Beat generation (část VI.)

Dalším z protagonistů beat generation je Gregory Corso

Gregory Corso

Gregory Nunzio Corso se narodil 26.3. 1930 v newyorkské čtvrti Greenwich Village. Manželství jeho rodičů dlouho nevydrželo a matka se s Gregorym odstěhovala do Itálie. Tam často pobýval v dětských domovech a sirotčincích. V jedenácti letech si ho vzal otec zpět. Gregory neustále utíkal z domova a se pohyboval se tak mezi polepšovnou a domovem. V šestnácti letech s kamarády vyloupil úřad a odnesl si 21000 dolarů Za to strávil tři roky ve státní věznici v Dannemor ve státě New York. Gregorymu ale kriminál prospěl. Jakýsi stařec, spoluvězeň, mu půjčoval knihy a Gregory našel vztah k poezii. Oblíbil si zejména anglické romantické básníky Shelleyho a Blakea. A sám začal také psát (otec mu vždy tvrdil, že pro básníka není na světě místo).

Ve dvaceti letech věznici opustil a začal nový život. Pracoval jako dělník v New York City. V jednom z barů v Greenwich Village se setkal s Allenem Ginsbergem. Setkání bylo osudové, Ginsberg nad ním od té doby držel ochrannou ruku. V roce 1951 se seznámil s Jackem Kerouacem, ten si ho také velice oblíbil. Gregory se stal jedním z hrdinů jeho knihy Podzemníci (The Subbterraneans).

V letech 1951 až 1952 byl reportérem losangeleského Examineru. Poté se plavil na norské obchodní lodi a splnil si svůj dávný sen: navštívil Afriku a Jižní Ameriku. V roce 1954 se přesunul do Bostonu, kde strávil mnoho času v knihovně Harvardovy university. Tehdy mu vyšly první básně, v roce 1955 pak první sbírka „Panenská dáma z Brattlu a jiné básně (The Vestal Lady on Brattle and Other Poems)“. Veřejně také představil svoji divadelní hru „V tom zběsilém věku (In This Hung-Up Age)“.

V roce 1956 se přesunul do San Franciska, kde se připojil k nové básnické generaci, která, po slavném vystoupení šesti básníků v Six Galery (Beat generation (část I.)) (Allena Ginsberga, Kennetha Rexrotha, Garyho Snydera, Philipa Lamantii, Michaela McClurea a Philipa Whalena), prožívala svůj vstup do všeobecného povědomí.

Corsovu poezii vždy doprovázely rozporuplné reakce. Od naprostého nepochopení až po nadšené ovace. Když v roce 1958 četl svou báseň Bombo na oxfordské New College, doprovázel jej pískot a takové výkřiky nevole a pobouření, že sám vedoucí činovník básnické universitní společnosti po něm hodil botu. Opačný pohled na téhož básníka nabídl ve své knize Americká poezie ve dvacátém století (American Poetry in the Twentieth Century) básník Kenneth Rexroth, který rozhodně nebyl vůči beatnikům nekritický: „Podle mne je Gregory Corso jeden z nejlepších básníků své generace. Je zcela přirozený. Buď se vám líbí nebo nelíbí. Není toho mnoho, co byste o něm mohli říct, ledaže byste o něm napsali báseň.“
Podobný názor jako Rexroth zastával i překladatel Jan Zábrana. A tak nacházíme-li se na stejné straně spektra hodnotících soudů jako Rexroth a Zábrana, lze jen stěží přijít s něčím natolik objevným, co by nebylo řečeno či alespoň naznačeno již dříve.

Léta 1957 – 1961 byla v historii beat generation značně hektickým obdobím slávy. Její představitelé se ocitli na výsluní popularity. Tu zahájil soudní proces s Lawrencem Ferlinghettim za vydání Ginsbergova „Kvílení“. Proces vzbudil zájem médií i veřejnosti jak o celé hnutí, tak i o Ferlinghettiho nakladatelství City Lights.

V Corsově případě lze toto období nazvat po Kerouacově vzoru obdobím „na cestě“. Hned v říjnu 1956 Corso zorganizoval s Ginsbergem, Peterem a Lafcadiem Orlovskými cestu do Mexico City, kde v té době Jack Kerouac pracoval na knize Desolation Angels ( v českém překladu Andělé pustiny). Mexico působilo na Corsa příliš depresivně. Vrátil se proto do Washingtonu a zanedlouho se vypravil za svými přáteli do alžírského Tangeru za Williamem S. Burroughsem, který tam pracoval na své knize Nahý oběd (The Naked Lunch). Odtud se zálohou od Ferlinghettiho nakladatelství za chystanou sbírku a s finančním přispěním přátel pokračoval do západní Evropy. Cestoval po Francii, Anglii, Německu, Itálii a Řecku a do Ameriky se vrátil proto, aby se zúčastnil veřejných recitací své poezie (velký úspěch měl na společném autorském čtení s Allenem Ginsbergem v Chicagu v roce 1958).

