Beat generation (část II./2)

---

---

Domluvili jsme se, že Jorge, tak se ten agent jmenoval, zkusí zatahat za nějaké své tajné nitky v hlavním městě, aby mi bylo dovoleno zůstat v Mexiku. Chtěl zorganizovat velký banket v dobré restauraci, sezvat lidi, kteří by byli ochotni podpořit nás a trochu jim promluvit do duše. Hovořil jsem telefonicky i s Dickem. Říkal, že za námi vysílá velkého kšeftmana, který se prý dušoval, že se mu pomocí úplatků na správných místech podaří dosáhnout toho, abychom směli zůstat v Mexiku.

Večer na banketu jsem byl osobou nanejvýš vítanou. Guvernér státu Michoacan sem vyslal jednoho ze svých nejbližších spolupracovníků, který mě měl podpořit v mém rozhodnutí přestěhovat se do jeho státu. Druhého dne měli on a Jorge slíbenu audienci u samotného prezidenta. Prezident se měl guvernérovi revanšovat za mnohé laskavosti. Vše ale dopadlo úplně jinak. Prezidentovi osobně volal americký velvyslanec, lidé z CIA. I Richardův kšeftman hlásil stejné výsledky.

V hotelu nás čekaly zprávy ještě horší. Jeden z účastníků našich sezení, kalifornský psycholog dr. Marvy, se ani po dvanácti hodinách nedokázal vrátit z tripu do normality Odpoledne mě prosil ještě jeden z účastníků, dr. Payne, aby mohl ještě udělat trip. Našli se i dva odborníci, kteří by mu dělali lídry. Jeho trip byl velmi divoký a musel být ukončen vysokou dávkou sedativ.

Druhý den jsme odlétali. Na letišti v Mexico City jsme přestupovali do letadla do Bostonu. Marvyho však za žádnou cenu nechtěli do letadla pustit. Musel jsem zavolat jednomu známému mexickému psychiatrovi a Marvyho poslat na některou z psychiatrických klinik. Při příjmu do léčebny jsem objevil v jeho náprsní tašce několik průkazů, které dosvědčovaly, že má přístup k informacím s vysokým stupněm utajení.

Payne a Marvy představovaly dva nejhorší případy účinků LSD, které jsme do té doby zaznamenaly. Jejich přechodné psychotické stavy znamenaly pro nás bezprostřední konfrontaci s faktem, že i LSD je drogou, která může být nebezpečná. Ale zároveň nás tato zkušenost utvrdila v tom, jak důležitá je příprava pokusných osob, stejně jako podpůrné prostředí.

Návrat se podobal potupnému debaklu. Najednou z nás byli vyvrhelové. Za týden mi telefonovala Mary Pinchotová. Byla na letišti a neměla příliš mnoho času. Sedli jsme do restaurace a Mary začala:
„Vy jeden lehkomyslný Ire! Zase jste v maléru!“
„Kde jsem podle vás udělal chybu?“
„Jde o tu publicitu.“ Přece jsem vám říkala, že vás nechají dělat, co budete chtít. Pokud kolem toho nebudete dělat rozruch. Ten plán s IFIF byl chytrý. Oni by prověřili každou tu skupinu a dostali by tam své lidi na výcvik. Ale prostě nepřipustí, aby CBS filmovala, jak dáváte drogy lidem na nádherných mexických plážích. S tímhle byste byl schopen během jednoho měsíce zničit kapitalismus a socialismus dohromady!"

Ale teď už toho nechme. Zatímco vy jste dělal blbosti, já jsem tvrdě pracovala. S mými přáteli se nám podařilo uvést do transu několik nejdůležitějších lidí ve Washingtonu. Je nejvyšší čas mít svou vlastní buňku i tam.
„Takže potřebujete drogy? To bude ale problém…“
„Ne, v tom není problém. Mohu vám dát dobrý kontakt do Anglie. Dodají vám, co budete potřebovat. A pokud věci půjdou tak, jak doufám, bude se i tady u nás vyrábět spousta kvalitních drog.“ Víc už odmítala říci.

Dopis, který nikdo z nás nečekal, přišel k ostrova Dominica. V této malé a zřídka navštěvované karibské zemičce založil jistý Američan Presmont experimentální Komunitu. Tvrdil, že má podporu labouristické strany, která se zcela jistě v příštích volbách dostane k moci.

Vyslali jsme dva průzkumníky, jejich telegram byl jasný:„Ihned přijeďte!“

První políček jsme dostali už na letišti. Informaci o tom, že našeho hostitele Presmonta vyhostili. Na večer bylo pro nás připraveno jakési tajné jednání. Dostali jsme se do zadního traktu malého obchodu. Byli tam tři domorodí muži, poslanci parlamentu a potom chlapík, který se jmenoval Horace. Právník známý po celém Karibiku. Opoziční poslance zajímaly naše plány. Jejich představa byla asi taková: Postavit a zařídit několik objektů, několikanásobně rozsáhlejších než ty, které jsme měli pronajaty v Mexiku. A dále tu zřídit několik kasin, apod. Jednoduše: opozice tu chtěla získat nadvládu politickou i materiální. Našli jsme pár míst, vhodných k postavení našich objektů. Ovšem za chvíli se přiřítil Horace.

„Byla tady už policie? Pokud máte nějaké drogy, okamžitě se toho zbavte! A neopouštějte hotel. Chtějí z vás udělat největšího překupníka s heroinem na světě!“

Za chvíli tu byli.

„Profesor Leary? Pojeďte, prosím, s námi. Přeje si s vámi mluvit guvernér.“

Guvernér měl před sebou objemnou složku s názvem LEARY a nejnovější číslo časopisu Time se senzačním článkem o LSD.

„Takové svinstvo tu nechci!“

Okamžitě jsme byli vypovězeni. Při zpátečním letu jsme měli mezipřistání na jakémsi ostrově Antigua. Ukázalo se, že majitelem hotelu, kde jsme se ubytovali, byl můj bývalý spolužák z West Pointu. Až po krk vězel v nějakých podivných kšeftech s pozemky. Vlastnil dva malé ostrůvky poblíž Grenady, kde musí dokončit do dvou let výstavbu. Navrhl, že nám polovinu jednoho z nich dá a my tam naše zařízení postavíme.

Dalšího rána jsme už byli na cestě na Portoriko. Potřetí vyhoštěni. Celý Karibik byl v té chvíli o nás dokonale informován.

V září 1963 jsem rekapituloval. Tři předchozí roky byly pro mne velice náročné. Provedl jsem experimenty s více než 1500 pokusnými osobami, řídil jsem rozsáhlý výzkumný projekt, zaměstnávaly mě nikdy nekončící politické problémy a boje. Cítil jsem se vyčerpán. Čert vem filozofii i historii, nejlepší by bylo zmizet někam na pustý ostrov.

S vynalézavostí sobě vlastní Peggy zařídila, aby Dick uspořádal sezení s LSD pro jejího mladšího bratra Billyho, který byl v té době úspěšným makléřem. Reakce Billyho byla nadšená. Zrovna v té době koupil se svým bratrem – dvojčetem Tommym velkostatek v Millbrooku, asi dvě hodiny jízdy autem z Manhattanu proti proudu Hudsonu.

Čas stěhování jsem využil i ke psaní. Zpracovával jsem filozofickou studii. Shrnul jsem dosavadní výsledky výzkumu. Přidal i nové poznatky z mnoha vědních oborů (nukleární fyziky, astrofyziky, genetiky, imunologie, biochemie, neurologie a dalších). Byl jsem přesvědčen, že důsledkem nových objevů v těchto oborech budou drastické změny našeho pojetí lidské přirozenosti. Studie naznačovala, že na základě nových vědeckých modelů bude možné formulovat osm přesných a objektivních definicí Boha, jakožto technologa evoluce.

