Muránsky hrad

Loni na jaře jsem si koupil knihu Ing. Pavola Hlodáka „Muránsky hrad a jeho páni“. Shledal jsem, že je v mnoha směrech mimořádná…

---

---

Ta první mimořádnost spočívala v tom, že já, historický neznaboh, jsem si koupil knihu o historii. Mimořádnost druhá pak v tom, že jsem ji skutečně celou přečetl (pravda, knihu o historii jiného hradu bych si nejspíš nekoupil, o přečtení ani nemluvě…).

Dosti nemístného žertování. Po přečtení knihy jsem byl nucen zapomenout spoustu informací, které jsem se postupem času o Muránském hradu dovídal. To nebylo nic složitého. Složitější však bylo zapamatovat si poznatky nové, vidět je v nových souvislostech…

Rozhodl jsem se, že si pro vlastní potřebu sepíšu jakousi velice stručnou podobu knihy. Že si vypíšu ty nejdůležitější informace. Po dokončení práce jsem ovšem usoudil, že by byla škoda nechat si vše jenom pro sebe…

Mám ovšem i další, závažnější důvod, proč chci povídání o dějinách Muránského hradu zveřejnit. Před časem jsem na těchto stránkách publikoval povídání o Cestě Márie Széchy. Dnes už není možné článek stáhnout a opravit ho ve světle nových fakt, která jsem z knihy pana Hlodáka vyčetl. Nápravou bude zveřejnění stručných dějin Muránského hradu podle zmíněné knihy.

Povídání zveřejňuji se souhlasem autora knihy. Za jeho souhlas a za jeho vstřícnost mu děkuji. V článku jsem použil, stejně jako autor, slovenskou transkripci cizích (převážně maďarských) jmen.

Tak tedy:

Jak plynul na Muráni čas

Nejstarší dějiny hradu

Při tatarském vpádu roku 1241 utrpěl porážku král Belo IV. (1235 – 1270). Zachránil se útěkem do Dalmácie. Po svém návratu, po odchodu Tatarů (ti zůstali v zemi tři roky), začal vyvíjet značnou aktivitu na obranu Uherského království. Organizoval obnovu starých hradů a podporoval výstavbu hradů nových. Dá se předpokládat, že podporoval i výstavbu Muránského hradu na území, které tehdy vlastnili Bebekovci.

První historická zmínka o Muránském hradu je z roku 1271. V donační listině král Štefan V. daroval hrad krajinskému soudci Mikulášovi z rodu Ratold. Ratoldovci po roce 1321 určili jako správce Muránského hradu rodinu Stojanovců, která pocházela ze Spiše. V té době plnil Muráň především úlohu ochrany dolů a železáren, ale byl také královským loveckým hradem.

Doba husitská, Jan Jiskra z Brandýsa a bratříci

Koncem 14. století, za vlády Zikmunda Lucemburského (korunován 1387), se země zmítala v občanské válce. Zikmund rozdával majetky šlechtě, aby posilnil svoji moc u ní. Tato politika však v konečném důsledku jeho moc oslabovala. Král se proto začal obklopovat cizinci. Z uherské šlechty ho podporovali především Ratoldovci. Proti němu se naopak postavili (kromě jiných rodů) Bebekovci.

Koncem 14. století byl vlastníkem Muránského hradu gemerský župan Dezider Ratold. Jeho rodina přijala jméno Jelšavští (Ilsvayovci). Po smrti posledního z rodu, Juraje z Jelšavy (1433), získali Muránské panství a hrad Perényiovci. Je pravděpodobné, že k tomu došlo darováním (donací) od krále.

Husitské hnutí, které po roce 1419 zachvátilo české země, se přeneslo i na území Uherska. Jednání Zikmunda s Prokopem Holým byla neúspěšná a v roce 1433 se velké husitské vojsko dostalo až na Spiš. Roku 1437, po smrti Zikmunda Lucemburského, se vlády ujal Albrecht. Ten ovšem brzy zemřel a zanechal po sobě manželku, královnu Alžbětu. Až do roku 1440 pak panoval relativní klid a husity vyrabovaná města se vzpamatovávala. V tomto roce však Alžběta najala do svých služeb českého šlechtice Jana Jiskru z Brandýsa. Ten měl bránit zájmy a nároky jejího nedospělého syna Ladislava V. Pohrobka. Bylo to období, kdy země měla dva krále. Legitimního Ladislava Pohrobka a polského Vladislava Jagelonského (první měl 4 měsíce, druhý 16 let).

Na podzim roku 1440 Jiskra obsazuje významná města a hrady (například Zvolenský hrad, Prešov, Bardejov, Košice). V listopadu 1444 se sešli v Košicích přívrženci Vladislava Jagelonského s přívrženci Ladislava (včetně Jiskry) a uzavřeli dvouleté příměří. Dvouvládí však bylo ukončeno smrtí Vladislava v boji s Turky. Ladislav Pohrobek se stal jediným králem a Jiskrova pomoc byla najednou nepotřebná. Jiskrovo působení však dostalo nový směr. Na scéně se objevili bratříci.

Vojenské skupiny bývalých husitských bojovníků, kteří vystupovali proti všemu a všem. Rabovali všude. Jiskrovo vojsko zprvu nebylo s bratříky spojeno, Jiskra je chtěl v roce 1445 dokonce zlikvidovat.

Bratříci se po roce 1451 usadili na Muráni. Vlastníci hradu Perényiovci i jiné rody, např. Bebekovci, bojovali zpočátku proti Jiskrovi i bratříkům. Nakonec se však všichni přidali na stranu Jiskry, který v Horním Uhersku získával převahu.

Po smrti Ladislava Pohrobka (1457) začal vládnout Matej Huňady–Korvín. Bojoval postupně s Jiskrou i s bratříky. Znepřátelená uherská šlechta se začala časem přidávat na jeho stranu. Mezi nimi i Štefan Zápoľský, otec budoucího uherského krále. Jana Jiskru Korvín vypověděl ze země. Později ho však povolal zpět, aby mu pomohl v boji s bratříky. Královská vojska v roce 1461 zaútočila na Muránský hrad a od bratříků ho osvobodila (Muráň byl v té době poslední baštou odporu proti králi). V roce 1465 bratříci nakrátko ještě Muráň získali zpět.

