Moje třicetiletá válka

Teprve v roce 1974 se podařilo podporučíka japonské armády Hiró Onodu přesvědčit, že válka dávno skončila, a on vystoupil z džungle filipínského ostrova a složil zbraně.

V roce 1944 byl podporučík Onoda, vyškolený diverzant, vysazen na filipínský ostrov Lubang s přísně tajným úkolem – zmizet v pralese a organizovat diverzní akce proti nepříteli. Neměl nikomu a ničemu věřit a rozkazu ho mohl zprostit jen ten, kdo mu ho vydal. Onoda byl čestný muž a rozkaz plnil celých třicet let… Po návratu domů o tom napsal knihu.

„Za rozbřesku konečně přestalo pršet a v šeru na horizontu jsem začal rozeznávat obrysy ostrova Lubangu. Povídal jsem si s kapitánem dál a nezamhouřil jsem oka. Obrysy ostrova byly teď ostřejší, a když jsem se podíval před sebe dalekohledem, mohl jsem už rozeznat palmy. Na ostrově jsou hory, ale nízké, mohou mít tak pět nebo šest set metrů. Pro diverzní boj to není právě nejpříhodnější krajina, nejspíš mi dá pěkně zabrat.“

28. února 1945 se na ostrově vylodili první Američané a po čtyřech dnech bojů ho obsadili. Přeživší Japonci se buď vzdali nebo zabili nebo stáhli do hor. Takových bylo několik desítek, a i když jich řada padla, v dubnu 1946 byly na ostrově ještě dvě skupiny Japonců – 41 vojáků, kteří se však vzdali, a Onodo se třemi vojáky, kteří zprávám o kapitulaci uvěřit odmítli…

„Zůstali jsme sami. Kozukovi bylo pětadvacet, Akacuovi dvacet tři, Šimadovi třicet jedna (jediný z nás měl rodinu). Já jsem nedlouho předtím, devatenáctého března, oslavil čtyřiadvacáté narozeniny.“

První skupinu opustil Akacu, v roce 1950 „dezertoval“ a vzdal se Filipíncům. Další dva padli v „boji“, v přestřelkách s domorodci. Šimada 7. května 1954, Kozuka 19. října 1972.

„Tak jsem tedy zůstal úplně sám. Nejdřív zastřelili Šimadu, pak Kozuku a teď – je řada na mně? Kousal jsem se do rtů. Mne že by snadno dostali?… V úkrytu v houští jsem se zamýšlel nad svým postavením. Jsem sám. Proto je nerozumné setrvávat na jednom místě, rozhodně výhodnější bude zůstat v pohybu. V osamocení nejsem tak nápadný a mohu se také volně rozhodovat, co podniknu. Rovněž si nemusím opatřovat tolik potravy, a tím se zmenšuje možnost, že mne odhalí. Naproti tomu nemohu používat obě pušky najednou. Pro krátkodobé rozvinutí ozbrojeného boje je to nevýhodné. Když tedy sečtu všechny klady a zápory, výsledek není jendoznačný. Zkrátka není příliš velký rozdíl v tom, zda vedou boj dva muži nebo jeden.“

Filipínci i Japonci se mnohokrát během těch let pokoušeli zapomenuté válečníky kontaktovat nebo jim dát vědět, že je skutečně po válce. Oslovovali je megafonem, shazovali letáky z vrtulníků, nechávali u cest noviny a časopisy, později i rádio. Do akce se zapojovali i rodinní příslušníci. Vše bylo marné, vojáci vše pokládali za podvrh a americkou propagandu, jejíž jediným účelem bylo vylákat je z džungle ven a zabít je. Vyfabulovali si z dostupných zpráv představu světa, kde Japonsko válku neprohrálo, ale vede stále boj. A je jen otázkou času, kdy japonské oddíly připlují i na ostrov Lubangu. A potom bude Onodův úkol splněn.

Asi by byl na ostrově až do své smrti, kdyby v roce 1974 mladý japonský turista, Norio Suzuki, nepoložil Onodovi při náhodném setkání tu správnou otázku: „Takže když vám přivedu majora Tanigučiho, a ten vám oznámí, kdy a kde máte vyjít, pak vyjdete?“ „Ovšemže vyjdu,“ zazněla odpověď cti dbalého vojáka.

Teď, když se podařilo proniknout do vojákova myšlení, bylo vše už jednoduché. Major Taniguči přijel a 9. března 1974 podporučíku Onodovi předal třicet let starý rozkaz. Nejdéle bojující japonský voják odevzdal do rukou filipínského pezidenta svůj důstojnický meč a druhá světová válka tak konečně skončila i na malém filipínském ostrově…

Hiró Onoda: Moje třicetiletá válka (2003). Překlad Martin Vačkář, vydalo Naše vojsko Praha. 181 stran.

««« Předchozí text: Gustáv Maurícius Reuss o Muránskej planine Následující text: Command & Conquer 3: Tiberian Wars - dojmy z dema »»»

Bohdan Dlouhý | 4.3.2007 Ne 01:08 | Knihovna | trvalý odkaz | tisk