V polovině září jsme byli zcela přestěhováni. Čekala nás spousta práce na opravách objektů, nebyla zapojena elektřina, střechu bylo třeba opravit, a další. Velice rychle se nám podařilo ustavit pravidelný program. Billy i Tommy přiváželi s sebou příslušníky společenské smetánky, nejrůznější celebrity a zvědavé aristokraty. Strávit víkend v Millbrooku se stalo pro odvázané mladé boháče z New Yorku velice módní záležitostí. Pohostinství jsme poskytovali také vědcům. Měli jsme pocit, že svět konfliktů a politického boje je někde daleko odtud, ale nebylo tomu tak. Problémy číhaly všude, hrozivé a kruté, vždy připravené udeřit.

Nejdříve to byl telefonát od Mary Pinchotové. Byla právě v Millbrooku. Sraz jsme si dali ve volné přírodě.

„Všechno šlo dobře. Podařilo se nám získat osm vzdělaných žen a ty přivedly do transu nejmocnější muže ve Washingtonu. A pak to prasklo. Jedna počestná manželka nás práskla. Mám hrozný strach. Teď musíte být velice opatrní i vy, Timothy. Ať kolem vás není absolutně žádný rozruch.“

Z kapsy vyndala lahvičku plnou pilulek.
„Tohle by mělo být nejlepší LSD na světě.“

Odjížděla a já přemýšlel. Žádné zákony přece neporušila, tak v jakém průšvihu by mohla být?

Té noci telefonovala Laura Huxleyová. Řekla, že Aldous umírá a chtěl by nás vidět. Chtěl, abychom mu také vyprávěli o knize, kterou jsme dali dohromady podle Tibetské knihy mrtvých. Druhého dne, v nemocnici, mě Aldous požádal, abych mu dělal lídra při jeho posledním sezení s LSD. Nakonec to byla Laura.

Aldous mi ještě řekl: " Mám představu, že bych během tripu mohl umřít."
S Laurou jsem ještě hovořil o tom, že LSD může významně přispět k dosažení stavu vyrovnanosti a smíření u pacientů v terminální fázi nemoci.

22. listopadu 1963 Aldous Huxley zemřel. Zpráva o jeho úmrtí však byla mnohonásobně přehlušena zprávou o smrti J. F. Kennedyho.

V zimě a začátkem jara jsme v Millbrooku nastolili určitý systém sezení, který byl plně dodržován, Publikovali jsme upravenou verzi Tibetské knihy mrtvých pod novým titulem The Psychedelic Experience (Psychedelická zkušenost). Kniha vyšla v sedmi jazycích, jenom v anglické verzi následovalo rychle za sebou dalších šestnáct dotisků.

Pak nás navštívili dva vysocí úředníci z FDA, jeden z nich lékař. Chtěli vědět (údajně neoficiálně), co tu vůbec děláme. Mojí informací byli zděšeni.
„Po celá staletí se drogy považují za zlořád. A vy je nyní nejen obhajujete, ale snažíte se nám i namluvit, že je to morální a výchovné. Řeknu vám jedno: Johnson není Kennedy a rozhodně chce mít Ameriku bez drog!“
„Chudák Lyndon, říkal jsem si v duchu.. Drogy tady budou déle, než kdokoliv z nás:“

Naše nadace rozhodně nebyla jedinou v zemi, kde se braly drogy. Ústřední postavou rozmarné série slavností s LSD, tzv. „kyselinových maturit“, byl Ken Kesey. V Los Angeles se LSD zase šířilo v subkultuře filmového průmyslu. A v New Yorku se živá, a také živě komentovaná, drogová scéna ustavila kolem představitele pop-artu, Andyho Warhola. Warholovo mraveniště však pracovalo na jiných základech. Filozofií tohoto mraveniště byla myšlenka, že poslední, co člověk v New Yorku potřebuje, je chemická látka, vyvolávající hypersenzitivitu. Pro život lidí, žijících ve velkých obrátkách, jsou důležité drogy, které alespoň na krátký čas vás vypnou, znecitliví nervová zakončení, otupí. Alkohol, amfetamin. trankvilizéry. Oblíbenou drogou, kterou zainteresovaní doktoři – pohodáři distribuovali, byl amfetamin v kombinaci s obrovskými dávkami vitamínů. Nejproslulejším z těchto lékařů byl doktor Jaka. Šel jsem ho navštívit coby pacient.

„Hned zjistíme, co pro vás mohu udělat. Vy trpíte poruchami sluchu?“
„Ano.“
„Fajn, stoupněte si na druhý konec místnosti a natočte se bokem. A opakujte čísla, která vám budu říkat.“ Lstivý doktor sotva hýbal rty, načež mi sdělil, že jsem hluchý jako poleno a vyléčí mě během deseti minut. Smíchal několik roztoků a po chvíli jsem cítil, jak mi amfetamin klouže do žíly.
„Tak! Teď znovu vyzkoušíme váš sluch.“
Já šel na konec místnosti a on řval na celou ordinaci čísla, která musely slyšet i davy před ordinací.

Čtvrtého července jsme uspořádali oslavu narozenin Billyho a Tommyho, majitelů Millbrooku. Sešel se celý náš pracovní tým a spousta dalších hostů. Seděl jsem na pohovce a najednou se nade mnou objevila vysoká světlovlasá krasavice.

„Nepamatujete se na mě? Já jsem Nanette!“

Vzpomněl jsem si okamžitě. Kdysi nás navštívila v Cambridgi s Gregory Corsem. Vzpomínka byla falešná. Opravila mne sama.

„To byla Naughty!“

Přisedla ke mně a vyprávěla, že touží jet do Orientu, hledat tam moudrost a naučit se tajným sexuálním praktikám. Po chvilce jsem našel Peggy:

„Vidím, že jste se s Nanette našli!“

Věděl jsem, že Peggy začala v New Yorku s někým chodit, zeptal jsem se tedy, zda proti tomu má výhrady. „Kdepak! Ona je krásná a inteligentní, jste pro sebe jako stvořeni.“

Nanette začala jezdit za mnou pravidelně. Po několika dnech si také přála, zúčastnit se sezení s LSD. Na základě toho upravila i svůj režim pracovní. Tři dny práce na smluvních zakázkách, zbytek týdne v Millbrooku.

Pak nás navštívil Ken Kesey. Se svým vyhrkaným autobusem, se svými rošťáky. Zrovna v té době mě sklátila horečka, na velké rozhovory tudíž nebylo pomyšlení.

Ken nás ovšem v mnohém inspiroval. Pocítili jsme, že jsme se dostali do velké izolace. Chtěli jsme rozšířit své horizonty a tak byl každý člen komunity vyslán na oběžnou dráhu kolem Země. Podstata spočívala v tom, že každému byla postupně zakoupena letenka kolem zeměkoule, platná jeden rok. A náš vyzvědač měl na cestě provádět experimenty, setkávat se s tamními mudrci. Zpět se měl vrátit s co největším souborem dat.

První se vydal na cestu Ralph Metzner. Odletěl přímo do Kalkaty. Já dostal pozvánku na Cooper Union College, abych tam přednesl přednášku o rozšířeném vědomí. Ohlas byl obrovský. Následujícího dne jsem v interview pro časopis Village Voice prohlásil, že psychedelická revoluce je již hotovou věcí. Již nyní existuje dostatečný počet Američanů poučených ohledně tajemství změn mozku.

Po návratu jsem se oženil s Nanette. Večer po svatbě se Nanette zeptala:
„Proč to vůbec děláme?“ Tušil jsem, že naše manželství nebude mít dlouhého trvání.

Na cestu kolem světa jsme odletěli v zimě 1964. První zastávkou bylo Japonsko, které nás však nijak nezaujalo. Přes Kalkatu a Konarak jsme se dostali do Benáresu, nejposvátnějšího místa hinduistů. Zde již po dobu pěti let také probíhá nepřetržitý hippie festival. Hinduisté věří, že duše toho, kdo zemře v Benáresu, je vytržena z kruhu znovuzrození a vymrštěna přímo na dráhu, která již není z tohoto světa a vede k nejvyššímu osvícení.

