Docela obyčejná cesta

…jako každý den.

Každý den jdu z práce stejnou cestou na trolejbus, zdálo by se, že se nic neděje, ale to je omyl. Stačí se dívat. Chodíme o hodinu dřív, máme letní čas, svítí nám sluníčko. Ještě minulý týden se rychle stmívalo.

Dnes jsem pozorovala asi desetiletého hocha, který se zřejmě vracel domů, byl uřícený, mikinu držel v ruce a táhl ji za sebou po zemi. Občas ji přišlápl, byla pěkně vyválená, doma ho „pochválí“.

Před velkým obchodem si elegantní paní-babička s malým vnoučkem vytáhli nákupní vozík a chlapeček ho chtěl vézt sám. Jenomže vozík byl na něho těžký, rozjel se mu z mírného svahu a táhl chlapce za sebou. Za chvilku mu nožky nestačily, spadl a vozík ho vlekl po břiše rovnou mezi skupinu lidí, kteří šli okolo. Babička zastavila vozík, zvedla vnoučka na nohy a prohlásila:

„Zasloužíš si na zadek.“ A obřadně ho třikrát plácla přes bundu po zadečku. Kluk řval, ne, že by to bolelo, ale asi nechápal, zrovna jako já, zač je trestaný. Měla jsem chuť jí něco říct.

Kousek dál šli dva mladí lidé a vedli na vodítku mladého jorkschirka. Hopsal a kousal vodítko. Všíml si mě a já mu říkám:" Ty seš takovej krásnej pejsek." Vrhl se ke mně a olízal mi dlaň. Ještě teď cítím jeho malinký jazýček.

A pak už mi jel trolejbus.

««« Předchozí text: Dámská jízda - aktualizováno Následující text: Já jsem horník, kdo je víc? »»»

brabi | 28.3.2007 St 23:04 | Ze života | trvalý odkaz | tisk