Chvíľka poézie - Jiří Dědeček

Dnešnú chvíľku poézie s úctou venujem jej protagonistovi Jiřímu Dědečkovi, ktorý (ako som náhodou zistil pri jej príprave) má zajtra okrúhle narodeniny. Všetko najlepšie!

---

---

Jiří Dědeček patrí medzi mojich obľúbených pesničkárov. Začínal v dvojici s Janom Burianom, od roku 1985 vystupuje sólovo. Okrem pesničiek tvorí aj „čistú“ poéziu, prekladá z francúzštiny (a svoje vynikajúce preklady francúzskych šansoniérov aj sám interpretuje) a ako som sa dozvedel z prebalu jeho „súborného diela“ – knižky Blues pro slušný lidi – ujal sa „neskonale záslužného úkolu přiblížit poezii širokému okruhu diváků a posluchačů“ (ako nedivák českých televízií a neposlucháč českých rádií som sa s touto oblasťou jeho aktivít zatiaľ žiaľ osobne nestretol).

Dědeček ma oslovuje svojím sviežim inteligentným humorom, „ľahkým“ a optimistickým prístupom k životu vrátane vážnych tém (znie to pekne frázovito, ale lepšie to napísať neviem) a rôznorodými, často prekvapujúcimi asociáciami.
Bližšie sa s jeho tvorbou i osobou môžete zoznámiť na jeho stránke. Doporučujem nájsť si čas aspoň na fejtóny…

Pre mnohé pesničky J.D. je typická pointa v poslednom verši:

Nač jsem chodil do školy

Nač jsem chodil do školy
s chvalitebnou pílí?
Každej tu má pistoli,
nekecá a střílí.

Už ji nosí kdokoli,
žlutý, černý, bílý,
školy jsou jen pro voly,
Komenský se mýlí.

Zatím co jsem nad knihou
bažil po rozkoši,
z vrstevníků vyrostli
tupí ostří hoši.

Kolem nich se točí svět
peníze i štětky,
už se to tak nebere,
že mívali pětky.

Samý zvláštní úkoly
musej denně řešit,
a to chce jen pistoli,
a ne školní sešit.

Mě však škola vábí dál,
psaní, čtení, mravy,
to mi nikdo neveme
z prostřelený hlavy.

---

Pesnička, ktorá zahajovala Dědečkovu prvú dlhohrajúcu platňu Zabili trafikantku a svoj názov prepožičala aj jeho horeuvedenému “súbornému dielu“:

Blues pro slušný lidi

Málo slušnejch lidí
žije mezi náma,
posteskla si včera
večer moje máma.

Kde jsou,
kam se poděli?
Odstěhovali se
nebo umřeli?

Se slušnejma lidma
už je dávno ámen,
zbytečně si s nima,
mámo, hlavu lámem.

Kde jsou,
kam se poděli?
Kdy jsme naposledy
ňáký viděli?

Já bysem byl šťastnej
jako malej Jarda,
kdyby se jich našla
aspoň miliarda.

Ach jo,
zní to jako špás,
že by moh bejt slušnej
každej čtvrtej z nás.

Ale jak jsem říkal,
už je po nich veta,
všude už se pro ně
zakládají ghetta.

Tam jsou,
pěkně schovaný,
od normálních lidí
izolovaný.

Geniální nápad –
ghetta pro slušný,
i ty nejslušnější
změní v poslušný.

---

Nasledujúca pieseň až podozrivo dobre popisuje môj životný štýl, ale nielen preto patrí k mojim najobľúbenejším.

Dres a tretry

Každej dneska zkouší cvičit
vylepšit si postavu,
jen já si ji toužím zničit
protože jsem na hlavu.

Franta koupil dres a tretry,
k tomu čapku se štítkem,
čas si měří chronometry,
obvod hrudi pravítkem.

Lojza plave, Karel šplhá,
Pepa skáče o tyči,
Jarda běhá, Tonda vrhá,
se ženou i s rodiči.

Tělocvik je zkrátka prima,
ale mě to nevadí,
já mám kruhy pod očima,
to je moje nářadí.

Živýho mě nedostanou,
nikdy více tepláky!
volám s tváří ošlehanou
hospodskými větráky.

Ať mě trápí kašel, rýma,
ať mám hrudník zborcenej,
žádnej sport mě nezajímá,
nechci umřít zpocenej.

---

Na „Holky a knížky“ som si spomenul nedávno, keď SV niekde tu v denníčku tvrdila, že ju „nie je ľahké prečítať“. Takže pre SV:

Holky a knížky

Holky a knížky, já už jako malej
jsem prosazoval tohle srovnání,
holky jsou jako knížky, když se balej,
a nejlepší jsou v prvním vydání.

Holky a knížky, když se chystám k spánku,
jedny i druhý na mě doráží,
každá má aspoň jednu špatnou stránku
a kvanta velmi krásnejch pasáží.