Bašovci

V roce 1469 dostali za věrné služby hrad darem od krále Zápoľští. Od dědiců Zápoľských se roku 1527 dostává hrad do rukou Tornalyaiovců (Jakuba Tornalyaia). Jakub pak odkázal hrad svému jedinému synovi Jánovi. Zároveň pak v testamentu určil za Jánova opatrovníka a správce majetku Mateje Baša z Čoltova (svého švagra). Matej Bašo se na hradě zabydlel v roce 1535 poté, co mladého Jána Tornalyaia poslal na výchovu do Polska. Využil nepřehledné politické situace, kdy v zemi vládli současně král Ján Zápoľský a Ferdinand I. Habsburský, a začal vládnout kraji.

Chaosu v zemi využilo kromě Baša vícero šlechticů a ti mezi sebou neustále bojovali. Tyto představitele šlechty dnes nazýváme loupežnými rytíři. Nepřehledná situace byla příležitostí pro protizákonné činy, rabování a pustošení. A v zemi nastal hospodářský úpadek.

Roku 1538 si Ján Zápoľský a Ferdinand I. Habsburský Uhersko rozdělili a situace se uklidnila. Přesto, že Muránské panství připadlo Ferdinandovi I., spravovali ho zástupci Zápoľského. Matej Bašo s bratry Martinem a Demeterem.

Bašo naverboval do svého vojska lidi, kteří byli vhodní pro loupežná přepadání. Přepadávali města, vesnice, kláštery i šlechtická sídla. Podnikali z Muráně výpady i mnohem dál, například do Polska, Slezska a Moldavska. Lup shromažďovali na Muráni. Nikdy však neloupili na území Muránského panství.

To, že byl přívržencem Zápoľského, se Bašovi nakonec nevyplatilo. Roku 1549 Muráň dobyla vojska císařského generála Mikuláše Salma a Baša dal Ferdinand I. přímo na hradě popravit.

Turecké nebezpečí

V polovině 16. století však nepokoje nevyvolávali pouze loupežní rytíři. Velkým nebezpečím byli Turci. Uhersko se rozpadlo na tři části. Jádrem královského Uherska bylo Slovensko, Budínský pašalík ovládali Turci a třetí částí bylo Sedmihradsko. Turci se neustále tlačili na sever. Uherští šlechtici z obavy před nimi začali opevňovat pohraniční linii. Opevňovací práce však probíhaly pomalu. Na hradech byly málo početné posádky a tak tomu bylo i na Muráni.

Roku 1547 byl podepsán pětiletý mír. Po jeho ukončení začali Turci opět vyvíjet tlak na neobsazená území. Tehdy se dostali až do Muráně. Obec vypálili a vyrabovali. Hrad se jim (přes málo početnou posádku) díky jeho nepřístupnosti dobýt nepodařilo.

Roku 1559 uzavřel Ferdinand I. s Turky další mír. Na osm let. Navzdory příměří Turci roku 1562 v Gemeru opět rabovali.

V roce 1574 Turci vypálili znovu Muráň. Hrad nedobyli ani tentokrát.

V roce 1593 začala patnáctiletá válka císaře Rudolfa proti Turkům. Skončila až uzavřením žitavského míru v roce 1606.

Němečtí správci šířící protestantizmus

Po zlikvidování Bašovců hrad spravovala královská komora, která na hradě ustanovila německou posádku s kastelánem Puchheimerem. Ten a po něm i jeho nástupce Melchior Maschko (kapitán hradu v letech 1559 – 1584) sympatizovali s protestantským hnutím. Maschko prostřednictvím evangelického duchovního Cypriana Friedta položil základy protestantské církevní organizace. Z hradu, kde byl Friedt zámeckým kaplanem, se toto učení rozšířilo do celé Muránské i Rimavské doliny. Friedt vypracoval tzv. Muránské artikuly. Církevní zákony, kterými se řídili protestantští kněží a církevní sbory. Uvést do praxe se je podařilo v roce 1595.

Do hospodářského života v Muránské dolině významně zasáhl kapitán hradu Július z Herberstienu. Tím, že schválil Artikuly šteliarov Muránskej doliny. Artikuly upravovaly vztahy mezi majitely pecí na výrobu železa (šteliarmi) a jejich dělníky. Herberstien je podepsal na hradě roku 1585 a byla to první listina z výrobního sektoru, která byla kromě němčiny napsána i slovensky.

Muráň na přelomu 16. a 17. století

Koncem 16. století byl Muránsky hrad ve vlastnictví grófa Rotthala, který jej získal koupí. Protože to byl cizinec českého původu, uherská šlechta mu nebyla příliš nakloněna. Už během 16. století se uherská šlechta nedovedla smířit s panováním Habsburků. Bála se, že přijde o své stavovské výsady. Císař se opíral především o podporu v německých zemích, obklopoval se německými úředníky a uherská šlechta tak ztrácela svoje pozice. Situaci komplikovaly i spory náboženské. V Uhersku se prosazovala stále více reformovaná církev, přičemž Habsburkové byli silní katolíci.

Napětí vyvrcholilo v Sedmihradsku, když sedmihradskému knížeti Štefanu Bočkajovi (Bocskay) zabrali majetky a ten se vzepřel. Zorganizoval první stavovské protihabsburské povstání.

Hlavní oporou se Bočkajovi stali hajduci, potomci utečenců z Balkánu. Roku 1604 Bočkaj porazil císařská vojska a postupně začal dobývat hrady dnešního východního a středního Slovenska. Útok hajduků s obavami očekával i gróf Rotthal. Posílil hradní posádku na Muráni tak, že se hrad stal v podstatě nedobytným. Povstalci se proto rozhodli, že hrad oblehnou a posádku vyhladoví. To se jim ovšem nepodařilo. Císařská vojska povstalce odehnala a hrad zůstal nadále majetkem Rotthala.

Bočkaj se spojil s Turky a úspěchy povstalců donutily krále s nimi jednat. Za Bočkajovu stranu se jednání ujal Štefan Ilešházi (Illésházy), vlivný uherský magnát a věrný stoupenec Bočkajův. Mír byl podepsaný roku 1606 ve Vídni, Bočkaje císař uznal sedmihradským knížetem a dal mu vládu nad třemi uherskými stolicemi. Císař také zaručil náboženskou svobodu šlechtě a svobodným městům.

