Bert Hölldobler, Edward O. Wilson: Cesta k mravencům

V roku 1990 vydali Bert Hölldobler a Edward Wilson monografiu Mravce. Ako sami píšu, prekvapilo ich, že hoci to bola rozsiahla vedecká publikácia, určená predovšetkým ostatným biológom, stretla sa s veľkou pozornosťou verejnosti (a ako prvá vedecká práca získala v roku 1991 Pulitzerovu cenu). Rozhodli sa preto, že ju prepracujú aj do populárnejšej podoby akéhosi „the best of“ myrmekológie, doplneného o vlastné zážitky, ktoré umožnia čitateľovi „priamo zdieľať dobrodružstvo, ktoré prináša skúmanie tohto udivujúceho hmyzu“. Výsledkom je vynikajúca kniha Cesta k mravencům (Academia, 1997), ktorá sa číta jedným dychom ako napínavý príbeh.

*

Autori sa predstavujú takto:
Naší vášní jsou mravenci a naší vědeckou disciplinou je myrmekologie. Podobně jako všichni myrmekologové – a na celém světě jich není více než pět set – máme sklon spatřovat povrch Země jako síť mravenčích kolonií. Nosíme v hlavě mapu světového rozšíření tohoto neúnavného malého hmyzu. Všude, kam přijdeme, působí jejich všudypřítomnost a předvídatelné chování tak, že se cítíme jako doma, protože jsme se zčásti naučili jejich „řeč“ a protože rozumíme určitému uspořádání jejich sociální organizace lépe než chování našich lidských kolegů.

Že autori majú k objektu svojho výskumu mimoriadne vrelý vzťah, je zrejmé takmer z každej vety a nákazlivo sa to prenáša aj na čitateľa.

Množství mravenců je úchvatné. Dělnice je v porovnání s člověkem milionkrát menší, a přesto všeobecně mravenci soupeří s lidmi o dominanci na souši. Kdekoli se opřete o strom, bude pravděpodobně prvním tvorem, který na vás vleze, mravenec. (…) Jednotlivé dělnice váží podle druhu v průměru od 1 do 5 miligramů. V celkovém součtu váží všichni mravenci na světě zhruba stejně jako všichni lidé.
*
Dělnice mravenců jsou hlavními predátory hmyzu a pavouků. Pro stejně velké tvory slouží jako četa hrobařů, neboť seberou přes 90 procent mrtvých těl, která jako potravu přenášejí do svých hnízd. Přenášejí semena, kterými se živí. Některá ponechávají nedotčená v okolí i uvnitř hnízd, a tak šíří velký počet druhů rostlin. Přemísťují větší množství půdy než žížaly.
*
V množství je síla, pokud jsou všichni naprogramováni, aby vzájemně spolupracovali. Tato charakteristika se samozřejmě netýká pouze hmyzu. Sociální organizace je jednou z nejúspěšnějších strategií v celé historii vývoje. Uvědomme si, že koralové útesy, které pokrývají dno většiny mělkých tropických moří, se skládají z koloniálních organismů (…). Také sami lidé, savci, kteří v celé historii dosáhli největší dominance, jsou vysoce sociální.
*
Jednoduše řečeno, mravenci jsou úspěšní stejně jako lidé, protože dokážou dobře komunikovat.
*
Podle našeho názoru je konkurenční výhodou, která vedla k světové dominanci mravenců jako skupiny, jejich vysoce vyvinutý koloniální způsob života založený na oběti jednotlivců. Zdá se, že za určitých okolností socialismus skutečně funguje. Karel Marx jenom pracoval se špatným druhem.

Velikost mravenců i jejich kolonií je velice různá. Celá kolonie jihoamerického rodu Brachymyrmex (jeho dělnice vykukuje za tykadlem dřevokaza Camponotus gigas z Bornea) by se vešla do hlavy většího mravence.

O mravcoch sa dozvieme skutočne veľa. Od základných faktov, ktoré by sme si mohli pamätať zo školského prírodopisu (ale často zasadených do prekvapivých súvislostí) až po perličky zo života jednotlivých druhov.

Při pohledu pouhým okem se může zdát, že jsou všichni mravenci stejní, ale je to totéž, jako rozlišovat ptáky na vzdálenost jedné míle. Díváme-li se zblízka, řekněme ze vzdálenosti 5 cm a s lupou v ruce, liší se zhruba 9500 známých druhů mravenců, jako se navzájem odlišují sloni, tygři a myši.
*
Každý jednotlivý mravenec, stejně jako (…) většina všeho hmyzu, prochází v průběhu svého růstu a vývoje úplnou proměnou – řadou čtyř zcela odlišných stadií: královna naklade vajíčko, z něhož se vylíhne larva, která roste a přemění se v kuklu, z níž se vylíhne dospělý jedinec. (…) Larva je živící se stroj bez křídel a s malým mozkem. Její anatomie a rejstřík biologických odpovědí jsou vytvořeny tak, aby umožňovali rychlé zvětšení těla a obranu organismu před nepřáteli. Dospělec je úplně odlišným tvorem. (…) Jeho potrava se (…) liší od potravy larvy a spíše se soustřeďuje na cukry, které uchovávají energii, než na bílkoviny, jež slouží k růstu.
*
Ponravovité larvy mravenců pracují jen málo nebo vůbec ne a musí být krmeny podobně jako lidská mláďata. (…) Stejně jako starost o bezmocné děti upevňuje lidské rodiny a vede k mnoha dalším sociálním dohodám, tvoří závislost mladých jedinců na jejich dospělých sestrách jádro sociálního života mravenců.