V Dillí jsme se setkali s Ralphem Metznerem. Řekl nám, kde je nejlepší místo k přijetí poselství tohoto kontinentu. Ralph tam sám strávil tři měsíce studia pod vedením Govindy, tibetského buddhistického mudrce a filozofa. K lámovi nás dovedl, zařídil vše potřebné a sám se vrátil zpět. My zůstali několik týdnů u lámy. Neustále jsem si s ním měl o čem povídat. Atmosféra idylická, ovšem zjišťoval jsem stále víc a víc, že se bortí náš vztah s Nanette.

Jednoho dne jsem sestoupil dolů, abych doplnil naše zásoby. Cestou zpět jsem se zastavil v domku, kde žil alchymista. Chvilku jsem pozoroval jeho práci a pak se ho zeptal: „Nebydlí někde poblíž nějaký mistr?“

Začal filozofovat o zbytečnosti mého počínání, nakonec mi však pověděl:

„Jestli hledáte guru ohledně poučení, o co vlastně běží v celém vesmíru, navštivte Šrí Krišnu Prema.“

Druhého dne jsme se za ním s Nanette vypravili. Nebylo těžké najít jeho obydlí. Právě se odněkud vracel ještě s jedním mužem. Naší přítomností nadšeni nebyli. Ovšem poté, co jsem se mu představil, své chování úplně změnil. Pozval nás a začali jsme probírat téměř vše. Vysvětlil mi zásadní rozdíl mezi východní a západní filozofií a zároveň ho velice zajímal náš drogový výzkum. Pozval nás znovu na druhý den. Tentokrát jsem šel sám. Po celý den se naše debaty točily kolem filozofie východu a západu. Když jsem odcházel, věnoval mi Šrí Krišna Prem několik posvátných předmětů. S Nanette jsme se rozhodli vzít LSD, abychom zjistili, zda se ještě můžeme dát dohromady. Byl to jeden z mých nejhorších tripů. Na druhý den jsme se sbalili, vyrazili nejprve do Dillí a potom domů.

V Millbrooku se změnilo vše. Byli tu noví lidé, jiný režim, sezení se vedla jiným způsobem. Promluvil jsem s Dickem. Ten s jakousi prohnaností odpověděl, že se chystá na dlouhé prázdniny. Poletí do Evropy, chce se podíval do Londýna a Paříže. A uspořádat tam nějaká sezení. Ve srovnání s těmito perspektivami se jevila moje honba za guru v Indii jako záležitost nanejvýš trapná a konvenční.

Po několik následujících dnů jsem jenom kroužil prostorem, snaže se najít místo, kde bych mohl zakotvit do konce života. Odejel Dick a následovalo sbohem Nanette. Zůstala jen malá skupinka exharvardských věrných: Ralph Metzner, Michael Hollingshead a já. Pociťoval jsem silnou touhu po spojenci, příteli, ženě, a najednou jsem se přistihl, že intenzivně přemýšlím o Mary Pinchotové. Sedl jsem k telefonu a začal po ní pátrat. Nakonec jsem se dozvěděl, že je mrtva.

Využil jsem všech možných kontaktů, abych zjistil, co se skutečně stalo. Dostal jsem se k výstřižkům z novin. Titulky zněly:

´Malířka zastřelena v průplavu v hlavním městě.´
´Paní Mary Pinchotová byla přítelkyní paní Kennedyové´.
Nakonec jsem se dozvěděl, že byla nalezena s třemi kulkami v těle, a že její smrt má jakousi souvislost s narkotiky.

Jako dnes vzpomínám na den, kdy se v Millbrooku objevila Rosemary Woodruffová. Nejdříve jsem se obával, zda to není agentka nasazená na mě. Vše dopadlo jinak. Začala jezdit častěji a já se do ní zamiloval. A ona do mne.

Vystrašil mě ovšem v těch dnech telefon od mého informátora, který zjišťoval podrobnosti o Mary Pinchotové.
„Zjevně je tu spousta lidí, která nemá ani nejmenší zájem, aby se případ vyšetřil. Ať vás ani nenapadne zmínit se o jakémkoli podezření či nesrovnalosti v tisku!“

Podzim 1965. Trávili jsme s Rosemary veškerý volný čas. Dělil jsem se s ní i o práci. Já jsem dokončoval knihu psychedelické poezie na motivy Tao-te ťingu (základní kniha taoismu). A Rosemary redigovala rukopis. Spolupracovala s námi také při našich víkendových akcích, které jsme pořádali v různých městech na Východním pobřeží. Akce začínaly vždy v pátek večer přednáškou a pokračovaly osmihodinovým sezením v sobotu. Za pomoci diapozitivů, různých zvuků a světelných efektů jsme se pokoušeli simulovat prožitek s LSD. Patřila k tomu i tichá recitace filozofické poezie. Mazanější návštěvníci si s sebou přinášely drogy a udržovali se ve vyšších hladinách transu po celou dobu sezení. Vždy tam byl přítomen nějaký dobře oblečený člověk, obvykle velmi nervózní. Agenti tajné policie.

Kolem Dne díkůvzdání začala atmosféra kolem Millbrooku houstnout. Stále častěji se objevovali různí nezvaní hosté. Pokaždé museli přezkoušet telefonní vedení či telefon samotný.

Na podzim se vrátil z Evropy Dick. Michael, Ralph a já jsme na něho čekali na nádraží. Já jsem tam uspořádal dost zábavnou konferenci.

"Zábava skončila, jsme u konce. Nemáme peněz, energie a tělesného zdraví, aby bylo možné udržet v provozu zámek v Millbrooku .Dohodli jsme se, že každý z nás vyjede do určité části světa, kde se bude snažit přispět k osvícení těchto teritorií. Dick se rozhodl založit a rozvinout novou realitu v Kalifornii. Ralph Metzner chtěl odejít do New Yorku a pracovat na knize o vědomí. Michael Hollingshead chtěl převést naše poslání do Londýna. Já jsem oznámil, že chci uzavřít Millbrook a uchýlit se do Mexika, abych tam sepsal historii našich dobrodružství. Před nedávnem mi volal jeden literární agent a nabízel mi zálohu 10.000 dolarů od nakladatelství New American Library za sepsání autobiografie. Část těch peněz věnuji Michaelovi na jeho cestu do Evropy.

Před Vánocomi jsem já, Rosemary a moje děti Jack a Susan vyjeli směrem k jihu. V Nuevo Laredo jsem předložil ke kontrole všechny doklady.

„Timoteo!“ Byl to Jorge Garcia, který se nám snažil pomoci v Mexiku v roce 1963.
„Timoteo, ty do Mexika nesmíš. Prohibido.“

Měl jsem zvláštní příslib od jistého mexického guvernéra, který mě opravňoval k návštěvě země jako turista. Jorge mi řekl:

„Teď se vrať k vám a ráno přijeď. Dáme vše do pořádku.“

V pořádku ale určitě nebylo to, že jsme museli projet cestou zpět americkou celnicí. Dal jsem všem příkaz, aby shromáždily veškeré zásoby marihuany, kterých se musíme zbavit. Jack si na celnici odskočil na záchod a vše zlikvidoval. Ovšem část marihuany zůstala u Susan. V tabatěrce, kterou se ji nepodařilo otevřít.

Policista otevřel papíry a vůbec ho nezajímalo, že jsme na území Mexika vůbec nevjeli. Jiný policista se shýbl pod volat a cosi zvedl.

„Copak je to za semínko, co jsem našel ve vašem autě?“

Všichni jsme museli ven a následovala osobní prohlídka. Susan vyšla ven s úřednicí, která měla v rukou stříbrnou tabatěrku a vítězoslavně jí mávala nad hlavou. A já pronesl větu, která změnila můj status na celý zbytek života: " Za tu marihuanu zodpovídám já!" A hned nato jsem byl obviněn rovnou ze tří trestných činů.

