Začíná to vždycky podobně

Jsou tři. Ona a Oni.

Ona příjde potichounku k Němu, nic netušícímu a drcne do něj nosíkem. Udělá vroucné oči a olízne mu ruku. On nic, dívá se na zprávy v televizi. Zopakuje ještě jednou úvod.

„Dej pokoj, nemám čas.“

Ale ona se nevzdává, znovu a znovu. Natočí se k Němu zadečkem a přitiskne se mu na ruku. Pohladí ji po zádech a to okamžitě vyburcuje toho Druhého. Přiskočí k nim a snaží se upoutat pozornost na sebe. Ale oni si ho nevšímají a začínají si hrát spolu.

Druhý je bez sebe, běhá okolo, kňourá a přemlouvá. Jeho zoufalé oči žalují celému okolí tu křivdu. Nic to nepomáhá. Ona chce Jeho, ne toho Druhého. Je mu do breku. Zavolám ho k sobě a říkám: „Nežárli tolik, nechej je, však na tebe taky příjde řada.“

Hladím ho po hlavě, po tvářičkách, popleskávám po zadečku… „Tak jo, co nadělám, musím počkat, až je to přestane bavit.“ Podává mi balónek: „Aspoň mi házej.“

Nemůže pochopit, proč má ustupovat nějaké berdetě, když On, pan pudl, je tady ten hlavní a nejhezčí a nejmilovanější, prostě jednička.

««« Předchozí text: Of course, sir! Následující text: Kanadské bloudění »»»

brabi | 11.2.2007 Ne 12:39 | Zvířata | trvalý odkaz | tisk