První školní týden

Z deníčku jedné maminky, která mi dovolila nahlédnout do jejich zápisků a občas něco zveřejnit.

„Crrr, crrr, crrr…“ ječel zvonek a kupodivu se nikdo nehnal otevřít. „To je za tebou, jdi tam!“ volala jsem na svého syna. „Hm… to bude spíš za tebou, asi někdo ze školy…“ „Crrr, crrr,…“ znělo výhružně a já už neměla čas na další otázky.

Otevřela jsem dveře s neblahou předtuchou, že za nimi bude skutečně stát synova třídní učitelka. Nemýlila jsem se. Končil první školní týden a po tak krátké době osobní návštěva kantora, určitě neznamená jeho neodolatelnou chuť sdělit mi, že mám doma génia.

„Paní X, nezlobte se, že vás obtěžuji doma, ale já už to nemohu déle vydržet. Váš syn…“ A pak už se to jen sypalo.

„…odmlouvá, nemá pomůcky, nenosí přezůvky, nemá chuť pracovat. Je drzý, arogantní, vztahovačný, pere se…“ hlas jí začal přeskakovat a trošku zrudla…

„… a i teď má ruce v kapsách a kšiltovku !!!“ Zajíkla se paní učitelka. Syn stál a čučel opodál, evidentně otrávený a znuděný a posléze pobavený kantorčiným záchvatem.

A já jsem pomalu dostávala zatmnění a mírnou nevolnost a chuť vzít je jednoho po druhém za límec a vyhodit je oba ze dveří. Vyslechla jsem si řadu rad a poučení, názory na výchovu, jak je dobré používat fyzické tresty, to, že já je nepoužívám nikam nevede…A pomalu to přestávalo bavit i mě.

Podstatné informace jsem si uložila do paměti: že má nepořádek ve věcech a nepíše úkoly.

A nepodstatné, respektive ty, které doma těžko změním: že nenosí přezůvky na nohách, nesundává kšiltovku a nosí ruce v kapsách, jsem házela za hlavu tak vehementně, že muselo být slyšet pokaždé žuchnutí.

Asi po dvaceti minutách paní učitelka odešla a syn vycítiv nebezpečí, rychle vycouval a začal dělat, že dělá. Vyjela jsem po něm, jako piraňa po mase a trochu mu rozhodila účes. Ale cítila jsem se již tak otupělá, že jsem po chvíli jen bouchla dveřmi a zhroutila se do křesla. Skrz zuby jsem na něj cedila nějaká opatření co by, kdyby… a pak jsem začala podléhat jakémusi mylnému pocitu, že se mě tohle vůbec netýká… Asi jsem měla nějaké menší kóma, jinak si to neumím vysvětlit.

Až do pozdního večera se pak ten malý mizera změnil v úžasně pozorného, milého a přeochotného mládenečka. Mazal mi med kolem pusy v takových dávkách, že ze mě musel ukapávat viditelně.

Blíží se půlnoc a já se bojím, co mi přinese další, již devátý školní den.

««« Předchozí text: Probuzení Následující text: Z deníčku jedné maminky »»»

brabi | 17.3.2007 So 00:49 | Děti | trvalý odkaz | tisk