Beat generation (část II./1)

První díl celého vyprávění najdete zde

"Neberte LSD, pokud nejste dobře připraveni na odchod ze své mysli.
Neberte ho, pokud u sebe nemáte někoho opravdu zkušeného, aby vás tím provedl.
Neberte ho, pokud nejste připraveni na to, že váš pohled na život se dramaticky změní, protože se stanete někým jiným."
(Timothy Leary)

Minulou část jsem uzavřel několika postřehy či názory. Především tvrzením, že beat generation byla neodmyslitelně spjata s užíváním psychedelik, což výrazným způsobem ovlivňovalo její myšlení a následně i tvorbu. Hovořil jsem o podpoře, které se dostávalo tomuto konání ze strany Harvardu. V následujících odstavcích bych se rád dopracoval potřebných vysvětlení. Především proč a jak došlo k propojení beat generation s harvardským výzkumem. Užívání drog touto generací není limitováno pouze tímto výzkumem. Beat generation ´jela´ už několik let naplno v době, kdy vlastní výzkum oficiálně začal. Měli k dispozici ´předlearovské´ znalce, ale harvardský výzkum byl pro ně zásadní, populární a především nejrozsáhlejší.

Timothy Leary nebyl zdaleka prvním, kdo se o látky rozšiřující vědomí začal zajímat a pracovat s nimi. Historie výzkumu látek ovlivňujících mozkovou činnost je samostatným oborem a zabývat se jí by bylo neuvěřitelně rozsáhlé. Přesto ji nelze vynechat. Je třeba alespoň základní fakta zmínit. A přitom nechápat slovo „základní“ v jeho původním významu. Toho „základního“ bude více než dost. K lepšímu pochopení vlivu psychofarmak, psychedelik a jiných drog na myšlení obecně a posléze na osobnosti beat generation nelze začít jinak.

Už nejstarší civilizace – v určitých lokalitách – uměly s psychotropními látkami pracovat (jednalo se bez výjimek o přírodní alkaloidy, získávané z rostlin). Šamani nebyli určitě „samozvanými závisláky“, kteří by se těšili z nádherných úletů. Znali účinky alkaloidů dopodrobna a věděli, jak s nimi pracovat. Tyto "znalce“ bych v uvedeném smyslu ani trochu nepodceňoval. Problémem bylo předávání zkušeností. Seznamováni s nimi byli jen ti vyvolení, prakticky nikoho jiného nebylo možné se znalostmi těch „nejvyšších“ srovnávat. Aplikace alkaloidů nebyla pouze rituálem, měla daleko hlubší smysl. A byla považována za samozřejmou součást života.

Zřejmě prvním, kdo byl za experimenty s drogami perzekvován, byl Paracelsus (1493–1541). Jeho lékařská praxe se stala terčem kritiky mj. proto, že při svých experimentech užíval drogy včetně opiové tinktury, praktikoval nekonvenční techniky jako hypnózu a chirurgii. Za svoji práci sklidil veřejnou kritiku a posléze byl i uvězněn. V posledních třinácti letech života Paracelsus hodně cestoval, přičemž pokračoval ve svých výzkumech. Mnohé jeho teorie anticipovaly (bez důkazů předpověděly) moderní pojetí fenoménu psychosomatické choroby jakožto poruchy, jejíž kořeny je třeba hledat v lidské mysli a nikoliv v posedlosti démony.

Na Harvardu probíhaly experimenty s látkami ovlivňujícími stavy myšlení už daleko dříve, než v roce 1960, kdy začal na svém výzkumu pracovat Timothy Leary. Filozof a psycholog William James (1842 – 1920) byl prvním americkým badatelem v oboru drog ovlivňujících lidský mozek. Zároveň byl zakladatelem katedry psychologie na Harvardu, kde položil základy tradici výzkumu změn mozku. Šokoval akademickou obec experimenty s peyotlem a oxidem dusným (rajským plynem). Ukázal, že k některým důležitým úrovním inteligence, běžně nedostupným, lze získat přístup prostřednictvím drog.
Vynechat zmínku o Williamu Jamesovi by bylo prohřeškem. A další prostor nemůže dostat nikdo jiný, než Aldous Huxley (1894 – 1963).
Studoval biologii na anglických universitách, jeho kariéra se však nemohla rozvinout díky zrakovému handicapu. Věnoval se proto studiu transcendentální filozofie a evoluci inteligence. O drogy vyvolávající změny v mozku se začal zajímat už v dětství. Seznámil se s publikací německého farmakologa Ludwiga Lewina, který jako první zveřejnil systematickou studii o peyotlu. Pochopil (když několik vynikajících psychologů začalo provádět první experimenty s meskalinem, aktivní součástí peyotlu), proč indiáni uctívali peyotl jako božstvo. I zmínění novodobí experimentátoři si z meskalinu udělali modlu. A potvrdilo se ono zvláštní postavení meskalinu mezi drogami: podávaný ve vhodných dávkách způsobuje daleko hlubší změny vědomí než jiná psychofarmaka a je mnohem méně toxický. Od dob Lewina se podařilo chemikům tento alkaloid nejen izolovat, ale i synteticky připravit. Někteří psychiatři brali meskalin dokonce v naději, že tak dospějí k lepšímu pochopení duševních procesů u svých pacientů. Přestože psychologové pracovali jen s velmi málo subjekty a za přísně kontrolovaných okolností, podařilo se vypozorovat a zaznamenat některé znaky, typické pro tuto drogu. A došlo k prvním pokusům lépe osvětlit starou a nevyřešenou otázku: Jaké vlastně je skutečné místo lidské mysli v přírodě a jaký je vlastně vztah mezi mozkem a vědomím vůbec?
Sám Huxley píše: „Shodou okolností, pro mne obzvláště šťastných, jsem se na jaře roku 1953 ocitl uprostřed tohoto dění. Pracoval jsem v Kalifornii, kam tehdy přijel jeden z významných psychologů. Měl vědecký materiál naprosto neadekvátní sedmdesátiletému výzkumu a dychtivě si přál něco k tomu přidat. I já jsem byl okamžitě připraven ke spolupráci a hořel jsem touhou přijmout roli pokusného králíka. A tak to tedy přišlo. Jednoho květnového rána jsem pozřel 0,4 mg meskalinu rozpuštěného ve sklence vody. Posadil jsem se a čekal, co se bude dít.“
O těchto i o dalších zkušenostech hovoří Huxley v knize ´Brány vnímání´. Už při zmíněném prvním experimentu zažil mystický stav mysli, v němž jsou očištěny ´brány vnímání´ a překročen dualismus subjektu a objektu.
Meskalin, psilocybin a LSD pak systematicky užíval po dobu více než deseti let, až do své smrti. Tyto tripy podle jeho vlastních slov pro něj představovaly zcela zásadní životní zkušenosti. Ještě v okamžiku těsně před smrtí požádal svou ženu o dávku LSD. Timothy Leary o Huxleyovi píše:
„V době, kdy se vyřizovalo mé přijetí na Harvard, dostala se mi do ruky kniha Aldouse Huxleyho o meskalinu a LSD. Huxleyova ďábelská schopnost uvádět často chaotická dění v aktivovaném mozku do vztahu k věčným tématům estetiky a ontologie (principy a příčiny bytí) mě naplnila nadšením.“

Nejvýraznější osobností při zkoumání látek ovlivňujících stav mysli byl Timothy Leary.
Po ukončení studia a získání doktorátu z klinické psychologie působil šestnáct let (1943 – 1959) jako ředitel psychologického výzkumného centra v Kaiser Foundation Hospital v kalifornském Oaklandu. „Důvodem mého odchodu po šestnácti letech práce bylo naprosté vnitřní zmatení, které jsem ohledně své profese pociťoval. Po deset let můj výzkumný tým sledoval a vyhodnocoval statistiky úspěšnosti v psychoterapii. Zjistili jsme, že ať byl typ psychiatrické léčby jakýkoli, výsledky byly stejně neradostné. Asi u třetiny pacientů se stav zlepšil, třetina na tom byla stejně a poslední třetina zaznamenala zhoršení. Kontrolní skupiny bez jakékoliv léčby vykazovaly stejné statistické výsledky. Psychologie dosud nenašla způsob, jak stimulovat podstatné a předvídatelné změny lidského chování. Uvědomil jsem si, že vykonávám profesi, jejíž metody jsou podle výsledků málo účinné.“
V roce 1959 jsem žil dobrovolně v Evropě (Florencie), z peněz čerpaných z malého výzkumného grantu. Četl jsem a nemohl se smířit se zjevným faktem, že lidské bytosti, dokonce i ty nejvzdělanější, nejsou s to zvládnout problémy lidské přirozenosti: neštěstí, omezenost, náchylnost ke konfliktům. V definitivní verzi rukopisu s názvem The Existential Transaction jsem navrhoval nové, humanistické metody stimulace změn chování. Musel jsem však najít kliniku či universitu, kde bych tyto ideje mohl ověřit v praxi.
Jednoho dne zazvonil zvonek a za dveřmi stál Frank Barron, můj kamarád ze studií v Berkeley (později světově uznávaná autorita v oblasti psychologie kreativity). Začal mi vyprávět o své cestě do Mexika, kde se setkal s psychiatrem, který mu líčil své vize a stavy transu po požití tzv. ´kouzelných hub´. Pytel těchto hub si údajně přivezl do Berkeley a vyzkoušel je. V té chvíli jsem mu přestal rozumět a začal mít strach o jeho vědeckou kariéru. Než odešel, řekl mi nanejvýš zajímavou informaci: Ve Florencii právě v této chvíli působí ředitel Střediska pro výzkum osobnosti na Harvardu. Abych se na něj obrátil, že by mi mohl pomoci sehnat místo.

