Rádio

Tak dlouho se chodí se džbánem…

Když jsem psala o dětství mého tatínka, zmínila jsem se, že měl kromě bratra také pět sester. Jako kluk jim nic dobrého neudělal a jako dospělý chlap je také zlobil. Rodiny se všemi dětmi se na střídačku scházely téměř každý týden u některého ze sourozenců a bývalo veselo. Taťka byl velice zapálený do nové techniky, měl fotoaparáty, kameru, promítačku 8mm, natáčel a promítal a také jsme měli doma mikrofon. Ten se dal napojit na rádio a z vedlejší místnosti se vysílalo přímo do rádia. Toho můj otec samozřejmě využíval k různým neplechám. Mamka mi po letech vyprávěla, že se tak jednou sešly tatínkovy sestry u nás, bylo to pár let po válce, stále ještě se rádiem hledali různí příbuzní. Sedělo se, povídalo a v rádiu začala relace o hledání. Nikdo si nevšímnul, že se taťka vypařil. „Ticho!“ vykřikla jedna z tet „poslouchejte.“ Mužský hlas vyzýval vzdálenou přízeň někde z Moravy, aby se přihlásili o dědictví po jisté bohaté rodině ve Vídni. Kdyby někdo o nich věděl, ať je upozorní. Tetičky se odporoučely a hned druhý den se hlásily v budově rádia, kde samozřejmě o vysílání nic nevěděli. Taťka tušil, že tentokrát přestřelil a čekal odvetu, ale to trestné komando, které zahlídl na začátku ulice mu vzalo odvahu ke střetu a prchnul před nimi do lesa. Tam seděl schovaný a vyhlížel, až je přestane bavit čekat a odjedou domů. Dost dlouho mu nemohly odpustit to fiasko v rozhlase, ale nakonec se tomu smáli všichni. Aby jim to vynahradil, zavedl je na houby do lesa do míst, kde dobře věděl, že visí se stromů na dlouhých pavučinkách zelené housenky. A že jich tam bylo a z vlasů se musely vybírat.

««« Předchozí text: Slovácko II Následující text: Hruška »»»

brabi | 18.2.2007 Ne 22:39 | Ze života | trvalý odkaz | tisk