Noc jsme přečkali v celách. Druhého dne přišel soudce a výši kauce stanovil na sto tisíc dolarů. Kde bychom je vzali? Ale vtom se spustila sehraná mašinérie. Hned byl u nás nejlepší ručitel z města, hned nato nejlepší advokát ve městě. Vše vyřídili a ještě zůstalo na jejich honoráře a na cestu do New Yorku.

Federální státní návladní na mne ihned poslal celou smečku žalobců. Způsob, jakým byla udržována v obrátkách publicita, dával tušit, že ze mě chtějí udělat exemplárního darebáka. Federálním soudcem pro zdejší okrsek byl starý tygr jménem Connally. Řekl mi rovnou:

„Nejlepší by bylo projevit lítost. A můžete vyváznout se čtyřmi měsíci podmíněně.“

„Projevy lítosti? Co to má znamenat?“

„Uděláte pouze veřejné prohlášení, ve kterém odsoudíte drogy.“

„Kvůli té troše marihuany za katr? Prohlášení a podmínka? Tak to tedy ne. Já do toho půjdu!“

Soudce mi pak ještě vyjmenoval jiné varianty; prostě z toho koukalo nejméně deset let natvrdo.

Na Štědrý den večer jsem byl na kauci propuštěn. A na Hod Boží jsme dojeli do Millbrooku. V lednu nám byla doručena obžaloba od federálního soudu. Susan a já jsme byli obviněni ze tří trestných činů. Jack a Rosemary byli osvobozeni. Proces probíhal v Laredu v dubnu téhož roku. Verdikt byl jasný.

„Obžalovaný Leary, v bodě dvě obžaloby vás odsuzuji k odnětí svobody v trvání dvaceti let a k pokutě 20.000 dolarů. V bodě tři obžaloby k trestu odnětí svobody v trvání deseti let a pokutě rovněž 20.000 dolarů.“

"Susan: Ve vašem případě při výměře trestu vezme soud v úvahu skutečnost, že jste vyrůstala v neobvyklém rodinném prostředí. Susan dostala maximální trest pět let nepodmíněně. S tím, že řízení o podmínečném trestu se odkládá. Oba mí obhájci mě ujišťovali, že nestráví za mřížemi ani den.

Zpráva o tom, že jsem dostal třicet let se rozlétla do celého světa rychlostí blesku. Na druhé straně byla ihned založena Nadace na obranu Timothy Leara. Peníze na dobré obhájce jsem skutečně potřeboval.

V Millbrooku zatím dozrával čas na další letní školu. Dal jsem dohromady kvalitní tým, psychology, biology, lidi praktikující jógu a meditaci. Kouzelníky se světly a filmaře.

Jednu sobotu nám telefonovalo několik našich stoupenců z řad justice. Varovali nás, že se v Millbrooku chystá obrovská razie. Spojenou s domovní prohlídkou.

Večer jsme se sešli obvyklým způsobem, asi třicet hostů Proběhla světelná meditace. U vstupní brány byl sice zaznamenán jistý pohyb, vše však proběhlo v klidu. Pak někoho napadlo, že bychom si před spaním mohli naplnit hlavy jistým voňavým tabákem. Bylo to DMT (halucinogen), co poslala jistá naše přívrženkyně z Brooklynu. Dost silné a legální.

Rosemary i já jsme se na posteli přímo vznášeli. Najednou se rozlétly dveře.

„Ani hnout“ velel jeden policista. „Vstaňte“, přidal se druhý. „A všichni ruce vzhůru, máme povolení k domovní prohlídce!“

Po několik hodin zněl domem dusot bot. Jedinou podezřelou věcí, kterou policisté našli, byla usušená a rozdrcená rašelina. Nakonec policista jménem Liddy pronesl větu:

„Jste zatčen!“
A za co?"
Za držení ilegálních narkotik."
„Odkdy je rašelina ilegální?“

Marný protest, dali mi pouta a odvezli do okresního vězení. V neděli byla složena kauce a odešel jsem z vězení. Tentokrát musela být všechna obvinění pro nedostatek důkazů stažena.

Potom nás navštívil Carl Perian, výkonný sekretář senátního výboru pro drogy. Pozval mne, abych vypovídal před Výborem, který právě rokoval o tom, zda bude LSD prohlášeno za ilegální. Jako první předstoupil policista, který neměl o celé záležitosti ani potuchy, jen donekonečna opakoval, jak je LSD škodlivé. Sehnali také mladé lidi, kteří povídali o svých špatných tripech. A tak to pokračovalo donekonečna. Přijel i senátor Ted Kennedy. A rozhovor s ním byl skličující. Mé argumenty vůbec za argumenty nepovažoval.

Seděl jsem v křesle pro svědky a cítil nekonečnou lítost s Teddym. Bylo jasné, že jedinou naději v rodině Kennedyů představoval Bobby.

V roce 1966 se děly divné věci. Diskriminace aktivistů na všech frontách: politika, průmysl a mnohé další. Já jsem si jako hlavní úkol vytýčil přesvědčit vládu, aby podpořila výzkum psychedelických drog a výcvik lidí v jejich užívání, a aby odmítla politiku represe. I moji právní poradci chovali rovněž značnou naději, že by se mohlo zabránit vyhlášení nové prohibice, která by se tentokrát týkala LSD, a to působením uvnitř systému samotného: lobbováním, podněcováním a shromažďováním svědectví odborníků, registrací právních precedensů.

Setkal jsem se také s Van Wolfem, bystrým pozorovatelem a glosátorem americké kultury. Byl prvním z těch, kteří tvrdili, že bitvu o prosazení licencované distribuce psychedelických drog a legalizace marihuany bude nutné svést na poli veřejného mínění.. Van se znal dobře s jistým Charliem Bernsem, spoluvlastníkem podniku Twenty-One. Člověk, který v době alkoholové prohibice v klidu ve své nalévárně prodával alkohol. Každý, kdo tehdy něco znamenal, chodil k němu. Charliemu jsem také vyprávěl o situaci kolem psychedelických drog. Jeho reakce byla dost zajímavá. Místo jakéhosi profesního soucitu ke mně vyslal divný pohled. Řekl mi, že pro jeho výrobu tvrdého alkoholu jsme v současné době největším nepřítelem. Načež mi Van řekl:

„Takže to musíme udělat sami“.
„Udělat co?“
"Musíme udělat z dnešní obdoby tehdejších opilců to, co je ´in´. Tak, jako oni měli svoji kulturu nelegálních lokálů a pašeráků v těch divokých dvacátých letech, rozvineme my naši vlastní drogovou kulturu. Kerouac a Cassady s tím už začali, ale oni jsou tak trochu bohémové. My musíme dělat to, co dělali lidé v alkoholové branži během prohibice. Rozptýlit ten mrak ilegality a nebezpečí. Musíme dosáhnout toho, aby psychedelické drogy byly asociovány s krásou, romantikou, ale také sexem.

„Obávám se, že nejsem ten pravý člověk, který by dovedl vzbudit pozitivní publicitu.“
„Tak to se budete muset rychle naučit! Musíme zajet k Marshallu McLuhanovi.“
Van měl pravdu. Od doby mého odsouzení se od nás filmové štáby netrhly. Newsweek otiskl obsáhlý materiál o marihuaně. Life s článkem ´Bouře v tabletě´: myslím, že nemohla být lepší propagace LSD, jako tento článek. Byl nejpřesvědčivějším doporučením LSD a byl výmluvnou obhajobou dalšího výzkumu. Bylo také jasné, že tento reklamní materiál bude mít za následek rapidní zvýšení konzumentů LSD, z nichž ovšem většina nebude na tuto zkušenost připravena. Že se počet špatných tripů bude zvyšovat.

Oběd s Marshallem McLuhanem byl nanejvýš poučný.

