Já jsem horník, kdo je víc?

Tohle býval před léty slogan, který měl naverbovat mladé muže do dolů. A horníci říkali : „Kdo je víc? Štajgrova dcera.“

Můj manžel se vyučil havířem a pracoval 11 let v hlubinných dolech. Občas jsem pro něj jezdila na motorce na šachtu.

Havíři jsou zvláštní sorta lidí. Všichni byli hubení, šlachovití, s černě podmalovanýma očima, s velikou sílou v celém těle, ale hlavně spolehliví kamarádi. Na tom záviselo jejich přežití.

Pracovali ve 40°C, 1100 m pod zemí, někdy byla chodba jen 80 cm vysoká, jindy měla 4m. Občas byl zával nebo metan, museli si pomáhat. Můj nastávající manžel byl během těch let třikrát zavalený, vždycky mu pomohli kamarádi. Jindy vyhrabával zase on někoho jiného. Hodně jich zemřelo. Byli trochu obhroublí, bez toho by nemohli tuto práci dělat, ale bylo s nimi veselo.

Když jsem pro manžela jela poprve, bylo to brzy ráno, po noční šichtě.

Věděl, že přijedu, domluvili se s kamarády a celá parta ještě v černém, přišla k bráně. Měli na sobě fáračky, přilby, prý ať si vyberu, který to je. Rozdíl byl jenom ve výšce. Všichni jako čerti černí, jen zuby se bíle leskly mezi červenými rty, jak se smáli. Asi bych ho opravdu nepoznala, jenom známý pohyb ho prozradil.

Jejich štajgr byl svérázný chlapík, známý cholerik. Když se rozzuřil a to prý bývalo často, strhl si přilbu s hlavy, hodil na zem a skákal po ní. Vysloužil si tím přezdívku „Brček“. Jako brk na udici, když poskakuje po hladině vody.

Byl velice žárlivý. A chlapi si to užívali. Jednou před noční šichtou se začali v šatně bavit o jeho ženě, že ji někdo viděl ten večer někam jít… Brček dlouho nevydržel. Obrátil se a hurá k domovu. Jeho žena doma opravdu nebyla. Tak ji šel hledat.

Šel stezkou kolem řeky, kde se scházeli milenci. Když uviděl objímající se pár, nezaváhal ani vteřinu. Skočil po chlapovi, trhnutím za rameno si ho natočil a ubalil mu takovou facku, že se válel po zemi. Až pak si všiml, že se zmýlil, jeho žena to nebyla. Rychle vyklidil pozici a vrátil se domů.

Překvapené manželce, která se právě vrátila od rodičů, něco navykládal a spěchal do práce. Chlapům se ani nemohl pomstít, protože již byli rozejítí po rubání a do konce šichty vychladl.

Pokračování příště.

««« Předchozí text: Docela obyčejná cesta Následující text: Já jsem horník, kdo je víc? (pokračování) »»»

brabi | 29.3.2007 Čt 10:40 | Ze života | trvalý odkaz | tisk