Profesor McClelland znal moji knihu The Interpersonal Diagnosis of Personality (Interpersonální diagnóza osobnosti) a o pracovní rozhovor projevil živý zájem. Dlouho jsme diskutovali, navzájem si sdělovali své názory, až profesor řekl:
„Jsem ochoten nabídnout vám místo na Harvardu! To, co jste mi říkal, nepochybně znamená budoucnost americké psychologie. Vy navrhujete taktiku pro boj v první linii!“

Má akademická kariéra na Harvardu odstartovala bleskově. Ústav sociálních vztahů právě zpracoval statistický přehled diagnostických metod používaných v psychologii a moje práce The Interpersonal Diagnosis of Personality (prohlášena za nejlepší knihu v oboru psychoterapie za rok 1957) vyšla z této analýzy velmi dobře. Vzbudila zájem pro své nové přístupy k problematice změn chování a zaujala zejména postgraduální studenty. Ti věřili, že s humanistickou psychologií přichází živá a optimistická éra vědy.

Na Harvardu jsem se brzy spřátelil s docentem Richardem Alpertem. Řekl jsem mu, že mám v plánu strávit léto v Mexiku a Richard hned navrhl, že koupí letadlo a poletíme do Mexika společně.

Pak se stalo něco, co jsem absolutně nečekal. Přišel za mnou profesor McClelland. Řekl mi, že se na Harvardu uvolnilo místo na jeden rok a zda bych mu mohl někoho doporučit. Chtěl jsem splatit jistý dluh, proto jsem profesorovi doporučil Franka Barrona. McClelland zvedl telefon, přes celý kontinent zavolal do Berkeley a během několika minut bylo vše dohodnuto. Frank se stal pro příští rok hostujícím profesorem v našem středisku. Frank mi zavolal a poděkoval. A nakonec slíbil, že se za námi přijede podívat do Mexika.

Léto roku 1960 jsem skutečně strávil v Mexiku. Často nás navštěvoval Gerhart Braun, člověk, který se na Mexické universitě věnoval studiu Aztéků a překládal z jejich prastarého jazyka. Ve starých textech objevil časté narážky na požívání kouzelných hub. Houby užívali věštci k předpovídání budoucnosti. Při určitých slavnostech je užívali všichni. Byla vznesena otázka, zda bych tyto houby nechtěl okusit. Vzpomněl jsem si na Barronovu narážku, že by tyto houby mohly být usilovně hledaným prostředkem změny vědomí.

Braunovi se podařilo houby sehnat. Sešli jsme se na jakési terase, Gerhart rozdělil houby do dvou misek. Každý z nás jich požil asi šest. Po jedné hodině jsme pocítili první účinky. Asi po třech hodinách začal účinek slábnout. Trip trval něco přes čtyři hodiny. Stalo se mi totéž, co většině ostatních, kteří poodhrnuli oponu. Zpět jsem se vrátil jako jiný člověk. Aldous Huxley by určitě souhlasil s tím, že v mozku jsou podivuhodné říše a měly by se prozkoumat. Slyšela o tom spousta lidí, kteří chtěli účinky takových látek vyzkoušet. Přesto pro většinu z nich byl tento objev úžasným překvapením. Psychedelické drogy uvádějí do jiných úrovní vnímání a prožívání. Za ty čtyři hodiny na terase jsem se o vědomí, mozku a jeho strukturách dozvěděl víc, než za předchozích patnáct let své psychologické praxe. Uvědomil jsem si, že mozek je jen jakýsi biocomputer využívaný jen částečně, s miliardami neuronů, ke kterým normálně nemáme přístup. To, co nazýváme normálním vědomím, je pouhou kapkou v oceánu inteligence. Že mozek lze nově naprogramovat. Byl jsem nadšen, přesvědčen, že jsme našli klíč, který jsme tak dlouho hledali.
Několik příštích dní jsem věnoval introspekci (pozorování vlastních duševních stavů) a kontemplaci (rozjímání, přemýšlení). Ukázalo se to jako velice šťastné. Silný psychedelický prožitek znamená pro každého člověka hluboký vnitřní otřes. Později jsem ve svých knihách a přednáškách toto vždy doporučoval.

Zatelefonoval jsem McClellandovi v očekávání, že by mohl být nakloněn myšlence okusit také houby. Nebyl. Vážil si mého programu humanizace psychologie a já mu navrhoval experimenty s drogami na Harvardu. Uvědomil jsem si v té chvíli, že je prakticky nemožné sdělit někomu zkušenost změněných stavů vědomí. Někomu, kdo je sám neprožil.
Přijel Frank Barron a měl radost z toho, že jsem okusil houby. Varoval mě před nutkavou představou každému na potkání vyprávět o těchto úžasných stavech. O tom, jaký by mohly mít význam.

Již brzy jsem zjistil, že svět se dělí na ty, kteří tuto zkušenost prožili nebo ji toužili prožít, a na ty, kteří ji neprožili a třásli se před touto možností hrůzou.

Během následujících let jsem také zjistil, že mezi těmi, kdo tento prožitek zakusili, se vyvinulo zvláštní emociální propojení. A od té doby v mém životě neuplynul snad jediný den, aby mě nezastavil někde na ulici neznámý člověk a nesnažil se mi vylíčit své psychedelické zkušenosti.

Co bylo hlavní, domluvili jsme se s Frankem, že na Harvardu zahájíme nový výzkumný projekt a budeme celou věc dále sledovat. Frank se měl zaměřit na aspekt kreativity, já jsem se chtěl zaměřit na možnost využití drog k urychlení změn chování.

Frank mě seznámil s několika lidmi, kteří byli ochotni projektu se zúčastnit. George Litwina jsem znal již z dřívějška. Nejlepší z postgraduálních studentů, věděl jsem, že má dost zkušeností s meskalinem. Byl nadšen, když zjistil, že se ve mně probudil zájem o tuto oblast. A byl okamžitě ochoten připojit se k našemu výzkumu. V následujících dnech přivedl několik dalších studentů, kteří přišli nabídnout své služby jako neplacené pokusné osoby.
My jsme však nechtěli postupovat podle dosud běžně používaného modelu, kdy jsou drogy podávány pouze pokusným osobám a experimentátor sleduje vnější viditelné výsledky. My jsme se nejdříve sami museli naučit, jak drogy užívat a jak vést sezení. Chtěli jsme vyškolit vědce, kteří byli schopni aplikovat drogy přesně a bezpečně sobě i druhým a kteří by byli s to využívat výsledků těchto experimentů při studiu nejrůznějších aspektů psychologie a života vůbec. Nejdříve jsme ale museli sehnat drogu.

Litwin nás informoval, že laboratořím firmy Sandoz, kde kdysi objevili LSD, se nedávno podařilo syntetizovat aktivní složku hub, a že pobočka firmy v New Jersey je ochotna předat látku kvalifikovaným pracovníkům k dalšímu výzkumu. Napsal jsem dopis s hlavičkou Harvardu a požádal o dodávku psilocybinu (pozn.: halucinogen obsažený např. v lysohlávkách).

V dalších dnech se mi stalo něco, čemu se říká „flashback“. Kratičké, ale nesmírně intenzivní znovuoživení vzpomínky, náhlý a nečekaný vstup do pečlivě střežených oblastí mozku. Později se tomuto jevu dostalo názvu „záblesk paměti“ . Pro mě byly záblesky paměti znamením, že když byl jednou sjednán přístup do nových okruhů mozku a za pomoci drog, může se člověk naučit reaktivovat tuto zkušenost i bez nich.

Zanedlouho mi někdo na jednom z fakultních večírků řekl, že v Cambridgi jako hostující profesor pobývá Aldous Huxley. V podrobném dopise jsem ho informoval o našich pokusech a plánech. Okamžitě se nabídl, že se našich pokusů zúčastní jako pokusná osoba. Byl jsem nadšen jeho okamžitým porozuměním.

