Já jsem horník, kdo je víc? (pokračování)

pokračování

Důlní klec, ve které se vozily vozíky s uhlím nebo havíři pod zem a nahoru obsluhoval jeden bodrý chlapík, který pěstoval a prodával mák. Tehdy ještě jenom do buchet.

A mladí havíři se bavili :

„Strýcu, máte mák?“

„Mám, kolik chceš?“

„To je zrnek, co?“

Když mu tento vtípek řeklo postupně několik chlapů, kteří nastupovali na směnu, měl jich plné zuby. Ale nedal se. Nechal je nastoupit do těžní klece, svezl je kousek pod zem, zastavil klec a ze silné hadice je pořádně v kleci slil studenou vodou. Aby prý vychladli, pakáž jedna. Ten můj mezi nimi samozřejmě nechyběl.

Já jsem osobně štajgra Brčka neznala. Dokonce jsem ani nevěděla, že Brček není jeho jméno, ale jenom přezdívka, kterou on nenáviděl. Jen jsem věděla, že je pěkný vztekloun.

Když již manžel v dolech nepracoval, uplynulo pár let, měli jsme dvě děti a se známými jsme se vypravili na dovolenou na Jihlavku. Naše chata byla pár kilometrů od míst, kde bydlel Brček a ještě několik známých horníků. Manžel by se s nimi rád viděl, zatelefonoval k Brčkovi, ale ten nebyl doma. Půjčil si kamarádovu motorku a odjeli společně do vesnice hledat Brčka.

Já jsem zůstala s malými dětmi u chaty. Po nějaké době přijelo auto, vystoupili dva chlapi v rádionkách a přicházeli k nám.

„Dobré den, mladá paní, néni tady někde nějaké…?“

„To je manžel, ale on tady není, jel za Brčkem.“

„Có, za kém?“

„Za Brčkem,“ myslela jsem, že mi nerozumí. Jeho lícní svaly několikrát poskočily a mě napadlo, že to bude asi on.

„Tak ten Brček, to so já!“

A tak jsme se seznámili. Večer, po pár pivech se z něho vyklubal docela prima společník.

««« Předchozí text: Já jsem horník, kdo je víc? Následující text: Mobilní telefon »»»

brabi | 30.3.2007 Pá 20:54 | Ze života | trvalý odkaz | tisk