Národní park Podyjí

Národní park Podyjí. Vyhlídka Stealsfieldův kámen

Kmenoví příslušníci sharkanwebu byli o víkendu v Rakousku. Já do této země pouze nahlížel. Přes řeku Dyji…

Přiznávám se, že z celodenní procházky po Vídni bych nejspíš dostal těžkou neurózu. V Národním parku Podyjí jsem dosud nebyl, rozhodování o víkendovém programu bylo tudíž jednoduché.

Ze Znojma do Vranova nad Dyjí. Dva dny na to a přitom spatřit co nejvíce. Jak brzo zjišťuji, plán je to zcela nereálný…

První problémy začínají už ve Znojmě. Musím si koupit mapu, bez ní bych se na cestu nejspíš ani nevydal. V sobotu dopoledne nic složitého, v Infocentru jich nabízejí několik. Okamžitě však vidím, že tu něco nehraje. Na internetové mapě bylo značení úplně jinak… U pivovaru, kde je východiště značených cest (a také velká mapa), je směrovka v pořádku. Posílá mě na trasu, která sice v mojí mapě ani v mapách terénních vyznačena není, ale nevadí. Značení v terénu je, tak co? A že jsem ze všech přístupových cest do národního parku vybral tu nejlepší, o tom se přesvědčuji vzápětí.

U hráze znojemské přehrady vstupuji do národního parku. Chodník vede po pravém břehu řeky. Je stinný, orientovaný k severu. Zcela jinak vypadají břehy protější. Strmé skály jsou po většinu dne ozářeny sluncem a svítí jasně žlutou barvou květů tařice skalní (tarica skalná, aurinia saxatilis).

Přes cestu se plazí had. Zbystřím pozornost a pozoruji ho. Jsem na rozpacích, tohle není zmije. Tento plaz se chová přátelsky, nesnaží se rychle zmizet, nestaví se do obranné pozice… a bez problémů se nechává fotografovat. Co to je? Není to ani užovka obojková. Vídím, že poznat bezpečně dva druhy hadů v našich krajích nestačí… (z toho, co jsem našel na webu usuzuji, že se jednalo o užovku podplamatou (Užovka fŕkaná, Natrix tessellata). Opraví-li mě někdo, budu jen rád).

Národní park Podyjí. Užovka podplamatá /Užovka fŕkaná /Natrix tessellata

Cesta se po několika kilometrech vzdaluje od řeky a stoupá vysoko nad ni. K majestátné vyhlídce, Stealsfieldův kámen zní její název. Není v této zemi mnoho takových rozhledových míst… Nedaleko mne shání potravu nádherný exemplář ještěrky zelené. S mým pokusem digitálně ji zvěčnit však zásadně nesouhlasí…

Cesta se vrací dolů k řece. Vede pod mohutnými kamennými moři, která jsou důsledkem zvětrávání mohutných skalních bloků. Kochám se pohledem na ledňáčky říční (Rybárik riečny, Alcedo atthis). Jako střela se dokáží ponořit pod hladinu pro kořist…

Národní park Podyjí. Dyje u Devíti mlýnů

Přicházím k Devíti mlýnům. K lokalitě, kde prý devět mlýnů opravdu stávalo. V padesátých letech minulého století tu stávaly ještě čtyři, v souvislosti s ochranou nedaleké státní hranice však byly zlikvidovány. Zůstaly jen náhony a ruiny stavení.

Ještě kousek podél řeky, přes visutý most na protější břeh a stoupám opět vysoko nad řeku. Čeká mě téměř patnáct kilometrů (občas nezáživné) chůze daleko od řeky, ale jinak to tu nejde.

