Lezu ti do bubliny, odpověděla
„Co to děláš?“ zeptal se, když se k němu dívka pomalu přiblížila a pověsila se mu kolem krku.
„Lezu ti do bubliny…,“ odpověděla.
Usmál se a objetí opětoval. Bylo to příjemné. Přestože mu narušila jeho osobní bublinu tak moc, že víc už to ani nešlo…
Znáte to, každý ji máme. Osobní bublinu. Vidět není, ale cítit je. A jak! Každý máme prostor kolem sebe, který považujeme za natolik privátní či intimní, že jeho narušení vnímáme velice nepříjemně.
Každý tu bublinu máme jinak velkou, podle založení, povahy, zkušeností, cviku. A každý těch bublin máme celou řadu. Předpokládám, že volbu té správné bubliny řídí naše podvědomí. Aspoň si nejsem vědom, že bych si říkal, tebe si pustím nejblíže na tři metry, ty se po mně můžeš klidně plazit… I když… 
Ale vážně. Je to individuální a je to v různých situacích různé. Při mazlení s intimním partnerem či partnerkou je vypnutá (nebo nabývá možná i záporných hodnot ). Ale zkuste si představit, že se těsně k vám postaví cizí člověk. To tělo vnímá jako agresi, ohrožení. Přirozenou reakcí na takový podnět je ustoupit o krok dál, obnovit vzdálenost a bublinu. Je to zkrátka odstupňované – jinou bublinu máte pro partnera, větší pro příbuzné a přátele, a největší pro cizí lidi. Schválně si zkuste změřit, v jaké vzdálenosti vám kdo začíná vadit. Mně pár lidí, shodou okolností jsou to všechno politici, silně vadí, i když je nevidím…
Narušení bubliny je starý trik, jak znejistět a vyvést z rovnováhy třeba svého soupeře v diskusi. Viděli jste někdy pořad Kotel, který moderovala Michaela Jílková? Ta tam tuto agresivní praktiku přivedla téměř k dokonalosti – kladla nepříjemné otázky a narušovala přitom fyzicky bubliny obětí. A ty byly nešťastné a potily se a koktaly. Přestože to zpravidla byli ostřílení politici, moderátorka jednoduchým trikem docílila, že se cítili nepříjemně. Jen jednou jsem zaregistroval, že moderátorka narazila na svého mistra – na Zdeňka Škromacha z ČSSD. Starý odborářský matador byl jediný, koho jsem viděl, jak tuto zbraň účinně obrátil proti Jílkové. A jen tam jsem viděl, jak paní Jílková, ve vlastní aréně, před někým couvá, protože jí agresivně narušuje bublinu…
S narušováním bublin se ale setkáváme všichni denně a nemusí to být politická diskuse. Hodně zajímavé je, jak tělo reaguje různě podle situace. V narvaném prostředku městské hromadné dopravy se vedle vás, na poslední volné místo, někdo posadí a dotýká se vás ramenem. A nic… (pominu, že ten člověk třeba smrdí). Přestože pronikl do vaší osobní bubliny, naprosto brutálně se do ní tím fyzickým kontaktem vlámal, podvědomí to jako agresi nevnímá – chápe, že to v danou chvíli jinak nejde. Ovšem představte si, že ten stejný člověk si k vám přisedne v úplně prázdném autobuse (tramvaji, trolejbusu). Jste sami dva v celém voze, jinak je situace zcela totožná. Avšak podvědomí to tentokrát vyhodnotí jako útok a narušení intimního prostoru a pokud nejste hodně otrlí, vzbudí to ve vás tak nepříjemné pocity až nevolnost, že si raději přesednete na druhý konec. Krom toho, že si myslíte, že ten člověk musí být úchyl. Obdobně to funguje třeba v restauraci. Přisedne-li si někdo k vašemu stolu, protože je to poslední místo, je to mrzuté, protože si nebudete mít kam opřít noviny. Ale jestliže je volných míst kolem spousta a ten člověk se posadí právě vedle vás, je to nepříjemné, protože naruší intimní prostor v situaci, kdy nemusí.
Zajímavé ale je, že znám situaci, kdy mozek (aspoň ten můj) stav „je to nutné“ nevyhlašuje a bublinu pro tu chvíli nevypíná. Je to jízda výtahem, ve kterém je pár dalších cizích lidí. Nucené zdvořilosti, křeč ve svalech, na tváři úsměv idiota. A všichni se viditelně těší, až si konečně vystoupí. Ve výtahu moje bublina cizí lidi nerada. A mozek, mizera jeden rýhovaný, ji v tom nechává vykoupat.