Jako snad každý z beatnických básníků měl i Corso zkušenosti s marihuanou, meskalinem, barbituráty, LSD i heroinem. Na rozdíl od Jacka Kerouaka, Michaela McClurea nebo Allena Ginsberga ovšem nepsal pod jejich vlivem programově. Byl si natolik jist přízní Múzy, že drogy k psaní nijak zvlášť nepotřeboval a považoval je spíše za její zneuctění. Po roce 1961, kdy vlna beat-mánie pomalu utichala, pobýval střídavě v New Yorku a v Evropě. Po vydání sbírky Ať žije člověk (Long Live Man) v roce 1962 se na delší dobu odmlčel. Příčinou byla prohlubující se závislost na heroinu a časté pobyty v psychiatrických léčebnách. Jak Corso sám v pozdějších básních přiznává, v té době ho Múza opustila. Navíc pro nastupující květinovou generaci se stali kultovními postavami jiní. Allen Ginsberg, Jack Kerouac, Ken Kesey, Gary Snyder, Michael McClure, Lawrence Ferlinghetti, Timothy Leary, Richard Alpert či Bob Dylan, Jimi Hendrix a Janis Joplin. Gregory Corso nebyl pro hippies dostatečně charismatickou osobností a byl všeobecně přehlížen.

Od druhé poloviny šedesátých let se tedy o Corsovi víceméně mlčí. Pozornost literární kritiky i čtenářské veřejnosti k jeho poezii přitáhla paradoxně až smrt Jacka Kerouaka v roce 1969, kterou v politicko-společenských souvislostech zpracoval v básni „Elegické pocity Američana“ (Elegiac Feelings American). Báseň se stala základem stejnojmenné a vlastními kresbami a piktografy doprovázené sbírky vydané v následujícím roce. Sbírky dlouhých a hořkých básní, v nichž je cítit smutek nad vyvanutím ideálů hnutí, kterému se svými přáteli pomáhal na svět. Básně plné černého humoru plně odhalily politickou angažovanost Corsovy poezie, dosud skrytou pod nánosem humoru:

Živý Kerouac byl starší než já
teď jsem o rok starší než on
a o patnáct let starší než Kristus
Podle katolíků
jsem o patnáct let starší než Bůh
a pořád stárnu

Nepřízeň osudu ovšem Corsa pronásledovala i v dalších letech. V roce 1973 byla jeho sbírka navržena na oficiální a prestižní Národní knižní cenu. Konečný verdikt poroty však cenu udělil sbírce Pád Ameriky, básně těchto Států (The Fall of America, Poems of These States), jejímž autorem nebyl nikdo jiný než jeho přítel Allen Ginsberg. A rukopis chystané sbírky Kdo jsem? Kdo jsem, tvořený básněmi, které napsal v letech 1970–1974, mu kdosi ukradl.

V roce 1979 stejně jako Ginsberg, Ferlinghetti, Diana diPrima či Jevtušenko předčítal na italském poetickém Woodstocku v Ostii před dvaceti tisíci posluchači.

V roce 1990 navštívil Gregory Corso Prahu. Spolu s Ginsbergem, dalšími přáteli a členy bývalých Plastic People vystoupil v klubu Na Chmelnici.

Corso je jeden z mála beatnických autorů, jemuž se oficiální uznání vyhýbalo nejen v podobě různých literárních cen. Zájem o Corsovu tvorbu ze strany audio-video médií nastal až s revivalem zájmu o beat generation v polovině osmdesátých let. Pravdou ovšem je, že Corso o svou image a reklamu na svou osobu nikdy příliš nedbal. Mnohem více než ostatní jeho beatničtí přátelé byl nucen zabývat se otázkami holé existence, ale jako básník (svými slovy „Básník Gregory”) už z principu odmítal nějakým způsobem zajistit si klidné, finančně zabezpečené stáří. A právě proto si nemohl odpustit pichlavou poznámku na Allena Ginsberga a Lawrence Ferlinghettiho:

Nemám žádného agenta
to snad ani nejde, aby básníci měli agenty
Ale Ginsy a Ferl je mají
a díky jim mají spoustu peněz
a taky slávy
Možná bych si ho měl taky pořídit?
Ano!
Ne ne, Gregory, radši
zůstaň u básní!!!
(překlad Klára Tvarůžková)

Jack Kerouac zemřel v roce 1969, Allen Ginsberg a William S. Burroughs v roce 1997. Z newyorského jádra zakladatelů beat generation zůstával Gregory Corso poslední. Zemřel 17.1.2001.

