Beat generation (část I.)

Před časem jsem „zafušoval“ Lojzovi do jeho chvilek poezie.

Nebylo to náhlé vnuknutí. O tom, že na Sharkanových stránkách představím Jana Skácela, jsem přemýšlel hodně dlouho. Jak se mi to podařilo, to musí posoudit jiní. Faktem je, že jeho pohled na život mi je hodně blízký, jeho způsob vyjadřování velmi inspirativní.

Včera jsem se pustil do něčeho zdánlivě podobného. Jde také o literaturu, i když diametrálně odlišnou. Dilema, o kterém přemýšlím velmi dlouho: napsat, nenapsat…? Příliš jsem si netroufal a ani v této chvíli tomu není jinak.
Beat generation.
Téma možná tajuplné pro generaci mladší, ale určitě ne neznámé těm starším.

Proč se chci vlastně tímto tématem zabývat? Budu odpovídat postupně. Je to záležitost mému srdci určitě blízká. Pohledy na život, které tato generace měla, mi zdaleka nejsou cizí. Znovu opakuji, že vysvětlovat budu postupně, je toho příliš. Netroufám si dopředu ani odhadnout, kolik částí moje vyprávění mít bude.

Beat generation byla generace nekonvenční, přemýšlející v nových dimenzích. To, co po ní zůstalo, má zcela určitě svoji kulturní hodnotu. Byla tu však i spousta záležitostí kontroverzních, také těch si budu všímat. Zcela určitě a důkladně. A pokud se dopracuji zdárného konce této práce, přidám nepochybně názory a náhledy své vlastní, zcela osobní, soukromé.

Poválečná éra ve Spojených státech amerických byla obdobím nejen nejistot, ale také hluboké bezmocnosti, alespoň co se úsilí jednotlivce týče, Byla opuštěna osobní zodpovědnost ve prospěch společné velikosti. Výbuchy atomových bomb v Japonsku ustavily nové dimenze hrůzy a nejvyšší ideologií se stalo zdokonalování technologií. Věda byla chápána jako naprostá vládkyně člověka a jeho prostředí. Možnost úplného zničení světa nukleární explozí, masově přetřásaná sdělovacími prostředky, jen zvýšila úctu k síle vědy.

To se však začalo koncem čtyřicátých let měnit. Většina americké společnosti se snažila v duchu budování všeho nového být materiálně bohatá, obklopovala se spotřebními předměty, duchovní chudoba ji však provázela ruku v ruce. Lidé časem začali přemýšlet jiným způsobem. Nešlo o nic jiného, než spokojeně přežít, vydělat dost peněz, za které si budou moci koupit cokoliv. Většinou proto, aby mohli být považováni za moderní, schopni prezentovat svoje materiální hodnoty.

Počátkem padesátých let začala jistá skupina lidí odmítat všeobecnou představu ideálního Američana, který celý život buduje svou kariéru, konformně se obléká a žije. Tito lidé nebyli ochotni přijmout duchovně chudý model života a zapojit se do něho. Na Kolumbijské universitě v New Yorku se začala shromažďovat skupinka lidí, kterou zajímalo něco jiného. Život samotný. Společnost těchto lidí brzy překročila hranici university. Toto období lze vlastně považovat za vznik beat generation.

Název celého hnutí je údajně spojen se jménem John Clellon Holmes, který roku 1952 vydal román s beatnickou tematikou – Go – překládáno jako Jde se, Běž, Jeď. Ten měl totiž v rukopisné verzi název The Beat Generation (titul údajně vymyslel Jack Kerouac).
Termín „beat“ se těžko vysvětluje. Zbitý, vyčerpaný, svatý, blažený… Jeden z citátů zní (Herbert Gold): „Znamená to být na dně, totálně vyřízený, ale plně přesvědčený o vnitřní svobodě. O tom, že ten velký, bezpečný, vypasený, chladný svět je potřeba držet si pořádně od těla.“

Příslušníci beat generation se odlišovali, což je vylučovalo ze společnosti, ze které sami utíkali. Hledali intenzivní prožitky, ze všeho chtěli vycucnout, co se dalo. Byla to široká škála zájmů, zejména je možné jmenovat jazz, sex, alkohol, drogy, ale také knihy východního náboženství, básně. Beatnici se snažili pochopit a poznat životní i nadživotní pravdy.

