Tři vrcholy

Tři vrcholy

Úspěšný pokus o nonstop přechod Velké Fatry jsem ještě neměl za sebou a už jsem přemýšlel o akci další. Chtěl jsem vymyslet něco nového, další záležitost stejného typu mi nepřipadala v té chvíli jako příliš originální. Na pozadí všeho přemýšlení se mi rýsovaly Vysoké Tatry. Co by tam šlo vymyslet? Jeden nápad by tu byl. Co tak realizovat dva hodnotné výstupy v jednom dni? Tato myšlenka ve mně zakořenila. Ze všech možných kombinací jsem nakonec vybral dvojici Slavkovský štít – Rysy. Výstup na každý z těchto vrcholů je sám o sobě náročný a je běžné rezervovat pro něj jeden den. Zvládnout v jednom dni výstupy oba, to už předpokládá jisté fyzické dispozice. S ohledem na celkové převýšení i na to, jak jsou oba vrcholy od sebe vzdáleny.

Se svým nápadem jsem byl spokojen. Ani chvilku jsem nepochyboval o tom, že „dvojvýstup“ zvládnu. Po nějakém čase mi to však začalo vadit. Aby sportovní výkon mohl být považován za mimořádný, musí být na hranici realizovatelnosti. Ke dvěma vrcholům jsem přidal třetí. Zvládnout tři výstupy v jednom dni, to už by byl skutečný extrém. Nikdy jsem neslyšel, že by se někdo o něco takového pokusil. Ke Slavkovskému štítu a Rysům jsem přidal Kriváň. Z hlediska obtížnosti výstupu i z hlediska dispozičního to byla volba zcela přirozená.

Nápad byl tedy hotov, teď jsem musel udělat něco pro jeho realizaci. Především znovu zvážit: je tato rozšířená varianta vůbec reálná nebo už se pohybuji v oblasti utopie? Musel jsem především upřesnit časovou dimenzi. Den jsem pojal jako čtyřiadvacet hodin. A přesto jsem měl značné pochybnosti. Vždyť je to celé ještě větší šílenost než ony nonstop přechody!

Po úspěšném přechodu Fatry jsem však byl rozhodnut. Jdu do toho! Všemu napomohla nečekaná dovolená, po deseti dnech jsem opět na Slovensku.

18. červenec 2006, 20 hodin.

Nechávám pod sebou Starý Smokovec a stoupám na Hrebienok. Mýtinou, která zůstala po listopadové vichřici v roce 2004. Je to smutný pohled. V hotelu doplňuji zásoby vody na noc a pro výstup. Po sjezdovce stoupám ke značené cestě a po pár metrech nacházím dobré místo pro bivak mezi obřími balvany. Fascinující letecký pohled do noční Podtatranské kotliny mi však příliš šancí k usnutí nedává. Musím se přemoci, i těch pár hodin spánku je nesmírně důležitých…

Mobil mi zvoní před druhou hodinou ranní. Ve svitu baterky rychle balím věci a vyrážím. Z Malé Studené doliny na mě blikají světla Zamkovského chaty, noční ticho přehlušuje hukot Studenovodských vodopádů. I noční hory mají své kouzlo. Svítat začíná velmi brzy, po hodině cesty mohu odložit baterku. Rodí se nádherný den.

19. červenec 2006, Slavkovský štít 2452 m.n.m., 5.10 hod.

Na vrcholu jsem v okamžiku, kdy se první sluneční paprsky dotýkají štítů hor. Načasování výstupu vyšlo téměř na vteřinu. Začíná představení, na které vstupenkou je ochota člověka podstoupit něco takového. Představení, k jehož popisu nestačí žádná slova. Slavkovský štít vrhá do Podtatranské kotliny stín tvaru pyramidy, jejíž vrchol se dotýká hřebene Nízkých Tater v jejich nejvyšším bodě, na vrcholu Ďumbieru. Masív Gerlachovského štítu a po něm i ostatní hřebeny na západ ode mne dostávají barvu žhavé lávy. Prožil jsem v horách spoustu rán, ale na toto nezapomenu nikdy. Pohled, kterého se člověk nemůže nasytit. Jsem svázán časem, ale odejít se prostě nedá. Hořce lituji, že nemám s sebou fotoaparát. Abych si vše zvěčnil.
Je nutné pokračovat, opouštím vrchol. S pocitem jako bych dělal něco proti své vůli.