V průběhu října jsme se pravidelně scházeli a plánovali společné experimenty. Brzy nám byl doručen balík. Na krabici byla nálepka: „Zákaz komerčního využití. Pouze pro výzkumné účely!“ Netušili jsme, jak hluboce se naše životy díky dodaným tabletám změní…

Následujících několik měsíců jsme se věnovali experimentům s drogou. Pomoc jsme nemohli čekat odnikud. V západní psychologické literatuře prakticky neexistoval žádný průvodce, žádná mapa ani text, kde by se alespoň připouštěla existence změněných stavů vědomí. Své experimenty jsme prováděli přímo v bytech, u krbů skýtajících pohodu, při svíčkách a hudbě, která podporovala toto naladění. Měli jsme vlastně jen jediné vodítko, které nabídl Aldous Huxley: Gautiérův popis technik a metod, které používal Baudelaire a další klienti hašišivého klubu před sto lety.

Po šesti týdnech jsme uspořádali sezení pro patnáct členů pedagogického sboru. Věděli jsme už mnohem víc o dávkování, věděli jsme, jak důležité je harmonické prostředí, do kterého je třeba zahrnout i ostatní účastníky sezení. Výsledky byly ohromující. Všichni jsme se cítili propojení, považovali jsme se za jakousi sektu. (pozn.: zde se nabízí asociace s beat generation).

Pronásledovala mě však otázka: jakým způsobem by bylo možno zavést tyto metody expanze vědomí do společenské praxe? Svěřil jsem se s problémem Huxleymu.
„Dnes večer se u vás zastavím“, odpověděl. „Vezmeme drogu a zeptáme se našich rozšířených mozků.“
Každý jsme vzali dávku psilocybinu . Potom jsme tři hodiny poslouchali hudbu. Pak se Aldous zvedl a zeptal se:
„Tak vy nevíte, co si počít s tím zatraceným kamenem mudrců, o který jsme zakopli? V minulosti bylo toto mocné vědění ukrýváno v přísném soukromí, předáváno dál jen metaforicky, mystikům, mudrcům…“
„Ale společnost tuto informaci potřebuje“, namítal jsem. Aldous mě zarazil: „Tyhle věci mají svůj vlastní vývoj, svoji dynamiku. To se nedá uspěchat! Nejdřív do toho zasvěťte umělce, spisovatele, básníky, jazzové muzikanty, malíře. Zazobance hrající si na bohémy. A ti potom zasvětí inteligentní boháče. Tímto způsobem se v oblasti kultury a filozofické svobody předávalo vždycky všechno. Vaše role, Timothy, je přece zcela jasná! Staňte se podněcovatelem evoluce. Až budou tyto drogy působící na mozek vyráběny ve velkém, přivodí hluboké změny ve společnosti. A musíte být připraven na odpor. V této společnosti existují lidé, kteří udělají cokoli, co je v jejich moci – a jejich moc rozhodně není zanedbatelná – aby váš výzkum zastavili. Připravte se na to, že to vůbec nebude lehké!“

V té době existovala mezinárodní síť vědců a badatelů, experimentujících s psychedelickými drogami (psilocybinem, LSD a meskalinem). Všichni byli jiní, rozdílný věk, rozdílné názory na to, jak by se měly drogy užívat. S jedním však souhlasili všichni: tyto rostliny a drogy, jakožto prostředky expanze lidského vědomí, mohou přivodit revoluci v psychologii a filozofii. Většinou se shodovali také v tom, že společnost delegovala distribuci drog na lékařskou profesi, za účelem léčby nejrůznějších chorob. A za narkomana je třeba považovat každého, kdo distribuuje nebo sám požívá drogy. Filozofové a vědci zapojeni v hnutí jasně viděli, že to, co drogy přinášejí, sahá daleko za hranice lékařské péče. Mnoho z těchto vědců nás navštívilo. Jejich poselství se většinou shodovala: " Ponechte si toto poznání pro sebe. Nechoďte s ním na veřejnost, jinak na sebe přivoláte hněv biřiců, nárokujících si dozor nad společností." Mne a Franka však tato pozornost spíše těšila než znepokojovala.

Pak přišel rukou načmáraný dopis od Allena Ginsberga. Dlouho už prý se zabývá studiem alternativních stavů vědomí. Chtěl by přijet a zapojit se do našeho výzkumu. Souhlasil jsem. Přijel za několik dní i se svým přítelem Peterem Orlovskym. Allen nám pak dlouho vyprávěl o své cestě do peruánských džunglí. Vydal se tam ve stopách W. S. Burroughse, který tam hledal elixír moudrosti a učil se od domorodých medicinmanů. Allen sám pak dlouho vyprávěl o zkušenostech s popínavou rostlinou jménem Ayahuasca, která vyvolává vize. Mne a Franka nejvíce zajímaly curanderos, šamani. Z Allena vyšlo najevo, že tito šamani dokázali profesionálně vést sezení spojená s aplikací psychedelik. Dokonale dokázali člověka vést nahoru a zase ho vrátit dolů. Allen pak podrobně vyprávěl o výcviku, kterým tito curanderos musejí projít. Je nesmírně složitý a nám s Frankem to potvrdilo jednu tezi. Rozumné využití psychedelických drog si bude žádat i novou profesi, západnímu světu dosud neznámou. Měl by to být jakýsi průvodce mozkem nebo poradce pro mnohočetnou realitu. Nakonec jsme dali Allenovi i Peterovi několik kouzelných pilulek.
Druhý den za námi přišli, Allen se slovy:
" Jsem Mesiáš, sestoupil jsem na zem, abych kázal lásku. Pojďme do ulic učit lidi, aby se přestali nenávidět. Určitě nám brzy zavolá spousta těch hlavounů nahoře a jednou provždy skoncujeme s atomovkou." „Fajn,“ řekl Frank. „Ale lepší by bylo začít tím telefonem. Komu zavoláme jako prvnímu?“
„Chruščovovi!“
„No, lepší by bylo začít u Kerouaca,“ mínil Frank.
Po dlouhém rozhovoru se začal Allen s Kerouacem dohadovat, až nakonec Jack souhlasil, že přijede a vezme psilocybin.

Někdy v té době jsme začali osnovat plány na neurologickou revoluci. Už jsme nechtěli být vědci pouze shromažďujícími nejrůznější údaje. Sami jsme chtěli nové údaje vytvářet. Allen jakožto bytostný rovnostář si přál, aby každý dostal možnost podle vlastní úvahy brát drogy rozšiřující vědomí. A měl tak právo na vlastní nervový systém.

Náš plán vypadal naprosto logicky. Nejdřív jsme chtěli do rozšiřování vědomí zasvětit a zacvičit některé vlivné Američany. Ti nám pak měli pomoci zvednout vlnu veřejného mínění na podporu široce založených výzkumných programů a za zjednodušení povolovacích procedur při zakládání výcvikových center pro rozumné užívání drog. Díky Allenu Ginsbergovi se existence našeho drogového výzkumu dostala do povědomí lidí zapojených do hnutí beat generation.

Prvním vyslancem této bohémské říše, který nás navštívil, byl jakýsi nařvaný kovboj středního vzrůstu s drzýma modrýma očima. Na sobě džínový oblek a dlouhou úzkou kravatu, na nohou kožené holínky jako z Texasu a takto oděn přišel omrknout, co ti harvardští profesoři mají vlastně za lubem.
„Profesore Leary!“ zaječel hlasem jakoby z country – westernu. „To je nářez, to je pecka se s vámi potkat! Takže mi dovolte, abych se představil. Neal Cassady jméno mé! Někteří lidé mě sice nazývají beatnikem, ale já sám sebe raději představuji jakožto putujícího básníka, amatérského filozofa, a sem jsem byl vyslán osudem a taky na radu dobrých přátel, abych tady spolykal pokud možno všechno, co vy jste zjistil o těch báječných kouzelných a mystických drogách!“ (pozn.: Neal Cassady je Dean Moriarti v Kerouacově knize ´Na cestě´).
V následujícím hovoru jsem se Nealovi snažil vysvětlit, že zde pracujeme poněkud jinak, než je jeho představa. Neal se však nedal:
„Teď mě poslouchejte profesore. Pracoval jsem s Indiánama v Arizoně. Znám ty jejich houby a vím, jak to působí. Ale ten váš psilocybin, to je pro mě něco úplně novýho. Můžete mi ho troch sehnat?“
„Opakuji vám, že tímto způsobem my nepracujeme. Už dlouho před sezením pokusné osoby cvičíme a připravujeme je na to, co je čeká.“ Cassady potřásl hlavou:
„Proč kolem toho vyvoláváte takové fluidum nebezpečí?“
„Kdybychom to nedělali tímto způsobem, nedalo by se to dělat vůbec. O tomhletom Experimentálním mysticismu nikdo nic neví. Děláme to tak, jak to umíme nejlépe. Přečetli jsme všechno, co bylo o tom za poslední čtyři tisíce let napsáno.“
„Člověče, já se z vás potrhám smíchy. Vždyť žádné vědecké knihy o extázi neexistují! Historické spisy pojednávají o bezvýznamných veřejných záležitostech. Jediné důležité věci se dějou v tělech a mozcích jednotlivců, rozumíte.“
„To sedí“, řekl jsem.
„Určitě víte, že celá anglická romantická poezie 19. století byla inspirována drogami. A to nemluvím o našich domácích feťácích, jako byli Poe, London a další. Určitě víte, že největší mozky minulé generace – Freud, Joyce a jiní – měli svoji moudrost z drog? Víte, že se po New York City poflakujou stovky bytostí a jsou kdykoli ochotni pomoct s tím vaším výzkumem?“
Cassady načmáral cosi na kus papíru.
„Tohle je jedna adresa v New Yorku. Čekáme vás tam příští neděli večer kolem osmé.“

