11.11.2008: PRODEJ FOTOGRAFIÍ – pokud byste měli zájem o komerční využití kterékoliv fotografie z tohoto webu, na kterou máme práva, zanechte nám vzkaz ve schránce. Kontaktujeme vás a dohodneme podmínky užití. Pro nekomerční účely je možné fotky použít při respektování našich autorských práv. Potěší nás, pokud nás budete informovat, kam jste fotky použili, případně pošlete link.

Dámská jízda - aktualizováno

Ďuri nám přiblížil cyklistiku a já jsem si přitom vybavila jednu moji dámskou jízdu na kole.



Odjakživa jsem sportovala a mohu neskromně říci, že jsem si připadala vždy celkem pohybově nadaná. Ráda jsem jezdila na kole, dokonce jsem chodila do krasojízdy, takže moje sebevědomí přes tento sport bylo docela na výši.

Až jednou mne moje malá dcera vyzvala, abychom si šli zajezdit na kole kolem řeky. Kolo měla nové, já zánovní skládačku, jezdila již celkem dobře, já jsem na tom nejméně 15 let neseděla.

Tak jsme jely. Bylo to moc hezké, až na to, že brzdy na skládačce nebyly nejlepší. Přijely jsme k malé odbočce, prašné, kamenité, která vedla dolů mezi zahrádkami k řece a podél ní jsme chtěly pokračovat. Z jedné strany bylo husté křoví planých růží, z druhé navážka zahrádkářského odpadu. Dcerka hbitě odbočila a zmizela někde vpředu. „Když to sjela ona, tak to zvládnu taky,“ pobídla jsem se a rozjela se dolů.

Nikdy jsem nevěřila, kolik se toho dá zvládnout za dvě vteřiny. Kolo se prudce rozjelo, šlápla jsem na zadní brzdu, nic moc, přidala jsem přední, smyk, katapult přes řidítka, kolo na zemi, já na zemi. Přede mnou někde za křovím jsem slyšela přicházet nějakou rodinku, stud mne pobídl, honem jsem posbírala kolo, narovnala řidítka a projela jsem kolem nich s nosem navrch. Až zašli, tak jsem obhlédla mou situaci. V té době se nosily na oděvech kovové dírky, já měla jejich otisky krvavě vražené do ramene, na kterém jsem přistála. Obě dlaně sedřené, obražené koleno. Kolo mělo obrácené světlo, řidítka nakřivo, oba jsme byli hodně od hlíny. Jistě si ti lidé ničeho nevšimli. To mě momentálně nejvíc zajímalo.

Dala jsem se trochu do pořádku a vyjela za dcerou. Na štěstí byla dost daleko, aby nic neviděla, čekala netrpělivě: „Kde seš tak dlouho?“ A jela dál. K mé smůle jsme ujely ještě asi 5 km, než jsme dorazily domů a mohu zodpovědně říct, že jednou nohou se špatně šlape.

««« Předchozí text: Na kolesá! Následující text: Docela obyčejná cesta »»»

brabi | 28.3.2007 St 12:30 | Děti | trvalý odkaz | tisk


Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář

Komentujte co chcete a jak chcete. Jen prosím o dodržování těchto několika pravidel:

1. Nevkládejte vulgární komentáře.

2. Respektujte anonymitu ostatních.

3. Oslovujte ostatní jmény nebo přezdívkami, které si sami zvolili.

reaguj[1]
aggellia 30.3.2007 Pá 11:06

jako bych už někdy v životě viděla ten hrdý výraz potlučené matky, která by nepřiznala pád! :-D.

Přidej komentář!



Kliknutím vložíš: Vlož smajla :-) Vlož smajla :-( Vlož smajla ;-) Vlož smajla :-D Vlož smajla 8-O Vlož smajla 8-) Vlož smajla :-? Vlož smajla :-x Vlož smajla :-P Vlož smajla :-|
Příspěvěk je formátován Texy! syntaxí. Není povoleno HTML, odkazy se převádějí automaticky.


Tento deníček pohání Redakční systém pro blog, autorkou tohoto vzhledu je Charlotte (2005). Nové úpravy, chyby a zmatky vnesl Sharkan. :)