7.30 hod., Tatranská magistrála

Bezproblémový sestup. Zvídavé pohledy prvních turistů, které na úpatí potkávám. Po Magistrále mě čeká dlouhý přesun k Popradskému plesu. Po celou dobu mohu sledovat katastrofický dopad zmíněné vichřice. Léčebné ústavy ve Vyšných Hágoch mají šokující vzhled. Stojí tu jako osamocené solitéry, přestože dříve byly zakomponovány do prostředí lesa. Zdrcující pohled.

Po pěti hodinách přicházím do sedla Ostrvy. Ještě nepříjemný sestup a stojím u Popradského plesa.

13.10 hod., Mengušovská dolina

U chaty to v překrásném dni vypadá jako na Václavském náměstí. Doplňuji zásoby vody a pokračuji rychle dál. Před sebou mám dalších více jak tisíc výškových metrů. Cestu ale dobře znám a to má pozitivní psychický dopad. Připadá mi, že ji zdolávám rychleji. V opačném směru se vracejí z výstupu spousty turistů. Je zajímavé je pozorovat. Někteří jdou svižně, jiní sotva pletou nohama. U Žabích ples nostalgicky pozoruji okolní štíty a vzpomínám na léta, kdy jsem se věnoval horolezectví. Žabí kôň, Volia veža, na těchto vrcholech jsem stál. Je to už dávno, ale myslím, že bych to ještě zvládnul. Uvidím, není všem dnům konec. Skalní rampu nad plesy zajištěnou řetězy a fixními lany překonávám volným lezením. Nemám v úmyslu stát ve frontě. Těsně pod chatou je nutné přejít sněhové pole. Klouže to a nejrychlejším řešením je lézt po čtyřech. Očekával jsem, že spatřím chatu novou. Její stavba byla avizována již před dvěma lety. Měla stát poněkud výše, na bezpečnějším místě. Nestojí a po příčinách v této chvíli nepátrám. Od chaty až do sedla Váhy další sněhové pole. Neuvěřitelné zdržení, ale cestou zpět určitě ztracený čas znovu získám. V sedle Váhy se musím zastavit. Především si nenechám ujít pohled do Bielovodské doliny a na Galerii Ganku. A pak, dostavuje se únava. První krize vrcholí při stoupání k vrcholu Rysů.

17.00 hod., Rysy, 2499 m.n.m.

Pár minut odpočinku na vrcholu, pohledy do všech světových stran. Vynalézaví nosiči vynesli na vrchol soudek piva a za odpovídající cenu ho tu prodávají. Zájemců je víc než dost. Obdivuhodný způsob podnikání.
I malá chvíle odpočinku stačila na to, aby se nohy vzpamatovaly. Sestup je opět bez problémů a dokonce velmi rychlý.

20.00 hod., Štrbské pleso

Původní úmysl zastavit se na Štrbském plese a dát si alespoň polévku zavrhuji. Byla by to velká ztráta času a já se potřebuji dostat z pásu lesa ještě za světla. Soukám do sebe další čokoládu a pokračuji. Má chůze už není nejsvižnější. Přesto cestu k Jamskému plesu zvládám za hodinu a začínám stoupat k poslednímu vrcholu.

Na Kriváni jsem ještě nikdy nestál. Marně přemýšlím, proč tomu tak je. Proč jsem ho při svých návštěvách Tater vynechával. Odpovědět si nedokážu. Majestátný štít nezaměnitelného tvaru, symbol celého Slovenska. Není těžké pochopit proč.

Představoval jsem si, že výstup na Kriváň bude podobný výstupu na Slavkovský štít. Fyzicky sice náročný, technicky však bezproblémový. Omyl. A ve světle baterky omyl na druhou.