Přišel jsem tam. Kromě Neala tam byly ještě dvě ženy. Rozdal jsem psylocibin a byl překvapený jednou věcí. Fascinovalo mě klidné vnitřní zanícení, ba až jakési náboženské odevzdání, se kterým beatnici pilulky konzumovali. Neal mi druhého dne slíbil, že mi dodá expertní posudek.
„V tomhletom se kombinují dobré stránky ostatních drog a nejsou v tom ty špatné!“ Pak dodal: „Profesore, ty jsi ještě nikdy neviděl nikoho, kdo by v tom úletu byl poctivě a dobrovolně, je to tak?“
„Přesně!“, souhlasil jsem. Na vás jsem včera viděl, aspoň to tak vypadá, že se těch změněných stavů nebojíte. Vám jakoby prospívaly!"
Naše zážitky ze včerejší noci mi potvrdily, že to nejdůležitější je duševní naladění a prostředí, ve kterém se drogy berou.

Ještě téhož podzimu zorganizoval Allen Ginsberg několik sezení. Toho prvního se zúčastnil Jack Kerouac. Jelikož jsem sám strávil část svého dětství v říších všemožných romantických výmyslů, pociťoval jsem vždy sympatie k chudákovi introvertovanému, alkoholu propadnuvšímu spisovatelovi, ať to byl kdokoliv. Ovšem Kerouac byl děsný. Za dobromyslnou tváří se skrýval podrážděnost a mrzoutství.

„Tak co to nás chystáte, doktore Leary. Lítáte tady s tím komunistickým teploušem Ginsbergem a s tím pytlem pilulek jako… Mohou ty vaše drogy očistit všechny ty smrtelné nebo jiné hříchy, kvůli kterým náš milovaný spasitel Ježíš Kristus přišel na zem a obětoval se na kříži?“
Odpočítal jsem pilulky a vydali jsme se na cestu. Kerouac bez ustání pil, deklamoval zábavné a poetické nesmysly: „Já jsem Francois Villon, básník a lotr a vagabund z dálnice!“
Do té doby jsem byl na tripu už s více než stovkou lidí, ale ještě nikdo se nesnažil tak ovládnout a převálcovat svůj prožitek, jako Kerouac. Já sám jsem upadl do deprese. Kerouac mě dostal do mého prvního špatného tripu.
Povzbudil mě Allen: „Koukám na tebe a vidím, že tentokrát ty neseš na svých bedrech starosti celého vesmíru.“

Dalšího dne jsem dal dávku na Allenovu radu Robertu Lowellovi. Byl to občasný psychotik a často pobýval na psychiatrii. Ptal jsem se Allena, proč vlastně chceme dát psilocybin Lowellovi? Odpověděl mi, že proto, že se uvolní a bude šťastnější. Jaký byl vlastně Lowellův prožitek, nevím. Tvrdil mi, že to bylo ohromné. Moc jsem nevěřil. Pro většinu lidí byla tato dávka příliš slabá, aby mohla vyvolat transcendentální účinky. Allen se mě zeptal, co jsme vlastně pokusem zjistili? Že ten skvělý, ale duševně labilní blázen může bez obav brát psychedelika?
„Rozhodně nemám pocit, že bychom nějak změnili jeho život.“
Cítil jsem se zklamán. Moje dosavadní skóre s Kerouacem a Lowellem bylo 0 : 2. A čekalo nás ještě jedno sezení: Barney Rossett, jeden z nejvlivnějších nakladatelů v Americe.

Druhý den ráno jsme vše zrekapitulovali: Ve všech třech případech jsme se setkali s lidmi, kteří chtěli své prožitky udržet pod kontrolou. Jejich rezervovanost nás postavila před morální paradox. Do jaké míry jsme zodpovědni za dávkování drogy? Na tomto neurologickém pomezí dosud neexistoval žádný etický kodex.

Ještě tu byla jedna zkušenost: Pro veřejnost zůstal Kerouac jednou pro vždy prototypem beatnika. On sám byl však – především v posledních letech života – na hony vzdálen životnímu stylu drogové kultury a byl k němu i velmi kritický. Jeho názory se staly – a to především vlivem abusu alkoholu – krajně konzervativními.

Na jaře 1961, během čtyř měsíců našeho výzkumu, jsme aplikovali psilocybin více než stovce pokusných osob. Až na několik výjimek měla sezení pozitivní a velice stimulativní průběh. Byli jsme vzrušeni a byli přesvědčeni o tom, že jsme objevili dlouho hledaný kámen mudrců, klíč k vyšší inteligenci. Přičemž jsme začali definoval inteligenci nikoliv jako výsledky nějakých testů, ale jako míru porozumění vlastní neurologické výbavě a její využití.

V lednu se vrátil ze stáže na universitě v Berkeley Richard Alpert (byla už o něm řeč: psycholog a filozof byl v roce 1953 jmenován docentem na Harvardu, o tři roky později nahradil ve funkci Franka Barrona. Později odjel do Indie a věnoval se výhradně východním praktikám meditace a vnitřního rozvoje).
Dick se přiřítil a ihned se začal zajímat o výsledky naší práce. Byl psychedelickým výzkumem fascinován a byl dychtivý zapojit se do našeho projektu. A začali jsme ihned. Po ukončení sezení byl schopen přesně popsat své zážitky, které později také publikoval v tisku. Dickův příjezd se časově shodoval i s další změnou. Frank Barron se oženil a většinu jeho povinností převzal právě Richard Alpert.

Organizovali jsme přednášky a semináře. Vytvořili jsme efektní tým. Program jsme začali propagovat mezi elitními intelektuály a umělci. Zajeli jsme také do Sandozu a informovali je o našem plánu na rozšíření distribuce psilocybinu. A jeli jsme dokonce do Washingtonu se záměrem přesvědčit správu federálního vězeňského systému, aby povolila zavedení psilocybinové terapie do věznic.

Do jara 1961 jsme aplikovali psychedelické drogy více než dvěma stovkám pokusných osob. Osmdesát pět procent z nich uvedlo, že tuto zkušenost považují za nejvýznamnější pramen sebepoznání v celém svém dosavadním životě. Ale jako vědci jsme stále spokojeni být nemohli. Stáli jsme tváří v tvář problému, kterému se v psychiatrii nelze vyhnout: Jak u někoho vůbec prokázat, že ke zlepšení došlo?

Někdy v té době se ozvaly dva vysocí úředníci ze správy věznic státu Massachusetts. Chtěli vědět, zda by jim Harvard neposkytl několik postgraduálních praktikantů pro výzkumnou a výcvikovou práci ve vězení. Slíbil jsem, že zajistím vyslání harvardským praktikantů do věznic, úředníci naopak měli získat souhlas ředitelů věznic a vězeňských psychiatrů k distribuci drog odsouzeným. O týden později jsem se vydal do jedné z věznic. Ředitel věznice byl vcelku potěšen, měl jsem však obavy ze setkání s vězeňským psychiatrem. Musel jsem získat jeho souhlas. O několik dní později nás navštívil:
„Váš plán, jak přivést vězně k očistě mysli, je prostě rozkošný. Možná, že existuje i nepatrná šance, že se to podaří. Jenže! Vy netušíte, do čeho se vůbec pouštíte! Dříve nebo později zjistíte, že právní mašinérie a vězeňská administrativa vůbec nemá zájem na tom, aby se snížila kriminalita. Naopak oni chtějí více zločinu a hlavně peněz na boj s nimi! Navrhuji vám tuto dohodu. Budu vám krýt záda na poli medicíny a psychiatrie, jak jen to půjde. Dokud neuděláte botu. Přesně v tom okamžiku budu muset začít chránit především sebe.“

Pár dní nato přišel jeden z nejlepších postgraduálních studentů, Ralph Metzner. Chtěl spolupracovat na vězeňském projektu. A získal jsem i dalšího dobrovolného studenta. Po určitém výcviku jsme my tři, Ralph, Gunther já vyrazili do věznice v Concordu. Popis sezení by byl velmi dlouhý, chtěli se zapojit další a další. Ze strany vězňů (bylo jich napoprvé šest) jsem cítil nedůvěru, ovšem blokády se postupně uvolňovaly. Další a další sezení, byl jsem již schopen prokázat důležité změny u vězňů: menší sklon k depresi, více energie a ochoty ke spolupráci a posílení odpovědnosti.