Vídeňský mír nabyl platnosti po uzavření žitavského míru v listopadu 1606 (tím skončila zmíněná patnáctiletá válka s Turky). Bočkaj u podpisu žitavského míru nebyl. Onemocněl a v prosinci roku 1606 zemřel. Bočkajovy majetky si rozdělili mezi sebe jeho vojevůdci, mezi nimi i Juraj Séči (Széchy).

Muráň ve vlastnictví rodu Séči

Na sněmu v Bratislavě v roce 1608 si uherská šlechta vynutila od krále Mateje II. staronová privilegia. Šlechta krále podporovala a král pro změnu musel vyjít šlechtě vstříc s některými požadavky. Obnovil úřad palatina, tím se stal Štefan Ilešházi. Mezi dalšími požadavky šlechty byl i ten, aby cizinci vrátili získané majetky zpět uherské šlechtě. Majitel Muránského hradu, českomoravský gróf Rotthal se tak dostal do těžkého postavení. Podepsal dohodu s Tomášem Séčim, podle které se tento šlechtic zavázal zaplatit za hrad a panství sto tisíc zlatých. Částku Séči zaplatil v roce 1609 a Muráň se tak dostal do vlastnictví jeho rodu.

Tomáš Séči (Széchy) byl za doby Bočkaje na straně krále. A ne zadarmo. Za věrnost dostal hrad Köszeg včetně panství. V roce 1608 stal hlavním kapitánem Zadunajska. V roce 1610 byl hlavním královským stolníkem. V roce 1611 bojoval proti hajdukům a porazil je u obce Kálló. V roce 1612 se stal hlavním županem Gemeru.

Tomáš Séči měl celkem tři manželky, se kterými měl dohromady osm dětí. Zemřel v roce 1618. V závěti rozdělil své majetky mezi děti. Muránský hrad a hrad Balog (Blžský hrad) dal prvorozenému Jurajovi.

Tomáš svou usilovností nabyl velké majetky. Zůstal až do smrti věrný králi, i když se ke konci života přikláněl k Bočkajovi. Jako protestant měl velmi dobré vztahy s katolickou církví.

Juraj Séči a Mária Drugethová

Juraj Séči se narodil (údajně) roku 1577. Po svém otci zdědil jen touhu zbohatnout. Nic víc. Jako mladý se dostal do tureckého zajetí, ze kterého ho jeho otec vysvobodil. Juraj byl vzdělaný. Maďarštinu i latinu ovládal slovem i písmem. Psaní však k smrti nenáviděl. I ty nejdůvěrnější listiny pouze podepisoval. Byl mezi prvními, kteří se přidali k Bočkajovi.

V roce 1608 se Juraj Séči zúčastnil korunovace krále Mateje II. Šlechta si uvědomovala, že se stal panovníkem hlavně díky její podpoře a snažila se toho dokonale využít. A takovéto aktivity kolem dvora zdvihly sebedůvěru i Séčimu. V následujících letech ho lze charakterizovat jako člověka toužícího po moci, majetku a slávě. V roce 1609 se sám jmenoval hlavním županem Gemeru, přičemž ho k této funkci nic neopravňovalo. Oficiálně byl do ní jmenován až po smrti svého otce, v roce 1618. Poté, co se zúčastnil korunovace krále Ferdinanda II. Přestože stál Juraj Séči na straně krále, tajně podporoval Betlenovo povstání.

Gabriel Betlen, sedmihradský kníže, vystupoval proti absolutistickým snahám císaře, který porušoval vídeňský mír a vystupoval proti reformaci církve. První Betlenovy akce se uskutečnily na východním Slovensku a posouvaly se směrem na západ. Juraj Séči využíval Betlenových úspěchů k rozšiřování svých majetků. Přestože byl majitelem Muránského hradu, na hradě rozhodovala (na základě vládního rozhodnutí) německá posádka. Posádku Séči odsunul. S podporou Betlena pak začal podnikat další výpady. Obsadil mimo jiné Rožňavu, Banskou Bystricu, Nové Zámky.

Betlen vytýčil program svého povstání. Hlavním kapitánem povstaleckých vojsk se stal Juraj Rákoci. Povstalci postupně obsadili celé dnešní Slovensko včetně Bratislavy a chtěli postupovat i na Vídeň. Útok museli nakonec odložit. Na východě vtrhlo do země polské katolické vojsko vedené Jurajem III. Drugethem (bratrem manželky Juraje Séčiho) a Betlen ho byl nucen vyhnat. K tomu využil vojsk Juraje Séčiho. A ten se ihned po smrti Juraje III. Drugetha v roce 1620 zmocnil jeho majetků.

Betlen však postupně své přívržence ztrácel a ti začali spolupracovat s královskou stranou. Mezi nimi i Juraj Séči. Před Betlenem dlouho svoji zradu tajil a Betlen se o ní dozvěděl až od Turků.

Ferdinand II. vyhlásil amnestii. Všem, kteří by se do 30. května 1621 přidali na jeho stranu a přešli pod velení palatina slíbil, že nebudou potrestáni. Ještě před vyhlášením amnestie, 11. března 1621, byla na Muráni podepsána (prostřednictvím králova zástupce) dohoda o spolupráci mezi Ferdinandem II. a Jurajem Séčim. Tímto způsobem se Séčimu podařilo zlegalizoval nabyté majetky, které mu Ferdinand II. dekretem potvrdil. Na Muráni pak shromáždil veškeré majetky movité a z hradu si udělal nové nedobytné sídlo své rodiny.

V dalších letech pak docházelo ke střetům Betlenových vojsk s vojsky královskými. Juraj Séči tehdy usiloval o post palatina. Jenže král už Séčimu nevěřil. Kdo jednou zradí, zradí i podruhé. V roce 1623 byl jmenován státním tajemníkem. Byl to ovšem honosný titul, nikoli funkce. Juraj Séči tuto situaci pochopil a znovu se přiklonil k Betlenovi. Žádná strana mu však už nedůvěřovala a nikdo ho neinformoval o důležitých událostech. Císařovo vojsko dál bojovalo s Betlenovci a vše ukončila až mírová jednání v roce 1624.

Vyvrcholením královské nepřízně vůči Séčimu byla snaha o odebrání některých jeho majetků na východě. Séči hledal pomoc u Betlena. Dokonce se ji snažil pojistit tím, že svoji dceru Márii chtěl provdat za Betlenova synovce Štefana Betlena.

