Beat generation (část V.)

Po čase přicházím s dalším pokračováním mého povídání o beat generation. V této části se chci věnovat básníkovi, jehož tvorba je mi – v porovnání s díly ostatních protagonistů hnutí – určitě nejbližší. Gary Snyder.

Gary Snyder

Gary Sherman Snyder je známý nejen jako básník, ale také jako esejista, ekolog a buddhista. Narodil se 8. května 1930 v kalifornském San Francisku. Jeho rodina byla silně zasažena americkou hospodářskou krizí třicátých let a přestěhovala se nejprve do Kitsapu ve státě Washington a později do oregonského Portlandu. Během dětství v Kitsapu se Gary Snyder poprvé setkal s americkými indiány a začal projevovat živý zájem nejen o samotné indiány, ale i o jejich tradiční propojení s přírodou.

V roce 1948 začal studovat antropologii a mytologii na portlandské Reed College. Studiu se moc nevěnoval, hned první rok odjel do New Yorku a část roku strávil jako plavčík na moři. Avšak zájem o tento obor převládl a roku 1951 studium dokončil jako bakalář svobodných umění. Dále se však studiu atropologie už nevěnoval. Odjel pracovat do lesů v indiánské rezervaci ve Warm Springs, později pracoval jako strážce požárů na Crater Mountain v Kaskádových horách. Na podzim 1951 se vrátil do San Franciska, kde ho očarovala nenapodobitelná kulturní a společenská atmosféra.

V roce 1953 se nechal zapsat na Kalifornskou univerzitu v Berkeley ke studiu východních kultur a jazyků. V létě si přivydělával jako dřevorubec nebo jako dělník při výstavbě železnice v Yosemitském národním parku.

V říjnu 1955 byl jedním z přímých účastníků pověstného večera poezie v sanfranciské Gallery Six, kde své Kvílení prvně deklamoval Allen Ginsberg. Díky doporučení Kennetha Rexrotha (Beat generation (část I.)) se Snyder s Allenem Ginsbergem seznámil a spřátelil. K jeho přátelům patřil také Jack Kerouac, se kterým se už o několik měsíců dříve sešel v Mill Walley. Kerouaca Snyder inspiroval natolik, že z něj stvořil literární postavu Japhyho Rydera, známou z knihy Dharmoví tuláci.

Snyder byl svým oregonským dětstvím, svou zálibou ve všem přírodním a manuální kariérou mezi beatniky exotickým zjevem. Lawrence Ferlinghetti ho dokonce nazval „Thoreauem beatniků“ (pozn. H. D. Thoreau, 1817 – 1862, byl americký filosof, esejista, moralista a básník).

V polovině padesátých let Snyder navštěvoval i Americkou akademii asijských studií, kde vyučoval mimo jiné i takový znalec zenu jako Alan Watts (Beat generation (část II./1) )

Studium čínštiny, japonštiny a zenu přivedlo Snydera v roce 1956 do Japonska, kde s krátkými přestávkami pobyl deset let. O zenový buddhismus byl mezi beatniky všeobecný zájem, Snyder byl ovšem jedním z mála těch, kteří se zenem zabývali skutečně do hloubky. Neměl však v plánu stát se mnichem, naopak plánoval návrat do USA. Na počátku 60. let také vycestoval spolu s Allenem Ginsbergem do Indie. Intenzivní zájem o buddhismus, šamanismus a přírodní kultury obohatil jeho anarchistické odmítání centralistických způsobů vlády a dovedl jej k vytvoření originální teorie života v soběstačném společenství, kterou si také mohl vyzkoušet v 70. letech. Po nějaký čas tehdy žil se skupinou japonských odpadlíků od většinové společnosti na ostrově Suwa-no-se. Později si tuto formu žití vyzkoušel i v kalifornském společenství San Juan Ridge v pohoří Sierra Nevada.

Koncem 60. let se stal jedním z duchovních otců generace hippies, již inspiroval především přijetím buddhistického principu neubližování.

Snyder stále pokračoval v sebevzdělávání, zajímala jej geomorfologie a lesnictví. Těmito oblastmi zájmů jsou do velké míry poznamenány jeho eseje, poskytnuté rozhovory a básnická tvorba. Díky svému umění propojit buddhistickou spiritualitu a přírodu je občas nazýván „laureátem hlubinné ekologie“.

V roce 1985 se Gary Snyder stal profesorem na kalifornské univerzitě v Davisu, kde dosud vyučuje literaturu a filozofii divočiny.