Jednoho rána, už ve druhém roce projektu, jsem byl pozván do pracovny ředitele věznice Greena, abych mu podal zprávu o nejnovějších výsledcích našeho projektu. Byl velice spokojen, hovořil o tom, že prostory vězení rozšíří na dvojnásobek. Snažil jsem se mu vysvětlit, že je to nesmysl.
„My jsme snížili procento recidivy ze sedmdesáti procent na deset, na co tedy budete potřebovat další cely?“
Ředitel se rozesmál: „Asi máte pravdu, jen jsem doposud nepochopil, jak se vám to mohlo podařit…“

Ačkoli se nám podařilo prokazatelně dospět k velmi užitečným výsledkům, vězeňský projekt byl ukončen. Poté, co jsme byli s Dickem vyhozeni z Harvardu (1963). Bývalí účastníci projektu poté sami utvořili vlastní skupinu, kterou vedl náš (již bývalý) kolega, profesor W. H. Clark. V práci pokračovali ještě po dalších patnáct let.

V létě 1961 přišel Allen Ginsberg s tím, že je bez diskuse nutné napsat dopis W. S. Burroughsovi. Vzbudit u něj zájem o psilocybin. Vždyť on je největší znalec drog na světě. Napsal jsem mu a zeptal se ho, zda se chce zúčastnit sympozia o psychedelických drogách, které v září organizuje Americká psychologická asociace (APA) a potom pobýt nějaký čas v Cambridgi a pracovat s námi. Jeho odpověď zněla ano, zároveň s ní přišlo pozvání, abychom ho navštívili v Tangeru během léta. Jel jsem tam v srpnu.

Taxi mě dovezlo do jakéhosi hotelu za dva dolary na noc, který mi zařídil Allen. Sedl jsem si do hotelové haly. Za chvíli do haly všoural přihrblý muž s brýlemi, na hlavě plstěný klobouk. Podle fotografií jsem poznal Burroughse.
„Dáme si nějaký drink a počkáme na Allena“, navrhl jsem. Sedli jsme si do zahrady před hotelem a dali se do řeči. Willi měl s sebou dva mladé přátele. Začali jsme probírat záležitosti. Z Williho mladých přátel se vyklubali Gregory Corso a Allen Ansen, další z beatnických básníků. Pak jsme šli k Burroughsovi a vzali si psilocybin. Byli jsme všichni nadšeni, Ansen tomu prostě nemohl věřit. Vzal houby poprvé a teď prožíval to, co my už důvěrně znali: „To nemůže být pravda!. Kde v tom je výkupné ďáblovi? Přece to nemůže být tak vynikající jen tak, bez jediné chyby!“ Nakonec jsme se rozhodli vzít Burroughse a jít se podívat do města na trh. Volali jsme na něj, za chvíli se objevil za dveřmi, zhroucený. „Bille, co ti je?“ , ptal jsem se ho. „Nic moc,“ odpověděl. „Houby uvolnily mnoho z mého rezervoáru bolesti. Myslím, že raději zůstanu tady a vezmu si trochu morfia.“

Jednoho dne se dostal do střetu Burroughs s jedním mých hostů. My harvarďáci jsme jen poslouchali s otevřenou pusou. Burroughs nám byl na hony vzdálen. Experimentoval s drogami už dvacet let, znal kecy feťáků kokainu, znal řeči lidí závislých na opiátech, znal každý nový derivát morfia. Znal zástupy peyotistů, kteří pěli ódu na ten svůj zázračný lektvar. Vše, co jsme ´objevovali´, on znal. Všechny drogy do jedné.

Burroughse jsme zklamali. Shledal náš pokus málo vědecký. Nepřijel do Harvardu kvůli nějakým psychedelickým sezením. Mne považoval za trenéra, který o přestávkách dává nalejvárnu ohledně vnitřní svobody.
„Počítače, to je ono! Dokonale přesná lokalizace a zasažení přátelských oblastí v mozku! Neurologické implantáty! Generátory mozkových vln!“
Měl pravdu, samozřejmě. Byl daleko před námi.

V roce 1962 byl hostujícím profesorem na Harvardu Walter H. Clark. V Marylandu, ve státní nemocnici zkoumal účinky psychedelických drog v klinickém prostředí. Výsledky své práce publikoval v mnoha studiích. Clarkovi bylo asi dvaašedesát. Několikrát se u nás zastavil a projevil zájem zúčastnit se našeho projektu. Jevil se mi jako osoba naprosto bezúhonná, nepil, nekouřil, ale velice dychtil vyzkoušet naše silné drogy. Po svém sezení se stal přesvědčeným členem výzkumného týmu projektu.

Dalším takovým návštěvníkem byl Walter Pahnke. Byl pastorem. Na Harvardu získal doktorát z medicíny, teď se připravoval na doktorát z teologie. Tématem doktorské disertace měla být psychedelická zkušenost. Počítal s tím, že by provedl pokus s lékařskou supervizí. Testy před pokusem, po něm a standardizace. „S kolika pokusnými osobami počítáte?“ „S třiceti v experimentální skupině, s třiceti ve skupině pokusné. V kostele na Velký Pátek, za zvuků varhan, s kázáním v plné parádě.“ Snažil jsem se mu vysvětlit, že je nejriskantnější pokus, o kterém jsem v poslední době slyšel. Navíc Pahnke v této etudě chtěl vystupovat jako psychedelický panic. Se svým týmem jsem se scházel a konzultoval tento riskantní pokus. Nakonec jsme zorganizovali výcviková sezení pro členy skupiny a postupně se nám je podařilo připravit tým lídrů pro Pahnkeho výzkum.
Pahnke nakonec souhlasil se změnou rozvrhu. Podle nového měli být účastníci rozděleni do pěti menších skupin. V každé skupině by měli být dva studenti teologie, z nichž dva dostanou psilocybin a dva placebo. Každou skupinu měli monitorovat dva lídři. Nikdo nesměl vědět, obdržel-li placebo či drogu. Na Velký Pátek v deset hodin pokus začal, každý polkl svoji tabletku. Za půl hodiny bylo jasné, kdo co polkl. Já naštěstí dostal drogu. Srovnávací metoda v tomto případě byla nepoužitelná.

Pahnke nechal během následujících týdnů pokus vyhodnotit. Aplikace hub lidem s náboženskou motivací v religiózním prostředí přinesla vědecký důkaz toho, že spirituální extáze, náboženské nahlédnutí pravdy a spojení s Bohem je nyní bezprostředně dostupné.
Pahnke vše zveřejnil v časopise Time. Očekávali jsme bouřlivý ohlas, opak však byl pravdou. Článek vyvolal bouři nesouhlasu. Členové vedení teologické fakulty vyvinuly tlak na Waltera Clarka, aby ukončil výzkum na našem projektu. Clark odmítl. Harvardská disertace W. Pahnka byla přijata velmi neochotně a jemu samému nebylo dovoleno pokračovat v této práci.

O několik dnů později jsme absolvovali sezení, kterého se zúčastnilo několik hezkých dam. A také Abe Maslow, jeden z největších současných psychologů. Pod vlivem psilocybinu došlo k několika krásným sexuálním prožitkům. O několik dní později jsem mluvil s Aldousem Huxleyem a ptal se ho na to, co si myslí o erotogenní povaze psychedelických drog.
„Samozřejmě, je to Timothy tak, jak říkáš, ale proboha, měli jsme už dost problémů s tím, co jsme proklamovali a dokazovali. Naléhavě tě žádám: tohoto sexuálního džina vůbec nevypouštěl z lahve!“