Při cestě do Trebišova v létě 1625 byl Juraj Séči zavražděn (ve věku 48 let). Vrah ani motiv nejsou dostatečně objasněny. Královští přívrženci si mohli myslet, že chce na východě vyjednávat s Betlenem. Nabízí se tedy politický motiv i motiv zrady Betlena. Mohlo jít také o pouhou pomstu, vrahem byl totiž Séčiho sluha a Séči se svými podřízenými rozhodně nejednal v rukavičkách. A v neposlední řadě mohlo jít o snahu překazit svatbu Jurajovy dcery Márie se Štefanem Betlenem.

Odboj Gabriela Betlena skončil fakticky až v prosinci roku 1626. Tehdy se Betlen vrátil do Sedmihradska, kde roku 1629 zemřel.

Juraj Séči dokázal v životě mnoho. Byl však nekonečný sobec, který vždy hledal jen osobní prospěch. Svým bohatstvím patřil mezi první v zemi.

V roce 1609 se oženil se čtyřiadvacetiletou Márií Drugethovou z Humenného (1585 – 1643). Nejprve bydleli manželé ve Vyšném Blhu (Balogu), na Muráň se přestěhovali po roce 1617. Juraj Séči věnoval poté mnoho peněz na zvelebení hradu. Nechal postavit nové budovy, palác, bašty a věže. Dokončil studnu a založil překrásné zahrady. S Márií měli čtyři syny a pět dcer. Z dětí však naživu zůstaly jen čtyři dcery.

Mária Drugethová byla vychovávána podle anglického puritánského vzoru. Nesnášela odpor a přetvářku, vyžadovala pořádek a zbožnost od svých dětí, které přísně vychovávala. Na hradě panovala (přes povstaleckou činnost manžela) klidná epocha náboženského života. Mária Drugethová vytvořila na hradě středisko protestantské vzdělanosti s vlivem na široké okolí. Štědře podporovala evangelickou církev, finančně se podílela na stavbě kostelů a škol, dohlížela na úroveň vyučování. Podporovala i spřízněné spisovatele.

Přes své vyznání byla Mária Drugethová přívrženkyní Habsburků. Po smrti svého muže napsala dopis do Vídně, ve kterém ujistila Ferdinanda II. svojí věrností. Král ji dopisem vyslovil soustrast a ujistil naopak ji, že v případě páchání nepravostí a křivd vůči ní a dcerám se na něho může obrátit. Mária slibu zůstala věrná, Betlenovo povstání nepodpořila. Slibem věrnosti králi byla ovšem potvrzena i příslušnost Muráně Vídni.

Mária Drugethová byla sebevědomá, ušlechtilá. Vládla Muráni, vládla hradní posádce, poddaným i dětem. Vynášela rozsudky, usměrňovala náboženské cítění, střežila mravy a poklesky trestala vězením na hradě. Muráň zůstal po celý její život jejím nejmilejším místem. Po smrti manžela Muráň málokdy opouštěla a když, tak jen na krátký čas. V roce 1625 měla těžkosti s majetky na východě, část musela odevzdat svým švagrovým. Těžkosti však měla i se svými dcerami. Ty se na hradě nudily a vadila jim matčina puritánská výchova.

Mária Séčiová

Dcera Mária se 30. května.1627 provdala za Štefana Betlena, synovce sedmihradského knížete Gabriela Betlena. Svatební cesta do Sedmihradska byla velkolepá, velkolepé uvítání Márii připravili především Osmani. Za vším byly ovšem politické intriky o budoucnost Sedmihradska.

V roce 1633 Štefan Betlen zemřel. Mladou vdovu Márii čekaly velké útrapy. Rodina Betlenovců ji chtěla zabrat majetky v Sedmihradsku. Největší nátlak na ni dělal tchán Štefan Betlen.

Po smrti manžela pobývala Mária často u své matky na Muráni. Začala žít volným životem. Draze se oblékala, vyhledávala zábavy a nákladné cesty. Svým chováním tak matku často provokovala. Nezůstala však dlouho sama. Zasnoubila se se Štefanem Kúnem a později se za něj provdala. Štefan Kún byl županem Satmárské stolice. Zemanem, který nepocházel ze slavného rodu. Byl údajně dobrý a oddaný manžel, ovšem intelektem se Márii nemohl rovnat. Ta ovládala latinu a maďarštinu slovem i písmem, našly se i její dopisy psané slovensky a německy. Její okruh zájmů byl velmi široký, jmenovat lze například poezii, léčitelství, lékařství. Byla vychovávána jako chlapec a ovládala velmi dobře jízdu na koni. Mária se s Kúnem později rozvedla. Její protestantské vyznání rozvod umožňovalo, byla to ovšem událost tehdy zcela výjimečná.

Zdravotní stav Márie Drugethové se zhoršil v roce 1643. Stačila ještě povolat na Muráň své dcery a 28. května 1643 zemřela. Dožila se osmapadesáti roků. Přesto, že se do politiky nepletla, vysloužila si obdiv a úctu mezi nejvznešenějšími ženami tehdejší doby. V závěti rozdělila Mária Drugethová majetky stejným dílem všem dcerám.

Nejmladší dcera Márie Drughetové a Juraje Séčiho, Eva, se v roce 1641 provdala za Gabriela Ilešháziho, župana Trenčianské a později i Liptovské stolice. Po vypořádání pozůstalosti žili na Muráni společně s Márií. Gabriel Ilešházi (Illésházy) se choval ke své švagrové přívětivě a vycházel jí v jejích přáních vstříc. Předpokládal však Máriinu loajálnost a oddanost Rákocimu, kterého byl přívržencem.

Mária však na Muráni spokojená a šťastná nebyla. Život si představovala úplně jinak. Chybělo jí především to, co před časem zažila v Sedmihradsku. Okázalost, oficiality, ale především svoboda. Mária byla panovačná, na druhé straně však chtěla žít romanticky a dobře si uvědomovala, že je obdivována muži.

Jak bylo řečeno, Gabriel Ilešházi byl spojencem Juraje I. Rákociho. Ten po smrti Betlena připravoval další stavovské povstání. Nejvíce vojáků měl na Muráni a celou posádku donutil, aby mu složila přísahu věrnosti.