Holky a knížky, to jsou divný věci,
zdají se stejný jen tak, od oka –
kožená vazba, sem tam blbý kecy,
ořízka zlatá, cena vysoká.

To ovšem pouze když se kouká z výšky,
zblízka jsou holky lautr jinej svět:
nedaj se totiž půjčovat jak knížky,
brzy by měly rozervanej hřbet…

---

A keď už som pri tom, tak myslím, že aj ďalší text sa SV bude páčiť:

Umlkly stroje

Neteče voda,
co má bejt?
Mně je to jedno,
nebudu se mejt.

Nejde plyn,
asi jsem ztrhnul závit,
nevadí,
nebudu se trávit.

I telefon má
ňákou poruchu,
vzal jsem ho klackem,
šel mi po uchu.

Zasek se zip
a nejde proud,
nic nelze zapnout
ani rozepnout.

Umlkly stroje,
běží jen psací,
jedu do boje
s civilizací.

---

Ale aby ani pán domáci nebol sklamaný – pri ďalšej pesničke som hlbšie pochopil jeho motiváciu pri tvorbe Fajných stromov:

Břízy

U lesa roste řada bříz,
kmeny jak nahý dívčí těla,
a já tam chodím na striptýz,
aby to stará nevěděla.

Řekla by, že jsem nestyda
a že mě čeká tvrdej režim,
proto když večer nehlídá,
seberu se a už tam běžím.

(…)

U lesa roste řada bříz,
kmeny jak nahý dívčí těla,
a já tam chodil na striptýz,
než sa to stará dověděla.

Chtěla mě stáhnout zaživa,
brečela, že si vzala blbce,
a pak mě zamkla do chlíva
a vobjednala dřevorubce.

Základné otázky vesmíru, života a vôbec má pán Dědeček evidentne v malíčku a vie ich jasne a zrozumiteľne podať aj nám ostatným:

Devadesát devět holek ze sta

Všecky holky píšou stejným slohem,
když nás chtějí poslat do háje,
jak se jedná o poslední Sbohem,
každá kecá, ať je, jaká je.

Všecky holky mají stejný zbraně,
způsobujou stejná zranění,
furt nám něco říká: Bacha na ně!
Ale stejně se nic nezmění.

Devadesát devět holek ze sta
stejnou věc nám zkouší naznačit;
stejný slova, stejnej tón i gesta,
stejný voči – jen je zatlačit.

Všecky holky mají stejný plány,
stejnou smůlu, stejný starosti,
stejný práva, sem tam stejný pány,
stejný řeči, stejný tajnosti.

Všecky holky mají stejný šance,
hned jak přijdou na to podstatný:
každej chlap je – kromě konta v bance –
stejnej jako všichni ostatní.

---

Ale predsa sa niekedy stane, že ani Majster Dědeček si nevie rady. Takže pre všetkých gramotných, špeciálne pre intelektuálov a inteleguánov:

Dilema

Chvílema
mívám strašný dilema,
jestli se naučit římsky či řecky
anebo jestli žít na plný pecky,
chvílema.

Chvílema
růžovými brýlema,
vidím svůj život jen v hříchu a flámu,
jindy zas nad knihou hlavu si lámu
chvílema.

Co vídám žen,
všem se toužím hodit vplen,
když ty brýle nesundám,
vplen hodím se jen sekundám.

Co vídám knih,
toužím vědět, co je v nich,
nad mou četbou drží stráž
přítel můj, páter Koniáš.

Chvílema
za plytkými cílema
vyženu zběsile koně své touhy,
kůň však je zchátralý a tratě jsou dlouhý,
chvílema.

Chvílema
unavený mílema
věrného pakoně na cizím pasu
a celé dilema nechávám času,
chvílema.

Mám hrůzu z žen,
ani nevycházím ven,
čtu si, ani nedutám,
vplen hozen pouze minutám.

Mám hrůzu z knih,
nechci vědět, co je v nich,
jsou to jen slova, slova, slova,
jak říkal Hamlet či Casanova.

Gramotný
lidi jsou tak samotný
proto mě děsí i povinná četba
a dilema nade mnou visí jak kletba,
chvílema.

Mám hrůzu z vět,
které zaplavují svět,
hlásky, slova a souvětí,
to je mé směšné prokletí…

---

A na záver si neviem odpustiť kúsok pesničky pre jednu konkrétnu čitateľku. Špeciálne pre Báru :

Ondatra

Rychle všichni do patra,
rychle do patra!
Řítí se sem ondatra,
strašná ondatra!
Řítí se sem z finské sauny
představitel svinské fauny!
Kdo zůstane v přízemí,
končí strašně zřízený!

---

Poznámka: Texty piesní sú publikované s láskavým súhlasom autora.

««« Předchozí text: Převážení sněhu v Jizerských horách Následující text: Zima v lednickém parku »»»

lojzo | 12.2.2008 Út 11:20 | Nedeľná chvíľka poézie | trvalý odkaz | tisk