Slovácko II

Tatínkův otec… ...živil svoji početnou rodinu výrobou okarín a dárkových předmětů. Okarína je hudební foukací nástroj. Tvar má jako ryba, dírky pro prsty, uprostřed je otvor na foukání. Celá okarína je z pálené hlíny, krásně pomalovaná a nazdobená. Později v životě jsem se s okarínou už nikdy nesetkala a mrzí mne, že aspoň jednu nemám na památku.

Kromě okarín dědeček vyráběl dřevěné hračky a nábožné obrázky. Měl napůl kolo, napůl dvoukolák, se kterým objížděl pouti a jarmarky se svým zbožím. Jeden z jeho synů-můj táta měl také výtvarné cítění. Zlatou a stříbrnou barvou na okaríny natřel nehty na rukou svým čtyřem sestrám a téměř všem děvčátkům z vesnice, které měly zájem. Ta barva ovšem byla velmi kvalitní a nešla jen tak dolů. Malý výtvarník měl zadek do modra, když mu jeho táta vysvětloval, co všechno musel vyslechnout od postižených rodičů.

V té době přišel do vesnice nový mlynář. S místními lidmi se ještě neznal a kluci se mu chodili koupat do náhonu. Zvedali mu stavidlo, aby měli více vody a on je honil ven. Jednoho dne se parta pěti kluků (s mým tatínkem), rozhodla jít koupat. Můj tatík musel hlídat roční sestřičku, tak ji posadili na hromádku vysvlečených šatů, zvedli stavidlo a naskákali do vody. „Chásko jedna nezvedená!“ mlynář vyběhl ze mlýna. Kluci popadli šaty a děcko pod paží a uháněli do polí. Mlynář za nimi. „Staříčku, nevíte, čí to byli kluci?“ zeptal se mlynář starého hospodáře na poli. A ten, věrný svému smyslu pro humor povídá : „Jó, to byli Adamovi klučiska. Tamhle bydlí a musíte křičet, bába nedoslýchá.“ Chudák mlynář šel žalovat k paní Adamové, která neměla žádné děti, jen vzteklou náturu. „Có, jací kluci??“ „No ti vaši, pustili mě stavidlo…“ hulákal mlynář, ale ne dlouho. Adamová ho vzala po hlavě hráběma, které měla v rukou.

Skončili u soudu a dostali trest oba. On za urážku na cti, ona za ublížení na zdraví.

««« Předchozí text: Slovácko I Následující text: Rádio »»»

brabi | 18.2.2007 Ne 22:31 | Ze života | trvalý odkaz | tisk