Kdo četl Kerouacovy knihy, především jeho román „Na cestě“, mohl by nabýt dojmu, že tito vyděděnci společnosti byli určitou formou bezdomovců, bezcílně se toulajících po Státech i mimo ně. To by byl velký omyl. Beat generation je hnutí amerických básníků a prozaiků 50. – 60. let, kteří svými díly i životními postoji okázale demonstrovali nesouhlas s prosperující konzumní společností, v níž umění a kultura zůstaly kdesi na okraji. Beat generation bylo hnutí ovšem vnitřně tak různorodé, že jakýkoliv pokus o jeho celkovou charakterizaci je předem odsouzen k prohře.

Tvorba příslušníků beat generation často vedla ke čtivému popisu jejich zážitků z doby, kdy se pohybovali na hranici alkoholismu a drogové závislosti. To samozřejmě znamenalo, že zpočátku byla často považována za nemravnou, někteří autoři dokonce nemohli být vydáváni.

Obdobně jako někdejší romantičtí vyděděnci, prokletí básníci nebo bohémové odmítali beatnici kariéru úspěšných mladých mužů. Hlásali dobrovolnou chudobu, živili se prací rukou, třeba jako traťoví dělníci, cestáři na Aljašce, hlídači úrody na farmách nebo námezdní síly na železničních překladištích. Jejich díla vypovídala o pocitech lidí z okraje společnosti, o beznaději, depresi, o hledání pomyslné svobody v alkoholu, drogách nebo v sexuální revoluci. Beatnici záměrně šokovali a provokovali – třeba obscénností, vysmívali se obecně uznávaným hodnotám, především oficiální morálce. Mnohdy přitom odkazovali na zen buddhismus. Za zmínku stojí dva beatnické pojmy. Hipster, tedy člověk, který se přesvědčil, že svoboda může existovat jedině mimo oblast života normální společnosti. Squares, tedy lidé spořádaní, slovo někdy překládané jako paďouři. Šlo tedy o to, aby se hipster nedostal do světa squares.

Prózy a básně beatniků poskytují mnoho prostoru k individuálnímu dotváření, a to nejen svým čtenářům, ale také posluchačům. Původní záznamy veřejné autorské četby a recitace beatnických textů za doprovodu jazzové hudby vycházeli také na gramofonových deskách a magnetofonových páscích. Beatnici se sami chápali jako vyhnanci a exulanti v nepřátelské kultuře, jako podivínští průkopníci nových postojů k duchovnímu zdraví a k etice. Zavrhovali umělce píšící anonymně, jen pro sebe. Hledajíce osvícení a proměnu obecných hodnot zbožňovali Rimbauda, který prohlásil:
„Já! Já, kterého nazývají mágem či andělem, upouštím od veškeré mravnosti…“

Beatnici pracovali na pojetí duševní vyrovnanosti, vzdorující dobovým nadějím. Hlavní představitelé této skupiny se osobně znali již od 40. let, kdy společně studovali, vedli velice nekonvenční život, experimentovali se sexem, drogami a hledali nové metody psaní. Tito lidé se počátkem 50. let přesunuli do kalifornského San Francisca, kde se usadili v bohémské čtvrti North Beach. Toto město se tak stalo centrem celého hnutí.

Hlavními představiteli hnutí beat generation byli Allen Ginsberg, Jack Kerouac, William Seward Burroughs, Lawrence Ferlinghetti, Philips Whalen, Michael McClure, Philips Lamantia, Gregory Corso a Kenneth Rexroth. Někdy bývá uváděn i Charles Bukowski. Já osobně jsem toho názoru, že svým dílem do tohoto hnutí nepatří. Stejně tak Ken Kesey, který byl svým myšlením (a nejen myšlením) s beatniky propojen, svým dílem mezi ně rozhodně nezapadá.
Avšak nelze nevzpomenout Neala Cassadyho (pozn.: Dean z románu „Na cestě“). Cassady nepublikoval, objevuje se však v některých dílech a nepřehlédnutelným způsobem dokresluje charakteristiku beatniků.