Na jaře roku 1962 se objevil člověk jménem Michael Hollingshead. Chtěl se se mnou sejít a popovídat si. Chlubil se , že vzal víc LSD než kdokoli druhý na světě. Údajně získali asi deset tisíc dávek LSD (Synteticky vyrobená látka, diethylamid kyseliny lysergové. Základ pro její výrobu, alkaloid ergotamin, je přítomen v námelu). A chtěli studovat účinky na pavouky při spřádání sítí. Smíchali LSD s cukrem a nasypali to pavoukům. Zbytek lžičky zcela mimochodem olízli. Nevěděli vůbec nic o dávkování pro lidi a nebyli si tudíž vědomi, že vzali dávku asi stokrát větší, než jaká kdy byla v historii farmacie doložena. Se svým spolupracovníkem byli naprosto ochromeni tím, co se dělo v jejich hlavách. Sebrali veškerou směs cukru a LSD a vydali se do světa. Potloukali se po mém domě a nabízeli každému bezvadný intergalaktický trip. Nejdřív to nechtěl nikdo vzít, dohodli jsme s, že náš výzkum omezíme na psilocybin. Zavedli jsme prohibici dokonce i na marihuanu. Nechtěli jsme, aby byl náš projekt dáván do souvislosti s jakýmikoli nechvalně známými drogami. LSD, kterého se užívalo ve výzkumu chemických zbraní a v psychiatrii k vyvolání psychotických stavů, mělo reputaci dost špatnou.
Hollingshead vyzkoušel náš psilocybin a další odmítl. Vůbec se to prý nedá srovnávat s filozofickými detonacemi LSD.
Co jsem mohl dělat? Zkusil jsem to. Zabralo to asi po půlhodině a nešlo tomu odolat. Psilocybin mi dovolil sestoupit až k nervovým sítím, spustit se po spirále onoho evolučního žebříčku tvořeného DNA kamsi až k počátkům života na této planetě.
Ale s LSD to bylo jiné. Michaelova dávka doslova vystřelila moje vědomí do víru energií, kde kromě těchto vířivých vibrací neexistuje nic a každá iluzorní forma znamená prostě jenom odlišnou frekvenci.
Byla to nejotřesnější zkušenost mého života. Druhého dne za úsvitu začaly účinky slábnout. Prožíval jsem ohromný pocit ztráty a nostalgie za tím zářícím jádrem významu. Cestou do pracovny v Cambridge jsem se snažil poměřovat ono právě mi odhalené tajemství života s mentálními hrami, které jsem hrával před tím, než jsem požil kyselinu. Mnozí spolupracovníci našeho projektu byli překvapeni i postrašeni mou reakcí na LSD. Děsil je můj prázdný pohled člověka, pohled člověka, který zahlédl příliš mnoho. Dick byl vyvedený z míry a nebylo těžké pochopit proč. Byl připraven pracovat s psilocybinem, s tou milou a přátelskou drogou. A teď měl pocit, že LSD je předznamenáním krachu našich plánů na získání Nobelovy ceny a řádných profesur na Harvardu.

LSD se nemohlo objevit na scéně v období delikátnějším. Náš politický balet s harvardskou administrativou vrcholil. Vězeňský experiment a sezení na Velký pátek přinesly přesvědčivé experimentální důkazy, že psilocybin podávaný v souladu s našimi metodami, může skutečně změnit lidi. Doufali jsme, že kolegové vědci to uznají. Ale došlo k efektu úplně opačnému. Pokud bychom byli skutečně schopni dosáhnout změn u trestanců, studentů teologie i u sebe samých, znamenalo by to, že své názory a metody musejí změnit i psychologové. Představa, že by drogy mohly dokázat to, nesvedly konvenční terapie, byla pro ně nesnesitelná. Přesto se drogy staly vysoce módní záležitostí. O každém víkendu se příbytky obyvatel Harvardu měnily v kosmické lodě, které se vznášely desítky mil nad areálem university.

A v tomto období udělala opozice první tah. K řediteli McClellandovi vtrhl profesor H. Kelman a vznesl závažná obvinění ohledně našeho projektu. Důvody byly jasné, daleko méně studentů bylo ochotno asistovat na jeho krotkém a nudném dotazníkovém projektu. Nabízeli jsme mu drogu, odmítl. Kelman byl nebezpečný protivník. Měl značný vliv ve Washingtonu. Každý rok získával granty, postgraduální studia i pobyty na zahraničních univerzitách.
Robert i já jsme věděli, že Kelman připravuje léčku. Svolal schůzi, na kterou si jako obhájce přivedl další své loajální kolegy. Nejdříve přečetl seznam našich obvinění. Především naše středisko představuje hrozbu pro akademickou harmonii., protože jsme rozštěpili středisko na dvě soupeřící skupiny.
Hrozící rozepři odvrátil Dick. Odmítl veškerá obvinění a náš výzkum prezentoval jako odvážnou a produktivní demonstraci metod vedoucích ke změnám chování.

V následujících dnech – k našemu zděšení – publikoval harvardský časopis Crimson senzační článek líčící rozkol ve Středisku pro výzkum osobnosti. ´Drogoví profesoři napadeni svými kolegy´, hlásal titulek. Dalšího dne převzaly celou záležitost bostonské noviny a rozhlasové stanice. Celá věc byla prezentována jako politický tah Kelmana proti McClellandovi, který se měl jevit jako neschopný vedoucí.

V důsledku této nechtěné popularity se o náš výzkum začal zajímat Úřad pro narkotika státu Massachusetts. Vyšetřováním byl pověřen jistý agent O´Connell. Zjistil, že všechny naše experimenty byly v pořádku. Během více než tří stovek drogových sezení nedošlo ani k jednomu špatnému tripu.. A co bylo důležité: podpořili nás téměř všichni postgraduální studenti.

Sdělil jsem McClellandovi, že se pro další akademický rok budeme snažit získat finanční prostředky na výzkum ze sponzorských zdrojů mimo univerzitu, čímž by se Harvard mohl dostat z nesnází. A na celé léto bychom projekt přestěhovali do Mexika.

A právě v tom okamžiku se objevila podpora v podobě osmadvacetileté Peggy Hitchcockové. Byla schopna se v jednom okamžiku nadchnout a hned nato ztratit zájem. Avšak hledala projekt jedině s energií tornáda. Tím hledaným cílem jsme byli my. A Peggy Hitchcocková nás byla schopna finančně podržet.

V Mexiku jsme našli překrásné místo a na léto jsme si ho pronajali.

Asi týden před odletem se telefonicky ohlásil O´Connell z Úřadu pro narkotika. Věc byla naléhavá. Když později vstupoval do mé pracovny, navrhl, abychom se raději šli projít.
„Dostali se mi do ruky nějaké materiály o tobě, Timmy, a mluvil jsem taky s několika přáteli z FBI. Jsou to dost vážné věci. Možná ses namočil do něčeho, o čem nemáš ani páru. Mrzelo by mě, kdyby se chlap jako ty dostal do maléru.“
O´Connell se na mě zadíval s vážným výrazem. „Teď tady nejsem jako polda, ale jako přítel , který ti chce pomoci. Můžu se na něco zeptat?“
„Jistě!“
„Za prvé, co si myslíš, proč vlastně ten Kelman spískal tu schůzi, na které se do vás pustil?“
Pokrčil jsem rameny:„Asi normální reakce konzervativního profesora.!“
„No jo, ale řekni mi tohle. Kolik dostáváte peněz od vlády na ten váš výzkum?“
„Ani cent. Přes vynikající doporučení ze všech stran byla naše žádost na Národní institut pro duševní zdraví zamítnuta:“
„Jak tedy financujete ten váš projekt?“
„5000 dolarů jsme dostali od Uris Foundation na platy pro sekretářky. Jinak všichni členové týmu jsou dobrovolníci a dělají to zadarmo.“
„Fajn, pak tedy ještě jednu otázku: Proč to děláte?“
„To je jednoduché. Abychom získali více poznatků o lidské povaze.“
„Timothy, ty prostě žiješ ve snách. Dovol, abych Ti naznačil, co se děje v reálném světě. Někteří lidé ve vládě už vydali 15 milionů dolarů na výzkum těch vašich drog. Ale tajně. Hodně těch peněz šlo právě sem, na Harvard! To, co ti teď řeknu, je jenom mezi Tebou a mnou. Několik velmi mocných lidí ve Washingtonu sponzoruje celý ten drogový projekt a ti jsou za těmi vašimi problémy tady. Chtějí tě zastavit!“
„Ale proč?“
„No, pro začátek snad jen tolik: Ten profesor Kelman, který na vás poštval tisk, ten to nedělal jen z pouhé žárlivosti. On totiž dostává prachy od Fondu pro ekologii, a to je předsunutý oddíl CIA.“
Vzpomněl jsem si na časté Kolmanovy cesty a časté granty.
„Timmy, dávej pozor, ať se nedostaneš do maléru. Ve Washingtonu je pár zatraceně důležitých lidí a ty moc zajímá, co tady děláte. A budou pozorně sledovat každý váš krok.“

Neuplynul ani týden a komplikace, o kterých mluvil O´Connell, se nečekaným způsobem zkonkretizovaly. Ve dveřích se objevila dáma. Něco kolem čtyřicítky, velmi zachovalá.
„Doktore Leary, potřebovala bych s vámi promluvit“. Představila se jako Mary Pinchotová.
"Přiletěla jsem z Washingtonu a chtěla bych se naučit, jak vést sezení s LSD. Můj přítel je velice významném postavení. Vyprávěla jsem mu o svých zkušenostech s LSD, něco mu řekli i další lidé. Udělalo to na něj velký dojem a chtěl by to taky zkusit. Pozval jsem ji domů na večeři. Vzali jsme si trochu psilocybinu a Mary se rozhovořila:
„Vy nemáte ponětí, do čeho jste se to dostali. Vy nevíte, co se kolem drog děje ve Washingtonu“
„Slyšeli jsme, že snad něco v tom podniká armáda.“
„No, vidím, že je nejvyšší čas, abyste se dozvěděli něco víc. Chlápci, co ve Washingtonu o všem rozhodují – a teď myslím ty, kteří skutečně rozhodují – ti se o psychologii moc zajímají a o drogy zvlášť. Ti lidé to hrají natvrdo. Oni chtějí využít drogy ve výzkumu pro válečné účely, ve špionáži, zkrátka chtějí s jejich pomocí ovládat ostatní.“
„Ano, už jsme o tom slyšeli. Ale jak nám chcete pomoci vy?“
„Už jsem vám o tom řekla. Chci se naučit, jak vést sezení a jak používat drogy pro dobro lidí.“
Dal jsem jí hromadu knih a časopisů o našem výzkumu a ještě jí řekl, že to pro vedení sezení rozhodně nebude stačit. Kývla hlavou.
„Brzy přiletím!“

Bylo v ní něco jakoby vykalkulovaného, jakási tvrdost lidí, žijících v oblasti vysoké politiky.