Hradu se zmocňuje František Vešeléni

V roce 1644 vstupuje do dějin Muráně František Vešeléni (Vesselényi). Narodil se v roce 1605. Roku 1629 se oženil s Žofií Bošňákovou. Po smrti Žofiina otce Tomáše Bošňáka se Vešeléni stal hornouherským kapitánem a hlavním hradním kapitánem v Šuranech a Fiľakově. Byl velmi vzdělaný. Kromě vojenských povinností se věnoval i rodině. Jeho manželsví bylo spokojené a rozhodně neměl důvod ho rozbíjet. Poměr s Márií Séčiovou se tak s největší pravděpodobností nezakládá na pravdě. Jeho manželka Žofia zemřela 28.4.1644 na hradě Strečno.

Jaký byl tedy vztah Márie Séčiové a Františka Vešeléniho? Je opředen pověstmi a mýty. Mnoho literátů popsalo jejich příběh, skutečná pravda však zůstává skryta.

Skutečností je ovšem to, že po smrti Márie Drugethové se Muránský hrad stal baštou protihabsburského odporu. Vešeléni jako hornouherský kapitán chtěl Muráň dobýt. Pro císaře, ale především pro sebe. Věděl, že vojenskou silou se mu to sotva podaří. Rozhodl se tedy, že ho dobyje lstí nebo láskou.

Jak to bylo dál, nevíme. Některé zdroje uvádějí, že Vešeléni napsal Márii dopis, ve kterém ji naléhavě prosil o setkání a rozhovor. Mária nakonec souhlasila a možná ze sympatie nebo ze zvědavosti se s Vešelénim setkala. Vše skončilo tak, že Vešeléni za pomoci Márie hrad obsadil svými vojáky. V době, kdy Ilešházi byl v Košicích. Mária prý za svoji pomoc obdržela od císaře Ferdinanda III. děkovný dopis. Letopočet dobytí hradu je sporný, uvádí se rozmezí 1644 – 1646. Vezmeme-li však v úvahu, že Vešeléni se s Márií v srpnu 1644 v Jelšavě oženil, jeví se rok 1644 jako nejpravděpodobnější. Co se skutečně dělo na Muráni v roce 1644, není známo. Existuje jen málo informací. Ovšem na základě faktů a souvislostí lze těžko přijmout názor starých historiků, že se Mária a František neznali již dříve a dobytí Muráně nemělo žádné předehry.

Vešeléni po obsazení Muráně obsadil i jiné Séčiovské majetky (např. Ľupču, Balog). Stížnosti ze strany Evy Ilešháziové neměly účinek. V roce 1646 byl Vešeléni povýšen do grófského stavu, roku 1655 do funkce palatina. V roce 1659 se stal hlavním županem Gemeru. V roce 1662 na základě zásluh o zmírnění sporů mezi katolíky a protestanty dostal od Leopolda I. řád Zlatého rouna. V roce 1650 obdrželi Vešeléni a Mária ve Vídni dědičné právo na Muránské panství. Samotný hrad dostala Mária Séčiová.

V roce 1647 byl Muránský hrad zařazen mezi pohraniční pevnosti. Na Bratislavském sněmu roku 1649 pak král slíbil tyto pohraniční pevnosti vydržovat. Na základě toho, v době, kdy byla majitelkou Muráně Mária Séčiová, byl hrad účinně opevněný. Byl ovšem také zkrášlovaný, což se týkalo především Séčiovského paláce a kostela s věží. Postaveny byly další nové budovy a další nové zahrady a to i pod hradem. Byla to doba, kdy se na Muráni scházeli významní lidé, šlechta, diplomaté. Na jejich počest Mária jako manželka palatina uspořádávala bohaté hostiny a slavnosti. Tato doba je historiky zmiňována jako Zlatý věk Muráně.

Mária často navštěvovala příbuzné ve Vyšném Blhu. Jezdila za nimi na koni, přes Trstie a přes Teplý vrch. Dnes se tato cesta nazývá Cestou Márie Séčiové.

Vešeléni se vzhledem k povinnostem zdržoval na Muráni málo. Manželství s Márií bylo klidné, oba dosáhli toho, po čem toužili. Vešeléni titul palatina, Mária byla druhou ženou v Uhersku. Věnovala se i správě panství, rozhodovala o určitých hospodářských a náboženských otázkách. Po roce 1645 se například zhoršila situace evangelické církve na Muránském panství a Mária sama přistoupila na katolickou víru. Přijala jméno Anna Mária a z hradu vykázala evangelického kněze Štefana Köszegyho.

Vešeléniho spiknutí

Roku 1655 byl korunován králem Leopold I. V době, kdy se stupňoval náboženský konflikt a zhoršovalo se postavení protestantů. Katoličtí kněží nechtěli dodržovat žádné dohody a v rekatolizaci pokračovali. Dalším velkým problémem byli stále Turci, kteří se připravovali na největší vojenskou akci během stopadesátileté okupace. V roce 1661 napadli opět Muránské panství. Vyrabovali a vypálili obec Muráň a s sebou odvlekli i spoustu lidí. Hrad nedobyli. Veššelényi vyzval pašu, aby udělal nápravu.

Habsburská císařská vojska se počátkem roku 1663 připravovala na obsazení Košic. Město bylo branou do Sedmihradska a Polska a v boji proti Turkům hrálo klíčovou roli. Počínání Habsburků Vešeléni vnímal jako cílenou akci, která měla vést k rozdrobení Maďarů mezi Němce a Turky. Proti konání Habsburků protestoval, na druhé straně však věděl, že bez Habsburků zemi proti Turkům neochrání.

Vešeléni na sebe vzal úlohu zprostředkovatele mezi Uherskem a císařským dvorem. V květnu 1663 na sebe vzal také úlohu velitele hornouherských vojsk a funkci košického generála. A kapitánům sedmi pohraničních hradů prozradil plán císařských vojsk na tajné obsazení Košic. Pro Habsburky bylo prozrazení plánu nepříjemné. Turci začali v polovině roku obsazovat západní část dnešního Slovenska a problémy na východě byly něčím, co Habsburkové vůbec nepotřebovali.

Vešeléni byl neúspěchem císařských vojsk na západě znechucen. V zimě roku 1663 odjel do lázní ve Štubni (dnešní Turčianske Teplice), kam často jezdíval a léčil si tam svá zranění. A kam jezdívala i uherská šlechta. Vešeléni ve Štubni oslovil významné uherské šlechtice, aby zformovali vojska a naverbovali dostatečný počet vojáků v boji proti Turkům.