Většinou se za oficiální zrod hnutí považuje čtení v San Francisku 13. října 1955, které organizoval básník Kenneth Rexroth. Na tomto čtení četl Ginsberg svou slavnou báseň Kvílení. Tuto báseň následně zpopularizoval soud o šíření nemravné literatury. V roce 1956 byla podána žaloba na tuto báseň a tím i na celou beatnickou kulturu. Dle tvrzení žaloby se nejednalo o umění, ale pouze o urážení a propagaci drog a alkoholu. Před soudem beatnickou kulturu zastupoval jazzový hudebník a básník Kenneth Rexroth. Soud rozhodl, že jejich tvorba má svoji uměleckou hodnotu a jde tudíž o umělecké vyjádření skutečnosti, proto jejich díla nesmějí být nijak diskriminována.
Litanická báseň Kvílení, která je svědeckou výpovědí o generaci zničené šílenstvím, která má formu rapsodického nářku, se stala se manifestem celé beat generation a začíná známými verši:
„Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu… shánějící dávku drogy“.

Toto soudní vítězství samozřejmě vedlo k obrovskému rozvoji beatnické literatury, neboť mohly být vydány i knihy, které doposud ve Státech vyjít nesměly. Nejednalo se sice o velký počet děl, ale některá z nich lze považovat (z pohledu beatniků) za velmi významná. Navíc soudem došlo k jejich obrovské popularizaci.

Jak už jsem psal, hlavním znakem beat generation byla maximální míra otevřenosti, boření veškerých tabu. Sexuálních, rozšiřování vědomí pomocí různě vyvolávaných extází, meditací, aplikací halucinogenních drog. Hnutí se časem stalo součástí masové pop-kultury, inspirovalo i různé formy nonkonformního undergroundu.

Propojení beat generation s halucinogenními drogami (ale i s jinými typy drog) osobně považuji za nepřehlédnutelné. Psychedelika byla fenoménem s touto (ale i pozdější) dobou neodlučitelně spjata. V dalších částech povídání o beat generation bych se chtěl postupně zmínit o jednotlivých představitelích a o jejich dílech. Ale právě z důvodu významného vlivu halucinogenních látek na jejich myšlení, bych chtěl začít z tohoto konce. Vysvětlit, proč bylo něco takového vůbec umožněno a dokonce podporováno. Nezačnu tedy žádnou recenzí děl některého z uvedených protagonistů. Začnu jinak.

Nedokáži odhadnout, jakým způsobem by něco takového, jako bylo experimentování s halucinogeny v tak široké podobě, mohlo probíhat bez existence vědeckého projektu, který v té době probíhal na Harvardu. Projekt vedl Timothy Leary. Nepatří mezi autory, kteří vytvořili klasické kulturní hodnoty beat generation, jeho přínos spočíval v něčem jiném.

Narodil se v roce 1920. Studoval na několika amerických universitách. Na The University of Kalifornia v Berkeley studia zakončil a získal doktorát z klinické psychologie. Na Harvardu pak vedl projekt psychedelického bádání ve Středisku pro výzkum osobnosti, ve kterém používal LSD a jiné látky rozšiřující vědomí. Pro své nekonformní názory a zejména pro jejich šíření se stále častěji dostával do kontraverze s americkými úřady, které jej kriminalizovaly a nakonec poslaly do vězení, kde strávil několik let. Po svém propuštění dále pokračoval ve výzkumu a v popularizaci drogové kultury, úzce spolupracoval s významnými členy beat generation, ale také se světově proslulými filozofy a vědci. Z knih, které vyšly v českém překladu, jsou nejznámější Záblesky paměti a Velekněz. Jsem osobně přesvědčen o tom, že jeho myšlení bylo velmi nadčasové. K významu, přínosu, problémům a smyslu celého harvardského výzkumu se dostanu v další části, kde se o Timothy Learym a vědcích, kteří s ním na projektu spolupracovali, zmíním podrobněji.

««« Předchozí text: Moruše bílé (Morus alba) v Potštejně Následující text: Planina rozkvétá »»»

pepa | 18.3.2007 Ne 20:09 | Beat generation | trvalý odkaz | tisk