl rozmazaný jako přes čelní sklo auta za zimního rána, a tak jsem ohlásil Tomovi: „Průzor se mi určitě zamlžuje.“ (…)
Práce byla víc než těžká, lapal jsem po dechu a srdeční tep se mi už vyšplhal na 180 úderů za minutu. Vzhledem k tomu, že hledí bylo zevnitř zamlžené a pochopitelně jsem si jaksi nemohl sundat přilbu a otřít si je, jediná možnost byla přejíždět po vnitřku helmy nosem ve snaze udělat si malé okénko, kterým bych mohl aspoň něco vidět. (…)

Apollo 17 – Cernan v lunárnom module, umazaný od mesačného prachu. Foto: NASA (http://www.apolloarchive.com/…gallery.html)

Z Edovy zkušenosti jsme věděli, že vecpat se zpátky do kabiny je pěkný oříšek. Ed nám možná neměl říkat, že je to těžké, spíš že je to ksakru takřka nemožné. Jestliže byl astronaut vyšší než 175 centimetrů, nemohl se v maličké kabině vzpřímit, aniž se praštil do hlavy. A já jsem dokonce i bez přilby měřil 183 centimetrů. což znamenalo, že se budu muset nějak zmáčnout, abych se vůbec dostal dovnitř. Taky jsem byl vyčerpaný a měl jsem na sobě ty ocelová kaťata. (…) Tápal jsem naslepo prsty po průlezu. „Nic nevidím,“ hlásil jsem Tomovi, když jsem se pokoušel rozeznat cokoli povědomého. Mé šmátrající ruce v rukavicích nakonec přece jen sevřely okraj průlezu, otevřel jsem ho, obrátil jsem se a nasoukal dovnitř nohy. Tom, který mezitím svinul spojovací lano, se teď po mně natáhl, popadl mě za kotník, aby mi poskytl oporu, a konečně zastavil můj beztížný balet.
Jenomže jsem v tu chvíli kopl do fotoaparátu Hasselblad, kterým Tom dokumentoval můj výstup do volného prostoru. Aparát mi proplul před očima a pokusil jsem se ho zachytit, jako bych lapal po zkaženém míčku při baseballu. Zasáhl jsem přístroj hřmotnou rukavicí, a protože už jsem neměl dost sil, abych udržel dostatečně natažené prsty a pevně ho zachytil, rotující foťák odletěl do prázdna. S ním byly pryč i moje snímky. Ještěže jsme zachránili aspoň filmovou kameru.
Když jsem zahájil své strašidelné úsilí nacpat se do kosmické lodi, přelétali jsme nad Atlantikem. Tom mě držel za nohu a nepoddajný skafandr se mnou zápasil jako živá bytost. Snažit se ho ohnout bylo jako pokoušet se složit nafoukaný záchranný člun. Tom mi nemohl pomoci o nic víc než tím, co právě dělal, a nikdo jiný dalši po ruce nebyl, takže jsem musel se skafandrem a lodí bojovat sám. Ztěžka jsem funěl námahou, ale pořád jsem musel dávat pozor na to, co říkám, protože doktoři byli stále na příjmu.
Kousek po kousku jsem se sunul níž a donutil jsem nohy, aby se přikrčily do jakéhosi kachního posedu. Tom mě stále přidržoval za nohu na sedadle o profilu písmene L. Pokud by teď povolil v domnění, že se mi tak snáze podaří nacpat nohy do škvíry pod sedadlem, odletěl bych pryč, a tak jsem se za každou cenu snažil skrčit. Rval jsem tělo níž a stehny mi projížděla mučivá bolest. (…) Bylo to horší než se pokoušet nacpat korkovou zátku zpátky do lahve od šampaňského. (…) Nacpal jsem se rameny pod úroveň průlezu, natísnil jsem se dolů tak silně, jak to šlo, ohnul jsem záda a schoulil hlavu v nemožném úhlu a zatáhl jsem příklop. Zarazil se o vršek mé přilby a nezavřel se. Zatraceně! Pořád jsem nebyl dostatečně nacpaný uvnitř.