Vycházím z pásu kosodřeviny. Krajinu pohltila tma, musím začít svítit. Zhruba po půlhodině cesty poprvé spatřuji vrchol. Tma neuvěřitelným způsobem zkresluje vzdálenosti. Dvě hodiny, které k dosažení vrcholu podle směrovek zbývají, mi připadají jako špatný vtip vzhledem k tomu, v jaké dálce ho vidím. Přicházím k rozcestí značených cest. Až tady začíná vlastní odbočka k vrcholu. A začíná také neskutečná anabáze.

Cesta vede ve skále, při postupu je nutné používat ruce. Na vlastní kůži se přesvědčuji, jak neprozřetelné je použití obyčejné baterky namísto čelové lampy. Jak se mám držet skály rukou, ve které mám baterku? Závažnějším problémem je značení. Za bílého dne je zcela určitě vidět od jedné značky ke druhé. Moje baterka s diodami vydrží svítit neuvěřitelně dlouho, avšak k další značce nedosvítí. Bloudím ve skále. Stále se vracím a zkouším to jiným směrem. Na překonání každého úseku je třeba několika pokusů. Přitom se stále častěji dostávám do krkolomných situací. Jen díky návykům, které jsem kdysi získal v horolezectví, se mi je daří řešit.

Stoupám neuvěřitelně pomalu, přitom se víc a víc vyčerpávám. Konečně je tu jakási hrana, kde je směr vcelku jednoznačný. Další a další výšvih. Po dvou hodinách už nedočkavě vyhlížím vrchol. Když ho konečně spatřím, mám neuvěřitelně blízko k infarktu. Je tam, kde byl. Stejně vysoko a stejně daleko.

Nezbývá, než pokračovat. Je už půlnoc, čtyřiadvacetihodinový limit brzy vyprší. Další úsek ve skále a další hodina bloudění. Konečně se zdá, že je vrchol na dosah. Ještě chvíli stoupám a konec. Ztratil jsem značku úplně. S baterkou v puse překonávám ty nejobtížnější úseky, vracím se, ovšem značka nikde.

Vyhodnocuji situaci: Jsem nedaleko cíle. Za denního světla by to byla otázka deseti, nanejvýš patnácti minut. Ovšem v této chvíli nejsem schopen cestu najít. Nemá smysl hazardovat a pokoušet se dosáhnout vrcholu za každou cenu. Přestože jsem v hodnocení sportovních akcí na sebe velmi přísný, výstup mohu v tomto případě považovat za úspěšně dokončený. Vrchol je na dosah a jeho zdolání není v této chvíli otázkou fyzických sil.

20. červenec 2006, 1.30 hod., Kriváň ( téměř vrchol)

Nacházím malou plošinku. Rozbaluji spacák a uléhám ke spánku. Budík si nařizuji na půl pátou, třicet minut před východem Slunce. Přemýšlím o tom, že nocleh (téměř) na vrcholu jednoho z nekrásnějších tatranských štítů je také zážitkem. Že nebude příliš těch, kteří zde nocovali.

Ráno mě probouzí hluk padajícího kamení. Vystrkuji hlavu ze spacáku a pátrám po původci nepříjemného zvuku. Vida, mám návštěvu! Pár metrů ode mne stojí čtyři kamzíci a nevěřícně si mě prohlížejí. Prodlužuji setkání s nimi, jak nejdéle mohu. Jenže kamzíci moc společenští nejsou, po chvíli mizí za skalní hranou.

Obracím zrak směrem k vrcholu a další překvapení. Je mnohem blíže, než se zdálo v noci. Pět minut a stojím u vrcholového kříže. V příštích okamžicích sleduji to nejkrásnější, co mohou hory nabídnout. Neskutečnou krásu východu Slunce nad tatranskými štíty. Moje myšlenky však těkají. Nevím, co vnímat dřív. Přírodní drama nebo radost nad tím, co se mi podařilo dokázat. To mi nejspíš plně dojde až s odstupem času.

Sbírám kameny a stavím malého kamenného mužíčka. Jako výraz poděkování horám…

««« Předchozí text: Biochemická kompatibilita Následující text: Hore nohami »»»

pepa | 15.7.2006 So 11:13 | Toulky | trvalý odkaz | tisk