Z deníčku jedné maminky

Ve svém blogu hodně píšu o dětech, je s nimi hezky a veselo, ale někdy s nimi prožíváme i krušné chvilky.

Jeli jsme v trolejbuse, rok a půl starý synek seděl v kočárku, k smrti se nudil a chtěl vystoupit. Úplně, nejen z kočárku. Chtěl jít ven, bavit se jinak, jinde a po svém. Jelikož teď prožívá naplno zvukomalebnost mateřštiny, každé slovíčko si opakuje až do zblbnutí (mého), třeba stokrát, rychleji a rychleji za sebou. Tak tomu bylo i tentokrát. Jednalo se o slovo „ven“. O slůvko vyjadřující odchod, oddělání něčeho nebo někoho. Hošík to říká trochu „po italsku“ : „a pyč“.

Vrtěl se nebo spíše poskakoval a kroutil se v kočárku, když začal: „a pyč“. Zatrnulo mi, protože pár lidí se otočilo. „a pyč, a pyč, a pyč, a pyč“…opakoval stále rychleji, předložka vázla, až se dostala na konec příslovce a velmi srozumitelně znělo…něco úplně jiného.

V takové situaci vám nikdo neuvěří, že dítě není nehorázně sprosté, že myslí něco úplně jiného. Sice se na vás někteří dívají s falešným pochopením, ale v očích se všem blýská jedovatost a pohrdání. Pokusy dítě umlčet, jsou marné. Ihned pochopil, že je středem pozornosti a vykřikoval slova znovu a znovu. Po zádech mi stékal pot a před očima se mi tmělo.

Naštěstí jsme za chvilku vystupovali, ale nenašla jsem odvahu podívat se, kolik s námi jelo známých.

««« Předchozí text: Učíme se mluvit Následující text: Hádanka zeměpisná »»»

brabi | 15.3.2007 Čt 20:06 | Děti | trvalý odkaz | tisk