Tom se natáhl a pravou rukou uchopil rukojeť připomínající násadu od smetáku s připnutým řetězem, s jejíž pomocí mohl taky tahat a přiklápět dál můj průlez, a s bouchnutím ho stlačil zase o pár centimetrů níž. Příklop se tak zachytil o první zub uzavírací západky, což bylo dobré, ale já jsem to teď měl ještě zložitější. Byl jsem namačkán do té míry, že už jsem se nemohl víc ohnout, a ta prokletá dvířka pořád ne a ne bezpečně zaklapnout. Další zkroucení a ucítil jsem pronikavou bolest. Tělo jsem prostě neměl stavěné na to, aby se mohlo poskládat jako list papíru.
Konečně západky zaskočily a já jsem zacloumal rukojetí, až se průlez uzavřel natolik spolehlivě, že nemohl znovu odskočit. Před očima se mi zatmívalo bolestí a skafandr mě nadále držel ve strnulé poloze. Nemohl jsem vytáhnout nohy, jež jsem měl stále namačkané pod sebou, nemohl jsem už víc snížit horní část těla a kolena jsem měl znehybnělá, těsně nacpaná zespodu pod přístrojovou deskou. Další cvaknutí. Nové úsilí, další zvuk uzavírajícího se ozubeného ústrojí. Skřípěl jsem zuby. Dosud jsem neměl žádné zlomené kosti, i když nevím proč. Takovou bolest jsem dosud nepoznal. Naposledy jsem pootočil rukojetí – a průlez se konečně bezpečně uzamkl.
Dnes snad už mohu přiznat, že jsem brečel, ale jen Tom ví, jaké to doopravdy bylo. „Tome,“ zašeptal jsem na našem soukromém vnitřním okruhu. Prostupoval mě pocit smrtelně raněné oběti. „Jestli rychle nenatlakujeme kabinu a já takhle budu muset zůstat do konce letu, chcípnu!“ Už jsem nemohl dál zůstat uvězněn v té děsivé pozici. Nemohl jsem do plic nabrat vzduch, před očima mi tančily skvrny a celým tělem mi prostupovala neskutečná, bodavá agonie. Byl jsem na pokraji bezvědomí.
Tom nezaváhal ani okamžik a syčení proudícího kyslíku, který znovu naplňoval loď, bylo tou nejkrásnější hudbou, jakou jsem kdy slyšel. S narůstajícím tlakem v kabině začal skafandr milosrdně povolovat. Když jsem mohl pohnout nohama, s bolestí jsem si rozmotal chodidla a narovnal trup. Konečně se mi podařilo zapadnout do mého malého sedadla. Sundal jsem si přilbu a nadechl se slaďoučkého kyslíku. Obličej jsem měl rudý jako ředkvička a Tom se při pohledu na mě úplně zděsil. Jedno z železných pravidel, které jsme se učili při výcviku, znělo, že za žádných okolností se uvnitř kabiny nesmí rozptýlit voda, protože volně poletující vodní kuličky by mohly přivodit zkrat elektrických obvodů. Tom nezaváhal. Popadl hubici připojenou k vodní nádrži, namířil ji na mě jako pistoli a několikrát mi do rozpálené tváře proudem stříkl chladivou tekutinu. (…)
Jakmile jsme se trochu dali dohromady, směli jsme po zbytek dne odpočívat a byl jsem za to opravdu vděčný. V životě jsem necítil takové vyčepání, a když jsem si sundal rukavice, ruce jsem měl nateklé a chyběli na nich celé kusy kůže, sedřené kovovými manžetami skafandru. Ale v těch chvílích jsem byl tak povznesený z pouhé skutečnosti, že jsem naživu, že mi na pár pruzích odřenin do živého masa nezáleželo.