Zvláštní kategorií je bublina řidičů aut. Někde jsem slyšel či četl, že i šofér v jedoucím autě má svoji bublinu. Několikametrovou. A že právě proto tolik řidičů tak špatně snáší, když je někdo předjede. Předjíždějící mu totiž projede bublinou a mozek to vyhodnotí jako narušení a útok. Podvědomou reakcí postiženého řidiče je přišlápnout plyn a „tomu šmejdovi to nandat“. Šoféři, máte podobnou zkušenost?
Zcela specificky fungují bubliny u mužů při močení na veřejných záchodcích. Je to neměnný rituál. Není to žádná společenská událost, naopak. První muž se postaví k mušli nejdál od dveří. Druhý na opačnou stranu. Třetí doprostřed, za předpokladu, že mušlí je alespoň pět. V každém případě musí mít na každé straně volné místo. Čtvrtý jde raději do kabinky a pátý počká, až se uvolní ta první mušle nejdál od dveří. Pokud je takový provoz, že je to tělo na tělo, je takové močení pro muže velmi stresující záležitostí. I když, když tak o tom uvažuji, možná to nesouvisí tolik s bublinami jako s velikostí penisu. Což je úplně jiný příběh. 
««« Předchozí text: Problém s piráty silnic na Slovensku vyřešen Následující text: Čapí rodinka »»»
Bohdan Dlouhý | 18.7.2008 Pá 23:05 | Ze života, Prostý pokec | trvalý odkaz | tisk
Komentáře k textu
Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentářU komentářů prosím o dodržování těchto několika pravidel:
1. Nevkládejte vulgární komentáře, budeme je mazat.
2. Respektujte anonymitu ostatních.
3. Oslovujte ostatní jmény nebo přezdívkami, které si sami zvolili.
4. Komentáře pište k tématu. Nesouvisející komentáře mohou být vymazány.
No dobrá… Příště stačí říct a já si sednu dál od tvého notebuku… A nemusíš okolo toho hned psát celý článek.
Co se mě týče, tu bublinu mám taky a někdy si ji dost silně uvědomuji. Mám kolegu v práci, který mi ji pravidelně porušuje (asi o tom ani neví). Je to velice nepříjemné. V autě nepociťuji žádnou, asi se to týká spíš mužů a jejich ctižádosti. Klidně mě může každej předjíždět jak chce a se mnou to nic nedělá. Ale v tom výtahu jsi to, Sharkane, vystihl úplně přesně. 
[3] waity : Třeba chce být kolega jenom milý. Hrozně nesnáším, když se mi někdo při rozhovoru snaží dávat ruku kolem ramen.
Jsem rád, že nás „výtahových“ je víc.
Já strašně trpím v MHD, já jsem kvůli tomu hroznému pocitu nebýt v tlačenici a když mi nic jiného nezbývá než jet tou inkriminovanou narvanou šalinou, v ten napjatý čas a tu hodinu dlouhou trasu, tak jdu pěšky zastávku před ten dopravní uzel a vyloženě číhám až se v tom uzlu uvolní místa, zalezu si dozadu na poslední místo kde na mě nikdo nemůže a pak si zuřivě čtu nějakou krvavou detektivku. Už jsem o tom mockrát chtěla psát, protože nechápu, že lidi kolem mě, v tom dopravním prostředku si klidně sedí, stojí, usmívají se, mračí, povídají si o intimnostech, telefonují, jí, a NIC, no to prostě nechápu. Myslela jsem, že je se mnou něco divného, protože normálně jsem velmi mírná bytost. Jo a ta bublina Bohdane, to je aura. Naše barevná aura.
Sara napsal/a: Jo a ta bublina Bohdane, to je aura. Naše barevná aura
Myslím, že ne, Saro. Podle mne nemá aura s bublinou nic společného.
Já vím, že na rozdíl ode mě MHD moc nejezdíš, tak sis možná nevšiml jednoho jevu, který bubliny krásně potvrzuje a mě nesmírně, ehm, žere: Nastupuji s manželkou do tramvaje (pro neznalé: šaliny), kde jsou poslední tři volná místa v řadě za sebou. Před námi nastupuje jeden člověk. Kam myslíš, že si sedne? No jistě, doprostředka, takže na sebe s manželkou můžeme akorát tak volat. Proč to potvrzuje bublinu? Protože ten člověk dobře ví, že se tramvaj hned za ním zaplní, ale stejně si sedne tak, aby byl aspoň na chvilku co nejdál od ostatních.
BTW: Nejrozsáhlejší bublinu mají v tramvaji bezdomovci a skoro nikdo se jim ji nesnaží narušit.
Jago napsal/a: Nejrozsáhlejší bublinu mají v tramvaji bezdomovci a skoro nikdo se jim ji nesnaží narušit
Tak tohle bude zase naopak spíš ta aura.
dobrý bublinový článek. Trpím vždycky, ve výtahu, tramvaji, na ulici, v obchodě..mám velmi citlivý nos a každý má svoj specifickou vůni, smrad. A ještě horší víc na jihu Evropy, kde je dotýkání se denodenním rituálem, pozdravem a také nevychovaností, mám vždycky dojem, že tu narušují bubliny všichni všem. Couvám, uhýbám, křečovitě se usmívám 
[13] aggellia :Všade je tá bublina asi iných rozmerov a každý si veľkosť tej svojej určí tak,ako mu vyhovuje…a tiež záleží,či mi do bubliny vstúpi niekto sympatický,alebo niekto,koho neznášam.. 