„Nudná a deprimující senátní slyšení a soudní síně nejsou pro vás tím pravým prostředím pro vaše poselství. Nazýváte se filozofem a reformátorem, ale klíč k vaší práci je reklama. Vy musíte pomocí ní dostat do podvědomí lidí jistý produkt, kterým je vylepšený a akcelerovaný mozek. Musíte dosáhnout toho, aby člověk vnímal LSD v asociaci se všemi dobrými věcmi, jež mozek produkuje.“

„To je složitý problém“, řekl jsem. „Našim protivníkům se podařilo rozmazat na veřejnosti to špatné, uvést příklady špatných tripů, i když je to jeden z tisíce.“

„Abyste rozptýlil obavy a strach, musíte využít svůj image, který si pro veřejnost vytvoříte.“

Pak mi ovšem řekl: „Vy tu válku nevyhrajete, Timothy. A předtím několik velkých bitev ztratíte. Nemůže se vám podařit během několika málo let zcela změnit tu protestantskou etiku. Tato kultura moc dobře ví, jak prodat úzkost a strach. Vy jste předběhl dobu. A oni se budou muset pokusit zničit vaši důvěryhodnost.“

Náš dům v Millbrooku se stal terčem aktivit ze strany G. Gordona Liddyho. Na příjezdových trasách byly umístěny zátarasy a skončilo to až úplným obklíčením domu. Z hlediska taktiky a strategie se náš dům vlastně nedal hájit.

Přemýšlel jsem, co dál. V roce 1967 se u nás neobjevil nikdo jiný, jako Otto Preminger, který sbíral informační materiály o LSD. Chtěl natočit film Skidoo. Vyprávěl jsem mu prakticky vše, co jsem věděl. On mě na oplátku zasvěcoval do tajů výroby filmů. Jeho návštěva u nás skončila tripem. Při něm jsem si uvědomil, že jsme v Millbrooku žili v jakési časové deformaci. Tím, že jsme se vyhýbali současným technologiím. Ottova elektrická technologie mohla přispět k rozšíření mozku samotného. Rozhodl jsem se na místě, že se přestěhuji do Hollywoodu a tam se naučím vyrábět a režírovat tyto nové reality.

První naší hollywoodskou produkcí byl záznam mé svatby s Rosemary na vrcholu jedné hory. Naše společnost čítala asi 50 lidí Všichni jsme vzali poměrně značné dávky LSD a rozložili se kolem vrcholu. S Rosemary jsme se tulili k sobě a šeptali modlitby vděčnosti a lásky k těm, kdo tady s námi nemohli být. K mé dceři Susan, k Ralphovi, k Dickovi. Za východu slunce nás kameraman Ted svolal, aby byl obřad zahájen. Ale Samu, indiánský šaman a veterán tisíců nocí prožitých s peyotem, ležel jen na zádech a jeho oči byly bez sebe úžasem. Medicina velmi silny, později, později.

Jack Leary přijel na naši svatbu s přítelem Johnem Griggsem. John mě posléze pozval, abych na nějaký čas přijel do Laguna Beach. Z té se právě stávalo hlavní město psychedelických.drog pro celý svět. Naše společná kasa byla sice prázdná, ale pár mých fandů zorganizovalo přednášku v Long Beach. Honorář 1500 dolarů by nám měl stačit na dva měsíce. Pronajali jsme si malý domek s vyhlídkou na pláž. Byl tam s námi i Jack. Byl v nějaké depresi, neustále měl v zádech policii a to ho nesmírně obtěžovalo.

V tomto novém prostředí se mi stal průvodcem John Griggs. Před časem si přečetl mou knihu ´Založte své náboženství´ a s několika přáteli se rozhodl udělat právě to. Založili ´Bratrstvo věčné lásky´. A to byla věc. U dálnice si otevřeli naprosto skvělý a nepřekonatelný obchod se vším možným pro lidi z drogové kultury. Obchodu dali název ´Mystic Arts World´ a bylo tam vše, co mohli lidi z drogové kultury potřebovat. Knihy z farmakologie psychofarmakologie, psychologie. Orientální oděvy, prostě všechno. Jakožto nonprofitní organizace se všechny peníze vracely do společné kasy.

Butik zároveň sloužil k praní peněz získaných z prodeje hašiše, marihuany a LSD.

V následujících deseti letech se marihuana stala nejvýznamnější zemědělskou plodinou v některých státech USA. Hrubý národní produkt z výroby trávy se zařadil na třetí místo v zemi, hned za Generals Motors a Exxon. Bratrstvo věčné lásky postupně vypracovalo k dokonalosti pašování marihuany z Mexika, té nejlepší kvality. Ostatní drogy jako amfetamin, heroin, to bylo pro Bratrstvo tabu.

Situace v Laguna Beach se mi jevila až příliš idylická na to, aby mohla dlouho vydržet. Navrhl jsem jim, ať se stáhnou někam na sever do hor. John okamžitě začal tento nápad praktikovat. Pro mne a Rosemary se stala Laguna Beach také nebezpečnou. Oči policie jsme na sobě cítili neustále. Rozhodli jsme se posunout na sever, do oblasti sanfranciského zálivu.

Někdy v polovině června se do našeho hlavního stanu přiřítil John Griggs s tím, že koupil ranč v horách San Jacinto.A jestli se tam nechceme podívat. Bylo to pohádkově krásné místo. Na horském hřebeni stál i malý domek pro mě a Rosemary. Nastěhovali jsme se okamžitě začalo tak další idylické období. Pomáhali jsme na stavbě hlavního domu, krotili jsme koně, kupovali krávy a dobytek.

Z klidu náhorní planiny jsme sestoupili o Vánocích a jeli se podívat do Laguna Beach. Všichni jsme byli zatčeni, když jeden z policistů upustil na podlahu auta dva vajgly cigarety s marihuanou. Po chvíli jsme byli propuštěni na kauci Bratrstva. Nikdo se neobával nějakých následků, o policistovi, který nás zatýkal, bylo známé, že vymýšlí důkazní materiály.

Z klidu pouště na náhorní plošině jsme sestoupili ještě jednou.. Jeli jsme na přednáškové turné po univerzitách. Aby se agentura toto turné organizující vyhnula rozsáhlým debatám se studenty, získala pro mne oponenta, s nímž jsem vlastně vedl dialog. Paradoxem bylo, že se jednalo o dr. Sidneyho Cohena. On sám kdysi publikoval články na podporu psychedelik a sám mnohokrát vzal LSD. Ale byly to vzrušující dny. Bzučení kamer, blesky fotoaparátů. Má vystoupení se postupně změnila ve vědecké monology, vášnivé ódy na evoluci. Dr. Cohen naopak zahrnoval publikum hrůzostrašnými příběhy a krmil tím především starší generaci.

Po návratu jsme se dozvěděli zprávu tu nejlepší. Dopoledne za námi přišel John Griggs:

„Právě hlásili v rádiu, že nejvyšší soud tě osvobodil!“ Byl to nádherný okamžik.. Najednou se přihnala auta s reportéry a stal jsem se terčem mnoha otázek.

„Teď se vám podařilo vyřídit federální zákony proti marihuaně. Co bude dalším vaším krokem?“

„Budu kandidovat ve volbách guvernéra státu Kalifornie.“

Dal jsem reportérovi tři stránky mého volebního programu a reportér si ho prohlížel.

„Víte, kolik lidí tímto popudíte?“ Rosemary mi pošeptala, že právě toho se obává.

Začali jsme s přípravou volební kampaně. Nahrál jsem rozhovory pro rozhlasové stanice a sešel se s filmovým producentem, který měl za úkol vyrobit film, který bude pojednávat o mém vítězství ve volbách. Sešel jsem se s Johnem Lennonem, ten slíbil napsat písničku pro mou kampaň.

