Byl bych asi popraven

kdybych žil v Íránu. Protože jsem blogger a neznaboh.

Jak psal Daniel Dočekal na svém webu, chystal se íránský režim rozšířit okruh trestných činů, za které lze uložit až k trest smrti.

Jak snadno jsme si zvykli na svobodu slova a jak nám připadá samozřejmé, že si můžeme beztrestně „otevřít hubu“. Spíše máme teď opačný problém – najít hranici, kde končí svoboda slova a začínají pomluvy a urážky. O čemž se lze snadno přesvědčit v diskusích na kterémkoliv zpravodajském serveru. Ale to je jiná kapitola.

A přitom to není tak dávno, kdy se za výrok, který současný člověk považuje za samozřejmý a nevinný, mohlo skončit v base nebo si autor minimálně vykoledoval potíže. Je dobré si to připomínat.

Na vysoké škole jsme s přáteli dělali školní časopis. A před jeho namnožením na cyklostylu (pamatujete si vůbec ještě někdo ten stroj?) jsem musel obsah čísla ukázat proděkanovi pro ideově výchovnou práci (pro mladé – to byl člověk, který na fakultě dohlížel na to, že závěry aktuálního sjezdu KSČ budou splněny a že všichni na škole budou socialismus budovat rádi a ochotně. Běda když ne.) Už tehdy mi zůstával rozum stát nad tím, co všechno bylo považováno za „závadové“ a publikování nevhodné. Nebo proděkanská nelibost nad tím, že někteří autoři publikovali pod pseudonymy, byla hodně nepříjemná. Chápu, z hlediska režimu nejjedovatější texty nám dodávali někteří tehdejší pedagogové, dnešní přátelé. Utajování těchto zdrojů bylo docela náročné. A čertví, jak by se to celé vyvinulo, kdyby ideově výchovného proděkana i s cenzurou nesfoukl rok 1989. My měli štěstí, jinde ho nemají.

Tato doba není ideální, ale bylo hůř. A jinde je hůř i dnes. Neměli bychom na to zapomínat. Ale také bychom neměli zapomínat, že svoboda slova znamená i zodpovědnost za ta slova.

««« Předchozí text: Poslední muž na Měsíci Následující text: Výhodná ponuka: Lacné pozemky! »»»

Bohdan Dlouhý | 18.1.2009 Ne 18:18 | Děje se kolem, Ze života | trvalý odkaz | tisk