Apollo 17 – Kozmická loď, fotografovaná z lunárneho modulu nad povrchom Mesiaca. Foto: NASA (http://www.apolloarchive.com/…gallery.html)

A teraz o problémoch: - za prvé – spoločenských:
Na Tchaj-wanu uspořádal generalissimus Čankajšek oficiální večeři pouze pro dvanáct lidí, a jeho žena byla bohužel zrovna nemocná a nemohla se akce zúčastnit. Byl tak maličký, snad jen něco přes metr dvacet, že mu generál Joe Stilwell za druhé světové války říkal Cvrček. Generalissimus se po většinu večera nehnul ani na krok od mojí manželky Barbary, měřící 168 centimetrů, jež na sobě měla žluté večerní šaty s hlubokým výstřihem. Čankajškovy vyvalené oči bez ustání zalétaly vodorovně vpřed na její exportní americké poprsí a viceprezident Ted Agnew si z ní pak po celý zbytek večera dělal šoufky, že málem způsobila mezinárodní incident.

- za druhé – rodinných:
Jenže zatímco pro nové astronauty bylo všechno naplánováno do nejmenších podrobností, NASA neměla žádnou příručku o přežití pro naše manželky. To byla strašlivá chyba a naše rodiny za ni platili vysokou cenu. Domnívám se, že NASA vycházela z toho, že jde většinou o rodiny vojenské, zvyklé na dlouhá období odloučení a přísně vymezené podmínky služebního života – že naše manželky se už přímo historicky naučily vyrovnávat se se všemi souvisejícími obtížemi. A to byl omyl.

- a za tretie – zdravotných:
O několik týdnů později mě při jedné z běžných zdravotních prohlídek zkoumal náš letový lékař přidělený pro Apollo 17, bezvadný chlapík Chuck La Pinta, a zjistil mi nějaké infekční onemocnění prostaty. Chuck byl skutečná lékařská anomálie, a tak hned nevyskočil, neběžel žhavit telefony a všechny kolem plašit hlášením, že nejsem v pořádku. Místo toho o tom nikomu neřekl ani slovo a ve vší tichosti se pustil do práce, aby problém vyřešil. (…)
A tak jsem strávil pěknou řadu jiter tím, že jsem podstupoval masáž prostaty prsty letového lékaře, což byla pro kosmického hrdinu vskutku zahanbující situace. Ale jakkoli to byla trapná a trochu ponižující zkušenost, nedovolil jsem, aby mě něco takového na mé cestě k Měsíci zastavilo. La Pinta dovedl svůj léčebný plán ještě o kus dál. „Víš co, Geno? Od teďka až do startu si nedáš žádnou kávu, žádný čaj, ani jedno pivo. Žádnej chlast… a chci, abys měl spoustu sexu.“ Přesně takové žertování bylo pro něj typické, když se snažil odlehčit situaci.
Rozhodl jsem se, že na jeho blufování navážu. „Mohl bys mi to dát písemně?“ zeptal jsem se a La Pinta bez mrknutí oka vytáhl bloček s recepty a naškrábal, že na příkaz ošetřujícího lékaře mám předepsánu „spoustu sexu“.
„Fajn, Chucku,“ odvětil jsem. „A kde bych to mohl sehnat?“

A na záver niečo z neľahkej prípravy na kozmické lety – s hádankou na konci:
Jedinečnou součástí přípravy byl nácvik přežití v pralesních a pouštních podmínkách. Brali jsme to jako nezbytnost, mohlo se totiž klidně stát, že bychom se netrefili do cílové oblasti přistání – i když taková myšlenka zrovna nepodporovala přesvědčení, že NASA má vždy pevně v rukou to, kde se její kosmická loď dotkne Země.
V březnu (…) vrtulníky rozhodili nezkušené astronauty po vlhké panamské džungli. Vysazovali nás vždy po dvojicích. Měli jsme s sebou jen minimální vybavení pro nejnutnější přežití, pouze to, co bychom měli k dispozici při skutečném kosmickém letu, a museli jsme se téměř týden živit jen tím, co na místě najdeme.
Samozřejmě nám dali pokyny, jak si při tom máme počínat. Jednou z možností bylo porazit palmu a odseknout její vrcholek, abychom pronikli ke šťavnaté a chutné dřeni, která se obvykle přidává jen do salátů v drahých hotelech. Během oněch několika dnů v Panamě jsem této delikatesy spořádal tolik, že se na ni od těch dob nemohu ani podívat.

S Donnem Eiselem jsme objevili pramen, takže jsme měli zdroj pitné vody, postavili jsme si přístřešek, konce padáků jsme uvázali ke stromům a získali jsme tak závěsná lůžka. Varovali nás, abychom nespali na zemi. Z klády jsem si vytvořili provizorní stůl, opřený o pařez palmy mezi námi. Uprostřed noci nás náhle probudil jakýsi vzdálený bzučivý hukot, trochu připomínající letíci včelí roj. Zírali jsme do tmy, hluk sílil, byl slyšet stále blíž a měnil se v pronikavý rytmický zvuk, jako by se vlhkým listovím prodíralo stádo nějaké zvěře. Co to sakra je?

Takže môžete hádať: Čo to sakra bolo?

««« Předchozí text: Kráľovstvo snehu a ľadu Následující text: Byl bych asi popraven »»»

lojzo | 16.1.2009 Pá 21:40 | Knihovna, Písně kosmické | trvalý odkaz | tisk