Nazítří jsem zamířil do kanceláře mého právníka. Tam moje euforie opadla. Vypadalo to tak, že pro letošní zimu budu mít připravený pěkně nabitý program. Vše začínalo Laredem. Tam to byl takový hit, že v prosinci chtějí reprízu. „Laredo? Byl jsem přece osvobozen před Nejvyšším soudem!“

„To jo, ale lidem z FBI se podařilo dosáhnout revize kvůli nějakým nesrovnalostem. Tentokrát máte na krku obvinění z transportu marihuany. Konkrétně jde o to, že jste řídil auto, v němž byla nalezena marihuana. Maximální sazba dvacet let a 10.000 dolarů pokuty.“

„Vy snad žertujete!“

„To je jen začátek. Nejpozději v prosinci případ Laguna Beach. A hned na začátku ledna těch jedenáct obvinění z Millbrooku. Můj odhad je, že vás místní poroty uznají vinným. Je sice téměř jisté, že se vám podaří dosáhnout zrušení rozsudků u odvolacích soudů, ale to může trvat i dva roky. A mezitím vězení bez možnosti kauce.“

„Takže mám na krku dvacet plus deset plus jedenáct za půl unce marihuany a dva vajgly, z čehož nic nebylo moje.“

„Přesně tak.. A taky vás to bude stát dost peněz. věc se má totiž tak, že Nixonova administrativa vyhlásila drogám totální válku. Dobře vědí, že nemohou zabránit lidem brát drogy. Takže to nejlepší, co mohou udělat, je strčit do basy symbol. Takže si na vás nachystali tuhle ofenzívu se třemi bodci, jako vidle. A k tomu vás mohou ještě zavírat na základě vykonstruovaných obvinění kdykoli se jim zlíbí.“

„Co tedy mohu dělat?“

„Nejlepší by bylo, kdyby se vám podařilo získat co nejrychleji nominaci do guvernérských voleb. Jedinou obranou, kterou máte k dispozici, jsou protesty veřejnosti.“

Léto toho roku bylo nabité událostmi. Konal se legendární koncert ve Woodstocku. Půl milionu lidí v publiku. O tři měsíce později koncert Rolling Stones, na kterém se nevybíralo vstupné.

Dva týdny poté jsem měl přednášku v Bostonu. Tam mi volala Rosemary. Plakala, John Griggs právě umřel. Předávkování psilocybinem. Látkou, kterou firma Sandoz přestala distribuovat již před šesti lety. John ji získal od nějakého chemika v Los Angeles a na trip se moc těšil. Vzal si velkou dávku a po půlhodině se mu udělalo zle. Ještě varoval ostatní, ať látku neberou. Podle laboratorní zprávy obsahovala látka strychnin.

V té době se na veřejnost často dostávaly zprávy o kontaminovaných drogách. Zvěsti o tom, že agenti federálního protidrogového úřadu pouštějí do oběhu zamořené drogy se nepotvrdily, nebyly žádné důkazy.

Já jsem věděl, že jsme přišli o člověka, který byl jedním z těch několika málo dobro vyzařujících, jasných a svatých lidí, které jsem v životě poznal.

V posledních týdnech roku jsem musel absolvovat řadu výslechů a procedur.

1. prosince jsem znovu stanul před soudem v Laredu. Byl jsem shledán vinným během deseti minut. Následovalo stání před okresním soudem v Orange kvůli těm dvěma vajglům. Rosemary a Jack byli jasně usvědčeni z držení ilegálních drog. Kdybych se já úspěšně bránil a při vyhrál, dostali by oba tresty natvrdo. Když budu shledán vinným já, dostanou oba podmínku.

Pak šel případ před porotu. Verdikt poroty byl jednoznačný: všichni jsme byli uznáni vinnými z onoho prapodivného zločinu, kterým je držení drog. A potom soudce vytáhl trumf. Já jsem byl okamžitě odeslán zpět do vyšetřovací vazby, aniž bych dostal možnost být propuštěn na kauci. Soudce citoval jakýsi můj článek, který jsem kdysi napsal pro Playboy a v němž jsem si dělal legraci z marihuanových zákonů.

Strávil jsem pět týdnů v samovazbě vězení v Orange a čekal na rozsudek. Dostal jsem deset let, nejvyšší možnou sazbu. Rosemary a Jack vyvázli s podmínkou.

Byl jsem transportován do státní věznice v Chino. V přijímacím středisku jsem byl podroben psychotestům. I vyšetřující psycholog věděl, že autorem těch testů jsem já. Odpovědi jsem zformulovat tak, abych vypadal jako člověk morální, neimpulsivní, poslušný a konformní. Zato testy zjišťující předpoklady pro pracovní zařazení měly odhalit mé vlohy pro práci v lesnictví a zemědělství spolu s beznadějnou nevyužitelností pro práci v kanceláři. Hrál jsem totiž o možnost transferu do věznice s minimální ostrahou, odkud by bylo možné utéci.

Zanedlouho skutečně přišel rozkaz k převezení do věznice v San Luis Obispo. Vězení s minimální ostrahou. Jedinými překážkami byly pět metrů vysoký plot s ostnatým drátem a obrněný transportér s osádkou střelců.

Uplynulo celých dvě stě dnů. Během nich jsem pečlivě připravoval plán útěku. Zvenku mi pomáhala Rosemary. Bylo neuvěřitelně těžké dostat se po telefonním drátu přes plot, pak běžet přes pole k dálnici a tam čekat na ´moje´ auto. Za pomoci několika mladých dam a čtyř aut jsem se dostal až do Seattlu. Tam mi byl sdělen další postup:

„V pátek si půjdeš pro řidičák pro stát Washington. V neděli letíš do Chicaga a v pondělí požádáš o pas. Ten můžeš mít ještě týž den. A v pondělí v noci letíš do Alžíru.“

Bál jsem se formalit při vyřizování pasu, při odbavení na letišti, ale vše dopadlo neskutečně dobře. S pasem na jméno William McNellis, jsem prošel detektorem na kovové předměty a nastoupil do letadla TWA do Paříže. Stejným letadlem cestovala i Rosemary. Samozřejmě také pod falešným jménem.

V Paříži jsme se zdrželi jen pár dnů, Francie mi nepřipadala dost bezpečná. Odletěli jsme do Alžíru. Tam jsem navázal kontakt s FLN, levicovou frakcí v alžírské vládě. Ti zařídili, že jsem po dvou dnech dostal v Alžírsku politický azyl.

Dny v Alžíru byly zvláštní. Vůbec divná země. Jedni mě chtěli využít jako politického prostředníka v některé ze svých akcí, druzí tvrdili, že mi pomohou s dalším výzkumem. Tady jsme prostě zůstat nemohli. Přesun do jiné země byl takřka nadlidským úkolem, ale nakonec se zdařil. Odletěli jsme do Dánska. S mezipřistáním v Ženevě.

Na letišti do mě vrazil starší muž a něco mi povídal v němčině. Rosemary s ním hovořila před malou chvilkou. Prý nemáme pokračovat v letu do Dánska, okamžitě by nás zatkli. Měl jsem v Ženevě kontakt na dva muže, kteří nám byli schopni pomoci. Taxíkem, kolem jezera, jsme zajeli k místu s první adresou.

Otevřel nám člověk, který do mě ráno vrazil na letišti. Zůstali jsme u něj v podkroví jako hosté. Druhý den jsme se setkali s jistým Duvalem, který mě seznámil s naší současnou situací.

Američané budou nepochybně žádat vaše vydání. Interpol již vystavil zatykač, který zde, ve Švýcarsku, nabude právní moci zhruba za jeden měsíc. Do té doby se pokusíme vyřídit žádost o politický azyl. K tomu účelu máte přiděleného právníka, Mastronardy se jmenuje a je dobrý.

Po několika dnech došlo k dalšímu setkání, tentokrát velmi zajímavému. Mým hostitelem byl Albert Hofmann. Vynálezce LSD. V roce 1953 se jeho genialita potvrdila znovu. Syntetizoval psilocybin. Setkání bylo vskutku prospěšné, ověřil jsem si pár věcí, o kterých jsem nebyl až tak příliš přesvědčen.

Potom jsem byl zatčen. Američané požádali o moje vydání a já musel do vězení v Lausanne. Ve vězení jsem strávil zhruba měsíc. Pak, na radu mého právníka, jsem sehrál divadlo. Nafilmoval jsem srdeční záchvat. Poslali ke mně jiného lékaře a ten nařídil okamžité propuštění. Setkání s Rosemary bylo dojemné a Mastronardy mi vyprávěl, co všechno se děje na moji podporu. A měl vynikající zprávu: Švýcarská vláda zamítla žádost o moje vydání. Jsem svobodný a můžete se pohybovat v této zemi, kde chcete.

