Beat generation (část III.)

Ve třetí části vyprávění o beat generation se dostávám k samotným protagonistům tohoto hnutí. A jako prvního nemohu zmínit nikoho jiného než Allena Ginsberga.

Guru beat generation. Buddhista, experimentátor s halucinogenními látkami a homosexuál, který bořil i stavěl.

Irwin Allen Ginsberg se narodil 3. června 1926 v Newarku ve státě New Jersey. Vyrůstal v Patersonu, kde oba rodiče působili jako učitelé. Otec Louis i matka Naomi pocházeli z židovských emigrantských rodin a jak to bývalo ve třicátých letech dosti běžné, byli značně levicového smýšlení. Zatímco otec byl umírněný socialista, matka se s nadšením angažovala v práci místního komunistického Dělnického kroužku.

Plachý, citově vratký Allen byl poznamenán rodinným prostředím více, než si byl v mládí ochoten přiznat. Když Naomi Ginsbergová poprvé psychicky onemocněla, byl v dětském věku, ale později se ještě jako chlapec o šílenou matku musel většinou starat právě on. A to nejen proto, že starší bratr Eugene už byl na studiích a otec byl ve škole, ale protože právě jemu paranoická pacientka nejvíce důvěřovala. I Ginsberg sám připouští, že jeho dramatické zkušenosti s duševně nemocnou matkou mohly ovlivnit i jeho pozdější vztah k ženám. A také ke světu a k poezii. Třebaže verše slýchával doma spíše z úst otce, který své vlastní, v podstatě konvenční básně úspěšně publikoval v antologiích, literárních časopisech i v samostatných sbírkách, byla to matka, koho označoval za prvotní zdroj poetické inspirace.

Ve 40. letech 20. století studoval Ginsberg na Columbia College, kde roku 1948 získal bakalářský titul. Pokračoval ve studiích dále, avšak pro opakované krádeže a problémy s drogami byl ze školy vyloučen.

Podstatné pro Ginsberga bylo to, že léta strávená na Kolumbijské univerzitě byla rozleptávána intenzivním utrpením a úzkostí. Potřeboval roky, než porozuměl vlastní identitě a než byl schopen definovat sám sebe jako básníka. Dokonce i nejbližší přátelé jako W. Burroughs se obávali o jeho schopnost být součástí reálného světa.

Na Columbia College se Ginsberg seznámil s prakticky celou pozdější beat generation.

Ginsberg byl homosexuál, který se se svou orientací nejprve těžce vyrovnával. Bývá proto někdy bývá označován za bisexuála. Zamilovaný byl do Neala Cassadyho (Dean Moriarty), který ho odmítl. Poté se jeho celoživotním partnerem stal Peter Orlovsky.

Allen Ginsberg často experimentoval s halucinogenními látkami, což se nepřehlédnutelným způsobem projevuje i na jeho díle.

Jméno Allena Ginsberga se stalo pojmem v americkém literárním i daleko širším světě v průběhu jediného večera. Sedmého října 1955 spolu s dalšími básníky recitoval ze své poezie v Galerii Šest v San Francisku. Program básnického čtení připravil Kenneth Rexroth, který byl v poválečných letech vůdčím duchem vitálně se aktivizujícího kulturního života na tichomořském pobřeží a hlavním iniciátorem zrodu fenoménu, jenž si později vysloužil název sanfranciská renesance.

Prostá a v typicky alternativní rétorice formulovaná pozvánka do Galerie Šest slibovala „kouzelnou událost“, jíž mělo být vystoupení „šesti andělů na jednom jevišti“; kromě Ginsberga účinkovali Philip Lamantia, Michael McClure, Philip Whalen a Gary Snyder, všechno vycházející hvězdy kalifornské básnické scény. Jack Kerouac, který se ke čtení neodhodlal, vybíral dobrovolné vstupné v publiku. Za vybrané peníze nakoupil džbány vína, jehož obecná konzumace přispěla k vytvoření příhodné, patřičně uvolněné atmosféry v sále.

