Uvítání

Jsem tak rád, že už jsi doma.

Vracím se z práce domů a již přes tři domy slyším „uvítací výbor“. To je mela! Nechápu, jak to pozná. Má takový sluch, že slyší a rozpozná moje kroky nebo mě cítí? Nevím.

Vyskakuje za dveřmi jako balónek, nahoru, dolů. Otevřu dveře a vrhne se na mě. S ječením a kvílením se mě snaží zlíbat a olízat. Znovu a znovu doráží, vypadne mi taška z ruky, okamžitě ji stihne pošlapat a vysypat. Lítá po schodech nahoru a dolů a poshazuje všechno, co mu stojí v cestě.

Snažím se krotit příval jeho lásky a nadšení a nenápadně couvám a zavřu se do koupelny. Doráží na dveře, za kterými je objekt jeho zbožňování, hlasitě čichá a funí pod dveřmi. Jakmile otevřu, zopakuje svůj atak, poskakuje, vrtí nejen svým useknutým ocáskem, ale celou půlkou těla a kvílí.

Konečně se uvítáme, dychtivě čeká, jestli si vyloudil něco „na zub“, za to, že tak dlouho citově strádal. Během jeho vítání se ve mě vystřídají pocity od radosti a něžnosti, až ke zlosti za poškrabané a umazané šaty a vysypaný nákup.

Ale dámy uznejte, už vás takhle někdy dokázal uvítat váš miláček?

««« Předchozí text: Dejiny architektúry - obrázok na úvod Následující text: Věříte na duchy? »»»

brabi | 23.3.2007 Pá 23:23 | Zvířata | trvalý odkaz | tisk