Rozcestí U Milíře. V odpočívadle do sebe soukám čokoládu. Přitom se nemohu zbavit pocitu, že jsem toto místo už v minulosti viděl. Po chvíli mi to dochází… Dosluhující asfaltová cesta a kolem ní široký pás mladého porostu. Pás táhnoucí se až k obzoru. Tudy vedla železná opona. Signální stěna, za kterou se nedostal prakticky nikdo. Vybavují se mi vzpomínky na dětství, nedaleko takového plotu z ostnatých drátů jsem vyrůstal… Ostnaté dráty se tu ještě dnes povalují všude v okolním lese. Na druhé straně připouštím, že díky železné oponě se tento kout země zachoval v prakticky nedotčené podobě…

Odbočka k Novému Hrádku, tuto hradní vyhlídku nemohu vynechat. Jediné místo v tomto úseku cesty, odkud je vidět do údolí Dyje. A pohled je to prý opět majestátný. Reliéf krajiny vytváří dojem tří řek tekoucích kolem hradu. Hradní brána je ovšem zamčená. Tabule mě informuje, že další prohlídka začíná až za hodinu. Tak dlouho čekat nemohu, mám před sebou ještě dlouhou cestu.

Vracím se na značenou trasu a v duchu blahořečím tomu, koho zde napadlo postavit zastřešené odpočívadlo. Přichází bouřka a hustý déšť, alespoň chvíli je nutné počkat. Avšak jak rychle bouřka přišla, tak rychle odešla. Pláštěnku však musím oblékat ještě několikrát.

Konečně se blížím k vytouženému cíli dnešního dne. K vyhlídce na nejmenší město Rakouska Hardegg. Bohužel, přišel jsem mnohem později, než jsem předpokládal. Na rakouskou stranu, kde je velké množství zajímavých značených cest, se teď navečer již nedostanu. Ale nevadí, nejsem tu naposled a dnešní putování beru jako první seznámení s národním parkem…

Hardeggská vyhlídka je dalším z úžasných míst národního parku. Městečko Hardegg bych bez rozmýšlení nazval malebným. Vévodí mu rozsáhlá hradní zřícenina a nádherný kostel sv. Víta. Trávím tu dlouhé minuty a stále se toho pohledu nemohu nasytit…

Národní park Podyjí. Hardegg

Blíží se večer. Vracím se k rozcestí Na Keplech, kde stojí další zastřešené odpočívadlo. Tady budu dnes nocovat…
Usnul jsem ještě za světla, ovšem s úderem šesté hodiny ranní jsem opět na cestě. Kolem nádherných skalních bloků mířím k dalšímu cíli mé cesty a tím je vyhlídka Ledové sluje.

Národní park Podyjí. Skalní bloky u Ledových slují

Rozhled sice omezený, místo však nanejvýš zajímavé. V suťovém svahu pode mnou je velké množství podzemních prostor vzniklých skalním zřícením. V důsledku specifického mikroklimatu se v podzemí vytváří ledová výzdoba, která údajně přetrvává do pozdního jara. Podzemní prostory jsou jedním z nejvýznamnějších stanovišť netopýrů (prý se jich tu vyskytuje 17 druhů!) v České republice. Z důvodu ochrany přírody a z důvodu bezpečnosti (skalní bloky jsou doposud v pohybu) jsou tato místa turisticky nepřístupná. S tímto faktem poněkud koliduje jiná skutečnost. Na vrcholu vyhlídkové plošiny stojí mohutný obelisk. Byl postaven v roce 1860. K poctě hraběnky Heleny Mniszkové jako projev díků za zpřístupnění Ledových slují. Hm, paní hraběnka asi netopýry nemilovala…

Národní park Podyjí. Mlok skvrnitý /Salamandra skvrnitá /Salamandra salamandra

Soutěskou Vranovská brána, kde spatřuji několik mloků skvrnitých (Salamandra skvrnitá, Salamandra salamandra) a slepýše křehkého (Slepúch lámavý, Anguis fragilis), scházím k řece a mířím k cíli své cesty. Zdaleka mě vítá jeden z nejhezčích zámků v této zemi, Vranov nad Dyjí. Jeho návštěvu ovšem realizuji také někdy příště.