Jednoznačný vrchol večera nastal, když recitovat začal Allen Ginsberg. Do té doby neznámý a vlastně nepublikovaný, skoro třicetiletý básník, přítomné šokoval výpovědí svých veršů a zcela je omráčil a citově strhl způsobem přednesu. Nad hlavami posluchačů se nesla smělá, extatická slova první části básně nazvané Kvílení, kterou autor sepsal ve spontánním tvůrčím záchvatu jen několik týdnů před veřejným čtením a která se po dokončení a doplnění o další části měla stát generační výpovědí mnoha radikálně nespokojených mladých Američanů :

Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím, hystericky
obnažené a o hladu,
vlekoucí se za svítání černošskými ulicemi a vztekle shánějící dávku drogy,
hipstery s andělskými
hlavami, celé žhavé po prastarém nebeském kontaktu s hvězdným dynamem
ve strojovně noci,
kteří v bídě a v hadrech a se zapadlýma očima a podnapilí vysedávali a kouřili v
nadpřirozené
temnotě bytů se studenou vodou, vznášeli se přitom nad vrcholky velkoměst
a kontemplovali o
džezu,
kteří odhalili mozky Nebesům pod nadzemní dráhou a spatřili mohamedánské
anděly, jak se
potácejí prozřelí po střechách činžáků,
kteří procházeli univerzitami se zářivýma studenýma očima, měli halucinace
o Arkansasu a
tragédii Blakeova světla mezi válečnými vědátory,
kteří vyloučili z akademie pro bláznovství & publikaci obscénní ódy na oknech
lebky,
kteří křehli zimou v neholených pokojích ve spodním prádle, pálili peníze v koších na odpadky a
naslouchali přes zeď Hrůze,

Každý z nerýmovaných, whitmanovsky dlouhých veršů recitoval básník na jedno hluboké a vzrušené nadechnutí. Když skončil svůj přednes, byl v slzách a u vytržení nejen on sám, ale i značná část publika včetně Kennetha Rexrotha, který večer uváděl. Zpráva o této mimořádně působivé události v sanfranciské galerii se rozlétla po kulturním světě a – jak později napsal básník a kritik Richard Eberhart – Allen Ginsberg onoho večera nevědomky leč energicky změnil směr vývoje americké poezie. Bylo zřejmé, že došlo k vážnému zpochybnění eliotovského přesvědčení, že báseň má být neosobní a odosobněná a že má poskytovat autorovi civilizovanou možnost „úniku před emocemi“.

Báseň je věnována především Carlu Solomonovi, se kterým se Ginsberg seznámil ve Státní psychiatrické léčebně v New Yorku, a který vysvětloval Ginsbergovi surrealismus a dadaismus. Báseň je zároveň věnována předním představitelům beat generation: J. Kerouacovi, W. S. Burroughsovi, a Nealu Cassadymu. Litanická báseň je svědeckou výpovědí o „generaci zničené šílenstvím“, která se za pomoci drog, alkoholu, orientální filosofie a hudby snažila uniknout z amerického pekla. Má formu rapsodického nářku a stala se manifestem celé beat generation.

„Ginsbergu,“ řekl Allenovi dojatý Kerouac, „tahle báseň tě proslaví po celém San Francisku.“ „Ne,“ opáčil Kenneth Rexroth, do tohoto večera nekorunovaný král sanfranciské literární scény, „tahle báseň tě proslaví po celé Americe.“

Věhlas Ginsbergův a jeho radikálně nové poezie dále vzrostl, když roku 1956 první americký vydavatel brožovaných knížek a sám básník Lawrence Ferlinghetti v nakladatelství City Lights vytiskl v sérii kapesních vydání poezie jako čtvrtý titul Kvílení a jiné básně (Howl and Other Poems). Knížka byla brzy po vydání policejně zabavena jako pornografie a její vydavatel byl obviněn z šíření obscénností.

Následný soud však všechna obvinění odmítl a významní svědci z literárního světa (např. Mark Schorer nebo Kenneth Rexrorth) přispěli ke Ginsbergovu očištění od pokryteckých a puritánských obvinění, ale i k obhájení jeho odvážného slovníku a nekonvenčních myšlenek. Navíc v průběhu procesu zcela zesměšnili žalobce a přesvědčili i soudce, že citlivý a vnímavý čtenář v autorových verších nevidí „špínu“, nýbrž možná znepokojující, nicméně upřímnou a moderní lyrickou výpověď.

Verdikt soudu navíc argumentoval spásným „společenským posláním“ Ginsbergových básnických textů, které i z tohoto důvodu měly mít právo na veřejný život. Básník ani nakladatel si pro sebe nemohli přát lepší reklamu, než byl vyhraný proces z roku 1957, i když je třeba dodat, že Ginsberga do konce života nepřestalo iritovat, byl-li vnímán více jako společenský či politický rebel než jako básník.

