Nevyužitá šance (fejeton)

Zaradoval jsem se, když jsem si na serveru Týden.cz přečetl, že Česko získá od Albánie vysloužilo ponorku! Jenomže potom jsem si přečetl, že ta ponorka má sloužit jako exponát v muzeu. „Proč?“ ptám se. „Proč JENOM jako exponát? Kdo tady chce zahodit TAKOVOU příležitost?“ Protože ponorka se samozřejmě dá strčit do muzea. Ale dá se využít i mnohem lépe.

Jen to chce, aby se nad problémem zamyslel vizionář úrovně Járy Cimrmana. Že takoví už nejsou? Ale jsou, přátelé, jsou. Jedním takovým, historií dosud neoceněným, byl velikán naší školy, profesor S. Velikán duchem, postavou spíše sporý, ale jinak skutečný básník mezi mechanizátory, filozof mezi zemědělci a hlavně, průkopník slepých uliček bez bázně, hany a zábran.

Právě na něj jsem si vzpomněl v souvislosti s ponorkou, protože to byl on, kdo – jako jediný u nás a zcela jistě i na celém světě – přišel s nápadem uskladňovat jablka ve vyřazené ponorce, dislokované na dně brněnské přehrady. Dokonce mi to navrhl jako téma diplomové práce a dost mě tím vyděsil. Přiznávám, byl jsem tehdy mladý a hloupý, neměl jsem dostatečně velkou fantazii, chybělo mi zasněné oko vizionáře a kurážné srdce pionýra… Škoda, mohl jsem dnes být slavný. Ten nápad totiž měl „koule“. Ztroskotalo to na jediném – česká armáda odmítla kvůli mým pokusům s jablky vyřadit byť jedinou ponorku z aktivní služby. A Albánie s námi tehdy zrovna nekamarádila… Z nápadu i diplomky sešlo a na dno brněnské přehrady se dál ukládají pouze potopené pramice a sem tam nějaký podnikatel.

Profesora S. to ale nijak neodradilo. Krátce se zamyslel a podle rozjasňující se tváře bylo znát, že se mu v hlavě vylíhl další budovatelský nápad. „Mám to,“ řekl a píchl mne prstem do hrudníku. „Budeš pěstovat broskvoně v kontejnerech.“
„To přece není nic nového, pane profesore,“ namítl jsem opatrně. „To se běžně dělá.“
„To možná jo,“ opáčil profesor. „Ale my na to půjdeme od lesa…“
A šli jsme. Podstata nápadu nebyla totiž v pěstování stromků v kýblech, nýbrž v organizaci toho pěstování. A byla to opět průkopnická a světově ojedinělá myšlenka, jak se ostatně stávalo dobrým zvykem profesora S.

Protože kontejnery se stromky mohou, jak známo, být postavené prakticky kdekoliv, mohou stát třeba na betonové letištní ploše. Ušetří se tím vzácná zemědělská půda. Ale nejen to. Pointou bylo, že na letišti budou stromky jen část roku, na dozrávání se letecky přepraví na Maltu, kde v teplém klimatu ovoce pěkně dozraje a získá prvotřídní kvalitu. Na sklizeň a další pěstování se pak letecky přepraví zase zpět k nám. Úžasná myšlénka, řekl jsem si, a s představou léta stráveného na Maltě jsem do děravých kýblů vysadil šest mladých stromků a založil tak pokus.

Vše se výborně dařilo, stromky rostly a my se pomalu chystali na cestu na Maltu. A tehdy se to zadrhlo. Československé aerolinie odmítly spolupracovat a přepravovat plantáž stromků zdarma. A požadovanou sumu naše rodná fakulta neměla. Nebo dát nechtěla. Novátorský pokus byl ukončen a stejně tak i moje diplomová práce. Jako tolik osvícených velikánů v minulosti, i my narazili na nepochopení, neochotu a nedůvěru mocných. Šance stát se světovými zůstala nevyužita.

Náš tým se rozpadl. Já si našel jiného vedoucího diplomové práce a jiné téma a profesor S., kterého poslední neúspěch hluboce ranil, se uzavřel do své pracovny a věnoval se až do odchodu do důchodu svým dalším projektům. Nikdo neví jakým, protože s lidmi přestal prakticky komunikovat. Ale dost možná, že až se jednou otevřou školní archívy a myšlenky profesora S. se dostanou na světlo světa a do rukou povolaných, čeká nás nejedno překvapení…

Další texty najdete v rubrice Fejetony a povídky.

««« Předchozí text: Umučení Krista Následující text: Kýchajúce pandie mláďa »»»

Bohdan Dlouhý | 22.3.2008 So 21:52 | Fejetony | trvalý odkaz | tisk