Dílo:

Své první básně publikoval Snyder už v roce 1947, ve školním časopise. Práce dřevorubce v indiánské rezervaci Warm Springs jej inspirovala k některým z jeho raných básní, později sestavených do sbírky The back country (1967). Už v roce 1960, však vyšla sbírka Mýty a texty (Myths & Texts). Z roku 1969 je sbírka Riprap and Cold Mountain Poems. V roce 1974 obdržel Snyder prestižní Pulitzerovu cenu za sbírku Želví ostrov(Turtle Island). Z osmdesátých let jsou sbírky Axe Handles (1983) a Left Out in the Rain (1988). V roce 1992 vyšla sbírka No Nature: New and Selected Poems. (Bibliografii neuvádím celou, je poměrně rozsáhlá).

Z uvedených sbírek jsem připravil ukázky (vše v překladu Lubora Snížka)

Tůra (The Back Country)

Neděle je jediný den, kdy nepracujeme:
Mezci pšoukají na louce
Murphy rybaří
Stan pleská v teplém
ranním slunci: dosnídal jsem a vyrážím
na tůru
k Bensonovu jezeru. Oběd mám s sebou.
Naschle. Skáču z balvanu na balvan
tři míle vzhůru skalnatým korytem
Puitského potoka –
strmou úžlabinou, po kluzkém ledovci, územím chřestýšů
Hop, jsem u tůně, pstruzi rejdí pod hladinou
jasná obloha. Jelení stezky.
U vodopádů je to zlé, balvany jako dům
S obědem uvázaným u opasku
jsem se prodíral spárou a málem spadl
ale vytáhl jsem se na převis
a pokračoval dál.
Křepelčata barvy kamení mi strnou u nohou
a pak frrnk!, když si máma křepelice dělá starosti.
Rozeklaná západní strana Bensenova jezera – za hřebenem
nad temnými tůňkami na dlouhém bílém svahu –
Pohlédl jsem dolů na ledově černé jezero
lemované útesem
z obrovské výšky: temný třpyt pstruhů.
Osamělý mužik v úzkém průsmyku
prudký sráz po straně
proklouzl jsem se osikami a sutí na východní stranu
dolů do trávy a přebrodil široký klidný proud
do tábora. Konečně.
U rezavé, už tři roky
opuštěné plotny
po posledních dřevařích
jsem se zastavil, zaplaval si a snědl oběd.

Tahle báseň je pro ptáky (Myths and Texts)

Ptáci krouží, snáší se k vrcholkům střech
přelétne luňák, vnoří se do pobřežních mlh
Tvar: tečky na nebi poskakující z linky na linku
definovaná budoucnost.
Vyžeň kouř z očí
a z mysli prach
vějířem orlího křídla.
Jestřáb stoupá výš a výš.
Svišť píská vprostřed skal.
Déšť na kalifornských kopcích.
Slávky se tisknou k útesům
a nasávají příliv

Déšť buší do strnišť
pole plná kachen

Déšť bije do eukalyptu
do podivných borovic na pobřeží
dvě jehlice v jednom trsu
Nebe bičované větrem
rorýsové
prchající před bouří
opisují oblouk, až je slyšet ostrý svist křídel
srpovitý pták
světle šedá clona deště pomalu
padá z mraků
černí rorýsové
- rorýsové křičí
když sviští kolem, dobře se koukej anebo oslepni!

Na vyhlídce na hoře Sourdough v půli srpna (Riprap and Cold Mountain Poems)

Kouřový opar v údolí
tři dny vedra po pěti deštivých
jedlové šišky se lesknou smolou
nad skalami a palouky
roje mladých much

Nevzpomínám si, co jsem kdysi četl
mám pár přátel, ale jsou ve městech
z plecháčku upíjím roztátý sníh
a hledím do dáli
průzračným nehybným vzduchem

Kamenné lože (Turtle Island)

Pro Masu

Rybníček roztátého sněhu vyhřátá žula
utáboříme se
nic víc nehledáme.
podřimujeme
a své duše necháváme větru napospas.

na kamenném loži, mírně nakloněném
nebe a kámen

učíš mě něžnosti.

dotykům sotva znatelným –
letmým pohledům –
drobným krůčkům –
které se nakonec překryjí světy
obtížného terénu.
chuchvalce mraků a mlhy
sehnané do břidlicovité modři
blesky letního deště

společný čas v nachu hvězdnaté noci
nový měsíc brzy zajde
proč se musíme tak
dlouho učit
lásce?

smějeme se
a truchlíme

Jak ke mně přichází poezie (No nature)

Klopýtá přes kameny nocí
a vyplašeně zůstává stát
tam, kam už světlo
mého ohně nesahá
Na to rozhraní
ji jdu přivítat

Eseje

Snyder také napsal velké množství esejů, které uváděly do souvislostí jeho básnickou tvorbu a náhled na kulturu, komunitní experimenty a životní prostředí. K nejznámějším sbírkám esejů patří Praxe divočiny (1990) nebo Místo v prostoru (1995) zabývají se ekologickými tématy, mytologií i autorovými zkušenostmi, které načerpal při svém hledání divočiny.