Dílo:

V roce 1955 vyšla jeho první sbírka básní Panenská dáma z Brattlu (The Vestal Lady On Brattle). Tuto sbírku, společně s další sbírkou Benzín (Gasoline), vydal znovu L. Ferlinghetti ve svém nakladatelství City Lights v roce 1958. V témže roce napsal Corso báseň Bomba (Bombo). To, čím báseň provokovala, nebyla jenom její vnější forma (verše zkomponovány do tvaru atomového hřibu), ale především novost pohledu na Bombu samotnou. Tu Corso chápe jako umocněný lidský strach ze Smrti.
V roce 1960 vyšla sbírka Šťastné narozeniny smrti (The Happy Birthday Of Death)
Po sbírce Ať žije člověk (Long Live Man, 1962) se Corso na delší dobu odmlčel. Vyšly však sbírky básní, které napsal už dříve:
Mutace ducha (The Mutation Of The Spirit, 1964)
Desetkrát jedna báseň (Ten Times a Poem, 1967)
V roce 1970 vychází sbírka Elegické pocity Američana (Elegiac Feelings American)
To, že je stále tím básníkem píšícím „spontánní podzemní poezii ulice“, potvrdil v roce 1973 sbírkou Posel autochtonního ducha (Herald of the Autochthonic Spirit).
Sbírka vybraných a nových básní Jak neumírat (Mindfield: New and Selected Poems) z roku 1991 byla deklarována jako počin, „který dá novým čtenářům příležitost prohlédnout a těm, kteří již Corsovo dílo znají, možnost prohlédnout znovu.“

Dílo Gregory Corsa překládal do českého jazyka především Jan Zábrana, který jeho nejznámější básně uspořádal do sbírky Mokré moře.

Ukázky:

Padlé růži (Benzín)

Když jsem odložil Mimnermovy verše,
žil jsem životem konzervovaného horka a drsných rukou,
sám, nedaleko svého těla jsem bloudil bez cíle
a chodil jsem s nadějí, že náhle spatřím zlatý es ze snů.
Ó růže, opadalá růže, skloň svůj nesmírný rostlinný hřbet;
sraž pohledem to podvodnické slunce … v zimním spánku
si svou růžovoslavnou hlavu vyvzdoruj hněv zlatého obra,
ach růže, rozmnož svou růžovou podstatu ještě víc!
V té hospodě, kterou sis sama stvořila v Edenu,
kde jsi rozkvétala a kde Hodinář Nicoty dřímal,
tvé zrození způsobilo, že střepy roztříštěné noci vybuchovaly,
a můj les za snů se mi zjevil.
Ano, a když se Hodinář probudil, měl tělo z koleček
a kosti ze šperků zkažené,
a tváří v tvář tvé Nicotě prchl,
mávaje zapomnětlivými mnichy v nenatažených ručičkách.
Slunce nevidí vyzvracené hlávky, Venušin tenis
a Martův court, jak zpívají velkou lež slunce,
ach daleký chundeláčku, vstřebej do sebe živly;
rozjasni stromy a pohoří země,
vzbuď se a odvrať nesmírné nehybnosti.
Růže! Růže! má růže s hlasem jak plechová trubka!
Růže je moje vizionářské oko veškeré Mystiky
Růže je moudré křeslo bombardovaných domů
Růže je mýma trpělivýma elektrickýma očima,
očima, očima, očima,
Růže je má slavnostní tvář
Dalajláma Generální vikář Slavný César!
Když uslyším naříkající růži,
posbírám všechny nezdařené experimenty
jedné anatomické říše
a s pomocí nějakého chemického snu objevím
nenáviděný zákon země a slunce a naříkající růži mezi nimi.

Měl jsem v ruce Shelleyho rukopis (Šťastné narozeniny smrti )
(psáno v Houghtonově knihovně na Harvardu)

Ruce mi strnuly krásou,
když dosáhly až na Smrt a sevřely se!
Ó to bylo velké sáhnout si
na tu křehkou stránku se zahnědlým inkoustem!
Jako blesk, mé oči létaly sem tam jako blesk,
pátraly po pachu, po prachu, po krajce,
po uschlém vlasu!
Byl bych se spokojil s tou stránkou
a odfukoval při tom zločinu!
Neboť ze snů jsem nevyždímal žádný důkaz -
ale stejně jaký triumf je v soukromém svědectví
Často když zjistím v nějaké vznešené staré knize,
že jsem obklopen levhartími jablky a pochodněmi z hub,
mé cypřišovité přadeno přesáhne věk psaných záznamů
a já, jako bych nakláněl džbán mléka,
liju tajemství na práchnivějící stránku.

Předchozí části najdete na:

Beat generation (část I.)

Beat generation (část II./1)

Beat generation (část II./2)

Beat generation (část III.)

Beat generation (část IV.)

Beat generation (část V.)

««« Předchozí text: Novoročenky Následující text: Pripomenutie »»»

pepa | 20.11.2007 Út 18:21 | Beat generation | trvalý odkaz | tisk