Palatin verboval bez souhlasu krále a to byl velký prohřešek. Vešeléni to však dělal proto, aby zemi ochránil před Turky. Věděl, že protiturecké snažení císařských vojsk je sice důležité, ale situaci v Horním Uhersku neřeší. O Vešeléniho záměru se na královském dvoře ovšem dověděli dříve, než vše dojednal. Byl odvolán z funkce palatina, vedení Uherska měli převzít královi pověřenci.

V květnu 1664 vedl Vešeléni schůzky a porady, na kterých mělo být dohodnuto, jakým způsobem je třeba organizovat boj proti Turkům.

Teprve v polovině roku 1664 zaznamenala císařská vojska první úspěchy. Leopold I. se však obával dalších bojů, protože jeho vojsko bylo rozptýlené. V roce 1665 proto uzavřel s Turky mír. Za podmínek značně nevýhodných pro Uhersko. A Turci navíc podmínky míru nedodržovali. Napadali území Uherska až do stokilometrové hloubky.

Vešelénimu byla nabídnuta pomoc proti těmto výpadům v podobě císařských vojsk. Odmítl ji, protože císařští vojáci byli často horší než Turci. A tyto okolnosti přinutily uherskou šlechtu ze třinácti stolic, aby se sešla v Košicích. Zde se otevřeně postavila proti uzavřenému míru.

V dubnu 1666 se sešel Vešeléni ve Štubni s Petrem Zrínským. S bratrem Mikuláše Zrínského, úspěšného a uznávaného vojevůdce z bojů proti Turkům, kterého Vešeléni podporoval. Oba ve Štubni uzavřeli dohodu o spojenectví nadosmrti. Shoda však mezi těmito dvěma nepanovala. Zrínsky se snažil získat Vešeléniho pro spolupráci s Francouzi, to se mu ale nepodařilo.

23. srpna 1666 svolal pod nevinnou záminkou Vešeléni na Muráň uherské šlechtice a zemany. Vešeléniho tajemníci přitom tajně jednali s těmi, kdo byli zasvěceni. Shodli se na tom, že je nutné hledat pomoc nejen u Francouzů, ale i u Turků. Prostředníkem v jednání s Turky měl být sedmihradský kníže Apaffy.

List pro sultána napsal sám Vešeléni. V dopise stálo, že maďarský národ je ochotný žít pod ochranou sultána a ročně platit. Za to žádali, aby je sultán chránil zvenku, ale do vnitřních záležitostí se přitom nemíchal.

Od této chvíle se tedy jednalo ne o odboj ale přímo o spiknutí. Hnutí mělo ovšem dva pány. Vešeléni, tomu se nelíbili Francouzi, a Zrínsky, kterému vadili Turci.

První jednání s Turky se nezdařilo. Vešeléni jednal se svými spojenci dál a domlouval další strategii. 27. března 1667 však František Vešeléni umírá a veškerá jednání jsou tím ukončena. Úvahy o jeho vraždě se nejspíš nezakládají na pravdě.

Po Vešeléniho smrti vedli spiknutí Peter Zrínsky, zemský soudce František Nádašdy a František I. Rákoci. Každý však chtěl jen osobní prospěch. Jejich vyjednávání s Cařihradem bylo vyzrazeno a Leopold se o jejich spojení s Turky dověděl. Císařská vojska pak celou vzpouru potlačila, nastala represe a konfiskace majetků. Apaffy se přidal na císařovu stranu, aby nepřišel o sedmihradskou stolici. Zrínsky a Nádašdy byli popraveni, František I. Rákoci se vykoupil. Mimořádné soudy tehdy soudily 230 šlechticů.

Bylo rozhodnuto, že Muráň bude obsazen německou posádkou. Zatčena měla být vdova po Vešelénim, Mária Séčiová. Po manželově smrti zavládl na Muráni smutek. S Vešelénim žila Mária dvaadvacet let. Neměli děti, ale jejich manželství bylo spokojené. Teď bylo jasné, že důsledky Vešeléniho spiknutí dolehnou i na ni. Setrvávala tudíž na Muráni ve velkých obavách o sebe i o hrad.

Roku 1670 přitáhl pod hrad generál Karel Lotrinský. Vyjednávání s Márií o vydání hradu trvala půl roku. Teprve v srpnu 1670 byla zatčena. Do konce roku byla vězněna na Muráni, počátkem roku 1671 byla převezena do Bratislavy a poté do Vídně. Zde žila uvězněna v klášteře. Koncem roku 1675 král zrušil její uvěznění, roku 1676 odešla z Vídně ke své rodině do Köszegu. Tam zemřela 18. července.1679, pochována je v místním jezuitském klášteře. Konfiskace majetku Márie Séčiové a Františka Vešeléniho probíhala na Muráni v prosinci 1670. Tím skončilo jedenašedesátileté období, kdy na Muráni vládl rod Séči.

Po potrestání spiklenců byla na hradě ustanovena německá posádka. Majitelem hradu se stal gróf Ján Rotthal, který dosadil na hrad své prefekty. Na Muránském panství nastaly zlé časy. Poddaní nesli na svých bedrech neúspěch spiknutí. Obyvatelstvo muselo vydržovat vojsko, vykořisťování poddaných bylo nesnesitelné. Spolu s útlakem hospodářským nastal i rekatolizační proces. A to byla živná půda pro odboj, který vedl Imrich Tököli. Byl moudrý, ambiciózní a vybudoval si respekt jako velitel. Roku 1680 rokoval s velitelem císařských vojsk a uzavřel příměří. V letech 1681 – 1683 s podporou Turků obsazoval mnohá místa (Košice, Prešov), roku 1682 i Muráň, kde se mu německá posádka vzdala. Z Muráně povstalci táhli na Fiľakovo, které bránil Štefan II. Koháry. Roku 1682 Tököli hrad s pomocí Turků dobyl a vyhodil do vzduchu. Tehdy sláva Fiľakovského hradu skončila. Štefan II. Koháry byl zajatý, deportovaný a tři roky vězněný. Za útrapy mu byl později udělěn grófský titul.

