Bezmezná důvěra

Narušit nebo nenarušit?

„Jenom jednou se vyspinkáš u babičky a já přijedu.“ zatvářil se nespokojeně, velmi nespokojeně a pak ukázal jeden prst:

„Tak?“

„Ano, to je přece za chvilku.“

Byl odložen, uvítán, obskakován.

Šli jsme ještě s jeho malým kamarádem na kolotoče, jezdili jsme ve „velikém“ autě, vymetli co se dalo, nechyběl řetízkový kolotoč, malé kolotoče s koníčky, motorkami a podobně. Navečer jsme dělali ohýnek, opékali vuřtíky i s kamarádem, byl spokojen.

Návštěva odešla, chystali jsme se do postele.

„A kde je maminka?“ zkoušel mě.

„Maminka přijede zítra, až se vyspinkáš.“

„Já chcu maminku.“

A už se koulely slzy, napřed trošku, potom proudem a srdceryvné vzlyky k tomu.

„Přece nebudeš plakat, už jsi velký kluk, my tě všichni máme rádi, jsi naše koťátko,“ vnucovala jsem se a chovala nešťastnou hromádku.

„Já vím, ale já chcu maminku…“ Co k tomu dodat, že? Zavolali jsme mamince, nechtěl telefon do ruky, nebude mluvit, chce maminku. Naštěstí to netrvalo dlouho, šupla jsem ho do postele a v půli třetí pohádky spal.

Ráno otevřel oči a jeho první slova patřila dotazu na maminku. Ujistil se, že přijede a byl spokojen. Celý den jsme měli práci na zahradě, odpoledne zavolala maminka, co kdyby zůstala ještě jeden den. Ráda bych jí to dopřála, byly jsme tak domluvené, jenomže synek nechtěl ani slyšet.

Maminka řekla jednou se vyspinká a na tom trval. Jeho důvěra v maminku je bezmezná. Kéž by mu to vydrželo na vždycky. A tak jsme mamince zkrátili výlet a musela domů. Snad to příště výjde už líp. Pro maminku.

««« Předchozí text: Korektný šach Následující text: Utrpení andělovo »»»

brabi | 22.4.2007 Ne 08:48 | Děti | trvalý odkaz | tisk