Národní park Podyjí. Zámek Vranov nad Dyjí

Národní park Podyjí mě uchvátil. Je to nádherný, zachovalý kus země, kam se zcela jistě ještě vrátím…

Národní park Podyjí

Byl založen v roce 1991 na území bývalé chráněné krajinné oblasti. Zahrnuje tok řeky Dyje s přilehlým územím mezi Vranovem nad Dyjí a Znojmem. Rozlohou 63km² je nejmenším ze čtyř národních parků České republiky. Směrem do vnitrozemí je obklopen ochranným pásmem o rozloze 29km². Z rakouské strany navazuje na Národní park Podyjí Nationalpark Thayathal. Ten je (stejně jako česká část) nejmenším národním parkem Rakouska.
Geomorfologicky se území národního parku dělí na tři části. Střední část je součástí Znojemské pahorkatiny, západní část Bítovské pahorkatiny. Oba tyto celky jsou součástí Českomoravské vrchoviny. Východní část již patří k provincii Západních Karpat (Jaroslavická pahorkatina, ta je zvýšenou součástí Dyjsko-svrateckého úvalu). Nejvýznamnějším tvarem reliéfu je údolí Dyje, které vytváří zaklesnuté meandry (maximální rozdíl mezi nadmořskou výškou řeky a nejvyšších míst nad řekou je 220 metrů). Významné jsou periglaciální tvary reliéfu (mrazové sruby, balvanité proudy, kamenná moře).
Geologická struktura je dosti komplikovaná. Území je tvořeno převážně metamorfity (ortorula, svor) a magmatity (granit, granodiorit).
Z floristického hlediska se Národní park Podyjí řadí k nejpozoruhodnějším místům ve střední Evropě. Nejdůležitějšími důvody jsou mikro a mezoklimatické poměry, geomorfologické a geologické podmínky území. Na území národního parku se vyskytuje více jak 1300 druhů vyšších rostlin. Z toho je 14 druhů kriticky a 30 silně ohrožených. Z kriticky ohrožených je možné jmenovat alespoň diviznu nádhernou a kýchavici černou.
I živočišná složka biocenóz v NP Podyjí je nesmírně zajímavá a rozmanitá. Ovšem poznatky o fauně území jsou doposud kusé a o většině bezobratlých zatím téměř nulové. Na území národního parku žije (zatím doloženo) 34 kriticky ohrožených živočichů. Nejpočetnější část z nich (16) tvoří bezobratlí a ptáci (11).

Nelze vyjmenovat na tomto místě všechny zajímavosti národního parku, je jich tu opravdu mnoho. Připojit bych však chtěl několik postřehů turistických, třeba pro ty, kteří chtějí národní park navštívit.

Z pohledu turisty je tu problém, dle mého názoru zásadní. Neexistuje totiž cesta, která by spojovala Vranov nad Dyjí se Znojmem a přitom sledovala celý tok řeky Dyje (tím ovšem nechci říct, že by tu nebyla zajímavá místa mimo údolí řeky). Je nutné cestu zkombinovat z možností, které značené cesty nabízejí a mnohdy se od řeky značně vzdálit, na mnoha místech dokonce mimo národní park. Takovéto „komplexní“ seznámení s parkem obnáší tři dny putování s tím, že nocovat je nejspíš nutné ve volné přírodě (dle Návštěvního řádu mimo území národního parku) a přitom našlapat zhruba 75 kilometrů. Nadšenců, kteří by volili tento způsob poznání, asi moc nebude. Pro ně bude zcela jistě vhodnější poznat jednotlivé oblasti samostatně. Jsou (dle mého názoru) tři: Úsek mezi Znojmem a Devíti mlýny (doporučuji žlutě značenou cestu přes vyhlídku Sealsfieldův kámen), úsek mezi Vranovem nad Dyjí a Hardeggem a celý den bych zcela jistě věnoval prohlídce Hardeggu a značených cest v okolí (včetně hradu Kaja). Ať už zvolíte jakýkoli způsob, určitě nebudete zklamáni. Národní park Podyjí za shlédnutí zcela jistě stojí.

««« Předchozí text: Okamžik pravdy Následující text: Dětské hřiště a normy Evropské Unie »»»

pepa | 21.4.2008 Po 06:03 | Toulky, NP Podyjí | trvalý odkaz | tisk