Ovšem s Rosemary bylo všechno jinak. Tady, v Ženevě se podrobila gynekologickému zákroku, který se zdál naprosto zbytečný. Vedle mě se cítila naprosto bezmocná, bez nejmenší jistoty do budoucnosti. Pak jednoho dne zavolal Rosemary John, člen její ochranky v době, kdy jsem byl v Kalifornii ve vězení. Sdělil jí, že přišel k pěkné sumičce peněz. Právě se vracel z Afghanistánu a chtěl nás navštívit. Souhlasil jsem, jen ať přijede. A Rosemary se začala balit.

Po jejím odchodu jsem byl silně deprimován. Byl jsem odříznut od všech kontaktů v Americe. Neměl jsem žádný pocit poslání ani žádný zdroj příjmů.

Jedním z hostů v domě, kde jsem bydlel, byl Brian Barrett. Závislý na heroinu. Jedné jeho známé, stevardce u Swissairu, se podařilo sehnat větší množství této látky. Dala to mně, abych to Brianovi předal. Ihned, co se vrátil, poznal, že v domě je heroin. Bylo to neuvěřitelné. Přemluvil mě, abych to také vyzkoušel. Jak droga pronikala do mé žíly, pocítil jsem prudký záchvěv euforie. Další půlhodinu jsem se cítil příjemně, načež jsem upadl do těžkého spánku. Druhého dne jsem navečer vzal další dávku. Experimenty s heroinem jsem považoval za užitečné. Vždycky jsem byl kritický k vědcům, kteří vyslovovali autoritativní soudy o psychedelických drogách, aniž by osobně vyzkoušeli jejich účinky. Heroin, droga s tlumivým účinkem, vyvolávající euforii, pro mne neměla žádný půvab. Opiáty mají přesně opačné účinky než drogy psychedelické.

Jednou ráno mi zavolal z Berkeley Jack. Vylíčil situaci, která tam nastala. Susan se narodilo miminko a odešla od manžela. Je sama, bez jakékoliv podpory. Poslal jsem ji ihned letenku. A také jejímu manželovi. Přijelo jich víc. Kromě Susanina manžela také jeho bratr se ženou a dítětem. Musel jsem to všechno nějak materiálně zabezpečit. Podařilo se mi to díky dokončení knihy ´Zpověď nenapravitelného optimisty´ Z 250.000 dolarů, které jsem utržil, zůstalo mně 20.000. Podělil jsem ostatní, přičemž velkou část spolkli lidé, kteří se kolem vydání knihy motali.

Začaly se však objevovat zvěsti o tom, že americká vláda chystá další kroky, aby dosáhla mého vypovězení ze Švýcarska. Okamžitě jsem se sešel s Duvalem, mým informátorem z politických kruhů. První, co mi sdělil, bylo upozornění, že náklady v této branží jsou velmi vysoké. Řekl si o pět tisíc dolarů.

„Fajn“, řekl jsem mu. „Dám vám pět tisíc a vy mi řeknete, která země je ochotna mě přijmout.“

"Vaše situace je dost specifická. Jakkoli jste osoba bez státní příslušnosti, jste přitom naprosto suverénní. Určitě se najde země, kde budete moci trvale zakotvit.

Teď ale nepříjemné věci. V Orange bylo proti vám vzneseno obvinění o devatenácti bodech ohledně obchodu s drogami. Označili vás za kmotra největší organizace pašeráků drog na světě, Bratrstva věčné lásky. Kauce pět miliónů. Další. Američané chtěli, aby vám Švýcaři zadrželi pas. Bern to odmítl.

„To je dobře,“ řekl jsem.

„Nikoli, to je špatně. Švýcaři by vás nemohli přimět k odchodu ze země, pokud byste neměl platný pas.“

„Tak kam bych tedy mohl jít?“

„Olof Palme by vás přijal. Švédsko je ovšem před volbami a on by touto akcí přišel o hlasy. Bruno Kreisky by uvítal, kdyby jste tam přijel a pomohl mu Rakousko dovést do 20. století.“

Nerozuměl jsem tomu, faktem však bylo, že jsem byl vypovězen z kantonu Vallais. Musel jsem se neustále přemisťovat. Hned po Vánocích jsem se přesunul do Vídně. Hned po mém příjezdu se objevila Susan s dcerkou a všichni ti příbuzní z manželovy strany. Bylo to hrozné. George Litwin mi poslal telegraficky tisíc dolarů, abych vůbec přežil.

Mým častým hostem v hotelu byl rockový hudebník Hari. Jeho strýc byl afghánským králem a otec tamním ministrem zahraničí. Měl jsem dost peněz, abychom odletěli do Afghanistánu. Ovšem zatčeni jsme byli hned na kábulském letišti. Vsadili nás do jakési chatrče a hlídali nás. Druhého dne jako tajfun vlétl k nám Hari. Moc se omlouval. Přinesl nám nějaké dobroty a slíbil, že během dneška zařídí naše propuštění. Vrátil se však velice skleslý.

„Můj strýc se na mě moc hněvá. Američané trvají na vašem vydání. Takže jste vyřízení.“

V Los Angeles jsem byl deportován do věznice s nejvyšším stupněm ostrahy. Hned z první cely mi jakýsi spoluvězeň strčil do ruky večerník z minulého dne. Hlavní titulek: ´Drogový král Leary obviněn z daňového úniku 76 miliónů dolarů konečně doma za mřížemi.´

Hned při prvním stání jsem dostal pětadvacet let. Za útěk z vězení. A to mě čekala ještě další stání ve věcech, které doposud nebyly rozřešeny. Jako místo výkonu trestu soud určil Folsomskou věznici. Úplné dno, kam chodí jen ti, kterým je přišpendlen titul „nenapravitelný“. Ve Folsomu jsem byl více než rok. Mnoho lidí zvenku se snažilo pomáhat, jak jen mohli. Jejich přízeň byla dojemná a těšila mne.

V dubnu 1974 jsem byl převezen do věznice ve Vacaville. To je léčebna pro duševně choré, ovšem já tu nejsem jako pacient, nýbrž jako člen personálu. Jeden z vězňů – pomocníků. V protikladu k šedému a ponurému Folsomu byl Vacaville zařízením moderním, plným světla.. Jednu neděli přišla na návštěvu dávná přítelkyně Joanna. Venku mi moc pomáhala, sháněla podpisy pod petice, prostě dělala, co mohla. Tentokrát přinesla zajímavou zprávu. Prý pokud budu ochoten hovořit s agenty FBI, dostanou mě do trestaneckého tábora, kde je jen ta nejmenší možná ostraha.

„Co po mně chtějí?“

„Prý nic, v čem bys musel svědčit proti někomu!“

Příští neděli informaci doplnila. Prý chtějí pouze moji pomoc. A tím zabodovat pro sebe. Jsou to prý demokrati a podporují Kennedyho.

Hned druhého večera mi dozorce řekl, ať si sbalím všechny věci. Budu prý přemístěn do jiné věznice. Jeli jsme celou noc. Asi v sedm jsme zastavili na odlehlém parkovišti na předměstí Los Angeles. Čekali tam již agenti z protinarkotického, vyšetřovatelé státu Kalifornie a dva agenti FBI. Ti z protinarkotického měli pouze zájem o moji účast ve filmu proti zneužívání drog. Vyšetřovatelé měli prý jen právní dozor nad celým jednáním.

Z agentů začal rozhovor Frankie, který měl vyšší hodnost. Přátelsky mi dal ruku kolem krku a začal:

" Podível Timmy, je nás u FBI pár, co dost riskujeme a snažíme se Ti pomoci. Když budeš spolupracovat, něco pro těch tvých deset let určitě uděláme. Ale dej si bacha. Pokud se nás budeš snažit oblbnout, dáme tě do nejhorší věznice a rozhlásíme, že jsi práskač. Nepřežiješ ani čtyřiadvacet hodin."