V roce 1957 zároveň vychází i Kerouacův legendární román Na cestě. O slovo se přihlásil nový literární proud – beat generation. Představoval nebývalé prolnutí alternativního životního stylu a literatury, odvržení životních i literárních konvencí a objevování poezie v životě na okraji společnosti. Ginsberg se stal nejen hlavním věrozvěstem a kronikářem tohoto hnutí, ale rovněž iniciátorem a inspirátorem dalších proudů alternativní kultury, které následovaly. Při „spanilých jízdách“ po Americe, Evropě, Indii psal a četl svou poezii, dával dohromady lidi stejného smýšlení. Dokonce si najal manažera, což jeho kolega a přítel Gregory Corso kvitoval posměšnou poznámkou, že se chová jako židovský byznysmen. Pro svou výraznou političnost se ocitl na seznamu nebezpečných živlů, který sestavila FBI, a jeho poezie se nesměla objevit v americkém rozhlase.

Když Ginsberg v roce 1965 zavítal do ČSSR, byl oficiálně vřele přivítán – v duchu tehdejší režimní doktríny, podle níž nepřítel nepřítele byl naším přítelem. Byl dokonce zvolen a korunován králem Majálesu, studentské slavnosti, toho roku mimořádně po dvaceti letech povolené. (Nominaci mu přenechal Josef Škvorecký, který se pro nemoc nemohl volby zúčastnit.) Náhle se však ukázalo, že obě rozdílné světové ideologie spojovala intolerance vůči všemu, co jim bylo cizí. Allen Ginsberg byl zbit na ulici a vyhoštěn z republiky za údajné zneužití pohostinnosti, kažení mládeže a hrubé narušení slušných způsobů chování. Důkazem byl jeho deník, obsahující sarkastické komentáře z pobytu a popisy erotických zážitků z Prahy, který básníkovi ukradli agenti StB.

V letadle do Londýna poté napsal báseň Král majálesu:

(„A komunisti nemají co nabídnout kromě ducatých tváří a brýlí ulhaných policajtů…“),
která byla výrazem odporu k totalitnímu režimu a sympatií se studenty.

Flower power a nevrácený deník

Po Ginsbergově návštěvě Prahy se vydávání jeho poezie u nás načas zastavilo, pouta však trvala dál. Kdo ví, zda to nebyly právě pověstné pražské májové šeříky v průvodu studentů Majálesu, které vytanuly Ginsbergovi na mysli, když téhož roku v listopadu instruoval studenty Berkley University před protiválečnou demonstrací, aby z akce udělali „příkladnou podívanou“ a ozdobili první linie průvodu záplavou květin.

Od té doby se zhruba datuje vznik hippies a „flower power“. Ginsberg se však od hippies lišil v zásadní věci. Na rozdíl od pasivního odpadnutí od civilizačních stresů a propagace bezbřehé lásky, se řídil krédem Williama Burroughse, podle něhož skutečnými původci změn nejsou politikové (kteří uzákoňují změnu, když se stala faktem), ale umělci, protože „umění hluboce ovlivňuje životní styl i způsob, rozsah a orientaci našeho vnímání.“

Ginsberg chápal umění jako politický čin: proto ho tak fascinoval vývoj v Československu, kde se dramatik Václav Havel stal prezidentem a dostal tak v dějinách umění nebývalou šanci realizovat své intelektuální vize. V máji roku 1990 Ginsberg také do Prahy přijel, jednak předat svou korunu Krále Majáles další generaci, a také získat nazpět svůj ukradený deník. To druhé se mu bohužel nikdy nepodařilo.

Dalším důvodem návštěvy byla skutečnost, že téhož roku spatřil konečně světlo světa český výbor, který pod názvem Kvílení přinesl průřez Ginsbergovou tvorbou z let 40. až 60. a který vynikající překladatel a zasvěcený vykladač básníkova díla Jan Zábrana připravil z valné části k vydání již v roce 1969. V pohnutém roce však kniha vyjít nemohla. Stalo se tak až v roce 1990; Jan Zábrana se vydání už nedožil.

Průřez pozdější tvorbou Allena Ginsberga vydalo v r. 1993 nakladatelsví Vokno v uspořádání Martina Machovce pod názvem Vylízanej mozek za účasti skupiny překladatelů.