V období 1954 – 1970 byl ústřední postavou ve skupině lékařů, psychologů a filozofů, kteří se v oblasti Los Angeles zabývali výzkumem psychedelických zkušeností, Oscar Janiger. Ironií bylo, že zatímco psychedelickou drogovou aktivitu v San Franciscu a okolí provázely senzační titulky v novinách, Janigerově skupině, pracující v tichosti a s úzkostlivou pečlivostí, se podařilo zůstat mimo pozornost médií. Přiltěl jsem do San Francisca a setkal se s Janigerem v jeho pracovně. Postupně mě provedl klinikou, vysvětlil způsob, jakým experimenty provádějí. Vypracoval studii, jak lze pomocí LSD měnit vědomí. Potom mě Janiger zavedl do svého archivu. Z psychologických testů a ze stohů vypracovali studenti soupis typických reakcí na LSD. Nejčastěji tam stálo:
„Všechno je živé! Děje se to ve vlnách!“ Musel jsem se zasmát. „Ano, vlny. Vaše testy potvrzují pozorování, která jsme udělali na Harvardu.“

Janiger mi nabídl spolupráci při použití svých dat. Přímo z něho vyzařovala důvěra a kamarádství.

Pak jsme se setkali s Cary Grantem. To byl buď režisér či producent z Holywoodu. Bylo vidět, že se v problému dobře vyzná. Cary nám řekl, že by hrozně rád udělal film o LSD. K tomu mu chybí jediné: vhodný scénář. Ať prý vše dám na papír a uvidíme. Tehdy jsem netušil, že příprava scénáře mi bude trvat dvacet let.
Jedné noci mě dokonce navštívila Marilyn Monroe.
„Jste zajímavej člověk. Vždycky někam přijedete, uvedete lidi do transu, ale jak vás teď vidím, vy byste spíše potřeboval, aby někdo uvedl do transu vás!“
„Fajn, diagnostikovala jste můj problém.“

Náš letní tábor v Mexiku měl dva hlavní cíle. Jednak sběr přímých dat z experimentů ve formě pozorování a písemných zpráv pokusných osob. Druhým cílem bylo vyzkoušení nových metod vedení drogových sezení. Bylo nám naprosto jasné, že účinky drogy jsou plně determinovány prostředím, ve kterém sezení probíhá, včetně výběru účastníků. Denní rozvrh tábora byl stanoven tak, že vždycky jedna třetina účastníků vezme psychedelika, druhá třetina jim bude dělat lídry a zbývající třetina bude odpočívat po tripu z minulého dne. Jelikož bylo neustále těžší sehnat psilocybin, začali jsme využívat LSD.

Večer před odjezdem z tábora jsme uspořádali večírek na rozloučenou a téměř všichni účastníci vzali LSD. Na druhý den jsme měli s domorodci sjednáno utkání v baseballu. Hrálo se nám neobyčejně lehce a v závěru jsme byli nuceni dělat záměrné chyby, aby místní nebyli deklasováni. Večer se zábava rozšířila do celého městečka a my museli slíbit, že příští rok přijedeme zas.

Po návratu na Harvard zakoupil Richard Alpert dům se šesti ložnicemi. Žili jsme tu v jakési komunitě: Dick, já a moje dvě děti, Ralph Metzner a několik našich spolupracovníků. A byla tu také Peggy Hitchcocková. Z naší letní romance se nakonec vytvořilo přátelství na celý život. Problémy se sousedy, které se dostaly až k soudu, vyřešil otec R. Alperta, zkušený právník.

Toho podzimu žil v Cambridgi Alan Watts se svou ženou. Psycholog, který už ve dvaceti letech dokázal přiblížit problematiku buddhismu západnímu čtenáři. V šedesátých letech byl Watts nadšeným stoupencem využití psychedelických drog ke spirituálním účelům. V jedné ze svých knih podal skvělé vylíčení mystických zážitků vyvolaných drogami. Alan znamenal maximální přínos a poučení v jiném smyslu. Byl nám vzorem filozofa – gentlemana, který není příslušníkem žádné byrokracie a nepatří k žádné akademické instituci.

Na přelomu podzimu 1962 a zimy 1963 rodinný život v naší mnoharodinné domácnosti přímo vzkvétal. Jinak tomu bylo s naší prací. Většina psychologů na katedře psychologie stále nebyla s to brát naši práci vážně. Rozhodně nemohli přistoupit na to, že naše nové téma vůbec existuje. Co víc, profesionální jazyk, který jsme všichni sdíleli, vůbec neznal pojmy pro označení typů dat a údajů, které byly výsledkem našich experimentů.

Jednoho večera mi zavolala Mary Pinchotová, moje tajemná návštěvnice z Washingtonu. Nadiktovala mi adresu hotelu a pokoje, kam prý mám za ní neodkladně přijet. Nabídla šampaňské a začala povídat. O tom, jak je naše práce sledována ze strany CIA, věděla o mně věci, které bych nikdy netušil.
„A hádejte, co ty chlápky nejvíc zajímá právě teď?“
„Předpokládám, že drogy.“
„Přesně tak! Před pár lety byli úplně posedlí představou, že Sověti a Číňané používají na naše válečné zajatce v Koreji brainwashing (ovládnutí mysli) za pomoci LSD a meskalinu. Aby je přivedli k dezerci.“
Věc, která mi byla zcela jasná a vůbec jsem o ni nepochyboval.
„Navrhuji vám uzavření jedné dohody. Dovolte, abych začala já. Jelikož výzkum drog je pro výzvědné služby v této zemi záležitostí přímo životního významu, dovolí vám pokračovat s vašimi experimenty za předpokladu, že kolem toho nebudete dělat rozruch. Vy vlastně pokračujete v práci, kterou se CIA snažila dělat už v 50. letech. Takže oni budou naprosto spokojeni, že to děláte za ně. Ovšem dokud se vám to nevymkne z rukou!“
„Tím myslíte co?“
„Budou vás držet na hodně dlouhé hedvábné šňůře. Až do té doby, kdy začnete burcovat masy.“
„Fajn, co já mohu udělat pro vás?“
„Chci se naučit dělat brainwashing. Víte, co bychom tím mohli dokázat? Aplikovat to ve prospěch míru, ne pro válku.. Mohli bychom uvést do transu celý kabinet. Senát. Nejvyšší soud. Musím vysvětlovat ještě dále?“
Její návrh měl v sobě cosi, co nahánělo strach.
„Co tedy ode mne chcete? Drogy?“
„S vaším dovolením. S našimi konexemi jsme jich schopni získat tolik, kolik jich potřebujeme. A ještě dost i pro vás. Já hlavně potřebuji poradit, jak vést sezení. Jak řešit problémy, které mohou vzniknout“
Večer jsem ji odvezl na letiště a druhý den ji poslal balík zpráv a záznamů ze sezení. O svém konání jsem neřekl nikomu, kromě Michaela Hollingsheada.

Náš tým se činil. Všichni jsme pilně publikovali články v odborných časopisech a obesílali svými příspěvky vědecké konfernce. Na naše práce se jezdili dívat delegace výzkumníků doslova z celého světa.