Roku 1683 začala vítězit císařská vojska. Začala vytláčet povstalce i Turky na východ. Muránský hrad císařská vojska dobyla roku 1684 a tím vláda povstalců na Muráni skončila.

Štefan II. Koháry a povstání Františka II. Rákociho

O Muránské panství se již v průběhu spravování královskou komorou začal zajímat Štefan II. Koháry (1649 – 1731). Jeho otec, Štefan I. Koháry, se stal v roce 1657 dědičným kapitánem Fiľakovského hradu, v roce 1661 županem Hontianskej župy. V jeho stopách pokračoval i Štefan II. Koháry. Byl mimořádně nadaný. Při obhajobě dizertační práce (studoval kromě jiného teologii ve Vídni) byl přítomen i císař Leopold I., který nadaného studenta vyznamenal finanční odměnou. Štefan II. Koháry pak celý život zůstal věrný císařské koruně. Přes zaměření svých studií se Štefan II. Koháry nakonec stal vojákem.

Jak bylo řečeno, už v roce 1682 požádal Štefan II. Koháry Dvorní komoru, aby mu bylo Muránské panství darované. Nestalo se tak. Až v roce 1694 mu císař dovolil vykoupit majetek patřící hradu. Na záležitosti kolem Muráně však Štefan II. Koháry neměl čas. Zastával mnoho vojenských a politických funkcí. Od roku 1687 byl velitelem Budína až do jeho osvobození od Turků. Majetek mu spravoval jeho bratr Wolfgang Koháry.

Po definitivním vyhnání Turků ze země roku 1697 se objevil nový nepokoj, který vyvolal František II. Rákoci. Pod jeho vedením nastalo poslední, ale největší protihabsburské stavovské povstání.

František II. Rákoci, župan Šarišské stolice, využil spor Rakouska s Francií o španělské dědictví. Jeho tajné styky s francouzským králem byly prozrazeny, byl uvězněm, ovšem podařilo se mu utéct do Polska. S ním utekl i jeho přívrženec Mikuláš Berčéni (Bercsényi). Situace v Uhersku byla tehdy zlá. Vídeńský dvůr nutil stolice, aby vytvářely vojenské jednotky, které měly být povolány do války o španělské dědictví. Rákoci se v Polsku připravoval dva roky a roku 1703 vstoupil na území severovýchodního Uherska. Po počátečních neúspěších se na jeho stranu přidávala šlechta i poddaní. Cílem útoků byly hrady, zámky, panská sídla.

Muránský hrad byl v té době ve velmi špatném stavu. Roku 1702 vyhořel. Požár zničil velkou část hradu, shořely šindelové střechy a dřevěné konstrukce. V roce 1704 Muráň dobyla povstalecká vojska a Rákoci hrad věnoval Berčénimu. Berčéniho manželka si hrad vybrala za své sídlo a po vzoru Márie Séčiové ho opět honosně zařídila. Muráň opět získal pověst nedobytného hradu. V roce 1706 se dokonce jednalo o tom, aby se na Muránském hradě držela v úschově uherská královská koruna. K tomu nakonec nedošlo.

Rákociho povstání mělo úspěch. Byl zvolen sedmihradským knížetem. Veškerá jednání o míru s císařskou stranou ztroskotávala. Velkorysé mírové podmínky, které Rákocimu nabídl nový panovník Josef I. nebyly akceptovány. A válkou sužovaná země upadala.

V dalších letech Rákoci svými neuváženými činy ztratil podporu širokých mas. Nastal velký úpadek, obyvatelstvo bylo nuceno podporovat rozpadající se Rákociho vojska. Roku 1708 Rákoci prohrál velkou bitvu u Trenčína a sám byl raněný. Následoval velký ústup na východ.

Roku 1709 Muráň opustila grófka Bečéniová. V témže roce Gemer postihl mor, kterému jen v Muráni podlehlo téměř pět set obyvatel. Hrad byl stále v rukou povstalců. Ti ho opustili až v roce 1711, po podpisu míru mezi Rákocim a Josefem I. Císař nabídl Rákocimu milost a navrácení majetků, jestliže složí zbraně, rozpustí vojsko a vydá pevnosti. To Rákoci odmítl a odešel ze země. Uherská šlechta si ubránila své stavovské výsady, Habsburkové zase získali uherskou královskou korunu na věčné časy.

Štefan II. Koháry jako vlastník Muráně se o hrad začal zajímat až v roce 1720. Do té doby byl zaneprázdněn vojenskými a politickými činnostmi. V roce 1723 se však stáhl z veřejné činnosti a odešel na svůj milovaný hrad Čabraď, kde roku 1731 zemřel. Dědicem rodových majetků se stal Andrej Jozef Koháry (1694 – 1757), nejmladší syn Wolfganga Koháryho.

Z roku 1743 se zachovala mapa Muránského panství. Muránský hrad je zde zmiňován jako ruina a zřícenina.

Potomci Štefana Koháryho. Muránsky hrad se stává neobyvatelným

Andrej Koháry měl tři syny. Nejstarší syn Mikuláš I.(1721 – 1769) zdědil majetek otce. Majetek, který jeho otec zatížil velkým dluhem. Oddlužit se ho podařilo až Mikulášovým bratrům Jánovi a Ignácovi.

Hrad stále více chátral. Roku 1760 po zásahu bleskem vyhořel. Přes částečnou opravu se stal neobyvatelným. Ze zprávy o majetku panství z roku 1774 se lze dovědět, že majetek Muránského panství byl zanedbaný. Hrad spravovala pouze vojenská císařská posádka.

V roce 1776 nařídila Marie Terezie hrad vystěhovat.

V letech úpadku hradu se narodil poslední Koháryovský majitel hradu František Jozef Koháry (1766 – 1826), syn Ignáce Koháryho.

V 80. letech 18. století začali hrad rabovat mnozí nenechavci. Vnikli do hradu, otevřeli hroby, kovové rakve vzali pryč, kosti pozůstalých dali do dřevěných rakví a kdesi pochovali.