Dílo Allena Ginsberga je obsáhlé a do českého jazyka nebylo přeloženo celé. Zmíním proto pouze nejznámější sbírky či básně. Veškeré dílo (překlad) je chráněno autorským zákonem, lze tudíž citovat pouze úryvky:

Kvílení (Howl, 1954)

Kadish a jiné básně – 1961 (Kaddish and Other Poems, 1957)

Kadish znamená hebrejskou motlitbu za mrtvé. Nejvýznamější básní je žalozpěv Kadish za Naomi Ginsbergovou, matku Allena Ginsberga. Báseň je zároveň poemou o židovstvu a Ginsberg ji pojal jako dialog s ideou. Psána je volným veršem:

Je to zvláštní myslet teď na tebe, která jsi odešla bez korzetů & bez očí, jak tak kráčím
po slunném dláždění
Greenwich Village dole na Manhattanu, jasné zimní poledne, a já byl celou noc
vzhůru, mluvil jsem, mluvil,
četl jsem nahlas kadiš a poslouchal blues slepého Raye Charlese vyřvávaná na
gramofonu
rytmus ten rytmus – a po třech letech vzpomínka na tebe – A četl jsem nahlas poslední
Adónidovy triumfální
sloky – plakal jsem při pomyšlení, jak trpíme
A že Smrt je ten lék, o němž všichni pěvci sní a zpívají, na který vzpomínají, který
prorokují jako v Hebrejské
Hymně nebo v Buddhistické knize odpovědí – a má vlastní fantazie zvadlého listu – za
svítání -
Ve snu jsem prošel celým minulým životem. Tvůj čas – a můj, ubíhající stále rychleji k
Apokalypse,
k okamžiku konce – květině hořící za Dne – a co přijde potom,
ohlížel jsem se zpátky na samu mysl, která viděla Americké město
vzdálený záblesk a velký sen o Mně nebo o Číně nebo o tobě a přízračném Rusku,
nebo o zválené posteli, která
nikdy neexistovala
jako báseň v temnotě – uniklá zpátky do Zapomenutí
Už není co říct a nad čím plakat kromě těch Bytostí ve Snu, chycených do pasti tím, že
Sen zmizel, které
vzdychají, skučí s ním, kupují a prodávají cáry přízraků, zbožňují se navzájem,
zbožňují Boha, který je v tom všem obsažen – je to touha nebo nevyhnutelnost? – pokud to trvá, Vize nebo něco
víc?

Vylízanej mozek

Vylízanej mozek je sbírka Ginsbergových básní z let 1965–1990. Ginsberg se naprosto uvolněně vyjadřuje k tomu, co ho tíží, zajímá. Nehodlá nic řešit. Pouze kritizuje. Kritizuje téměř všechno a všechny. Jenže nejhorší na tom je, že člověk, který zhruba ví, o jaké problémy jde, musí s Ginsbergem souhlasit. V básni Vylízanej mozek Ginsberg v podstatě říká: „ Kde o něco jde, řídí to blbec.“ Jako důkaz předkládá velké množství skutečností, jejich tragikomičnost ještě umocňuje svými bonmoty.

Vylízanej mozek vládne Světu!
Vylízanej mozek je konečný produkt kapitalismu
Vylízanej mozek nejvyššího byrokrata Ruska zeje prázdnotou
Vylízanej mozek jmenovaný F. D. Rooseveltem šéfoval 30 let FBI a nikdy nestíhal Cosa Nostru!
Vylízanej mozek pálí pšenici, aby udržel ceny na světovém trhu!
Vylízanej mozek půjčuje peníze rozvojovým národům policejních států prostřednictvím Mezinárodního měnového fondu!
Vylízanej mozek nikdy nedává ze svého, spoléhá, že kuplíře za něj dělá jeho úřad
Vylízanej mozek nabízí transplantace mozku ve Švýcarsku
Vylízanej mozek se budí uprostřed noci a upravuje svá prostěradla
Sám jsem Vylízanej mozek!
Vládnu Rusku, Jugoslávii, Anglii, Polsku, Argentině, Spojeným státům, Salvadoru
Vylízanej mozek se přemnožuje v Číně!
Vylízanej mozek obývá Stalinovu mrtvolu ve zdech Kremlu
Vylízanej mozek vyžaduje petrochemické zemědělství v neobydlených končinách Afriky!

Dalším brilantním počinem v této sbírce je báseň Září na Jessore Road. Mistrné zachycení lidských tragédií na pozadí válečného konfliktu není příznačné pouze pro tuto báseň.
Výrazně se tu také projevuje typický znak Ginsbergovy poezie: opakování slova či sousloví na začátku každého verše:

Miliony dětí k obloze vzhlíží
Nadmutá břicha, oči se klíží
Chatrče z bambus z písku a brázd
Na Jessore Road není ani kde srát
Milióny otců v deštivé bouři
Milióny matek v bolestném hoři
Milióny bratrů má v bídě žít
Milióny sester nemá kam jít
Na milión stařen ze světa schází
Na milión starců je v pláči doprovází
Milióny dědků sklíčených bez domova
Milióny babek šílených beze slova
Milióny dcer kráčejících bahnem
Milióny dětí omývá povodeň
Milióny dívek zvrací & sténá
Pro milióny rodin samota beznadějná
Jessore Road v jednasedmdesátém roce
Milióny duší, nad hlavou kalné slunce
Milióny přes Bangladéš do Kalkaty jdou
Na milión mrtvých už to má za sebou
Po J. R. jede taxikář Září

Tato sbírka je bez nadsázky zajímavá. V básni „Prosím pane“ se Ginsberg bez ostychu pustil do snění o homosexuálním styku. Člověk může mít na homosexualitu jakýkoliv názor, po přečtení této básně si však musí položit otázku, zda je homosexualita opravdu takový problém, když ti, kterých se homosexualita týká, jsou v pohodě. Jde o opravdu zvláštní báseň, ze všech nejotevřenější.