V konečném stadiu stavby hnízda „sešívají“ mravenci tkalci listy hedvábím larev. Dělnice drží dospělou larvu v kusadlech a pohybuje jí sem a tam, přičemž larva z vývodů žláz na hlavě uvolňuje nekonečné hedvábné vlákno. Tisíce takových vláken vytvářejí pevné tkanivo.

Zaujímavá ukážka by sa dala nájsť takmer na každej stránke knižky. Ale nechcem ju sem prepísať celú, tak som pre vás vybral niekoľko zaujímavostí z krvilačnej (či vlastne lymfolačnej) oblasti – z rozprávaní o bojovej taktike a stratégii.

Mravenci jsou bezpochyby nejagresivnější a nejbojovnější ze všech živočichů. Při organizaci násilností v mnohém překonávají lidi; náš druh je relativně mírumilovný a přátelsky naladěný. Cíl „zahraniční politiky“ mravenců se dá shrnout následovně: neustálá agrese, územní výboje a genocida sousedních kolonií při každé příležitosti. Pokud by mravenci měli atomové zbraně, ukončili by pravděpodobně existenci světa během jediného týdne.
*
Tajemství obranyschopnosti mravenců rodu Pheidole spočívá v tom, že mají specializovanou kastu vojáků a třístupňovou strategii (…). Vojáci mají velkou hlavu, v níž je malý mozek a velké, silné svaly, které ovládají ostrá trojúhelníková kusadla. Vojáci se nesnaží svého soupeře zasáhnout žihadlem ani postříkat jedem, což je ochranná taktika, jíž dává přednost většina mravenců. Místo toho používají svá kusadla jako štípací kleště, jimiž odštipují hlavy, nohy a další části těla nepřátelského hmyzu. Bojovníci, kteří tvoří pouze asi deset procent populace kolonie, postávají či přecházejí po hnízdě nečinně, pokud nehrozí žádné nebezpečí. Někdy doprovázejí menší („minor“) dělnice s malými hlavami na výpravách za potravou a pomáhají chránit velké kusy nalezené potravy, aby se jich nezmocnila jiná kolonie. Ale po většinu času jen sedí a čekají jako plně natankované stíhačky na palubě letadlové lodi.
*
Nejzazší obětí při obraně kolonie je zničení nepřítele spácháním sebevraždy. Mnoho druhů mravenců je připraveno sehrát roli kamikaze tím či onín způsobem, ale žádný to nedělá tak dramaticky jako dělnice rodu Camponotus (…). Tito mravenci jsou anatomicky i chováním naprogramováni k tomu, aby byli chodícími bombami. Od bází kusadel až ke konečku zadečku se tělem táhnou dvě velké žlázy plné toxických sekretů. Když se při souboji s nepřátelskými mravenci či útočícím predátorem dostanou do úzkých, stáhnou prudce své zadečkové svalstvo, jejich tělo se roztrhne a sekret se rozpráší na nepřítele.
*
Mravenci „tkalci“ (Oecophylla longinoda) chrání své území jako vojenský stát. Ostře napadají savce i ostatní vetřelce. Chytají a zabíjejí příslušníky sousedních kolonií „tkalců“, kteří vstoupí do jejich teritoria. Stejně ničí i dělnice většiny dalších druhů mravenců i ostatní hmyz. Téměř všechny své malé oběti pak přinesou do hnízda a snědí. Boje mezi sousedícími koloniemi mravenců jsou tak líté, že se mezi sousedními teritorii vytvářejí úzká neobsazená hraniční pásma – „území žádného mravence“.
Blízce příbuzný neafrický druh mravence „tkalce“, Oecophylla smaragdina, udržuje v sousedství hranic „kasárny“ s hlídkujícími dělnicemi. Tito jedinci, kteří už nejsou schopni pečovat o potomstvo, opravovat hnízdo a provádět další domácí práce jako mladší dělnice, se podvolují tomu, aby se jako první střetli s nepřítelem, který překročí hranici teritoria kolonie. (…) Dá se říct, že zatímco lidská společnost vysílá do války mladé muže, posílá společenství mravenců tkalců své „staré dámy“.

Dělnice nájezdního mravence druhu Eciton burchelli z tropické Ameriky se spojují, aby vytvořili přístřešky z vlastních těl. Nejprve si několik mravenců vybere padlý kmen nebo nějaký jiný objekt blízko země, pod nímž je volný prostor, a pak se z jeho spodku spouští dolů a spojuje se zaháknutím za drápky na chodidlech. Další mravenci se spouštějí po provazcích dolů a přidávají svá těla, aby vytvořili silnější provazce, které se pak propojují do velké masy – bivaku.

A tak na záver musím konštatovať, že mám voči tejto knihe jedinú výhradu: Ani jediný raz sa v nej nespomína Ferdo!

««« Předchozí text: Radar versus ponorky Následující text: Knihy o Planine: úplne čerstvá novinka »»»

lojzo | 18.6.2007 Po 09:47 | Knihovna, Zvířata | trvalý odkaz | tisk