Po smrti Ignáce Koháryho roku 1777 se stal František Jozef Koháry dědicem rodových majetků s podmínkou, že vyrovná všechny dluhy, které ještě zůstaly po Mikulášovi. František Jozef Koháry byl královským úředníkem. Velebil své majetky a vyrovnal dluhy po předcích. Roku 1807 přebral Muránské panství i s hradem. Zaměřil se však na hospodářský potenciál panství, nikoli na obnovu hradu. Začal budovat železárny v Pohorelé, odkoupil železárny v Dobšiné a v Polomce. František Koháry byl přísným pánem. Zajímal se jen o své výnosy. V Muráni založil manufakturu na výrobu kameniny, fungovala tu prosperující papírna. Hrad Muráň už byl v té době spíše na obtíž než k užitku. František Koháry do opravy hradů neinvestoval žádné peníze, hrad Čabraď nechal raději zapálit.

Roku 1792 se František Jozef Koháry oženil a narodily se mu dvě děti. Přežila však pouze dcera Mária Antónia Gabriela (1797 – 1862). Ta se roku 1816 provdala za Ferdinanda Juraje Coburga (1785 – 1851).

Muráň majetkem rodu Coburg

Smrtí Františka Koháryho v roce 1826 umírá mužská větev rodu Koháryovců. V roce 1829 získává Muránské panství Ferdinand Juraj Coburg. Koháryova manželka se vzdala majetků v jeho prospěch. Ferdinand postupně získal veškerý majetek Koháryovců. Odkoupil ho za částku 1,5 milionu zlatých.

Darovací listinu na Muránské panství obdržel Ferdinand Juraj Coburg 21.3.1831. Po slavnosti v Muráni se velkolepý průvod odebral na hrad. Do vstupní brány byla nainstalována pamětní deska.

Ferdinand nadále rozšiřoval majetky. Po jeho smrti 1851 přešlo dědictví na syna Augusta (1818 – 1881), který se oženil s dcerou francouzského krále Ludvíka Filipa Clementinou Orleánskou. Po smrti Augusta dala Clementina postavit svému manželovi pod hradem pomník (stavbu pomníku zajišťoval syn Filip). Na pomníku je tento nápis:

Princovi Augustovi zo Sachsen-Coburg-Gothy, zomrelému roku 1881 v Ebenthale, na jeho zbožnú a večnú pamiatku postavil na želanie svojej drahej matky, vždy najvernejšej jeho družky, roku 1883 tento pamätník syn Filip.

Na druhé straně pomníku stojí:

Za svojho života z tohto miesta s rozkošou pozoroval hrad Muráň a šíre lesy svojho domínia, teraz blažený na nás pozerá z nebeských výšin.

Filip Coburg (1844 – 1921) zdědil majetek po otci. Roku 1875 se oženil s belgickou princeznou Luisou. Jejich největší majetky byly v Uhersku, byla to panství Čabraď, Sitno, Muráň a další. Majetky tvořily většinou lesy. Lesní bohatství se už tehdy hojně využívalo v železárnách a lesní hospodářství se vyrovnalo zemědělství. Železářský průmysl byl na Muránském panství nejrozvinutější v Uhersku.

Muránský hrad pozbyl důležitosti. Filip s manželkou ho však navštěvovali. Filip měl rád Muránskou planinu a byl také nadšeným lovcem.

Filipovo manželství však šťastné nebylo. Luisa Filipa opustila a provdala se za chorvatského šlechtice. Ztratila tak své společenské postavení a zavrhla ji celá královská rodina.

Posledním majitelem hradu byl Filipův prasynovec Filip Joziáš. V roce 1928 se staly hrad i panství majetkem Československého státu.

Jako poslední stojí ještě za zmínku Ferdinand Coburg (1861 – 1948), Filipův bratr, který se vždy pohyboval ve jeho stínu. Spolu moc nevycházeli. Ferdinand se v roce 1877 stal bulharským panovníkem a v roce 1908 byl dokonce zvolený za cara.

V historii Muráně je ukryta spousta příběhů. Hrad je svědkem velkého snažení lidí při jeho budování. Zažil slávu i úpadek. Dodnes je symbolem boje proti absolutistické moci.

Co se do článku nevešlo

Slovo Muráň je od slova múr. Vzhledem k tomu, že vznikl v polovině 13. století, můžeme předpokládat, že byl od začátku zděný, ne dřevěný. Funkce hradu byla popsána.

V 15. století se stal Muráň nejmocnějším hradem, který ovládli bratříci. V husitské době měl Muráň jen jednu čtvercovou věž a bašty, které byly propojeny s věží.

Literární prameny uvádějí, že Matej Bašo postavil na hradě mnoho pěkných budov a dbal o zásoby vody ve dvou cisternách a jedné studni.

Na hradě je možné vidět zbytky neznámé stavby (blízko studny). Dvě stěny tvoří přírodní skála, z východu a jihu je zděná. Na skalní stěně jsou vysekány symboly hornictví a rok 1564.

Až do přelomu 16. a 17. století stavební vývoj hradu nijak nepokročil. Ten začal až v době, kdy hrad vlastnil Juraj Séči. Roku 1621 byl hrad značně přestavěn. Zdokonaleno bylo opevnění. Byl postaven poschoďový palác a kostelík s věží. Séčiovský palác měl na východní straně věž.
Vstupní brána byla zabezpečena padacím mostem. napravo od brány stál hostinec pro pocestné a strážnice. Pod hradem stály hospodářské budovy a slévárna děl.
Těmito přestavbami dostal hrad charakter renesanční. V době Márie a Františka byla zkrášlena a přestavěna spousta budov. Na nádvoří stály nejen hospodářské budovy, kasárny, kovárna, pekárna, sklad obilí, ale i rybník (!) a zahrady.

Další podoba je známa až roku 1740. Tehdy měl hrad charakter výlučně vojenský.

Roku 1760 hrad vyhořel. Na půdorysném vyobrazení z roku 1776 přibyl Koháryovský palác. Byl ale v ruinách, podobně jako jiné stavby. Séčiovský palác byl přestavěn na byt velitele s obytnou částí a kuchyní. Funkční byly v té době už jenom ubytovny vojáků a hospodářské budovy. V následujících letech hrad už jenom chátral.

V roce 1866, z iniciativy Augusta Coburga, byl vypracován plán na výstavbu původně lovecké chaty pod hradem. Ta byla vystavěna později. Jedná se o dnešní chatu Zámok.

««« Předchozí text: Polhodina šťastia Následující text: Poradňa stavebníkom - časť druhá »»»

pepa | 4.12.2008 Čt 18:18 | NP Muránska planina | trvalý odkaz | tisk