V následujících ukázkách bych chtěl představit básně Netypický případ (Prázdné zrcadlo) a Asfodel (Zelený automobil) v překladech Jana Zábrany.

Netypický případ (překlad Jan Zábrana)

-Je to dost dávno, abych vzpomínal na dívku,
která mi nabídla lásku pod neónovým
světlem dragstóru na Park Avenue
(zatímco její kamarádky se pochihchtávaly
a kráčely do noci), která s tak neuvěřitelnou
jasnozřivostí nahlédla do mé
odmítavosti, spojené s něčím, co mi připadalo
jako nespolehlivý charakter,

a která zemřela o pár měsíců později
snad měsíc poté, co jsem na ni
přestal myslet, na nepředvídavý nádor
na mozku. Při pohledu zpátky
jsem měl zjistit, že jenom stav
podobný smrtelnosti je s to odhalit
v dívce z těch míst tak zářivou
otevřenost. Mrzí mě, že jsem nebyl vlídnější.
Ten pohled zpátky je koneckonců
pravým opakem víry, že ani
tváří v tvář smrti člověk nedokáže
být něčím víc než obyčejným člověkěm.

Asfodel (překlad Jan Zábrana)

Ó drahá sladká růžová
nedosažitelná touho
… jak je to smutné, že nejde
změnit šílený
vypěstovaný asfodel,
viditelnou skutečnost

a polekané okvětní plátky
kůže? jak je to inspirované
takhle polehávat v obývacím
pokoji, opilý, nahý
a zasněný, s nerozsvícenou
elektrikou…
pořád a pořád pojíddat kořen
asfodelu,
šedý osud…

válet se při plození
na květinovém kanapi
jak na břehu v Ardenu?
mou jedinou růží dnes večer je radost
z mé vlastní nahoty.

Allen Ginsberg – Poslední bard tohoto století

Když se Allen Ginsberg dozvěděl, že brzy zemře, zavřel se v pracovně a pustil se do vyřizování restů. Na věčný odpočinek se pak v sobotu 5. dubna 1997 ve dvě hodiny po půlnoci odebral ne vinou rakoviny, ale naprosto vyčerpán po selhání srdce.

Kdo byl v posledních letech v Ginsbergově blízkosti, mohl takový konec očekávat. Allen Ginsberg, sedmdesátník s rakovinou jater, cukrovkou, cirhózou, výpotky na plicích a vysokým krevním tlakem, jel na plné obrátky: organizoval konference, pořádal čtení a koncerty mezi San Franciskem, New Yorkem, Tokiem, Benátkami, Prahou a Olomoucí, přednášel v Brooklyn College, City University of New York a každé léto v Kerouacově škole osvobozené poetiky při Naropa Institute, v coloradském Boulderu. Sestavoval petice proti omezování svobody projevu v USA, vlastní tělo nasazoval v boji proti puritánským předsudkům. Všemi silami pracoval na posilování romantické legendy o básníkovi, který dokáže změnit svět.

S Allenem Ginsbergem odešel poslední bard tohoto století. I dnes si lidé uvědomují význam, jaký měl pro kulturní dějiny celého světa. Ukázalo se to při buddhistickém pohřbu v New Yorku i při vzpomínkové tryzně v sanfranciském chrámu EmanuEl, jichž se zúčastnili nejen zbylí osiřelí příslušníci beat generation, přední umělci z USA a odjinud, ale i davy čtenářů. Podle Anne Waldmanové, Ginsbergovy duchovní manželky a spoluzakladatelky Kerouacovy školy v Boulderu, Allenova tvář smrtí zkrásněla a připomínala tvář Fjodora Michaljoviče Dostojevského.

Beat generation (část I.)

Beat generation (část II./1)

Beat generation (část II./2)

««« Předchozí text: Pre slovenskú prírodu Následující text: Pevnou linku »»»

pepa | 5.5.2007 So 13:52 | Beat generation | trvalý odkaz | tisk