Sedli jsme si kolem dlouhého stolu a agenti se začali ptát.

„Jak je například možné, že se ta docela prima děcka z dobrých rodin nechají namontovat do těch revolučních sraček?“

Pak chtěl vyprávět o mém azylu v Alžírsku. Dopodrobna.

„Jeli v tom nějací Kubánci, Rusové, Vietnamci, Korejci?“

Moje odpovědi ho zcela zřejmě neuspokojovaly. Pozdě odpoledne mi řekl, že budu mít v následujících dnech zvláštní režim. Noci budu trávit v různých městských věznicích.

Druhého dne mě zavedli do místnosti, kde seděla Joanna. Vypadala ustaraně. Prý má Frankie nějaké problémy s Washingtonem, kde se jim nelíbí moje odpovědi. Po několika dnech mě kalifornští vyšetřovatelé odvezli do státního vězení na Terminal Island. V autě mi dokonce sundali pouta a přátelsky se vybavovali. Pro agenty FBI neměli ani trochu pochopení.

Joanna se ubytovala v nedalekém hotelu a každý den jezdila do vězení taxíkem. Neměla co dělat, konspirovala s FBI, navíc se na potkání chlubila tím, co pro mne dělá.

Stále za mnou chodil Frankie a kladl mi další a další otázky. Dával mi jasně na srozuměnou , že mu neříkám nic, co by už nevěděl.

„Co tedy chcete slyšet?“, zeptal jsem se přímo.

Hovořil o tom, že musí existovat nějaké vnější vlivy, které tady, v USA, manipulují s mládeží. A tak podobně. Chtěl slyšet další a další jména z Alžírska. Do očí jsem mu řekl, že FBI už po celé generace dělá jedinou chybu: hledá nějakou vnější příčinu. Která neexistuje.

Frankie byl vzteklý a důsledky na sebe nedaly dlouho čekat. Byl jsem přemístěn do věznice v Sandstone. Po registraci mě oblékli do vězeňského mundůru. Ředitel mi řekl, že má rozkaz zaregistrovat mě pod jiným jménem. Neví prý proč, jen plní rozkazy z FBI.

Ještě téhož dne se objevila Joanna. A neměla dobré zprávy. V novinách jsem byl označen za práskače, který shodil několik lidí z klanů pro distribuci drog. A teď mě prý musí izolovat na tajném místě, protože mi hrozí velké nebezpečí. To bylo nemilé. Na druhé straně se snažila využívat všech konexí, především z demokratických kruhů, aby dosáhla v mém případu obrátky k lepšímu.

Večer si mě zavolal ředitel věznice. Přijal mě přátelsky a ukázal mi článek v novinách. Z něj bylo jasné, že při vyšetřování aféry Watergate byl Nixon kompromitován a blíží se jeho konec. Pochopil jsem, že ředitel je demokrat.

Při loučení mi řekl:
„Spousta těch lidí, co po vás šli, teď hodí zpátečku!“

Asi za měsíc mě přeložili do Kalifornie, z dosahu FBI. Joanna se objevila hned a měla dobrou zprávu. Společně s několika přáteli z protinarkotického se jí podařilo dosáhnout transferu do pracovního tábora, kde je to prý jako ve společenském klubu.

Když jsem v Sacramentu vystupoval z letadla, přiřítila se po zuby ozbrojená ochranka. A jeli jsme do Placerville. Žádný pracovní tábor, ten už prý neexistuje.

Tohle bylo šestatřicáté vězení, ve kterém jsem se ve své kariéře psance dostal. A bylo ze všech nejhorší. Vrchní šerif Art van Court, který mě doprovázel ze Sacramenta, uvěřil historce, že znám důležité informace. A byl stále zmatenější, že ani po půlroce nepřicházel za mnou nikdo od FBI. Jistý plán mého útěku sice Joanne vymyslela, ale nepodařilo se nám ho realizovat.

V září 1975 jsem byl převezen do federální basy nedaleko San Diega. Zaregistrován opět pod cizím jménem. Ale hned druhý den někdo moji pravou totožnost vyzradil. Ani ne do měsíce se kamufláž s mou totožností proměnila ve frašku.Noviny ze San Diega neustále otravovaly ředitele, aby potvrdil mou totožnost. Udělali to vychytrale. Na noc mě odvezli do Sacramenta a druhý den jsem byl zaregistrován pod pravým jménem.

Tehdy jsem se z novin dozvěděl pravdu o Mary Pinchotové. J.F. Kennedy se s ní často scházel. Sex, marihuana. Po prezidentově smrti se stala jednoduše nepohodlnou. A potvrdilo se, jak významnou součástí nejnovějších dějin byl její život a smrt.

Když se stal guvernérem Jerry Brown, byl jsem propuštěn z péče státu Kalifornie. Po dvaatřiceti měsících. K tomu je nutno připočíst téměř dva roky, které jsem si odseděl za laredskou kauzu. Mí právníci se obrátili na soudce Connallyho a pokusili se ho přimět k tomu, aby stanovil výši kauce. Byl neoblomný. Avšak po týdnu zkolabovalo jeho srdce a případu se ujal mladý právník, který bez váhání podepsal moje propuštění na odvolací kauci.

S Joannou jsme se odstěhovali do Nového Mexika, na samotu do hor nad Santa Fe. Agenti FBI se snažili utajit moji skutečnou totožnost. To se jim nepodařilo. Za chvíli každý v okolí věděl, kdo skutečně jsem.

A já se zas mohl věnovat své práci. Pod skutečným jménem publikovat a přednášet.

V soukromí pokračuji v experimentech s důvěrně známými psychoaktivními drogami a zkoušíme i čtyří nové neurotransmitery: Adam, XTC, Ketamin a Intellex. Tyto výzkumy dávají tušit, že existují ještě jiné dimenze mozku, které teprve bude třeba důkladně prozkoumat.

Již v minulé části jsem se zmínil, že myšlení Timothy Learyho považuji za nadčasové. Chtěl bych to doložit jednou z jeho úvah:

„Ve vězení v Yolu jsem měl přístup k odborné literatuře. Nejméně osm hodin denně jsem trávil studiem nových poznatků z oborů imunologie, genetiky, neurologie, gerontologie. Zdálo se, že nejnovější poznatky těchto věd, kterých bylo dosaženo za pomoci nových přístrojů (elektronových mikroskopů, lineárních akcelerátorů, computerové animace) otevírají před lidstvem nové relativistické perspektivy poznávání. Mechanistický newtonovský model universa byl krok za krokem nahrazován jakýmsi einsteinovským kontinuem. Tento přístup umožňoval nahlížet všechno ve vesmíru – od galaxií ke kvarkům, nejmenším částečkám hmoty – jakožto něco živého, vysílajícího signály, které je možné dešifrovat. Navíc jakožto něco, co je možné měnit rozumnými intervencemi lidských bytostí. Zde vznikala nová pozitivní humanistická věda.“

Vím, že jsem v tomto povídání překročil hranice beat generation. Ovšem k pochopení drogové kultury jsem u Timothy Learyho nemohl povídání ukončit dříve. Nedávalo by to smysl.

Zmínit bych se měl o Dr. Stanislavu Grofovi, který se věnoval práci s psychedelickými drogami i u nás. V roce 1967 dostal stipendium s možností věnovat se klinické praxi na John Hopkins University. Do Čech se už nevrátil. Poté, co byla práce s psychedeliky zákonem znemožněna, věnoval se tzv. holotropnímu dýchání. Metodě, která může navodit stavy podobné těm, které se objevují po požití psychedelik.

««« Předchozí text: (Rozlúčková) nedeľná chvíľočka poézie Následující text: Beat generation (část II./1) »»»

pepa | 1.4.2007 Ne 21:55 | Beat generation | trvalý odkaz | tisk