Přes zdánlivý odklon od básnické tvorby v roce 1996 vychází sbírka básní Hory a řeky bez konce, na níž Snyder pracoval čtyřicet let. Lyricko-epické básně z této sbírky jsou esencí toho nejlepšího ze Snyderovy tvorby. V roce 2004 mu vychází sbírka zcela nových básní Danger on Peaks.

V českém překladu vyšlo Snyderovi hned několik důležitých publikací. Zemědům (2000) obsahuje zápisky z cest po horách i deníkové postřehy ze života v japonském zenovém klášteru. V roce 1999, resp. 2002, vyšly zmíněné sbírky esejů Praxe divočiny a Místo v prostoru .

Z básnického díla vyšel v českém překladu soubor Tahle báseň je pro medvěda (1997), zahrnující téměř kompletní básnickou tvorbu až do první poloviny 90. let.

Z autorovy návštěvy České republiky v roce 1998 čerpá brožura s audio nahrávkou Beatnici v Praze (2001), kde je Snyderovo živé recitování doprovázené hudbou zastoupeno osmi tracky.

Gary Snyder navštívil Česko i v letošním roce, v červnu se zúčastnil v Praze Festivalu spisovatelů. Z velkého množství otázek, které mu byly během návštěvy položeny, ocituji tři, které mne nejvíce zaujaly:

- „Dříve vás spojovali s beatniky. Dnes už to neplatí?“

„Když řekneme beatnici, myslíme tím zpravidla dobu ohraničenou polovinou padesátých a počátkem šedesátých let, přičemž já svou tvorbou nezapadám do vzorce, jaký si lidé okolo beatniků utvořili. Nicméně se s beatniky, kteří jsou naživu, stále rád přátelím.“ (pozn.: zajímavý je Snyderův citát ve kterém (už později) oslovuje protagonisty beat generation: „… Pokládám beat generation za první a možná i poslední kontrakulturu, která vždy nabízela řešení. Někdy až s mesiášskými ambicemi. Hledali jste alternativy ve východním náboženství. Timothy Leary kazatelsky propagoval vnitřní vesmír a v poslední fázi kyberkulturu, vy jste hlásali naprostou symbiózu s přírodou. Kontrakultury, jež následovaly po vás, byly už výhradně nihilistické.“)

-„V Dharmových tulácích Jacka Kerouaca vystupujete jako Japhy Ryder. Nakolik je ten portrét věrný?“

„Japhy Ryder je na mně založen pouze zčásti, rozhodně to nejsem já – není to dokument, ale beletrie. Některé pasáže jsou sice více či méně pravdivá líčení věcí, které jsme spolu zažili, jako například horolezecké scény, avšak v jiných pasážích se ode mne Kerouac odklání a rozvíjí vlastní literární postavu. Až mi připadá, že Japhy Ryder je mnohem zajímavější než já.“

-„V encyklopediích býváte charakterizován jako dědic Henryho Davida Thoreaua. Cítíte se tak?“

„Není to úplně pravda. Zaprvé Thoreau neměl nic se ženami, zatímco já měl spoustu přítelkyň a čtyři manželky – i když připouštím, že kdyby Thoreau žil déle, třeba by se zapletl. Zadruhé jsem nikdy nebyl v izolaci: s výjimkou období v horách jsem vždycky žil a pracoval s jinými lidmi. Nejsem stejný typ člověka, ostatně pocházím ze Západního pobřeží a takzvané pracující třídy.“

Ve svých téměř osmdesáti letech žije Gary Snyder se svou rodinou v San Juan Ridge, v kalifornských horách Sierra Nevada. Na území, které před ním po dlouhou dobu nikdo neobýval. V minulosti to bylo místo, které si pro své živobytí vybral indiánský kmen. „Začal jsem se svou rodinou obhospodařovat zemi, kterou znali předtím jen indiáni,“ dodává Snyder. „Museli jsme zavést vodu, elektřinu, upravit cesty. Žiji tak již deset let; poznávám okolí, motýly, ptáky, hory. Už od dávných časů mají zajímavá místa také velmi zajímavou historii. Existuje proto i literatura věnující se historii přírody. Já se snažím vyprávět příběhy, abych ochránil nedotčené části této planety.“

Předchozí části najdete na:

Beat generation (část I.)

Beat generation (část II./1)

Beat generation (část II./2)

Beat generation (část III.)

Beat generation (část IV.)

««« Předchozí text: Ježíš Kristus Následující text: Hutka nazpíval song o udavači Nohavicovi... »»»

pepa | 11.11.2007 Ne 16:51 | Beat generation | trvalý odkaz | tisk