Lavičky (fejeton)

Stojím na zastávce MHD a čekám na autobus. Čekám dlouho, pořád nejede a nejsem sám, kdo začíná být netrpělivý. Když se za zatáčkou ozval motor, zaradovali jsme se. Jenomže místo autobusu přijíždí a u zastávky zastavuje malá nákladní Avie. Nápis na dveřích prozrazuje, že patří technickým službám.

Z kabiny vyskakují tři chlapíci a skládají z korby čtyři lavičky. Pěkné, zářící novotou. Polovičku jich umístili u nás, zbytek na protějším chodníku. Pečlivě je srovnali a se zalíbením si prohlíželi vykonanou práci.

Jenomže neodjeli. Jeden se vrátil do auta a přinesl odtamtud pár pořádných řetězů s masívními zámky. Jali se lavičky poutat. Jedním kusem svázali obě dvě dohromady, dalším je pak připevnili k důkladně zabetonovanému sloupku s označením zastávky. Totéž naproti. Přezkoušeli kvalitu pout a ko­nečně odjeli.

Lavičky, až dosud zářící, jakoby pohasly. Zešedly a zesmutněly. Komu by také bylo veselo v takových těžkých okovech! A mně v tu chvíli bylo taky moc smutno. Smutno nad tím, že ti chlapíci přivazovali lavičky naprosto veřejně a beze studu – jako kdyby tím říkali: „Však my vám, lidi, vidíme až do žaludku. My je tady necháme stát jen tak a za pár dní už budou zdobit zahradu u nějaké chalupy!“

A vůbec je mi smutno. Smutno nad tím, že se musí na poštách při­vazovat tužky, aby je někdo omylem nezastrčil do kapsy saka. Že se v samoob­sluhách musí předkládat nákupní tašky k nahlédnutí, protože si leckdo mýlí košík s kabelou. Že se jízdní řády musí důkladně přilepovat, protože jinak by brzy zmizely. Že se na staveništích musí hlídat, protože někteří kutilové nelení přijet pro potřebný materiál třeba autem. Že se na dveře montují poplašná zařízení, protože si lidé rádi pletou byty. Že se v prosinci musí hlídat u lesů, protože někomu je pár stovek za vánoční stromeček strašně moc. Že se…

Ne, už ne. Už mě to nebaví. Ruku na srdce, kolik je mezi námi těch, co mohou s čistým svědomím prohlásit, že nikdy nikde nikomu nic nešlohli, neštípli, nevotočili, nečmajzli, nezbalili, nečórli, nepřemístili, prostě neukradli?

Začínám mít dojem, že se vášeň v podobě přivlastňování si cizích věcí stává naší národní vlastností, Projevuje se nejen u nás doma, ale bohužel i v zahraničí. Vždyť jak často se v denním tisku objevují zprávy o našich sportovcích či turistech, kteří se pokusili odejít z některého obchodního domu bez zaplacení.

Je mi smutno. Jak často a rádi o sobě tvrdíme, že jsme národ vyspělý, vzdělaný, kulturní – prostě civilizovaný. V televizi jsem nedávno viděl cestopisný film o obyvatelích tichomořských ostrovů. Jsou zaostalí, nevzdělaní, nekulturní – prostě necivilizovaní. Svoje příbytky nezamykají, protože u nich na ostrovech se nekrade. Jsou to zkrátka divoši.

Poznámka: Tenhle fejeton je 18 let starý. Moc se toho za tu dobu nezměnilo…

««« Předchozí text: Mrazivá dovolená Následující text: Polib mě, princi! »»»

Bohdan Dlouhý | 19.7.2008 So 23:50 | Fejetony | trvalý odkaz | tisk