[13] aggellia : Jižní Evropu bych asi těžko snášel. Není mi jedno, kdo se mě dotýká.
[14] Kopretinka : Já si myslím, že to s vědomým uvažováním moc nesouvisí. Že je bublina sice u kažého jinak velká, ale že ji řídí podvědomí.
Já si myslím, že to je aura. Aura je okolo živého tvora prostor, do kterého buď vpustí jiného tvora nebo nepustí, nebo pustí neradi a necítí se přitom dobře. Četla jsem o pokusech na zvířatech, když bylo velmi mnoho třeba myší v jedné maličké kleci, zvířata byla zuřivá a začala se napadat. A že je to u každého jiné je evidentní, např. japonci kterých je na jednom ostrově mnoho a nemají kam ustoupit-leda do moře, nejsou povahou agresivní, ale možná jsou jen zvyklí a dobře vychovaní a jejich pověstný úsměv je jen maska. Auru popisují odborné knihy, jako tvůj životní prostor, který je barevný a někteří lidé ho i vidí a poznají podle barvy tvoji povahu, náladu, ale i nemoc. Myslím že v případě lásky je potom aura narušovaná vědomě a je to právě ten znak, že toho druhého potřebuješ, miluješ, dáváš mu tím najevo, něco jako u psa odhalené bříško-tedy důvěřuji ti jsem tvá. Vezměte si maminky s miminky, nejdřív mají jednu společnou a pak se oddělí, ale bytostně potřebují si do svých aur vstupovat, být si co nejblíž. Zvláštní je, že v tomto přelidněném světě si hodně lidí pustí do aury raději zvířátko než jiného člověka a to zvíře je ti vděčné, že našlo někoho kdo mu dovolí, být tak blízko.
[17] Sara :Aura, bublina,…. Řekl bych, že se bavíte v podstatě o jedné věci, jen ji každý jinak pojmenovává…
[18] Karel :Nemyslím si,že je to to isté.Bublina je pocit,vidieť ju nemôžeš,aura je viditeľná(pre niekoho) a vypovedá aj o zdravotnom stave človeka…
[19] Kopretinka :Ano, aura i bublina můžou vyjadřovat dvě rozdílné věci, ale Sára i Bohdan se baví o jednom, akorát to každý jinak pojmenoval…
výťahu sa, ako civilizačný fobik, bojím, a keď sa už fakt nedá ísť po schodoch, je to pre mňa pekne blbé
[23] Jago : ale nemám chuť liepať sa po civilizačných objektoch
po víkendu stráveném s cizozemci se vracím k tématu Bublina. Psala jsem, jak jsem háklivá na svoje teritorium, ale musím říct, že když vás mrňavá teta Laly přitiskne bez jakýchkoliv okolků na svá mohutná ňadra, obejme jako miminko a zlíbá, až se vám zapotí brýle, nestihnete přemýšlet vůbec o ničem. Cizozemci se na mě vrhali, tiskli na mé tváře svoje, mlaskli mi do ucha a najednou jsem si uvědomila, že se jim podařilo nenásilně zlikvidovat bariéru nejistoty a studu. Jistě, nepřekročili únosnou míru. Naštěstí. Myslím si, že studená sterilita českých uvítacích ceremoniálů by možná měla lehce okopírovat alespoň tu upřimnou srdečnost, se kterou se vítají cizozemci.
[25] Radka : Mne sa páči (iste južanský) zvítavací bozkávací rituál, a aj ho rád aplikujem. Faktom však je, že niekedy / občas / často cítim, že niekomu narúšam jeho (teda vlastne väčšinou jej) bublinovú pohodu.
Ale s niektorými dámami by som sa kľudne vítal aj každý deň.
[26] lojzo : Lojzo, teď jsi mne zneklidnil. Slib mi, že až se zase potkáme, zůstaneme u středoevropských vítacích zvyklostí.
[27] Bohdan Dlouhý : Dobrá myšlenka! Ve vašem případě by mohlo dojít k efektu suchého zipu.
Rozcestníky
Dendrologie
Dnešný oslávenec
Fajné domy
Fejetony a povídky
Fotogalerie
Muránska planina
Rostliny
Zvířata
Nové komentáře
Oblíbené adresy
Další linky
Tento deníček pohání Redakční systém pro blog, autorkou tohoto vzhledu je Charlotte (2005). Nové úpravy, chyby a zmatky vnesl Sharkan. :)