Neustále nás však pronásledovali studenti, po drogách přímo posedlí. Ve třetím roce výzkumu celá universita přímo vřela drogovým vědomím. A my puritáni jsme je odmítali uvést do transu. To ovšem nebyl pro ně žádný problém. Sehnali si drogy v Bostonu nebo v New Yorku. A někteří podnikavci si udělali laboratoře přímo doma a vyráběli si tu věc sami. Příležitostně pak došlo k několika nehodám a ty nevyhnutelně vzbudily zájem úřadů. Ti, kterým se to stalo, okamžitě hnali na některou psychiatrickou kliniku. A hovořili o špatných tripech. Psychiatři – klasici jejich myšlení ihned označili jako psychotické. Mnozí studenti se také svěřovali svému okolí i rodičům. Došlo ke hromadným stížnostem a harvardská administrativa se ocitla v pěkné šlamastice. Na jedné straně se nás snažila podporovat, protože našemu výzkumu se dostávalo mezinárodní pozornosti. Na straně druhé nás musela hájit vůči prudké antidrogové reakci. Nastaly i další problémy. Konzervativní členové akademické obce vyslali směrem k našim postgraduálním studentům a asistentům signál, že by jejich kariéra mohla být ohrožena, pokud nepřeruší kontakt s našim výzkumem.

Svolal jsem schůzku všech, kdo byli do výzkumu zapojeni. V mém bytě se sešlo asi třicet lidí. Shodli jsme se na tom, že i při našem respektu k Harvardu nemůže být tento nadále tím správným působištěm. Čestným řešením bylo odpoutat se od Harvardu a utvořit novou organizaci. Vymysleli jsme název: Foundation for International Freedom. (Mezinárodní nadace pro vnitřní svobodu – IFIF). Naším cílem bylo vytvořit po Spojených státech síť výzkumných středisek, v nichž by se prováděla výcviková cvičení s psychedelickými drogami. Každé středisko mělo mít ve svém týmu poradce a konzultanty z oboru medicíny, psychologie a práva, kteří by asistovali ostatním členům při jejich průzkumných výpravách do vlastního nitra. Vítáni byli především umělci, spisovatelé a hledači smyslu života. Neurotiky a ty, kdo potřebují spíše psychiatrickou péči, jsme chtěli odkazovat na lékaře. Úkolem celostátního výzkumu bylo vydávat vědecký časopis (stala se jím The Psychedelic Review, redigovaná Ralphem Metznerem) a zajišťovat kvalitní drogy pro místní střediska. Drogy, které jsme k výzkumu používali: psilocybin, meskalin, LSD, byly v té době stále ještě legální.

Formálně se od nás odpoutal Richard Alpert. Podařilo se mu získat částečný úvazek na katedře pedagogiky, což mu otevíralo dveře k získání postu s definitivou. Společně jsme však napsali článek do harvardského Crimsonu, v němž jsme nastínili naše plány. Pak tu věc převzaly bostonské noviny a od nich tiskové agentury. Publicita vzbudila ohromnou odezvu. Více než tisíc lidí nám poslalo po deseti dolarech spolu s přihláškou k účasti na projektu. Do května 1963 jsme dostali přes 500 žádostí o účast na letním programu, z nichž jsme 300 vybrali. A ideálnějším místem nemohlo být nic lepšího než Mexiko.

Začal jsem budovat další kontakty s mexickými psychiatry. Měli jsme také určitou částku na našem kontě a mohli tak zařadit několik z nich na naši výplatní listinu.

V dubnu se nám ozval jistý dr. Bill Brunell. Organický chemik, který se již sedm let zabýval výzkumem drog ovlivňujících mozek . Toužil uplatnit své znalosti. Uměl vyrobit LSD, psilocybin a meskalin v komerčně využitelných množstvích. Měl zkušenosti i s výrobou aktivních složek dalších exotických psychobotanik. Jediné, po čem toužil, bylo mít k dispozici laboratoř a dostatek finančních prostředků, aby mohl zahájit výrobu.

Já měl podle plánu odletět do Mexika a tam zorganizovat právní, politickou lékařskou podporu. A uzavřít dohodu s nějakou přední mexickou farmaceutickou firmou, abychom tam mohli přivést Brunella a dát mu prostor k práci. Na závěr mého pobytu na Harvardu jsme vydali samostatné číslo Harvard Review pod názvem Drogy a mysl. Shrnul jsem tam vše, co jsem považoval za důležité. A pak se s Harvardem rozloučil.

Několik dní před odletem do Mexika se ozvala Mary Pinchotová. Nervózní, snažila se mi vylíčit situaci ve Washingtonu. „Je to tam teď skutečně ostré. Jakmile bude kolem vás příliš velký rozruch, zavřou vám hubu. Anebo ještě něco horšího.“ Mé pozvání do Mexika odmítla.

Dorazil jsem do Mexika připraven realizovat náš plán. Kontaktoval jsem jistého právníka, který se specializoval na záležitosti chemických společností. I další chemici, se kterými jsem se seznámil, mi dali užitečné rady. Našel jsem majitele chemických továren, který byl našim plánem nadšen. (Až později se ukázalo, že profitovali na naší výrobě a distribuci daleko víc, než uváděli). Jednoduše řečeno, veškerá příprava probíhala na výbornou.

Za několik dní jsem se prostřednictvím jistého reportéra dozvěděl, že jsme byli s Richardem Alpertem vyhozeni z Harvardu. Za nepřítomnosti profesora McClellanda jsme byli vyhozeni jeho zástupcem, naším úhlavním nepřítelem. Vymyšlené důvody byly vysloveně směšné.

Ovšem veškeré starosti a pocity s vyhazovem spojené byly velmi brzy odplaveny prací v hotelu, který jsme si sami pronajali a zároveň řídili. Naše skupina dobrodruhů byla velmi různorodá: psychiatři, rabín, vysoce postavení úředníci, podnikatelé. V kancelářích IFIF se mezitím rozvířila mediální událost, které se nedalo odolat: lázeňská scenérie, v níž se lidé dostávají do transu bezpečně a ve vší počestnosti.

Život v hotelu byl prostoupen pocitem dokonalého štěstí. Ale vyskytl se tu i had. Publicita k nám přitáhla skupiny hippies – neměli ani vindru, byli zanedbaní, žadonili o jídlo, přístřeší a kosmické osvícení. Nouzově jsme vybudovali tábor na opačné straně zálivu, kde jsme je nechali.

Naše světová publicita se šířila mezitím dál. Kontaktovali nás reportéři NBC, BBC a několik evropských televizí. A potom jsem dostal pohlednici bez podpisu; bylo mi jasné, že je od Mary Pinchotové. Mimo jiné psala: „Váš letní tábor je v nebezpečí. Kontaktuji vás po návratu do USA.“

Druhého dne se objevili nezvaní hosté: dva agenti mexické federální policie. Nechali mě vyvolat ke krátkému rozhovoru.
„Federální policie tábor uzavírá!“ Jeden z agentů vytáhl noviny. Titulek zněl: „Rozkládající se mrtvola má možná souvislost s harvardskými drogovými orgiemi.“
„Kde byla mrtvola nalezena?“, vyptával jsem se.
„Asi sto mil od tábora.“
„A co to má dělat s námi?“
„To je přece jasné. Tisk vás podezírá a veřejný skandál tohoto druhu nelze tolerovat.“ Ukázali mi ještě další články. Podkladem byly báchorky hippies. Obviňovali nás z marihuanových orgií, z toho, že se u nás šíří venerické choroby a účelem celé akce je jen nahrabat peníze.
„Sežeňte si přece reference personálu, starosty, místní policie. Tady je vše v naprostém pořádku!“
„Ano doktore, už jsme také slyšeli. Takže formálním důvodem, proč tady musíte skončit, bude, že máte jen turistická víza a nejste tudíž oprávněni provozovat v Mexiku obchod či živnost.“

Příkaz k vyhoštění nabýval právní moci až za týden, doufal jsem tudíž, že stačím ještě něco pozitivního vyřídit v Mexico City. Ale letadlo se vracelo až za dva dny. Nabídli jsme agentům, aby zůstali po tu dobu našimi hosty. Ještě téhož odpoledne jsem se procházel s jedním z nich po zahradě.
„Poslyšte doktore Leary, hodně jsem se toho o vás dozvěděl. Mluvil jsem se všemi těmi Mexičany a po tom, co mi řekli,bych chtěl taky zkusit tu vaši drogu. Ale vy se chováte jako blázen, jste úplně nepraktický. Svým hostům účtujete 300 dolarů na měsíc. Přitom to, co tady nabízíte, by chtěl každý na světě! Ale za poctivou cenu! Teď mě poslouchejte. Guvernérem státu Michoacan je můj bratr. Nechte to tady klidně zavřít. Pak se přesunete do mého domovského státu a tam to uvedeme do provozu. Dva nebo tři hotely, jako je tento. A účtovat budeme cenu, kterou bere průměrný hotel v Acapulcu. 2000 dolarů za měsíc. Snad nebudete nic namítat proti tomu, trochu zbohatnout, co říkáte?“
Poprvé za poslední dva dny jsem pocítil něco jako záblesk optimismus.

Druhý díl druhé části naleznete zde

««« Předchozí text: Beat generation (část II./2) Následující text: O tom, jak dopadl jeden experiment »»»

pepa | 1.4.2007 Ne 22:30 | Beat generation | trvalý odkaz | tisk